Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 14

05.04.2009 (15:50) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1872×

14.Kapitola - Nečekaní spolubydlící

Rosalie mě vlekla pryč od domu opět jakousi neznámou cestou. Vlastně už jsem přestával vnímat jestli všechny ty cesty poznávám nebo ne. Nemělo to totiž absolutně cenu.

Najednou se Rose zastavila na místě, kde byli stromy snad nejhustší.

„Myslím, že tohle jsi taky ještě pořádně nevyzkoušel.“ Usoudila Rose a podívala se směrem vzhůru.

„Nějak nechápu co máš na mysli Rose.“ Řekl jsem celkem nervózně.

„No však uvidíš opičáku.“ Usmála se a názorně mi předvedla co měla namysli.

Chytla se prvního stromu, který jí byl nejblíž a začala šplhat vzhůru. Po zhruba pěti metrech se zastavila a podívala se na mě, stále stojícího dole u kořenů.

„No tak pojď, chtěl jsi vědět kde jsem byla.“ Pustila se jednou rukou a mávla jí v náznaku abych vylezl za ní.

Ani jsem jí na to neodpověděl a začal lést vzhůru.

„Wohoaaaaaaaaaaaaaaaaaa.....“ Zařval jsem, když jsem Rosalii předhonil.

Byl to neuvěřitelný pocit. Jako by snad ani neexistovala gravitace. Běžel jsem po stromu jako kočka a nedělalo mi to žádný problém. Tohle jsem vážně ještě nezkoušel. Vážně jsem skoro ani nemohl uvěřit že tohle všechno je realita. Ale nakonec.. jsem upír, tak proč by nemohla být.

„No tak zpomal... nestačím ti.“ Volala na mě Rosalie.

„Ouuuu.... Promiň Rose. Já jen...je to zvláštní pocit.“ Usmál jsem se na ní když mě míjela.

„Já vím... tak co ty na závody. Špice je hned támhle.“ Rozesmála se.

„Ááááá já ti ještě ukážu...“ Přidal jsem na tempu.

Ke špici jsme dorazili oba současně, takže to bylo nerozhodně. Zasmáli jsme se nad naším soupeřením a já se začal rozhlížet po okolí.

Z vrchu stromu bylo vidět snad všude. Ale bylo tam i jedno zvláštní místo. Něco mě odtamtud už od pohledu odpuzovalo.

„Co je to támhle? Nevypadá to, že byto byloještě Forks.“ Zeptal jsem se Rosalie.

Rosalie otočila hlavu stejným směrem jako já. Dívala se teď se mnou na jakousi rezervaci indiánů. Na tu dálku jsem vážně nepoznal o co jde, i když můj zrak byl nyní o tolik lepší.

„Quiletská rezervace myslím. Nidky jsem tam nebyla, takže se o to ani moc nezajímám. Ale mohli by jsme to tam někdy prozkoumat.“ Napadlo Rosalii.

„Někdy možná, ale teď zrovna na to vážně nemám ani pomyšlení.“ Řekl jsem a zadíval se jí do očí.

Byl už skoro večer a začínalo se stmívat. Na nebi se objevovaly první hvězdy a ze špice stromu to byl doopravdy neodolatelný pohled. Navíc přímo pod námi bylo jezero, od kterého se všechny ty hvězdy odrážely.

Sedl jsem si na jednu tlustší větev a opřel se o kmen stromu. Rosalie seke mně přidala, sedla si přede mě a opřela se o mojí hruď. Nenápadně mě chytla za jednu svěšenou ruku a začala.

„Víš vlastně jsme spolu ještě ani pořádně nemluvili.“ Řekla najednou.

„Je něco co bys chtěla vědět?“ Zeptal jsem se jí.

„No... jedna věc by tu možná byla..“ Souhlasila Rosalie.

„Střílej.“ Odvětil jsem jí v souhlas.

„Víš... no... měl jsi někoho než jsem tě zachránila.... myslím jako... dívku, snoubenku... Pochopila bych to... vdyť jsem taky byla.... zasnoubená.“ To poslední slovo vyslovila s neuvěřitelnou nechutí.

„Víš že jsi vážně hlupáček?!“ Řekl jsem a uchychtl se.

Nechápavě se na mě otočila. Položil jsem jí ruku pod bradu, zvedl obličej a začal jí líbat.

Opětovala mi polibek s takovou vášní, že bylo okamžitě jasné k čemu se schyluje. Začali jsme ze sebe navzájem strhávat oblečení naprosto bez zájmu o knoflíky či zipy.

Naše trochu nevyvážené pohyby způsobyly to, že jsme začali padat dolů na zem. S Rosalií jsme se tomu na chvíli zasmáli. Chytli jsme se oba větve zhruba uprostřed stromu abycom zmírnili pád, ale pak se opět pustili a poračovali v předcházející aktvitě.

Měli jsme mezi sebou těla natolik propletené, že když jsem dopadl na zem Rosalie ležela přesně na mě. Stále mě překvapovalo, že mi prakticky nic nemůže ublížit.

„Wow.. tenhle dopad jsem skoro i cítil.“ Zasmál jsem se spolu s Rose.

Smích ale netrval moc dlouho a já Rosalii už zase líbal. Její polibky byly, jako by na ně čekala několik let. Divil jsem se, protože to já byl ten kdo jí měl za anděla, to já byl ten, kdo se do ní zamiloval na první pohled. Nechtěl jsem tuhle chvíli přerušovat a tak jsem nic neříkal.

Jednou rukou jsem Rosalii přejížděl křivky na jejím těle a druhou jsem jí projížděl vlasy. Nevšímal jsem si, že našimi pohyby ničíme les. Bylo mi to v tu chvíli úplně jendo.

Nedokázal jsem popsat ten pocit, ale naprosto nic se mu nevyrovnalo.V tu chvíli jsem byl snad ten nejšťastnější uprír na světe. Mít Rosalii sám pro sebe, užívat sis ní a vedět že ona mě miluje stejně jako já jí, bylo naprosto neuvěřitelné.

Z toho všeho nás oba ale vyrušil opět ten štiplavý zápach.

„Co to krucinál....“ Řekl jsem naštvaně.

„Fuj. Tohle je neuvěřitelné. Co to je za hnus?!“ Řekla Rosalie a začala se ohlížet okolo.

Najednou zafoukal vítr a přinesl sebou čerstvou dávku toho zápachu. Oba jsme se s Rosalií začali rozhlížet po oblečení, které naštěstí zůstalo celé.

Rychle jsme se začali oblékat a běželi se shovat mezi stromy. Čekali jsem několik minut, jestli se to, co vyvolává ten zápach objeví na námi právě vyrobení mítině, ale nic se nedělo. Vítr utichal a s ním i ten zápach.

„Co takhle to jít vystopovat? Zajímalo by mě, co mi dokáže tak skazit náladu!“ Řekla Rosalie lehce vyvedená z míry.

„Dobrý nápad. Myslím, že ten zápach přicházel od támhletud.“ Ukázal jsem na druhou stranu mítiny.

„Wow... ani jsem nezaregistrovala, co jsme tu způsobili. Vlastně až do teď ne.“ Řekla udiveným hlasem Rosalie, když si prohlížela tu spoušť.

„No, myslím že ten les stejně potřeboval trochu prosvětlit a tohle mu rozhodně neuškodilo.“ Odvětil jsem Rosalii a políbil jí na čelo.

Zvedla hlavu, usmála se na mě a kývla hlavou na znamení k pohybu.

Neběželi jsme moc dlouho a potkali Carlisla a Esme. Zdálo se, že je ten strašlivý zápach nezastihl.

„Ou Emmette,Rose...Co vy tu děláte, čekal bych vás někde.. no ehm... trochu jinde.“ Řekl trochu nervózně Carlisle.

„Vyrušil nás jakýsi zvláštní štiplavý zápach, a tak jsme si řekli, že půjdeme zjistit co ho vyvolává.“ Ujala ce slova Rosalie.

„Ach tak...Edward mi o tom něco říkal. Prý jste něco cítili už při cestě z Tennessee.“ Tentokrát Carlisle nasměroval otázku na mě.

Nemohl jsem si nevšimnout Rosaliina zděšení, když se Carlisle zmínil o Tennesse.

„No ano cítili, ale ne tak silně.“ Souhlasil jsem s ním.

„Počkej.... vy jste byli s Edwardem v Tennessee?!“ Zapojila se do hovoru Rosalie.

„Ano Rose... ale to teď není důležité.... na rozhovory bude ještě času dost..ano?“ Vysvětloval jsem jí rychle.

Rosalie na to jen přikývla a nechala opět prostor k mluvení Carlislovi.

„No.. takže, my jsme s Esme byli zrovna na lovu a myslím, že vy dva by jste si ho taky zasloužili. Co takhle zajít nejdřív na nějaké jeleny a pak uvidíme.“ Změnil nám najednou plány Carlisle.

„Carlisle....“ Vložila se do hovoru Esme.

„Ano?“ Podíval se na ní Carlisle.

„No mylsím, že mě ten jeden jelen prozatím stačil. Vy můžete jít lovit a já mezi tím dojdu pro Edwarda. Co ty na to? Pokud chcete to něco hledat myslím, že by bylo výhodnější ho tu mít.“ Konstatovala Esme.

„Myslím, že máš pravdu. Někde nás určitě spolu najdete.“ Usmál se naní a věnoval jí pusu na rozloučenou.

Esme rychle zmizela mezi stromy směrem k domovu. Podívali jsme se na sebe s Rosalii a myslím že nám hlavou v tu chvíli proběhla naprosto stejná myšlenka.

..... Snad nepoběží přes tu nyní již mýtinu .......

Carlisle si všimnul našich trochu vystrašených pohledů. A zasmál se.

„No dobře..... radši se ani neptám, co se to ozývalo z lesa za rány. Stejně myslím, že my to E sme poreferuje až bude čas. Nemám snad pravdu?“ Řekl a pousmál se ještě o trochu víc.

Byl jsem si jistý, že kdyby to šlo, byli by jsme nyní s Rosalií oba dva rudí více než raci. Naštěstí Carlisle věděl, že se žádné odpovědi nedočká a tak se dal do běhu. Já s Rosalií js me ruku v ruce vyrazili hned za ním.

Nedaleko jsme narazili na stádo jelenů a ironicky se všichni dali do lovu toho samého. Chytili jsme ho samozřejmě rychle, ale pak nás vyrušil opět ten zápach.

Nyní byl mnohem silnější... koncentrovanější a odpornější. Štípal do nosu a to bylo hodně nepříjemné. Hned po první vlně zápachu se z lesa ale začali vynořovat i stvoření, které ho zřejmě způsobovali.

Nebyli to vlci jako takový. Byli obrovští skoro jako koně. Jejich srst se v záři měsíce leskla, a když jeden z nich zavrčel, jeho zuby mi přišli vážně nebezpečné.

„Ooooo ne....“ Řekl najednou Carlisle.

„Carlisle ty víš co to je?!“ Sebrala mi slova Rosali.

„Asi... ano... Už jsem o nich slyšel. Říkají jim vlkodlaci, nebo také lykani.“ Řekl Carlisle s naprosto vystrašeným pohledem.

13.Kapitola - Nový domov /   15.Kapitola - Smlouva

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 14: