Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 4

23.03.2009 (15:40) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1588×

Na konci každé kapitoly najdete odkazy na další díly. Tak přeji příjemné čtení :)

4. kapitola – Vysvětlování

„Asi bych se toho měl ujmout...“ řekl Carlisle trochu sklesle a přejel všechny očima. Když uviděl souhlas v jejich očích, pokračoval dál. „Jistě jsi si na sobě všiml změn. Můžu se zeptat čemu je přisuzuješ?“ zeptal se.

„No.. abych řek pravdu tak nevim, je to všechno naprosto neuvěřitelný. Nevím jestli sním nebo jsem opravdu v nebi.“ řekl jsem s úsměvem na tváři.

„Sníš?! V nebi..?!“ Odfrkli si naráz Edward s Rosalií.

To jsem nepochopil. Vždyť.. ta rychlost.. zbystřené smysli. Je to úžasný pocit běžet po lese nadpřirozenou rychlostí a nemyslet na to že narazíte do stromu a něco se vám stane. Tak kde jinde by se to asi mohlo odehrávat?

„Ano, rychlost se nám líbí všem, ale....“ Edward musel skončit v půli věty, když ho zarazil Carlisle.

„Edwarde, promiň, ale nyní potřebujeme slyšet všichni co si myslí a ne jen ty.“ Řekl rozhodně ale s lehkým úsměvem Carlisle. Edward mu na odpověď přikývl a Carlisle mohl pokračovat.

„Slyšet myšlenky?!“ zajíkl jsem se. Vážně jsem nebyl blázen, ten kluk doopravdy slyšel moje myšlenky a odpovídal mi na ně.

„Ano Emmette, je to Edwardův dar, který získal, když se stal tím čím jsme teď všichni, co tu sedíme.“ čekal chvíli co na to řeknu. Nemusel jsem se rozmýšlet dlouho.

„Se stal tím čím teď jsme my všichni?!“ Skoro jsem Carlisla odcitoval „ To je co to čím jsme?“ Zeptal jsem se vyvedený z míry.

„Emmette uklidni se prosím. Jak už jsem říkal na začátku jistě jsi si všiml změn které se s tebou staly během minulých tří dní.“

„Tří dní?!“

„Nepřekvapuje mě, že jsi ztratil pojem o čase. Tvá přeměna musela být velmi bolestivá jako i u nás ostatních. Myslím, že bych ti to měl říct vše pěkně od začátku.“ Carlisle se odmlčel, ale za chvíli zase začal pokračovat. „ Jsou to tři dny co se Rosalie vydala sama na lov do Tennessee, aby si pročistila hlavu. Nepočítala s tím že tam narazí na lidi a podle toho co mi říkala byla ráda že nezačla lovit dřív, než si vás všimla.“ Odříkával Carlisle dál klidným hlasem a já začínal chápat.

Nadpřirozená rychlost, neuvěřitelný čich, o zraku ani nemluvě. Edwardova schopnost, moje síla.... vše je to nadpřirozené, ale ne vysněné.

„Mám to chápat tak, že sem se ani o kousek nehnul ze zeměkoule?“ pomalu jsem se zeptal.

„Ne Emmette, vážně jsi se ani o píď nehnul ze zeměkoule. Vlastně jsi stále i na stejném kontinentu, jen na trochu jiném místě.“

„Trochu?! Čemu říkáte trochu?“ Ta představa mě lehce rozrušila. Nedokázal jsem si představit že nejsem v nebi. Přeprat medvěda holíma rukama, nebo vidět anděla, přece člověk na normální planetě nemůže. Už vůbec za jeden jediný den.

„No, trochu.. Teď jsi v jednom z našich domovů, od teď možná i tvých, pokud s námi budeš chtít zůstat. Pro úplnou přesnost, jsi nyní v městečku Forks na území Washingtonu. A k tvé předchozí myšlence.... Ano člověk by toto na planetě nikdy nedokázal.“ Promluvil Edward trochu nervózním hlasem. Jako by se na něco velmi pečlivě soustředil.

„Washingtonu?! Jak jsem se sem dostal?! A když ne člověk tak kdo teda?! Nepříjdu si od člověka nijak odlišnej, až na tu neustálou žízeň..... Ou... uh.... To je ono že jo?! Ta žízeň.. Já pil krev, teprve teď mi to došlo! Ne... Tohle snad není možný!“ Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Emmette, nejdřív se prosím uklidni. Jsi novorozený a kdyby ses příliš rozrušil mohlo by to skončit špatně.“ Snažil se mě Carlisle uklidnit. „ A je to možné .. Za ty tři dny jsi prošel přeměnou na upíra. Byla to jediná možnost jak tě zachránit, medvěd v Tennessee tě vážně hodně zranil.Vše ti vysvětlím ale uklidni se prosím.“ Tohoto objasňování už jsem měl plné zuby.

Nepřišlo mi to ani nijak zlé, ale přeci jen ne normální. Potřeboval jsem rychle pryč, pryč od nich. Nejradši bych se hned teď rozběhl do Tennessee, ale ku podivu jsem neznal cestu. Edward si zřejmě v mých myšlenkách všiml té nechtěné rozrušenosti a chystal se mě chytit. Ani jsem nevěděl jak, ale stihl jsem mu uhnout a už jsem uháněl ven otevřeným oknem. Zaváhal jsem před řekou a to byla chyba. Carlisle s Edwardem mě dohonili a chytili mě.

Byl jsem překvapený tou silou, ale tentokrát jsem nezaváhal abych jim dal další příležitost. Odhodil jsem je oba od sebe o několik metrů a pokračoval v cestě. Stihl jsem se ještě otočit. Viděl jsem opodál stojící Rosalii, která vypadala, jako by se jí měli po tvářích začít kutálet slzy. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem, že je to kvůli mně a já to nemůžu takhle nechat.

Znovu jsem zaváhal, ale Edward si zřejmě všiml kam se ubírají moje myšlenky a nezadržel mě.

No tak chlape.. vždyť jsi jenom ….. upír...... Co na tom?! Tak budeš holt jíst syrový brambory a rajčata.. to není tak hrozný! Kdyby tě rozsápal medvěd a tys nikdy nepoznal Rose bylo by to přeci horší ne?!.. A co víc říkal jsi že chceš aby byla za každýho ohledu šťastná a ne nešťastná! Tak to koukej otočit!!..... Přemlouval jsem sám sebe ve své hlavě.

Pomohlo to. Vážně jsem nemohl nechat Rosalii být nešťastnou. Otočil jsem se, přeskočil řeku na druhou stranu a rozběhl se bok po boku s Edwardem a Carlislem zpět do domu, kde jsme si sedli opět k jídelnímu stolu.

„Tak dobře, dovysvětlíte mi to?“ začal jsem.

„Jistě Emmette. Jak jsem slyšel přirovnáváš jelena k syrovým bramborám a medvěda k rajčeti. Víš je to celkem příhodné. Mi totiž nepijeme lidskou krev, ale jen tu zvířecí. Říkáme si vegetariáni......“A tak Carlisle pokračoval ve vysvětlování.

Když skončil, asi se čekalo že nějak zareaguju.

„Už nikdy žádnej spánek?!“Opakoval jsem.

„Ne.“ odpovídal Edvard.

Wow... žádnej spánek... moře času navíc.. to se bude dát dělat věcí....

„Nesmrtelná existence?!“

„Ano.“

Wow.. WOW... mnohem VÍC času!.....

„Stále ta síla, rychlost, čich a zrak?“

„No, v tomhle je jeden malý problém. Jak už Carlisle říkal jsi novorozený, a ti mají první rok hlavně sílu a žízeň ještě větší než starší upír.“

„No dobře, ale jak dlouho jsi ten novorozený?“

„Většinou to bývá něco okolo roku.“

Ou... rok.... to by se dala vyvraždit celá populace těch zpropadenejch medvědů! A nebo bych se na nich vážně moch naučit jezdit jako na koni.... Asi bych si měl pořídit laso a klobouk..... Zasmál jsem se sám nad svými myšlenkami.

„Tak jezdit na nich svým způsobem můžeš, ale vyvraždit celou jejich populaci ne. Lovíme jen tam kde je určitý druh přemnožený. Například tady je hodně jelenů.“ Přerušil mě Edward.

Fůůůůůůůůj syrový brambory... no asi si budu muset zvykat......

„Dobře, takže jsem teď neuvěřitelně silnej, mám neustále žízeň a neuvěřitelně zbystřený smysli. Nemusím spát a prakticky řečeno, nikdy neumřu.... jo na to bych si mohl zvyknout.“

„Vlastně bych se možná měl opravit ve své předchozí odpovědi“ Znejistil najednou Edward „Teď jsem si vzpomněl na jednu tvou myšlenku. Když jsi nás s Carlislem odhodil u řeky, kolik síly jsi se na to snažil využít?“

„Nijak moc..“ Odpověděl jsem zmateně.

„Zkus to prosím k něčemu přirovnat.“ pokračoval.

„Edwarde?! O co ti teď přesně jde?“ Zeptal se zmateně Carlisle.

„Carlisle ty sis toho nevšiml? Emmett nás odhodil o několik desítek metrů a skoro při tom nehnul rukama. To je i u novorozených dost zvláštní, nemyslíš?“ Vysvětloval mu Edward.

Carlisle nejdříve přemýšlel a já na něj jen nechápavě zíral. Po chvíli souhlasně pokýval hlavou a promluvil.

„To je pravda. Hmmm... zajímavé. Emmette?“

„Já nevim, nebylo to nijak těžký. Skoro jako když odhodíte židli. Do teď sem si to ani neuvědomoval. Co se děje?!“

„Víš... Tak nás napadá... Já mám dar čtení myšlenek. Ale ty máš nejspíš i na upíra dost velkou sílu. Je to zvláštní.“ Pousmál se nad svým usuzováním Edward.

„No nesmíme předbíhat, zkusím udělat nějaké pozorování a porovnat to s tebou a Rosalií. Uvidíme jak se to vyvine. Ale určitě je to velice zajímavé.“ Carlisle měl na tváři taky úsměv ale spíše zasněný a zamyšlený.

„Já že bych byl ještě nadpřirozenějš silnej?!“ Wow.. tak to se mi líbí čím dál tim víc. Zajímal jsem se.

„Nesmíme ješt předbíhat, ale je to dost možné. Myslím že už musíš mít zase velký hlad. Sedíme tu několik hodin, už uběhlo skoro třičtvrtě dalšího dne. Měl by ses vyda na další lov. Tvá žízeň musí být neuvěřitelná. Po cestě můžeme vyzkoušet pokus s nějakým překážejícím stromem.“ Usoudil Carlisle.

Kdyby mi to nepřipoměl, ani si neuvědomím, že uběhlo tolik času. Pálení v krku jsem také přehlížel a není se čemu divit. Byl jsem vším tím vysvětlováním velice zaujatý a dokonce jsem si až teď všiml že Rosalie ani ta druhá hnědovlasá žena už s námi u stolu nesedí. Už jsem se chtěl zeptat kam se poděli, ale jako bych je zavolal, se znovu oběvili ve dveřích.

„Je cesta volná?“ Zeptal se jich Carlisle.

„Ano, nidke není ani památky po pachu člověka.“ Odpověděla mu ta hnědovlasá.

„Dobrá, tak tedy můžeme vyrazit.“ usoudil Carlisle.