Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 15

06.04.2009 (00:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2082×

15.Kapitola – Smlouva

„Nechceme vám ublížit, ani nic podobného.“ Promluvil Carlisle na ty obrovská stvoření, které nazýval vlkodlaky.

Vlkodlak stojící v čele jejich seskupení zavrčel. Byl obrovský a jeho srst, černá jako uhel, se leskla v měsíčním svitu. Jeho oči nás svým výrazem a jiskřením varovali. Zdálo se to divné, ale já se opravdu na okamžik zalekl. Aby toho nebylo málo, vycenil ještě své nablýskané tesáky.

Pět vlkodlaků napjalo svaly do útočné polohy a ten, který ještě před chvílí stál v jejich čele a strašil nás z ničeho nic zaběhl do lesa.

Zmateně jsem se ohlédl po Rosalii a zjistil jsem, že mi to opět u s úplně stejným výrazem. Podívali jsme se v naprosto stejnou chvíli na Carlisla, ale ten se stále upřeně díval dopředu na zbylé vlkodlaky.

Najednou jsem si vzpomněl na Esme, která se od nás odpojila aby přivedla Edwarda. Mátla mě v hlavě myšlenka, jestli je vůbec důležité,aby sem přišli, když je tato situace zřejmě nebezpečná. Přemýšlel jsem nad tím jak Esme s Edwardem v příchodu zastavit, ale už bylo pozdě.

Než mě totiž vůbec napadlo něco použitelného, Esme už stála vedle Carlisla a Edward přede mnou a Rosalii.

Když si vlkodlaci všimli našich nově příchozích společníků, napjali své svaly ještě víc a začali s vrčením cenit zuby.

Z ničeho nic se ale z lesa ozval čísi hlas a to všechny vlkodlaky uklidnilo. I přes můj nyní zbystřený sluch jsem ho ale nerozpoznal. Nedokázal jsem dokonce ani určit jestli to byl muž nebo žena, kdo promluvil.

Bylo zvláštní vidět, jak smečka těchto ohromných a zřejmě i nebezpečných stvoření, utichla jen díky pár slovům skoro neslyšného lidského hlasu.

Soustředil jsem se na místo, odkud hlas vycházel. Bylo to úplně to samé místo, kam před chvílí odešel ten uhlově černý vlkodlak. Nic se tam nehýbalo, a tak jsem se zaměřil zase na vlkodlaky stojící proti nám.

Všichni byly ve stejně výhružné póze, jako na začátku. Tentokrát jsem si je začal prohlížet lépe a všímal si těch rozdílů mezi nimi.

Jejich různá velikost se zdála být normální, ale se stavbou kostry už to tak nebylo. Od pohledu bylo znát, který z nich je jak starý, a který vyniká více v boji, či taktice. Jejich zbarvení bylo také různé. Jeden z nich byl skoro šedivý, některý světle a jiný tmavě hnědý. Oči každého z nich byly také naprosto rozdílné.

Všiml jsem si očí zejména dvou vlkodlaků. Jeden, ten menší, stál až vzadu seskupení. Byl menší, ale jeho srst byla hodně tmavě hnědá, kdyby nesvítilo slunce možná by se zdálo, že je až černá.

Všiml si že ho pozoruji, a tak lehce vycenil zuby. Už teď jsem věděl, že bych si s jeho tesáky nechtěl zahrávat. Oči které mu zářili na hlavě, byli ale úplným opakem nebezpečí, které vyvolávala jeho póza. Bylo v nich totiž očividné zmatení, jako u malého dítěte, kterému se snažíte vysvětlit nějakou pro něj nepochopitelnou věc.

Nechal jsem ho být a zaměřil se na toho druhého vlka, který stál v předu. Byl to vlastně pravý opak toho zmateného, jedince stojícího vzadu. Byl vysoký a už od pohledu silný. Jeho srst byla světlejší, ale zároveň i kratší.

...... Myslel jsem si, že stejný druh zvířat by měl mít i přibližně stejně dlouhou srst... Proběhlo mi hlavou a hned po té jsem uslyšel uchechtnutí. Ani jsem nemusel přemýšlet,kdo to byl.

Nenechal jsem se tím nijak rozptýlit a zkoumal vlkodlaka dál.

Když jsem se střetl s jeho pohledem, na moment jsem se vážně zalekl. V jeho očích to jiskřilo, vypadal, jako by se nejradši hned teď rozběhl, skočil na jednoho z nás a s chutí se do něj zakousl.

Uhnul jsem pohledem od toho jeho a na moment se zase zadíval na místo, kde před chvílí zmizel vlkodlak. Opět odtamtud zazněl jakýsi hlas. Tentokrát už jsem ale rozeznal, že je mužský. Bohužel mluvil nějakým cizím jazykem, a tak jsem nerozuměl tomu, co říká.

Vlci změnili své seskupení a stály tak v řadě, jeden vedle druhého.

Z lesa se začala objevovat jakási mužská postava a šla přímo k nám. Nechápal jsem, jak může jít s takovým klidem. Obyčejný člověk by se přeci těchto obrovských stvoření okamžitě zalekl. Carlislovi to ale asi zvláštní nepřišlo, protože začal mluvit hned, když se muž zastavil před řadou vlků.

„Zdravím, jsme Carlisle a toto je má rodina.“ Promluvil Carlisle s klidným hlasem a dokonce se mi zdálo, že se usmál.

Muž naproti němu pokývl hlavou na znamení pozdravu .

„Těší mě. Mé jméno je Epharin Black.“ Řekl.

Vlkodlakům se zřejmě nelíbil ten přátelský tón mezi Epharinem a Carlislem, a tak začali cenit zuby.

„Myslím, že vzájemné zastrašování nám nijak nepomůže. Jak už jsem říkal jednou, nechceme se s vámi znepřátelit.“ Mluvil tentokrát tvrději Carlisle.

„V tom máte jistě pravdu. Carle..“ Otočil se na toho hrozivého vlka, kterého jsem si před chvílí prohlížel. „...ačkoli ve vlčí podobě rozumím všemu co vám projde myslí, v lidské podobě to tak, jak jistě víš, není. Dávej pozor na Toma...“ Otočil se na toho zmateného vlka, který nyní vypadal jako by měl vybouchnout. „... ať se moc nevyvede z míry. Víš, že má ještě problémy s přeměňováním se.“ Domluvil k vlkodlakovi a otočil se zpátky na Carlisleho. „ Omlouvám se. N2kteří z nás jsou ještě velice mladí a neumí se tak skvěle ovládat.“ Dořekl.

Na tom malém vlkodlakovi bylo vidět, že má co dělat aby se znovu nějak neprojevil, ale zároveň to vypadalo, že ani nemůže. Jako by nemohl ovládat sám sebe.

„Tome uklidni se, ani mě nijak zvlášť nevoní, ale to není důvod k tomu tu vyvádět dříve, než se vše vysvětlí.“ Otočil se Epharin zpět na toho malého. Zřejmě vycítil jeho napětí.

„Pokud jsem slyšel správně, tak vám také není naše vůně zrovna po chuti. Slyšel jsem o vásněco ze starých historek, ale nevěřil jsem, že doopravdy existujete.“ Řekl Carlisle.

„Ano slyšel jste správně. Navíc i já mohu tvrdit to samé o vás. Naši lidé vás nazývají studenými. Ve starých příbězích se říká, že jste pro nás nebezpeční a máme vás okamžitě zabít. Tedy spíše nebezpeční pro zbytek našich rodin.“ Přidal se Epharin bez protestu do hovoru.

„Ano, studení se nám v některých příbězích říká. Nejsme ale jako ostatní našeho druhu. Mimochodem, jak vy jste myslel ten zbytek našich rodin? Z vašich příběhů by jste měli -i když chybně- vědět, že jsme nebezpeční prakticky pro kohokoli.“ Udiveně se vyptával Carlisle.

„Jak vidím, zřejmě jsou obě strany dost neinformované. Upíři nejsou jediní, co můžou zabít upíra. Stejně tak jako je na každý jed protilátka a každý živočich má svého predátora, i vy máte přirozeného nepřítele. Nás. V našich příbězích se vypráví, že našim tesákům a ostrým drápům, ani vaše tvrdá kůže neodolá. Myslím ale, že obě strany se obejdou bez zkoušky.“ Vysvětloval Epharin.

„Myslíte správně.“ Přikývl Carlisle.

„Stále tu ale zůstává jeden nevyřešený problém.“ Nadhodil indián.

„Jaký?“ Zeptal se zmateně Carlisle.

„Tvrdíte, že nejste jako ostatní upíři. Ale pokud mi oči správně slouží, před chvílí jste skolili jelena a sytili se jeho krví.“ Objasňoval Epharin.

„A v tom je právě rozdíl mezi námi a ostatními upíry. Neubráníme se tomu, že jsem živeni krví, ale můžeme odolávat té lidské. Samozřejmě je to pro nás velice nesnadný úkol, ale ne nesplnitelný. My všichni.....“ Rozpřáhl ruce Carlisle, aby tímto gestem ukázal na nás ostatní stojící za ním. „.... tuto výzvu s radostí pokořujeme. Někteří už několik let, jiní jen několik týdnů, či měsíců. Na podstatě věci to ale vůbec nic nemění. Nejsme zabijáci lidí, živíme se jen zvířecí krví, takže se od nás nemusíte obávat žádného nebezpečí.“ Dovysvětlil Carlisle s ledovým klidem a snad ještě přátelštějším tónem.

„Víte, velice rád bych vám věřil. Vlastně myslím, že i věřím, ale musím chránit lidi z rezervace. Samozřejmě se ale také nechci pouštět do zbytečného boje a vystavit tak nebezpečí smečku.“ Řekl Epharin poněkud omluvným tónem.

Chvíli bylo ticho a na Carlislovi bylo vidět jak se snaží přemýšlet. Za nedlouho ho zřejmě něco napadlo a promluvil. „Myslím, že bych měl jedno řešení.“

„Návrhy se cení.“ Řekl Epharin a vypadal, že ho vážně těší Carlislovo snažení vyhnout se boji.

„Myslím, že jakási vzdušná smlouva by mohla vyhovovat oboum stranám.“ Pronesl Carlisle s viditelným nadšením.

„Vážně dobrý nápad. Každá strana by si možná ale měla promyslet, o co jí přesně jde. Navrhuji sejít se na tomto místě přesně za dvě hodiny, tedy ve tři hodiny ráno. Souhlasíte?“ Zeptal se Epharin.

„Ano, je to rozumný návrh.“ Přikývl Carlisle.

Carlisle plný důvěry k vlkodlakům, stál nyní čelem k nám.

& O dvě hodiny později &

Zpět na to místo v lese se cesta hledala lehce. Stačilo jít prostě po pachové stopě, kterou jsme za sebou zanechali my sami a nebo se soustředit na ten vlkodlačí zápach.

Když jsme dorazili k již seskupené smečce vlkodlaků, nabylo tu toho moc jinak. Vlastně jediné, co se změnilo, bylo to, že nyní na nově postaveném ohništi plápolal oheň. První, co mě napadlo bylo to, že si ho vlkodlaci postavili asi proto, že kdyby se něco zvrtlo mohly nás bez problému roztrhat na kousky a spálit.

„Zdravím Carlisle.“ Promluvil Epharin jako první.

„I já tebe Epharine.“Pokývl Carlisle, ale ještě se tak docela nevzdal svého slova.

„Můžeme tedy začít?“ Dodal.

„Ano. Myslím, že bychom se měli dohodnout na přesném znění smlouvy.“ Řekl Epharin s úsměvem.

„Váš seznam bude určitě delší, nežli ten náš. Tak tedy začnu já jestli ti to nevadí.“ podíval se Carlisle na Epharina. Ten mu přikývl a tak pokračoval. „ Je nám jasné, že máte stejný zájem na tom ochránit lidi, jako mi, ale nejsme si jistí zájmem o nás samotné. Tudíž je naším požadavkem, aby jste ses námi nikdy nepouštěli do boje někým z nás, jen tak z rozmaru. Je asi jasné, že pokud k tomu jedna strana tu druhou vyprovokuje nebude úniku.“ Dodal Carlisle návrhy smlouvy.

„Máš pravdu. Náš seznam je opravdu delší. Víš že vám sice i za tu krátkou chvíli věřím, že lidem nechcete úmyslně ublížit, ale nehody se stávají. Proto jsou naše požadavky následující. Stanovíme hranice, které nebudeme moci překračovat. Vy nebudete moct vstoupit na naše území a my zase vaše. Vy nesmíte ublížit jedinému člověku zde. Nesmíte ho zabít, ani kousnout. Pokud se tak stane, myslím, že je nám oboum jasné, že válka bude nevyhnutelná. A já o ní rozhodně nestojím.“ Řekl za svou smečku Epharin.

„Dobrá tedy, otázka našeho a vašeho území nebude tak složitá. Je jasné, že to vaše bude celá oblast La Push a naše je Forks. My nebudeme vstupovat k vám a vy zase ve vlčí podobě k nám. Ovšem kdyby nastala nějaká vyjímečná situace, myslím, že dohoda a svolení bude k překročení hranice stačit. Samozřejmě souhlasím i s tím, že pokud někdo poruší pravidla, hrozí mezi námi válka.“ Pokračoval v rozhovoru Carlisle.

„Jsme dohodnuti. Přísaha bude myslím stačit.“ Posmál se Epharin na Carlisla.

Mezi vlkodlaky to trochu zazvučelo. Zřejmě nám nevěřili tolik, jako Epharin, ale on sám si toho vůbec nevšímal.

„Ano, jistě bude. Své slovo dodržíme.“ Odříkával Carlisle každé slovo velice zřetelně, aby místo Epharina uklidnil vlkodlaky.

Epharin se pousmál a pokývl směrem k nám, abychom se za ním vydali k hořícímu ohni. Vlkodlaci se kolem něj již seskupovali a já konečně pochopil jeho význam.

Oni byli sice stejně vyjímečná stvoření jako my, ale zrak měli přeci jen o něco horší. Ne, že by bez ohně nic neviděli, ale přeci jen si s ním byli asi jistější. Navíc oheň působil v lese zvláštní atmosféru vážnosti, i když byl vlastně naprosto obyčejný. Vlastně.. přišel mi obyčejný dokud jsme se k němu nepřiblížili jen na pár kroků vzdálenosti.

Jeho plameny nebyli zbarvené různými odstíny od červené až po žlutou. Ani neplápolal jen tak na vyhrabané hlíně, jak je zvykem u obyčejných táboráků. Teprve teď jsem si všiml, že to ohniště bylo vlastně propracované.

Ohniště bylo ohraničené malými oblázky. Střídaly se bílé a černé. Uvnitř něj nebylo obyčejné dřevo, které by jste našli kdekoli kolem. Bylo bílé a plameny, které z něj šlehaly měly různé odstíny modré.

Vlastně to bylo až ironické. Černé kameny promíchané s bílými.... stejně jako tmavý vlkodlaci promíchaní s bledými upíry. Bílé dřevo, na pohled studené ale přesto hřálo. Jako naše kůže... pro člověka ledová a drsná, ale mezi upíry navzájem teplá a jemná. Oheň... stejně horký jako vlkodlačí teplota. Vážně ironie.

„Začněme.“ Řekl Carlisle a dal tak pokyn Epharinovy začít s přísahou.

Epharin postoupil k ohni před své společníky, takže stál opět v jejich čele.

„Já Epharin Black přísahám za všechny své budoucí potomky a nynější i následující členy smečky, že nikdy nepřekročíme hranice našeho území dohodnutého s upíry ve vlčí podobě, že nikdy nezaútočíme na člověka, že uchováme tajemství studených a nikdy jej nikomu neprozradíme. Pokud se tak stane nechť započne boj.“ Odpřísáhl Epharin a pokývl na Carlisla aby pokračoval.

„Já Carlisle Cullen přísahám za svou rodinu i všechny její budou členy a návštěvníky, nikdy nezabijeme člověka, že nikdy člověka nekousneme ani mu jinak neublížíme, že nepřekročíme předem stanovené hranice smečky La Push, a že nikdy nevyzradíme jejich tajemství. Pokud se tak stane nechť započne boj.“ Řekl za nás přísahu Carlisle.

Na znamení míru a uzavření smlouvy si s Epharinem pře hořící plameny potřásly rukou. Mezi všemi přítomnými se v tom okamžiku uvolnila nálada a nikdo už tu nebyl tak napjatý.

„Myslím, že i přes klidnější náladu není nutné tuto sešlost dále protahovat. Doufám, že se oboum stranám podaří smlouvu dodržet, a tak nebude nutné znovu zasahovat.“ Promluvil Epharin.

„Promiňte, že se vám pletu do hovoru, ale pokud rychle všichni nezmizíme smlouva bude kničemu. Blíží se sem turisté, zřejmě sešli z cesty.“ Promluvil Edward.

Bylo vidět, jak všichni vlkodlaci začenichali, ale dívali se stále stejně zmateně. Jak by také ne. Nemohli nic cítit, ani já jsme nic necítil. A popravdě jsem za to byl rád. Nevěděl jsem zdali bych se nyní udržel.

„Jak to víš? Žádný zápach necítím.“ Zeptal se zmateně Epharin.

„Edward získal spolu s nesmrtelností i zvláštní dar. Může slyšet číkoli myšlenky někdy i na kilometry daleko. Záleží jen na tom, jak zná hlas toho dotyčného.“ Odpověděl Carlisle za Edwarda.

Mezi vlky to znovu zahučelo. Tušil jsem jaké museli být jejich myšlenky nyní a to jsem se ani nemusel ptát Edwarda.

„Ach... oh... ach tak... No dobrá, ani toto vaše tajemství samozřejmě nevyzradíme. Smlouva se bude dědit z generace na generaci s naprostým zákazem vyzrazení jí komukoli jinému.“ Řekl ze začátku trochu zmateně Epharin.

„I u nás bude vaše tajemství samozřejmě v bezpečí. Teď už ale vážně musíme odejít, pokud nechcete spáchat dvě vraždy, aby se to tajemství nevyzradilo jiným způsobem.“ Upozorňoval Carlisle Epharina znovu.

„Ano jistě. Na shledanou Carlisle.... a samozřejmě i vy zbylí studení. Bylo zajímavé vás poznat.“ Loučil se s námi Epharin.

Stejně jako všichni ostatní jsem na něj pokývl na znamení loučení.

„I já a má rodina se s vámi všemi loučíme...“ Pokývl Carlisle na smečku stojící za Epharinem. „... přeji bezstarostný život Epharine.“ Rozloučil se zanás za všechny Carlisle.

Epharin s Carlislem si ještě jednou na rozloučenou potřásli rukou a vše bylo u konce. Vlkodlaci udusili oheň a všichni jsme se mohli vydat zpět domů.

Chytl jsem zase Rose za ruku. Ta se na mě s úsměvem podívala a dala se po mém boku do běhu zpět do civilizace Forks.

14.Kapitola - Nečekaní spolubydlící / 16.Kapitola - Návštěva

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 15: