Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 16

07.04.2009 (09:02) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

16. Kapitola - Návštěva

Když jsme všichni doběhli zpět do toho velkého proskleného domu, odpojil jsem se od Rosalie a šel na chvíli do pokoje, který nyní patřil mě.

Byl zařízený velice jednoduše, ale mě nic nescházelo. Oproti mému bývalému domovu, to byl skok k lepšímu, takže jsem nemohl nikomu nic vyčítat. Byl jsem Cullenům vděčný za to jak mě přijali. Teď jsem ale potřeboval vědět především to, jak mě bude nadále brát ta nejdůležitější z nich, Rosalie.

..... No tak... přeci by tě teď jen tak nepustila k vodě... po tom, co se stalo... nemáš se čeho bát... Přemýšlel jsem.

„No co, tak ať mě třeba k vodě pustí, zkusit se to musí!“ Řekl jsem si nahlas.

Ani ne vteřinu potom se na mé dveře ozvalo tiché zaklepání.

„Emmette? To jsem já Rosalie, můžu dál?“ Zeptala se trochu zvláštním tónem, který jsem ani nedokázal identifikovat.

„Oh.... Jo jasně, pojď dál.“ Odpověděl jsem trochu rozpačitě.

Rosalie otevřela dveře až poněkud rychle a vešla dovnitř.

„Ou.. Jsi tu sám? Zdálo se mi, že s někým mluvíš.“ Řekla trochu podezřívavě.

„Ne, to jsme si mluvil sám pro sebe.“ Přiznal jsem.

.... Moment...proč byla tak podezřívavá...snad... ne to ne.... ale že by přeci... žárlila?.... Pousmál jsem se sám nad svými myšlenkami.

„Je tu něco vtipného?“ Zeptala se vyvedená z míry, jako by věděla nad čím přemýšlím.

.... No proč se nezeptat na rovinu... třeba budu překvapený....

„Jen by mě zajímalo.....proč ten tvůj tón.“ Rosalie se na mě dívala dost nechápavě, a tak jsem pokračoval. „Víš no..... není to proto, že bys třeba....... žárlila?“ Vymáčkl jsem ze sebe nakonec.

Sotva jsem to dořekl, bylo mi hrozně líto, že upíři nemůžou zrudnout. Rosalie totiž sklonila hlavu a klidně bych se vsadil, že kdyby ještě byla člověk byla by rudší nežli rak. Vlastně mi bylo líto spíš to, že jsem jí nepoznal už jako člověka.

„Je to tak moc vidět?“ Řekla najednou po chvíli ticha Rosalie.

„Trochu.“ Přiznal jsem s úsměvem.

Otočila se ke mně k zády a vypadala, že chce odejít. K tomu jsem jí však nedal příležitost, protože jsem se k ní zezadu přikradl a chytil jí okolo pasu. Vůbec se mi nebránila, naopak. Položila svoje ruce na ty mé a propletla naše prsty. Svojí hlavu si opřela o mou hruď a zdálo se, že si tuto chvíli snad i užívá.

„Zajímala by mě ještě jedna věc...“ Nechal jsem vyplynout do prázdna.

„Jaká?“ Zeptala se trochu roztržitě a snažila se otočit ke mně čelem. To jsme jí ale nedovolil.

„Proč jsi mě vlastně tenkrát zachránila před tím medvědem. Přece jsi mě vůbec neznala.“ Zašeptal jsem jí zvědavě do ucha.

Tentokrát už jsem povolil objetí, a tím jí dovolil se otočit.

„To je složité....“ Řekla klidným hlasem.

„Myslím, že to dokážu pochopit.“ Odpověděl jsem stejně klidně.

„A na dlouho.“ Teď už bylo vidět, že se mé otázce spíše vyhýbá.

„Času máme tuším taky dost.“

„Emmette....“ Snažila se vyhnout tomuto tématu Rosalie. Já jí ovšem ale ani nenechal dokončit větu.

„Ne vážně... pokud jste mi nelhali, tak nepotřebuju spát a pokud vím, tak smrt mě taky v blízké době nečeká. A jestli se opět nemýlím tak u tebe je to naprosto stejné. A vzhledem k tomu že už jsem nějaký ten pátek neustále na nohou, a to beze spánku, tak jste mi asi vážně nelhali. A vezmeme -li v úvahu těch pár roztomile rozzuřených zvířátek, tak jste mi ani v druhém bodě nelhali. Takže....“ Pousmál jsem se na ní a nadzvedl jedno obočí.

Rosalie sklopila hlavu a nevypadal, že by se chtěla dát do řeči.

„No tak Rose... prosím.“ Řekl jsme smutně a udělal na ní psí oči.

„Ty mě jednou zabiješ.... víš o tom?“ Řekla poraženecky.

„Ne, to vážně nevím. Nepřipadá mi, že bych to měl kdy mít v plánu.“Vítězně jsem se na ní usmál a políbil jí do vlasů.

Rosalie se tentokrát z mého sevření vykroutila úplně, takže mě teď už jen držela za ruku. Lehce mi za ní škubla, abych si vůbec uvědomil, že mě chce někam odvést a pokračovala ve svojí cestě dál. Zastavila se až u sedačky, na kterou se rovnou i posadila. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že by jí už ze stání boleli nohy. To bylo totiž prakticky nemožné. Pro nás bylo stejně pohodlné stát, jako lidem ležet. Tyto zvyky jsme si udržovali spíše jen proto, abychom nepůsobili až tolik odlišně, když se náhodou na blízku objevil nějaký člověk.

....Od mého příchodu tu byl ale jen jeden.... Proběhlo mi hlavou a já jsem začal vzpomínat na tu událost.

Nebylo to moc dlouho po mé přeměně a já ještě úplně nevěděl, co tento nový život obnáší. Seděl jsem zrovna dole v obýváku s Esme a snažil se s ní o něco víc poznat.

„Víš, já jsem do této rodiny přibyla až jako druhá, první byl Edward. Rosalie není jediná, která vždy toužila po miminku. I já jsem jedno takové chtěla a dokonce ho i málem měla. Moje dítě, ale bohužel umřelo a proto jsem se odhodlala k tomu skočit.....“ Pronesla Esme do prázdna.

„Skočit?“ Vykulil jsme na ní oči.

„Když matka ztratí své dlouho očekávané a vysněné dítě, není to pro ní zrovna jednoduché. Já to své milovala od té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ve mně roste. Po té události jsem se s tím zkrátka nedokázala smířit a tak jsem skočila z mostu. Bylo to pro mě jediné řešení. Když nežije mé dítě, nemůžu žít ani já. A dá-li bůh, sejdu se s ním v nebi. Nevím jak by to dopadlo, kdyby tenkrát Carlisle nezasáhl.

Neuvědomovala jsem si co se se mnou děje. Cítila jsem strašlivou bolest už po skoku z mostu, protože jsem si poranila hodně orgánů, ale i zlámala hodně kostí. To, že tu bolest tančících plamenů uvnitř mého těla nevyvolává skok, jsem si uvědomila teprve, když jsem se stejně jako ty po třech dnech probudila a nade mnou stáli Carlisle s Edwardem.

Měla jsem stejně tak, jako ty ohromnou žízeň, takže nebyl čas na otázky ani jejich zodpovězení. Mlčela jsem tedy na mém prvním lovu a dělal jen to co mi řekli. Přemýšlela jsem nad tím jestli tohle všechno vlastně není peklo. To jediné mi totiž v tu chvíli dávalo smysl. I když bych po skoku z mostu měla zemřít, stále jsem jakýmsi zvláštním způsobem existovala. Mé dítě ale nikde nebylo, vlastně jediné, co teď bylo všude před mýma očima, byla krev.

Edward s Carlislem mi hned po návratu domů vše vysvětlili a nemysli si... já z toho nebyla tak.... dalo by se říci nadšená jako ty, ba naopak. Nesnášel jsem Carlisla za to, že mi vzal poslední možnost vrátit se k mému dítěti. Nesnášela jsme ho za to, jak mi zasáhl do života, ale zároveň jsem si nevěděla rady.

Nabízeli mi stejně tak, jako tobě abych odešla, ale já nevěděla kam. Co jsem měla dělat? Byl ze mě mladý nebezpečný upír, který mohl ublížit, ba spíše zabít kohokoli potká. Nemohla jsem se od Carlisla s Edwardem vzdálit, a tak jsem zůstala.

Nakonec se ukázalo, že to nebylo zas tak špatné rozhodnutí. Teď dokonce lituji toho jak moc jsem jim to měla za zlé. Nebudu již sice nikdy moct mít to, po čem jsem tolik toužila, ale našla jsem něco mnohem cenějšího.

Našla jsem Carlisla... svou lásku, o kterou bych již nikdy nechtěla přijít. Měla jsem Edwarda, který se dříve vydával za mého bratra, ale nyní je spíše mým dítětem, stejně jako ty a Rosalie. Nikdy bych už za tento život neměnila. Když se na to teď dívám zpátky, vidím to tak, že jsem ztratila jedno, ale našla tři nové děti.

Je jasné, že se mi po mém maličkém stýská, ale čas se vrátit nedá a já mám vás. Stejně jako ty, jsem nedokázala odejít, když jsem spatřila Carlisla, u tebe to ovšem byla Rosalie..“ Podíval se na mě a usmála se.

„Ty jsi si toho všimla?“ Zatvářil jsem se lehce provinile.

„Kdo by si nevšiml lásky mezi vámi na první pohled.“ Stále se na mě usmívala.

„No tak mami.. nech toho nebo se budu červenat.“ Bouchl jsem jí žertovně do ramene.

Oba jsem se začali smát pořádně nahlas, ale přerušilo nás zazvonění. V tu chvíli vedle mě stál Edward, jako nějaká obraná stráž.

„Ááááááá.... zdravím Carlisle. Přesně za tebou jdu.“ Řekl mě cizí mužský hlas.

Edward se malinko posunul ode mě, jako by chtěl aby na mě bylo ode dveří vidět.

„Zdravím Esme... Edwarde. Kde máte Rosalii?Ááááále, že by nový přírůstek?“ Říkal nyní muž s upřeným pohledem na mně.

„Oooou..ooo.. Vlastně ano. Je to Edwardův bratr. Nemohli jsme ho nechat jen tak bez prostředků. Navíc je velice milý a přizpůsobivý, takže určitě rychle zapadne.“ Ujal se odpovědi Carlisle.

Muž za sebou až příliš rychle zavřel dveře a vydal se směrem ke mně. Vánek vyvolaný zavíráním dveří mi přivál jeho čerstvou vůni přímo do obličeje.

Edward byl naštěstí pohotový a stál rychle přímo přede mnou. Chytl jsem ho okolo pasu a chtěl ho odhodit, abych si pochutnal na té voňavé krvi, ale jeho to zřejmě vůbec nerozhodilo.

„Pokud ti to nebude vadit Ralfe, seznámíme tě s Emmettem později. Vlastně měl být ještě minimálně týden jen s námi doma. Hodně si toho prožil a potřebuje klid. Proto se teď trochu bojí.“

.... Já že se bojím?! Vždyť bych tohohle chlapíka roztrhal na cucky raz dva.... Proběhlo mi hlavou a Edward mě zastínil ještě víc.

„Ou... jistě, chápu. Tak příště.“ Usmál snažil se na mě přes Edwarda mrknout.

„Co kdybychom zašli někam ven Ralfe? Myslím, že Emmett tu bude radši jen s Esme a Edwardem.“ Ujal se zase slova Carlisle.

„Jasně, nechci přece překážet.“ Souhlasil stále rozesmátý Ralf.

Carlisle otevřel vchodové dveře a oba spolu odešli pryč.

U toho má vzpomínka skončila.

„Děje se něco?“ Zeptala se Rosalie, když jsem se zase vrátil do přítomnosti.

„Ne nic, jen jsem se trochu zavzpomínal.“ Řekl jsem jí s úsměvem.

Rosalie už seděla na pohovce, a tak jsem se k ní přidal. Sedl jsem si vedle ní a svojí ruku jsem si položil na sedačku za její záda. Rosaliina hlava se mi hned svezla na prsa.

Takhle bych dokázal sedět klidně sto let a vůbec se nehýbat.

15.Kapitola- Smlouva /   17.Kapitola - Proč já?

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 16: