Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 7

25.03.2009 (14:30) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2086×

Na konci každé kapitoly najdete odkazy na další části. Tak přeji příjemné čtení:)

7. Kapitola – Objasnění

V tomhle pokoji jsem byl poprvé a tak jsem ho rychle celý přejel očima. Rosalie si toho vlastně ani nemusel všimnout, ale já jsem viděl vše, co tam bylo.

Pokoj měl celé dvě stěny prosklené a celý působil velice světle. Zbytek ho byl vymalovaný bílou s kombinací krémové barvy.

Samozřejmě že v pokoji se nenacházela žádná postel, ale za to tu byla dost velká sedačka. Pokoji ale zcela tak nedominovala, hlavní tam byl totiž obrovský obraz, který vysel přímo nad ní.

Konečně jsem se podíval na Rose, byla celá rozcuchaná.

„Rose? Jsi v pořádku, nestalo se tu něco?“ Zeptal jsem se obezřetně.

„Co.. ehm..“ Podívala se na sebe do zrcadla a když zjistila že má rozcuchané vlasy vlasy upravila si je. „Ne, nic..nic...všechno je v pořádku.“ Falešně se na mě usmála Rose.

Poté se otočila zády ke mně a já si všiml jak se snaží něco nenápadně zakopnout pod sedačku. Podíval jsem se pozorněji a zdálo se mi že jsou to střepy. .... Wow, Rose musela být asi hodně rozladěná, když se tu z toho pokoušel udělat kůlničku na dříví.... Pomyslel jsem si.

„Rose... vážně jsi v pořádku a nic se tu nestalo?“ Zeptal jsem se pro jistotu znovu.

Místo toho abych se snažil o nenápadné vyptávaní jsem, jako odpověď, přešel k pohovce a vytáhl jeden z větších střepů.

Ten se na slunci zablyštil a já si všiml na něm vyrytých jmen. ..... Rosalie Lilian Haleová &Royce King druhý ...... Za nápisem se třpytily dva vyryté prstýnky, snubní prstýnky.

„Prosím... to jsi neměl vidět. Nevšímej si toho!“ Řekla Rosalie a sebrala mi z ruky střep.

„Počkej, co to je? ty....“ Mluvil jsem dál k Rosalii, i když ona už ke mně stála zády a snažila se střep rozdrtit v rukou na prášek.

Pak jsem si začal dávat souvislosti dohromady. ... Rosalie Lilian Haleová.. To jepřece Rose.... Najednou jsem si všiml další, o něco menší, křišťálové vázy která byla postavená na stole hned vedle sedačky. Přišel jsem k ní a vzal jí do ruky.

Zničeho nic vedle mne stála Rose a snažila se mi vázu vzít. Naštěstí se jí to ne a ne podařit a tak to vzdala.

„Tak si posluš...!!!“ Řekla smutně, ale přesto rozzlobeně Rosalie, když si sedla na pohovku.

Neubránil jsem se pohledu na ní. Vypadala jako by měla v nejbližší chvíli začít plodit krokodýlí slzy. .....Emmette co to zase vyvádíš?! Vidíš co jsi s ní udělal?! Tak to jsi chtěl???!..... Proběhlo mi hlavou v mžiku.

„Promiň Rose, nechtěl jsem se tě nějak dotknout...“ Řekl jsem se sklopenou hlavou a namířil si to ke dveřím.

„Ne počkej Emmette, to já se omlouvám. Neměla jsem tak zareagovat. Jen jsem si myslela, že už jsem se přes tohle dostala, ale pořád to tak není. Nechtěla jsem abys to věděl zrovna ty.“ Odpověděla mi.

.... Zrovna já dozvěděl tohle?.. a to mělo znamenat co?... Najednou jsem nevěděl jestli mám být optimistický nebo radši zůstat pesimistou a v nic nedoufat. Její slova mohly mít dva významy, ale já si radši nechtěl připouštět ani jeden.

„Jsi v pořádku Rosalie? Vážně nemám radši jít a nechat tě tu?“ Zeptal jsem se i když odcházet jsem absolutně neměl v plánu.

„Ne prosím, nenechávej mě tu teď samotnou. Navíc, stejně by jsi se to všechno jednou dozvěděl, tak co na tom jestli ti to teď řeknu já sama a nebo později někdo jiný.“ Nejdřív mluvila se sklopenou hlavou, ale pak jí zvedla a usmála se na mě. „Takže, máš chuť si vyslechnout příběh?“ Zavedla svou prosbu do otázky.

„No....“ Zaváhal jsem, ale nakonec mě má zvědavost a touha být s Rosalií přemohla. „Myslím že ano.“ Usmál jsem se na ní.

Poklepala na sedačku, a tím naznačila abych si přisednul. Samozřejmě, že jsme ve skutečnosti ani jeden sedět nepotřeboval, ale bylo to jaksi... lidštější.

„Abys mi rozuměl, nejsem zase o tolik starší nežli ty. Carlisle mě proměnil teprve před dvěma lety. Předcházelo tomu hodně věcí. Ta nejzávažnější asi byla nadcházející svatba s Roycem Kingem druhým.“ Zastavila se, aby se na mě podívala. Nepochybně v mých očích spatřila pochopení. Došlo mi totiž konečně co měly znamenat ty vyryté snubní prstýnky. .... Ona měla snoubence, a to jen před pouhými dvěma lety.... Svět se se mnou trochu protočil. Najednou země byl naprostý pesimista. ...Dva roky, to přece není tak dlouho.... co když... co když ho pořád miluje..... Co když se s ním dokonce i teď vídá?!.... Měl jsem chuť co nejrychleji odejít. Pochopil jsem teď už i její slova. ''..Stejně by jsi se to jednou dozvěděl.... ''.Jistě, musela si všimnout toho, že na ní se nedívám jako na sourozence, ale jako na naprosto dokonalé stvoření, s kterým bych chtěl být. Určitě mi to teď chtěla objasnit a zdělit mi že mám smůlu.

A najednou mě strefila další facka. ........Samozřejmě že musí být s tím Roycem. Copak by si jinaks Edwardem celé ty dva roky odolali? Nebyla ona náhodou to nejkrásnější stvoření na světě, naprosto srovnatelné s andělem?!.... A nebyl on snad ten nejdokonalejší?!..... Myslel jsem že se sesypu, ale vyrušil mě Edwardův smích.

„Rose, neměla by jsi ho nechat popouštět si fantazii vysvětlení.“ Zahulákal ze spoda Edward a já na něj měl najednou hrozný vztek.

Všechny svaly v těle jsem měl zatnuté a byl jsem připraven k útoku. .... Ten zrádce, musel si všimnout, že k Rosalii od samého začátku cítím něco víc, četl mi přece myšlenky.... stejně si s ní ale za mými zády laškoval sám...... V mysli se mi začali přehrávat obrázky různých způsobů, jak bych ho mohl napadnout...

„ROSE!!!!“ Zařval ze spodu, zřejmě aby ji upozornil na to že brzo vybouchnu.

„Emmette uklidni se, netuším co jsi si mohl vyvodit tak hrozného, ale prosím uklidni se!“ Prosila mě zkroušeně Rosalie.

„Tak hrozného?! Copak neni dost příšerný, že jsem se do tebe zřejmě zamiloval a ty si mezitím užíváš s tím napomádovaným frajírkem?!“ Vyjel jsem na ní a pak se sám zarazil nad tím co všechno jsem nechtěně řekl.

Rosalie mě najednou chytla za ruce, jako by snad vůbec neslyšela co jsem právě teď řekl, a nebo mě chtěla ještě víc rozzuřit. Podívala se mi do očí, usmála se a z ničeho nic mě políbila.

Zprvu jsem nechápal, ale pak jsem si řekl .... A co má být, ať je to jak je to.. ať je to třeba poslední polibek od ní, vždy to bude ten nejdokonalejší a nejsladší co jsem kdy dostal.... Opětoval jsem jí polibek jak jen jsem mohl. Nemýlil jsem se, byl to ten nejlepší polibek jaký jsem kdy mohl zažít. Její měkké rty se těsně tiskly k tě mým a já tuto chvíli nechtěl nikdy ukončit. K mému štěstí se zdálo, že ani ona ne, a tak už jsem nefantazíroval, a jak se tak říká ''žil přítomností''.

Po nějaké té době jsme se od sebe už odtrhnout museli, abychom oba tak říkajc popadli dech. Neodtáhli jsme od sebe tváře ale nijak daleko a stále se na sebe usmívali.

„Už jsi trochu klidnější?“ Zeptala se mě po chvíli s úsměvem Rosalie.

„No.. podle toho z jaké hlediska se to bere. Rozhodně mě momentálně přešla chuť zabít Edwarda.“ Odpověděl jsem jí.

„Zabít Edwarda?! Proč prosím tě?!“ Zalekla se.

„No víš, když jsem si tak pospojoval všechny ty jeho reakce a tvoje slova.. Přišlo mi, že mezi vámi je větší pouto vytočila mě představa, že celou dobu věděl co si myslím a nic neřekl....“ Sklonil jsem hlavu v zahanbení.

Rosalie mi jednu ruku položila pod bradu, aby mi mohla hlavu zvednout a tou druhou mě pohladila po tváři „Ty můj hlupáčku, kdybys si býval poslechl celý příběh, věděl by jsi, že já a ten zacuchanec spolu nic společného nemáme.“ usmála se na mě.

„Promiň, teď už budu jen pozorně poslouchat a ne fantazírovat nesmysly.“ Nevině jsem se na ní zatvářil.

„Dobrá mám tedy pokračovat?“ Zeptala se.

„Jasně, pořád mě zajímá kdo je ten Royce King druhý.“ Řekl jsem opět trochu smutně.

Rosalie se jen usmála a výrazem ve své tváři mě napomenula, že bych vážně neměl fantazírovat, když neznám všechny okolnosti.

„Takže.... kde jsem to skončila.... ááááá už si vzpomínám.“ Podívala sena mě s úsměvem. „ Svatba s Roycem byla už za dveřmi a já se na ní vážně hrozně těšila. Plno věcí mi ho tu připomíná. I když ho vážně nenávidím, nedokázala jsem se vzdát všech vzpomínek na můj vysněný život, který se málem stal skutečností. Tenhle obraz..“ Otočila se a ukázala na dominantní obraz za sebou, na kterím byt vyobrazen zvláštní znak. Něco jako erb. „... mi má připománat to čím jsem teď a ne to čím jsem se stala.

Lev - odvaha, neohroženost, Ruka - víra, upřímnost a spravedlnost, Trojlístek - trvalý charakter, Krokev (ochranný pás) – ochrana. To je znak nás Cullenů, mezi které se nyní řadíš i ty. Dřív jsem to plně nechápala a neustále, jak už jsem jednou říkala, se jen užírala minulostí. Ta váza kteroujsem rozbila byl dárek od Royce. Vlastně mi těchto váz poslal několik. Vždy byli plné růží a tímto gestem se mi dvořil dokud jsme se nezasnoubili. V těchmenších, jako je ta co teď už zase leží na stole byli naopka fialky, ke kterým přirovnával barvu mých očí.

Tyto vázy jsem si do teď nechávala aby mi připomýnaly, že člověk se velice lehce zamiluje, ale jen z těžka najde toho pravého. Royce mi se svými přáteli hodně ublížil, kdyby mě tenkrát Carlisle nezachránil, teď už bych tu nebyla. On už vtu dobu měl svou Esme a myslel si, že bych si já třeba mohal padnout do oka s Edwardem. To se však nikdy nestalo. Vlastně...“ Sehnula hlavu, ale hned zas pokračovala. „Až u tebe jsem začla zase věřit. Víš tam v lese jsi mi hrozně moc připoměl dítě mé někdejší, nejlepší přítelkyně. Byla jsem u ní tu osudnou noc, těsně před tím než se to všechno stalo. Ten maličký byl neuvěřitelně rostomilý, když se smál měl dolíčky v tvářích a jeho krásné kudrnaté vlasy měli nádhernou kaštanovou barvu.“ Rosalie se na moment zasnila a pak mě chytla za ruku.

„Víš co, něcoti ukážu...myslím že už je na to čas.“ Vyjekla z ničehonic, a už mě táhla ven z okna.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

10.Kapitola - Tohle se nemělo stát!

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 7: