Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 5

23.03.2009 (23:02) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1742×

NA konci každé kapitoly najdete odkazy na další díly. Tak  přeju příjemné čtení :)

5. kapitola – Smích?!... Přejde!!!

Vydali jsme se všichni na lov. První běžel Edward, protože byl nejrychlejší, za ním Carlisle s tou hnědovlasou ženou a jako poslední já s Rose.

„Vážně mě musíte tolik hlídat?“ Zeptal jsem se Rose, abych měl nějakou výmluvu s ní mluvit.

„Věř mi, je to tak bezpečnější pro nás všechny. Jako novorozený by jsi se neovládl kdybys ucítil vůni člověka. My už jsme na to zvyklí, chodíme mezi lidi. Carlisle se je dokonce snaží léčit.“ Odpověděla hned, jako by snad taky čekala na nějakou záminku se mnou mluvit.

„Jak dlouho to takhle ještě bude?! Vážně si přídu jako přítěž a to mě zrovna moc netěší.“ Sklopil jsem hlavu, najednou jsem si vážně připadal jako pětileté dítě, které nemůže být chvíli bez dozoru, aby se mu něco nestalo, nebo nevypilo čistící prostředek.

„Nejsi přítěží, všichni jsme tak začínali. A navíc neprosil jsi nás o to. To já to zavinila, a tak ti něco dlužím. Nemohla jsem se jen tak koukat, jak tě ten medvěd rozsápe.“ Vypadala jako by snad i zřervenala, kdyby mohla. Nechápal jsem proč byto asi dělala. Neměla se za co stydět.

Z ničeho nic jsem z předu uslyšel ohromující smích, a když jsme všichni doběhli k místu odkud vycházel, viděli jsme na zemi se válejícáho Edwarda. Smál se tak ohromě, že jsem dokonce zahlédl pár vyplašených ptáků a veverek. Vážně jsem nechápal co ho tak rozesmálo, ale Rosalie asi ano. Probodávala ho přímo vražedným pohledem. Vypadala jako by si nejradši zopakovala scénu s medvědem a mnou. Jen s malou změnou obsazení, a totakovou, že Edward by byl já a ona ten krvelačný medvěd, který by se tentokrát asi najedl.

Nestačil jsem se ani zajímat o to, co to má všechno znamenat a promluvil Carlisle.

„Jsme na místě, tak se prosím uklidněte a soustřeďte se na lov.“

„Promiň.... Carlisle“ Omlouval se Edward, když se stavil na nohy.

„My půjdeme s Esme o kousek dál a předpokládám že vy tři to tu zatím zvládnete sami.“ Při těch slovech se díval hlavně na Edwarda.

„Neboj se zvládneme to tu.“ Odpovídal mu Edward jako by i na něco jiného. A znovu se začal smát, tentokrát se však snažil být nenápadný.

„No tak Edwarde! Nech toho..! Radši dávej pozor ať se tu něco nestane.“ Zapojila se najednou ta hnědovlasá.

„Jasně mami, provedu...“ Zasalutoval Edward.

Ta hnědovlasá upírka zavrtěla hlavou a rozeběhla se po boku Carlisla pryč.

Zůstali jsme tam s Edwardem a Rosalií sami a já se ani nedivil, když jsme se rozeběhli k louce kde se pásli samý jeleni.

To je mi teda večeře... syrový brambory, no co člověk nadělá.. ou vlastně upír.. jo tohle se mi líbí... syrový brambory nebo ne... usmál jsem se nad vlastními myšlenkami.

„No vlastně Emmette, pro tebe máme takové malé překvapení.“ Přišel ke mně Edward.

„Překvapení?!“ Vytřeštil jsem oči.

„Zavři oči a skus se trochu zaposlouchat, možná že to poznáš i podle vůně.“ pokračoval.

Zavřel jsem oči a snažil se zaposlouchat. Slyšel jsem nedaleko od sebe bít asi pět srdcí. Znělo to jako zatloukání hřebíku kladívkem. Bylo ale slyšet i pár menších srdcí. Něco jako když malé dítě udeří pěstičkou do stolu. …....Že by snad jezevci, lyšky a jiná havěť... Smrdí to jak tejden nošený ponožky... radši ani nechci vědět jak to chutná.... Na chvíli mě vytrhli vlastní myšlenky ale pak jsem se zase duchem vrátil a zaposlouchal jsem znovu. Nyní jsem asi uslyšel to co měl Edward na mysli.

Bylo to bušení kováře do železa. Okamžitě jsem poznal i tu vůni. ….. áááá rajčátko...... Proběhlo mi hlavou. Okamžitě jsem otevřel oči a viděl jsem před sebou Edwarda jak se usmívá.

„Cestu máš volnou.“ Řekl a pokynul rukou k místu odkud jsem slyšel zvuk medvědova srdce.

Okamžitě jsem se na to místo rozeběhl a zastavil jen pár metrů od medvěda. Skoval jsem se do roští a chvíli ho pozoroval.

Na tom jak se pohyboval bylo poznat, že se právě probudil ze zimního spánku a shání nějakou snídani. Tak rozdivočelému medvědovi jsem přece nemohl odolat.Vyšel jsem tedy z křoví ven a šel medvědovi vstříc.

No tak méďo pojď si pro mě..... no pojď.. hlásí se ti svačinka... ňami ňami... pojď si o mě vylámat zoubky.. Běhalo mi hlavou, když jsem se přibližoval k medvědovi a stále si u toho pohvizdoval. Medvídku... no poběž ty rozzuřenej mazliku.. zahrajem si na koníčka co ty na to?....

„Ňuňuňuňuňu.. no jak dělá medvídek, no jak..?“Dobíral jsem si ho a šustil před ním prsty, jako bych chtěl přivolat kočku.

V tu chvíli jsem za sebou uslyšel zvonivý smích a poznal, že patří Rosalii. Byl jsem rád, že se směje a tak jsem si nepřestával medvěda dobírat.

Medvěd se předemnou postavil na zadní a zařval.

„Teda ty jsi ale zpěváček... no pověz ještě něco maince, no povídej..“ Zasmál jsem se spolu s Rose.

Medvěd, opět stojící na zadních tlapách, znovu zařval.

„Ale no tak ňuňánku, přece bysme se nezlobili.. co takhle si trošičku zahrtá na kovboje co ty mazlíku můj..?“

Po těchto slovech se po mě medvěd ohnal obrovskou tlapou. Na mé kůži to neudělalo jediný šrám a já se tomu musel zasmát. Jáká to ironie že ještě zhruba před týdnem mě tohle málem zabilo. Rosalie si toho taky všimla. Při skřípotu medvědových drápu o mou kůži nadskačila na kameni na kterém seděla opodál. Všiml jsem si toho periférním viděním a tak jsem na ní otočil hlavu a mrknul na znamení že jsem v pořádku. Na oplátku se na mě usmála a já pokračoval v divadélku s mým novým kamarádem medvědem.

„Tak a teď si zahrajem na kovboje co ty na to chlupáči?“ Při těchto slovech jsem se rozesmál a skočil medvědovi na záda.

Jemu se to samozdřejmě nelíbilo, a tak sebou házel jak mohl. Tlapama se mě snažil sundat dolů, ale nedošáhl na mě.

Kopl jsem ho do boků, jako by to byl kůň a já se mu snažil dát povel k pohybu. Medvěd na to zareagoval tím, že spadl opět na zem, na všechny čtyři. Otočil jsem se čelem k Rosalii a udělal jsem na ní gesto úklony se sundaváním klobouku. Ona se na mě na oplátku z kamene usmála a zatleskala.

Medvěd podemnou nervózně podupával tlapama a snažil se mě vrtěním shodit. Naštěstí se mu to ani v nejmenším nedařilo a já mohl zase pokračovat.

Utrhl jsem nejbližší ohebnou větev a začl s ní mávat nad hlavou jako kovboj s lasem. Potom jsem s ní švihl medvěda, a ten začal běhat po palouku jako splašený. Všiml jsem si že se Rosalie na kameni opět směje, a tak jsem si začal hrát na krasojezdce.

Pokusil jsem se medvědovi postavit na záda, ale to už se mi bohužel nepodařilo tak dobře a jeho pokusi o to shodit mě se mu vyplatily.

Válel jsme po palouku asi pět sudů, ale pak jsem se postavil se stejným smíchem jako jsem měl na začátku. Medvěd už se ke mně hnal a než jsem stihl uhnout narazil mě na strom, který pod námi praskl.

„Vy medvědi jste vážně neoriginální víš to?!“ Zašeptal jsem mu do ucha a on se znovu s řevem stavil na zadní.

V tu chvíli vedle mě už stála Rosálie a vypadala že se do této hry chce taky zapojit.

„No tak méďo, ťu ťu ňu ňu...takový obrovský chlupáček na chudáka jednoho upíra to přece není fér... tytyty,“ Zakmitala před ním prstem.

Její místo na kameni mezi tím zaujal Edward který už byl zřejmě po lovu. S Rosalií jsme si ho nevšímali a pokračovali v dráždění medvěda.

„Skusíme si tu jízdu ještě jednou co ty na to chlupatej brumláku?“ řekl jsem a podíval se na Rosalii.

Usmála se na mě, já jí chytl za ruku a společně jsme se vyhoupli na medvědovi záda.

„Co takhle skusit slepou bábu?“ Zeptal jsme se Rosalie.

Ta se na odpověď zasmála svým zvonivým smíchem a já zakril medvědovi oči.

Začal se zase zmateně ohánět tlapama, ale neúspěšně. Naboural s námi do stromu a znovu spadl na zem všemi čtyřmi.

Tentokrát jsem ho ani nemusel pobízet k tomu aby se rozutekl po palouku. Zakryté oči ho totiž tak dráždili že pobíhal sám od sebe a já mu je nakonec uvilnil aby se nestala další havárie.

Kývl jsem na Rosalii a ona pochopila co má dělat. S úsměvem pokývala hlavou na zpět. Otočili jsme se k sobě čelem a chytli se tentokrát za obě ruce. Ten pocit dotýkat se jí byl naprosto neuvěřitelný.

Začala se, nepouštějíc se mých rukou, na medvědových zádech stavět na nohy. Vedlo se jí to lépe než mě, medvěd jí neshodil a ještě k tomu vypadala ….. elegantně. Mrkla na mě a skusila udělat holubičku. V tom ale medvět vyhodil zadní tlapy do vzduchu a ona spadla. Smála se u toho ale já mu to nemohl nechat jen tak projít.

Natočil jsem si jeho krk tepnou k mému obličeji a zakousl se do něj. Medvěd ohromě zaburácel a pak se, i se mnou na zádech, svalil na zem.

Dopil jsem jeho krev co nejrychleji abych se mohl věnovat Rosalii a ke svému překvapení jsem ani nebyl potřísněný jako minule.

Stála jen pouhých pár metrů ode mě a usmívala se.

„To jsi kvůli mně nemusel.“ Řekla stále s úsměvem.

„Přece si tě takový chlupáč nebude dovolovat shazovat ze zad, když na nich vypadáš tak …. elegantně“ Kdybych mohl, asi bych při této větě zčervenal.

V tu chvíli u nás ale už stál Edward.

„To vám ještě nikdo neříkal že si s jídlem nemáte hrát?“ Všichni jsme se nad jeho poznámkou rozesmáli.

Ten smích ale netrval tak dlouho. Z ničeho nic totiž zafoukal vítr naším směrem, a já jsem ucítil novou, zvláštní vůni. Z daleka se nepodobala těm, které jsem cítil od přeměny doposud. Byla tak.. hříšně vábná.. sladká... Najednou se všechny mé myšlenky rozutekli a já jsem chtěl jediné. Nevnímal jsem to jiskření mezi mnou a Rosalií, když jsme se teď opět drželi za ruce. Vnímal jsem jen sílící pálení v krku a touhu zjistit co to způsobuje. Věděl jsem že nemůžu zůstat tam kde jsem teď, ale musím se rozeběhnout za tím neodolatelně voňavým stvořením ať už je to, co je to.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 5: