Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 3

20.03.2009 (12:25) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2656×

Na konci každé kapitoly najdete odkazy na další. Tak příjemné čtení :)

Kapitola 3. - První lov = První medvěd

Díval jsem se do tváře svého anděla ještě chvíly, když jsem zjistil, že se její výraz změnil. Z prvu jsem ho nechápal, byl tak zvláštně ostražitý, jako by se mě snad bála. Jak by se ale mohla bát mě? Chtěl jsem jí říct, že bych jí nikdy v životě nebyl schopný ublížit,ale najednou jsem pocítil něco zvláštního.

Myslel jsem že oheň ve mně ustal, ale mýlil jsem se. Bolest v krku byla neuvěřitelná, ale přesto zvláštní. Nebylo to jediné co jsem cítil. Další bylo něco jako... hlad? Ne to nebylo to správné slovo, byla to totiž neuvěřitelná žízeň. Při pomyšlení na obyčejnou vodu, se mi ale zvedl žaludek. Co se to se mnou děje?!... Pomyslel jsem si, a vyšvihl se na posteli do sedu.

„Carlisle rychle!!!!“ Zařval ten nacuchaný kluk a najednou se na mě přihnali dvě osoby a připoutali mě k posteli svými ocelovými pažemi.

„No tak Emmette, uklidni se. Všechno ti vysvětlím, ale nejdřív musíš jít na lov a doslova nás poslouchat, prosím!“

Co si o sebe ten blonďatej chlap myslí?! ….A vůbec odkud zná moje jméno?!..... Nosim u sebe snad rodnej list?!...

„ Pusťte mě!“ Zařval jsem na ně plný vzteku a nevrlosti, kterou vyvolávala ta zvláštní žízeň.

„Carlisle, je hodně rozdrážděný měli by jsme mu vysvětlit základ a rychle jít lovit. Myslím že ho sami stejně moc dlouho neudržíme.“ Zase promluvil ten kluk.

…. Co si o sobě myslíš?!.. Jsi ještě mladší než můj bratr a hraješ si na jasnovidce, koukej mě pustit!!! …. Probíhalo mi halvou při pomyšlení na toho kluka s vlasy barvy bronzu.

„ Takže zaprvé, jsem starší než tvůj bratr a to myslím že o takových deset až dvacet let minimálně. A zadruhé, nemyslím si o sobě vlastně ani nic, ale ty potřebuješ jít lovit a napít se než se to tu všechno zvrtne. Na vysvětlování není moc času, takže se prosím uklidni a pojď s námi. Ale prosím, nedělej hlouposti a poslouchej nás“ Pronesl s jistotou, ale i opatrností.

Toho jak neustále reaguje na mé myšlenky už jsem měl plné zuby. Nejsem přeci blázen, vím že jsem je nemohl vyslovit nahlas. Bolest v krku by mi snad ani tolik slov nedovolila.

„Pusťte mě!!!!“ Zaječel jsem znovu a vytrhl se z jejich ocelových rukou.

Z leže jsem se najednou ocitl stojící vedle postele takovou rychlostí, až mě to samotného zaskočilo. Ti dva využili mé nepozornosti a opět mě chytili. Z prvu jsem si jich nevšímal. Ta neznalost mého těla mě rozzuřila ještě víc, ale nakonec mi nezbylo než souhlasit.

„Dobře, ale jdem rychle!!!“ zařval jsme na ně opět z plných plic.

„Dobře, musíš vědět jen pár věcí. Jsi teď mnohem rychlejší, přesnější, silnější a hlavně máš nyní mnohem citlivější všechny své smysly, a to hlavně čich. Prosím vážně se drž v naší blízkosti a nediv se že ti Edward odpovídá na myšlenky. Později ti vše vysvětlíme.“ Objasnil mi ten blonďák a ostražitým tónem v hlase.

„Pojď za mnou.“ Řekl můj anděl.

Stále měla ostražitý výraz a klidný hlas. Docela jsem na ní zapoměl, když mě přepadla ta bolest a ani teď jsem se nedokázal plně soustředit. Ta žízeň byla tak obrovská.

Pomalu vyšla z domovních dveří, i když vypadala že by nejradši vyskočila z nejbližšího okna a já jí následoval, jak jsem slíbil. Šla pomalou lidskou chůzí, takže jsem si zprvu ničeho zvláštního nevšiml, ale pak se zastavila u řeky. Stihl jsem si všimnout, jen jak se otočila za sebe, jako by čekala na nějaký povel od někoho za mnou. ….Že by od toho blonďáka?....

Neměl jsem čas to řešit. Zaprvé se ta bolest s žízní stále nevytrácela a zadruhé se stalo něco zvláštního. Anděl se najednou rozeběhl a přeskočil tu široukou řeku s takovou ladností, že to vypadalo jako by létal. Nechápal jsem to, ale pokusil jsem se jí napodobit.

Rozeběhl jsem se a skočil.

Skončil jsem o několik metrů dál než ta krásná blondýnka, která se za mnouokamžitě rozeběhla. Za nedlouho vedle mě stál i ten rozcuchaný kluk a blonďák.

„Jen tak mimochodem, já jsem Edward. Ta co jí máš za anděla se menuje Rosalie. A „blonďák“ je ve skutečnosti Carlisle.“ Řekl – jak už jsem teď věděl (A ne že bych si to nemyslel i před tím.) - Edward.

Nezbylo mi nic jiného než kývnout hlavou a pokračovat za Rosalií, která byla daleko před námi.

„Jak se cítíš?“ Zeptala se mě náhle s tónem, který zněl jako když se matka strachuje o dítě.

„Já,.... no.. ehm... d-dobře..“ Pousmála se nad mou napůl vykoktanou odpovědí.

Najednou jsem se začal divit.

„Běžíme tak rychle a já vůbec nejsem zadýchaný, ikdyž s tebou mluvím. A ty taky nevypadáš že by jsi musela popadat dech. Ta rychlost.. ale taky bolest a prapodivná žízeň.. Co to všechno znamená?!“ Ulevilo se mi, když jsme to vyslovil nahlas.

Rosalie sklopila oči, nechápal jsem jak může běžet takovou rychlostí a mít je skoro zavřené.

„No víš, hodně se toho teď pro tebe změnilo..“ na chvíli se odmlčela, než zase začala pokračovat. Její hlas zněl hodně sklesle. „ .. teď ale musíme na lov. Musíš uhasit svou žízeň a pak ti vše vysvětlíme.“ Zastavila se ještě dřív než to stačila doříct.

Edward s Carlilem byli hned za námi a všichni otočili svůj pohled na velkou louku kousek od nás. Přidal jsem se k nim.

Na louce bylo stálo jelenů. I přes několik desítek metrů vzdálenosti a lehký větřík co pofukoval jsem je mohl cítit. Cítil jsem jejich vůni, tlukot jejich srdcí, a co bylo nejdůležitější cítil jsem i to jak jim na krku proudí horká krev.

V tu chvíli jsem měl jasný jen jediný cíl... Musím se teď co nejrychleji dostat k tomu zvířeti. Hrdlo mi zplálo a já se z ničeho nic ocitl v útočné póze. Ani né vteřinu po tom jsem pil. Pil jsem horkou krev, která ale zřejmě nechutnala tak jak měla. Chutnalo to totiž spíš jako syrové brambory nežli pečené kuře.

Když jsem dopil, měl jsem stále žízeň. Ohlédl jsem se a uviděl dalšího jelena. Zaútočil jsem na něj, ale tenhle se chtěl prát. Potrhal mi oblečení, ale nedal jsem se. Jeho kopyta se od mé svalnaté, kamenné hrudi odrážely, jako kamínkem hozená žabka do vody. Neměl jsem ani čas být tím překvapený, moje žízeň byla o to silnější, čím víc jelen bojoval. Nemohl jsem to už vydržet, a tak jsem do jelena praštil vší silou pěstí a zakousl se mu přímo do krční tepny. Opět to chutnalo jako syrové brambory, ale uklidňovalo to moji žízeň.

Ještě jsem ani nestihl dopít a ucítil jsem nový pach. Voněl mnohem lépe než tento. Cítil jsem, že mám jelení krev po oblečení a možná i po obličeji, ale absolutně jsem neměl potřebu ji nějak očišťovat. Rozběhl jsem se za tou vůní, jak nejrychleji jsem mohl. Zastavil jsem se až pár metrů od obrovitého medvěda. Byl to grizly čerstvě probuzený ze zimního spánku. Náramně rozzuřené zvířátko.Hlavou mi proběhl obrázek na mě útočícího medvěda a to mě také rozzuřilo.

Dal jsem se s ním hned do boje a už mě ani nepřekvapovalo, že jeho drápy na mé hrudi nepůobí vůbec žádná zranění. Vyžíval jsem se v boji s ním. Nemohl jsem odolat mé převaze a tak jsem medvědovi vyskočil na záda. Bylo to natolik směšné a neuvěřitélné že jsem se musel zasmát. V tu chvíli jsem si všiml že moji tři nový přátelé už jsou tu také a sledují můj zápas s grizlym.

„Jako opičák.“ Slyšel jsem říct Rosalii. Slabě bylo slyšet i to jak se zasmála.

Pořád jsem měl žízeň, a ta jsem přestal zápasit a zahryzl se do medvěda. Jeho krev chutnala oproti jelenu lépe, ale pořád to nebylo ono. Chutnalo to jako rajče, což byla shodou okolností jediná zelenina kteou jsem kdy dokázal pozřít a nezkroutit u toho obličej do zhnusené grimasy.

Když jsem přestal pít, zjistil jsem že se pálení v krku lehce zmírnilo a žízeň byla konečně taky trochu menší.

Rosalie na mě zamávala na znamení ať jdu za nimi, a tak jsem se k nim hned rozběhl. Všichni tři se na mě usmívali, zřejmě byli z něčeho potěšení, ale já nevěděl z čeho.

„Děje se něco?“ Zeptal jsem se jich stále trochu rozveselený ze zápasu z medvědem.

„Nic zvláštního, ale myslím že největší žízeň už máš za sebou a měli bychom začít s vysvětlováním.“ Promluvil Carlisle. (Stále jsem měl chuť ho označovat jako napomádovaného blonďáka, ale u Edwarda by mi to asi neprošlo)

„Ano na to sem zapoměl.. mám plno otázek. Co se to se mnou stalo? Jaktože tak rychle běhám? Tak dobře vidím, Tak....“ Carlisle mě přerušil na začátku věty.

„Na vysvětlování bude času dost doma, navíc myslím, že by jsme odtud měli co nejrychleji odejít.“ Konec věty řekl s trochu vystrašeným hlasem a podíval se na Edwarda.

„Jasně, jdeme... potřebuju toho hodně vědět.“ Když jsem dořekl tuto větu, všichni jsme se rozběhli.

Po cestě zpět jsem zjistil že mi stačí jít za Rosaliinou vůní a ani nemusím sledovat okolí, abych se vyhnul stromům, či jí abych znal cestu. Její vůně byla vážně tak půvabná, že se mi rychle vryla do paměti. Sledování Rosalie jsem ale nemohl odolat. Byla nádherná ať dělala cokoli, mohla klidně stát, nebo běhat a stejně vypadala tak úžasně. Neodolal jsem a zavolal na ní.

„Rasalie... počkej na mě.“ Přidal jsem na rychlosti co to šlo.

Teď jsme běželi vedle sebe. Chtěl jsem s ní mluvit, říct něco, cokoli, ale nic mě nenapadalo. Měl jsem štěstí že začala ona.

„Vážně jsi vypadal jako opičák, když jsi tomu medvědovi vylezl na záda. Co tě to napadlo?“ usmála se.

„Chtěl jsem si zajezdit. Na koni už je to ohraný a medvěda jsem ještě nikdy nezkoušel. Mít laso tak sme mohli jít chytat jeleny spolu.“ Oba jsme se sborem zasmáli.

Velice krátkou chvíli bylo ticho a pak opět promluvila. Nebyl to ovšem tón hlasu pro všední rozhovor. Byl velice starostlivý.

„Jak se cítíš? Není ti nějak... zle?“ Sklopila oči.

„Je mi fajn... pokud je se mnou můj anděl strážný bude mi vždycky skvěle.“ mrkl jsem na ní „Bolest v krku polevila když jsem se napil medvěda. Ouuu to zní zvláštně... Jako bych ho měl rozmixovanýho ve sklenici, fuj!“ Opět jsme se smáli.“Tak mě napadá, nechceš mi začít vysvětlovat co to všechno zanemná?“ Opět jsem se zeptal.

„Dočkej času...“ Řekla, a přidala na rychlosti tak že jsem jí soro nestačil.

Najednou jsem uviděl že se před námi opět objevuje dům, ze kterého jsme předtím vyšli. Rosalie už skákala dovnitř oknem, což jsem z prvu nechápal, ale radši jsem se jí ani nepokoušel napodobovat. Vzal jsem to dvěřmi a posadil se spolu s Rosalií k velkému stolu na židli vedle ní.

Během ani ne vteřiny zde byli i Edward s Carlislem a ještě jedna nová osoba. Žena, která se právě objetím a letmým polibkem zdravila s Carlislem. Když spolu šli ke stolu drželi se za ruce a nepouštěli je ani když si sedli naproti mně a Rosalii. Edward si sedl na poslední volnou židli mezi mnou a Carlilem. Všichni byli ticho, vysvětlování mohlo začít.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 3: