Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 6

24.03.2009 (13:10) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2225×

Tak, já si prostě nemohla odpustit vám pořádně poděkovat!! Vy co si čtete tuto povídku a obětuje kousek času na to abyste napsali komentář jste vážně úžesní. Když si čtu co píšete, hned mi to zvedne náladu a pouštím se do dalších dílu. Tak pozor aby to nedopadlo tak že nakonec se dostanu až k převyprávění Twilight ságy Emmettem.. Poté by mě asi Stephenie neměla ráda (i když jako b si tohv§bec všimla :D). Takže vám ještě jendou moc děkuju a pište další komentáře :)

Na konci každé kapitoly najdete odkazy na další díly. Tak přeju příjemné čtení:)

6. Kapitola – Chybovat je nejen lidské.... ale i upíří.

Pálení v mém krku stále sílilo a s ním, i má touha zjistit co to způsobuje. Edward si všiml mých myšlenek ale bylo mu to k ničemu. Sice mě stačil chytit, ale to mu nebylo k ničemu. Tentokrát jsem vědomě využil svojí sílu a odhodil ho, jak nejdále jsem byl schopný.

„Emmette.. no tak Emmette, my jsme tady! Prosím uklidni se, přestaň dýchat, ignoruj tu vůni! No tak.. prosím!!!“ Volala na mě Rosalie, ale já to vnímal už jen zpola .

Běžel jsem za tou vůní jak nejrychleji jsem mohl a k mému překvapení mě už ani Edward, který byl z nás nejrychlejší, nestihl dohonit.

Vítr, který mým během nyní ještě nabral na rychlosti, unášel tuto vůni už více koncentrovaněji. Cítil jsem, že už nemůžu být daleko od toho, z čeho tato vůně pochází. Přidal jsem ještě víc rychlost a nadechoval se ještě víc zhluboka. Svým způsobem jsem si dokonce užíval to pálení v krku, které ta vůně způsobovala.

Najednou jsem spatřil to co tu v§ni vydávalo. Nebylo to žádné vyšlechtěné zvíře, jak jsem si z prvu myslel. Byl to člověk. Tedy přesněji mladý, zhruba osmnáctiletý kluk, který se zdál připraven k lovu. Nebyl ale jediný.

Moje svaly byly nyní napnuté až k prasknutí a já nevědomky zaujal útočnou pozici. Všiml jsem si, jak se ten kluk začal nervózně otáčet a rozhlížet okolo sebe, zřejmě si všiml nějakého pohybu. Mě ale vidět nemohl. Byl jsem až moc dobře schovaný opodál ve křoví.

Chvíli jsem ho pozoroval jak se rozhlíží po okolí a nakonec jsem ze své skrýše vylezl ašel přímo naproti němu.

„Ou.... uh... to jsi jen ty, lekl jsem se.“ pousmál se na mě „Nedávno prý nějaký medvěd rozsápal kluka jen o něco staršího než jsem já, dalo práci přemluvit rodiče aby mě sem pustili. Vlastně ten kluk mohl být zhruba tak velký jako ty.“ Zaváhal

Byl až moc upovídaný a na to já jsem neměl čas, to pálení bylo vážně ubíjející. Sám už jsem v představách viděl sebe, jak se nad ním skláním a piju jeho krev.... No tak chlapče, radši mlč... Tohle už ti stejně nepomůže.... Říkal jsem si v myšlenkách.

„Jsem Thomas.. vydal jsem se na medvědy. Čerstvě vzbuzení z jarního spánku jsou nejjednodušší kořistí. Co ty tu děláš?“ Pokračoval.

Beze slov jsem se k němu přibližoval víc a víc. Vida rozzuření medvědi... jakby asi reagoval, kdyby věděl že jsem právě teď s jedním skoncoval a teď zaujímám jeho roli... Probíhalo mi myslí.

Když už jsem od něj byl jen pár metrů mohl jsem cítit i teplo, které vyzařovalo jeho tělo. Pálivý oheň v krku se rozskotačil ještě víc a já už nemohl plnohodnotně přemýšlet. Jediné co mi teď probíhalo hlavou, byli obrázky různých způsobů jak ho zabít.

..... emmmmmm ze předu?... ne ze zadu by to bylo lepší..... nebo snad z boku... Dlouho jsem si neudržel ani tyto myšlenky, protože Thomas zase promluvil.

„Chlape.. je s tebou něco? Vždyť jsi uplně....“ Zasekl se v půli věty když viděl jak se moje oči rudě rozzářili.

Způsobil to hlavně jeho teplý dech, který mi ovanul tvář. Nemohl už jsem se udržet dlouho. Pro něj, ačkoli si to sám ani neuvědomoval, byl tohle rozsudek smrti. Teplo smíchané s vůní bylo naprosto neodolatelné.

Věděl jsem, že mi hned tak neuteče, a tak jsem na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když jsem je zase otevřel, museli být rudé ještě více. Thomas se na mě díval, jak na stvoření z pekla. Nehodlal jsem si s ním hrát tak, jako před chvílí s medvědem. Ba naopak. S Thomasem jsem to chtěl skoncovat rychle.

On sám nemohl ani zpozorovat, jak se to všechno stalo. Neuběhla ani vteřina a já už jsem měl své zuby, ostré jako žiletky, hluboko v jeho krku. Cítil jsem jak mi jeho stále bijící srdce pumpuje horkou krev přímo do krku. On už ale samozřejmě nemohl nic cítit. Byl po smrti sotva se ho dotkl. A bylo to pro něj dobře.

„Emmette to ne...“ Slyšel jsem za sebou soucitně křičet Rosalii.

Její hlas zněl vážně hodně soucitně a vyčítavě. Ale ne v tom smyslu že by vyčítala něco mě, bylo to jako by chtěla něco vyčítat sobě. To jsem nechápal.

Vytrhla mě tím z pití krve chuti spíše pečené kachny než jakékoli jiné zeleniny a já se k ní musel otočit. Stál za mnou bok po boku s Edwardem a oba se na mě dívali. Neviděl jsem v jejich očích výčitky a to mě udivovalo.

Podíval jsem se na Thomasovo mrtvé tělo ve svých rukou a zhrozil jsem se sám nad sebou. Cojsem to proboha udělal. Jedna věc byla být upírem a živit se krví zvířat, ale zabít člověka jentaka bez rozmyšlení?! To bylo něco jiného.

„Emmette..? Emmette jsi v pořádku? To jsem já Rosalie.“ Promluvila na mě až přehnaně milým hlasem.

Nejdřív jsem nechápal proč to tak je, ale poté jsem si vzpomněl co mi říkal Carlisle, když mi vysvětloval co se se mnou stalo.

.....Novorozený upír se sám o sobě dá ohlídat, ale jakmile zavětří lidskou krev a bez předchozího varování, či přemýšlení se jí napije... je to o mnoho složitější. Obzvlášť objeví-li se někdo s ještě větší silou než je normální, jako třeba ty. Mohl by v zápalu boje o kořist zabít klidně i jiného upíra, i když ho zná..... Proběhli mi hlavou Carlislova slova a okamžitě jsem znervózněl.

.....Vždyť jsem vystrašil i samotnou Rosalii s Edwardem!.... Pomyslel jsem si a okamžitě se začal stavět na nohy.

Postavil jsem se beze slov, a tak rychle, že se Rosalie zřejmě lekla a uskočila za Edwarda.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vystrašit... ale ta vůně...“ řekl jsem a sklopil oči. Vážně jsem se teď styděl sám za sebe.

Zničeho nic se ke mně s otevřenou náručí rozeběhla Rosalie a objala mě takovou silou, že to skoro bolelo. Nemohl jsem jinak než jí to oplatit a políbit jí do vlasů.

„Au...“ Zašeptala.

Okamžitě jsme jí pustil v domnění abych jí nějakým způsobem neublížil.

„Co je? Co se stalo?Neublížil jsem ti? Neudělal jsem něco?“ Hrozně jsem zpanikařil a bophužel to bylo slyšet i na mém hlase.

Rosalie se na mě lehce usmála. „Ne ty hlupáčku, nic jsi mi neudělal.... ale vážně máš ohromnou sílu s tvé obětí mě začínalo lehce drtit...“ Znovu se pousmála.

Edward za námi opět propukl v ohromný smích a já už chápal proč ho předtím Rosalie probodávala pohledem.

Smál se naším myšlenkám.. oba jsme si totiž mysleli to samé.

„Teda brácha, máš vážně rychlejší myšlení než jsem si myslel.“ Řekl Edward mezi dvěma záchvaty smíchu.

Skepticky jsme na sebe s Rosalii zakroutili očima a rozesmáli jsme se taky. Ne ale nad tím čím Edward, nýbrž nad naší naprosto stejnou reakcí.

Na Carlisla s Esme – Edward s Rosalií mi konečně vysvětlili jak se ta hnědovlasá jmenuje- už jsme v lese nečekali a rozběhli jsme se přímo domů.

Když jsme dorazili Edward šel ke svému klavíru a já s Rosalií jsme zamířili rovnou nahoru do pokojů. Nejprve jsme šel každý do jiného, ale já jsem to sám moc dlouho nevydržel.

Přišel jsem ke dveřím Rosaliiného pokoje a uslyšel divné rány. Zaklepal jsem.

„Rose, to jsme já Emmett, můžu dál?“ Zeptal jsem se trochu opatrně.

„Uhh.. Ou.. ano jistě pojď dál.! Odpověděla mi poněkud roztřeseným hlasem.

Pomalu jsem otevřel dveře a vstoupil do pokoje. A když říkám pomalu, myslím tím vážně pomalu, snad i pomaleji než lidsky.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 6: