Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 2

18.03.2009 (22:25) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2260×

Vždy na konci kapily máte odkazy na další díly. Tak přeji příjemné čtení :)

1. Kapitola - Oheň

Než mi opět spadly víčka, všiml jsem si, že jsem se se svým andělem ocitl na mě neznámém místě. Dokázal bych to klidně i přirovnat k nebi. Vše tu bylo tak světlé, prostorné pro mě až neuvěřitelné. Nikdy bych to nemohl srovnávat s mým, nyní již bývalím, domovem.

Bylo velice zajímávé, že jsem vlastně vůbec nevnímal tu bolest na mé hrudi. Vzpoměl jsem si že se mnou něco je, až když se mi opět vyčerpáním zavřely oči a já ucítil jak mě něco velice štípe přesně na místech, kde mě medvěd poranil.

Neuvědomoval jsem si kolik jsem ztratil krve, byl jsem přeci v nebi. Ale najednou mi něco problesklo hlavou.. Jestli je tohle nebe, jak mě to zatraceně může takhle bolet a štípat..... Snažil jsem se víc zapojit smysli a zjistit co se to děje. Uvědomil jsem si dokonce i to, že už pod sebou nemám nic studeného či tvrdého, ale naopak teplého a měkkého. Při tomto zjištění jsem začal přemýšlet ještě víc. Kde to jsem?!.. Co se to se mnou děje?!... Kde je můj bratr?!... Stalo se mu něco?!.. Co je s tím medvědem?!.. Kam zmizel MŮJ ANDĚL?!...Ta poslední myšlenka mě tížila snad nejvíce.

Najednou se mi zdálo, jako by mi někdo chtěl začít dávat odpovědi na mé nevyslovené otázky. Nechápal jsem to a tak jsem se snažil více zaposlouchat do okolí.

„Rose klid, mysl mu zatím slouží.. a mimochodem, myslí si o tobě že jsi jeho anděl, tak si to nepokaž.“ Slyšel jsem jakýsi mužský, neuvěřitelně milý, jemný hlas s mírným uchechtnutím v pozadí.

„Edwarde, tohle není legrace! Ten medvěd ho mohl úplně rozsápat, jen se na něj podívej!“ Řekl snad ten nejlíbeznější, ženský hlas jaký jsem kdy mohl slyšet. A to nebylo vše. V tom hlasu bylo slyšet něco jako... obavy? Že by se ta bytost ukrývající se za tímto hlasem, ten krásný Anděl bál o mne?

„Jasně, jasně.. Rosalie pojď prosímtě pryč a nech to na Carlilovi. Promiň že ti nenechávám soukromí v tvých myšlenkách, ale cítím z nich, že i když jsi čerstvě po lovu mohla by jsi ho nakonec zabít sama.“ Opakoval muž a jak jsem nyní pochopil zřejmě se menoval Edward. Kdo to ale byl jsem nechápal.

„Rose, Edward má pravdu. Udělám pro něj co budu moci, i když teď už je jen jediná možnost.“ Zdálo se mi že ten muž mluvil napůl sklesle, provinile. Nechápal jsem. Chtěl mě snad zabít on, když to nezvládl ten medvěd?

„Neboj, nezabijeme tě.“ Řekl s pousmátím v hlase zřejmě ten, co se jmenoval Edward.

Opět jsme to nechápal, slyšel snad moje myšlenky?! Nemohl jsem to přeci vyslovit nahlas.

„ No Carlisle, myslím že tu máme někoho rychlejíšího než jsi ty, všiml si že mu odpovídám na myšlenky dřív než ty..“ opět jsem slyšel tiché zasmátí „Ano, ovšem.. pojď Rosalie jdeme... Za pár dní si s ním můžeš popovídat, konečně sis vybrala někoho normálního, jak tak poslouchám.“ Opět se smál. Nechápal jsem co může této bytosti přijít tak vtipné na této situaci. Vždyť jsem tu ležel a umíral.

Nakonec jsem uslyšel už jen to, jak se zavírají dvěře a hluboké soustředěné dýchání vedle mě. Chvíli se nic nedělo a já přemýšlel jestli z místnosti doopravdy neodešli všichni a já si to dýchání jen nepředstavuju. Po chvíli jsem ale zjistil že tu opravdu ta třetí osoba zůstala.

Ucítil jsem jak mi něco ostrého, zhruba jako žileky, zajelo hluboko do krku. Chvíli to byla vážně jen bolest, která doprovází každou řeznou ránu, ať už ve vetší či menší míře. Najednou jsem ale zjistil že jsem se spletl. Na místě kde jsem předtím cítil žiletky, nyní plápolal oheň. Bylo to jako by se tento element s žiletkami přátelil. Tancovali mi společně po krku a působili neuvěřitelnou bolest. Jestli jsem si předtím myslel, že rány způsobené medvědem jsou bolestivé, bral jsem to zpět. Bylo to jako srovnávat píchnutí se jehlou s amputací končetin. Vlastně přesně tak jsem se teď cítil.

Žiletky se sice rozhodli, ten mě naprosto zhnusující se tanec s ohněm ukončit, ale oheň si i přes to tancoval dál sám. Šířil se sice neuvěřitelně pomalu ale za to bolestivě. Cítil jsem jak mi pomalým valčíkem cestuje z krku do všeh částí těla. Právě v tu chvíli, kdy se mi protančil přes rameno až do konečků prstů, jsem si přišel jak bezruký. Tohle byla ta amputace, kdežto předchozí škrábnutí od medvěda se dalo nyní srovnat s píchnutím jehly.

Přestal jsem vnímat čas, a tak jsem neměl ponětí jak dlouho už tu mohu ležet, když oheň najednou ještě zesílil. Začal se z ničeho nic ze všech stran dostávat blíž a blíž k srdci. Ta bolest byla nepopsatelná, naprosto ničivá. Přišlo mi jako kdyby v mém těle nyní již neexistovala jediná žijící buňka, právě kromě mého srdce. Musel jsem ho přeci zachránit... Co je to za bláznivý oheň?! Co se to děje?! Kde je MŮJ ANDĚL?!... Když už jsem cítil jak se mi srdce rozbušilo na plné obrátky a ucítil v něm počátek neustávajícího ohně, nevědomky jsem z plných plic zařval.

„NE!!!“ rozléhalo se to místností, až jsem se opět navrátil k otázce kde to vlastně jsem. Nemohlo to být nebe, tím jsem si již byl jistý. I kdyby se tu stále nacházela ta naprosto neodolatelná bytost s andělskou tváří, a ještě krásnějším hlasem, prostě to nemohlo být nebe. V nebi by přeci člověk neměl trpět. Měl by být šťastnýa necítit žádnou bolest.

Najednou jsem ucítil jak mě někdo chytil za ruku, nebyl to studený ani tvrdý dotek, jako ty které jsem an svém těle cítil od útoku medvěda až do teď.

„Jsem tady, neboj se. Za chvíli bude vše zase v pořádku.“ Řekl mi najednou ten líbezný ženský hlas, o kterém jsem najisto věděl že patří tomu krásnému andělovi.

Už jsem ani nepřemýšlel čím to je že mi tu všichni ti, které vlastně ani neznám odpovídají na otázky, které jsem já sám vyslovil pouze ve svých myšlenkách. Bylo mi to jedno. Byl jsem vděčný za to že je tu ta bytost se mnou ať už jsem kde jsem.

Nevěřil jsem že to může být ještě horší, ale spletl jsem se. Ta krásná chvíle představy toho že budu moci mluvit s mým andělem se rychle vytratila. V srdci mi začal oheň hořet mnohem víc a já se neubránil výkřikům. Cítil jsem jak mi anděl tiskne ruku, ale já jsem to nemohl opětovat. Neměl jsem nadvládu nad svým tělem. Oheň ve mně nyní tancoval spíše kankán než-li valčík. Bylo mi jako by mě právě upalovali na hranici, žádná buňka mého těla mě nechtěla poslechnout. Vlastně se mi spíš zdálo že už ani žádné živé buňky v těle nemám. Bylo to jakoby mi poslední zbýval můj zdravý rozum a ten mi radil jediné.. uteč, vem nohy na ramena a uteč z toho ohně!!!!.... Ani se nedalo říct jak rád bych to udělal. Srdce se najednou rozuteklo daleko větší rychlostí, až se z ničeho nic zastavilo. Vylekalo mě to.. Zastavilo se?! Jak se mi mohlo zastavit srdce?! Pořád její dotek přeci cítím.. Nemůže se mi to zdát, je to tak opravdové.. ne to nemůže být sen, ale co tedy?! Člověk nemůže žít pokud mu srdce netuluče!!!.... Opět mě z přemýšlení vytrhla něčí odpověď, že by zase ten Edward?

„Ano, máš pravdu, člověk nemůže žít pokud mu netluče srdce.“ Tuto větu pronesl velmi zřetelně a s důrazem na slovo člověk.

Zprvu jsem absolutně nechápal jak to myslí, ale to vše mě teprve čekalo. Vše jsem se měl zanedlouho dozvědět.

S obrovskou úlevou jsem pocítil jak oheň, byť pomalu, ale jistě ustupuje. Srdce už jsem vážně necítil být, ba ani pálit. Přišlo mi spíš jako ledový kus kamene uvnitř mé hrudi. Naopak jsem ale teď pečlivě cítil každou žilku v mém těle a ten oheň co v ní poskakoval s ještě větší intenzitou nežli předtím. Přišlo mi to, jakoby se mi zničeho nic všechny smysli zlepšili nejméně o tisíci násobek. Oheň pálil stále naprosto neuvěřitelně, ale utěšoval mě pocit že přeci jen, byť opět jen pomalým valčíkem, zase ustupuje. Zase se mi do myšlenek navrátila představa rozhovoru s krásným andělem, který mi stále nepouštěl ruku.

Stále jsem neměl jsem ani tušení kolik uběhlo času od střetu s medvědem, ale nedokázal jsem si představit že by to bylo déle než pár hodin.

Oheň mě v těle stále pálil, ale nyní již jen v končetinách. Nemohl jsem se dočkat konce a ke svému překvapení jsem zjistil že mám teď v hlavě mnohem více místa na přemýšlení. Ovšem mě nezajímalo nic jiného než ONA. Přemýšlel jsem na co bych se jí měl zeptat jako první.. Snad jak se jmenuje?.. Ne to je hloupé... Co takhle odkud je?.. Ne to je taky nepodstatná myšlenka... Jak se jí daří? .. No možná trochu hloupé.... Z mého přemýšlení mě opět vytrhl ten, mě již známý smích. Chtěl jsem přemýšlet dál a připravit se, ale s potěšením jsem zjistil že oheň v mém těle již uplně ustichl.

V tu chvíli jsem ucítil nádhernou vůni. Vůni která se snad ani nedala s ničím srovnat, a já si byl naprosto jistý že je to její vůně. Žádný drahý parfém. Ona voněla sama o sobě. Nedalo se to snad ani popsat. Voněla jako rudá růže v rozkvětu smíchaná s trochou šeříku. Byla to prostě nádhera.

Chvíli jsem tu vůni jen tak vdechoval, než jsme si uvědomil že mám opět vládu nad svým tělem. Ano opravdu.. mohl jsemkonečně hýbat prsty, a tak jsem otevřel oči.

Samozřejmě seděla nademnou a opět se do mě vpíjela těma krásnýma, karamelovýma očima. A na ten úsměv.. úsměv který mi věnovala sotva jsem otevřel oči.. na ten bych nikdy nedokázal zapomenout. Už teď jsem věděl, že jsem do ní beznadějně zamilovaný, ačkoli jsem jí skoro neznal. Ale tento anděl nemohl být v ničem opovržení hodný. Byla nádherná, její dlouhé, blond vlasy jí padali přes obličej když se nademnou skláněla a já najednou cítil potřebu se jí nějakým způsobem dotknout. Stačilo by jen jí pohladit po tváří. Přejet prstem po jejích krásně tvarovaných rtech, a nebo na ně rovnou přitisknout ty své.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 2: