Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 13

03.04.2009 (16:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1631×

13.Kapitola – Nový domov

Cesta zpátky do Forks nebyla nijak zvlášť zajímavá. Zastavili jsme se jen jednou. Bylo to už nedaleko domu a mi znovu ucítili tu podivnou vůni... či spíše zápach. Bylo to nepříjemné, bodalo to do nosu, jako by jste si tam nasypali zázvor. To ale tentokrát nebylo jediné.

„Myslel si teď na víc věcí najednou?!“ Zeptal se mě najednou Edward celý vyvedený z míry.

„Ne.. vlastně jsem myslel jen na ten divný zápach. Děje se něco?“ Odpověděl jsem.

„Ne nic... asi se mi jen něco zdálo.“ Pousmál se a pokračoval v cestě.

Vypadal v celku zmateně, ale neřešil jsem to. Chtěl jsem být co nejdříve ve svém novém domově. Chtěl jsem viděl Rosalii a přesvědčit se na vlastní oči, jak na tom je. Chápal jsem teď její pocity ještě víc než předtím.

Opustit rodné město bylo těžké. Ale opustit i poslední blízké přátele, to bylo něco mnohem horšího. Já jsem mohl být rád alespoň za to, že mě ani jeden z nich po mé údajné smrti už nespatřili. To se ale o Rosalii říct nedalo. Pořád jsem si to trochu vyčítal.

Když jsme s Edwardem přišli domů, šli jsme si každý po svém. Nebylo to proto, že by jsme k sobě snad ještě cítili nepřátelství, ale každý jsme věděli co teď chceme jít udělat a nebyly to společné plány. Netušil jsem sice kam se vytratil on, ale já jsem šel rovnou za Rosalii.

Vyšel jsem schody a šel přímo ke dveřím do jejího pokoje. Klidně jsem zaklepal, ale nic se neozvalo.

„Rose může dál? To jsem já Emmett.“ Zeptal jsem se opatrně.

Nic se neozývalo. Žádná odpověď, nic. Otevřel jsem pomalu dveře do jejího pokoje, ale nikde nebyla. Rozhlídl jsem se po pokoji, ale ten vypadal stále stejně, jako když jsme z něj odešli do Rochestru.

..... Chtěla přece být sama.... kam by šla.... Pomyslel jsem si.

„Neboj se, už se vrací slyším jí. Jde ale pomalu. Vypadá to, že chce být přeci jen ještě chvíli sama.“ Najednou se Edward zasmál.

„Co je na tom tak vtipného Edwarde?!“ Zeptal jsem se ho, protože jsem vážně nechápal, co může být v Rosaliiných myšlenkách tak k smíchu.

„No víš..... ne nebudu ti to říkat. Stejně se to od ní dozvíš za chvíli sám.“ Zase se pousmála zakroutil hlavou.

Bez dalších slov se ke mně otočil zády a odcházel. To mi ale nedalo. Nemusel jsme ho ani upozorňovat nahlas a otočil se ke mně čelem. Rozeběhl jsem se přímo proti němu a k mému štěstí bylo na konci chodby otevření okno dokořán.

Vypadli jsme z něj a začali se kutálet z kopce až dolu k řece. Mezi tím už u nás stála Esme a zastavila naše válení sudů jen tím, že nás zapřela o svojí nohu.

„No tak kluci nechte si to na jindy.“ Řekla klidně.

„Jasně mami!“ Řekli jsme s Edwardem sborově a v tu chvíli se všichni tři rozesmáli.

Esme nohu odendala, takže jsme se se smíchem kutáleli dál. Mezi tím už tu byl i Carlisle.

„Děje se něco?!“ Zeptal se vystrašeně.

„Ne...ne... Dětičky si nám hrajou.“ Odpověděla mu se smíchem Esme.

„Ach tááááák.“ Přitakal Carlisle.

Dal Esme jeden letmý polibek a běžel z kopce za námi.

„Tak z téhle hry mě vynechávat nebudete.“ Zasmál se tím rádoby 'Strašlivým, hrdelním smíchem' a naskočil mi na záda sotva jsme se s Edwardem postavili.

Okamžitě jsem se předklonil s takovým švihem že Carlisle přese mě musel udělat přemet. Zasmál jsem se a to byla chvíle na to aby se na mě Carlisle s Edwardem spikli.

Chytli mě každý za jednu ruku. Pro mě ale nebylo nijak namáhavé, se z jejich sevření uvolnit. Trhnul jsem s rukama nahoru, což ani jeden z nich nečekal. Oba vylítli do nade mě a srazili se ve vzduchu. Způsobilo to ohromnou ránu, stejně jako když do mě narazila Rosalie u Henryho v pokoji.

Když oba dopadli na zem těsně vedle sebe, začali se smát.

„No tak kluci.. už toho bylo pro dnešek dost ne?“ Zavolala na nás ze shora Esme.

Všichni jsme se zvedli a stáli skoro v pozoru. V tu chvíli nás všechny napadlo to samé a se smíchem jsme běželi k Esme.

Chytli jsme jí a zvedli nad hlavu, jako by nám právě posledním vstřeleným gólem dopomohla k výhře nějakého důležitého zápasu v kopané.

Chvíli jsme si jí tak i nadhazovali. Samozřejmě že nelétala jen pár centimetrů nad námi, jak to bývá u obyčejných lidí. Když jsme mi vyhodili Esme byla nad námi minimálně několik metrů.

„No dobře, dobře kluci. Pobavili jsme se. Ale Carlisle nechtěl jsi náhodou něco?“ Zeptala se Esme stále ještě trochu pobaveně.

„No vlastně.. ano chtěl. Ale stejně tu ještě není Rose, takže máš smůlu miláčku.“ Odpověděl jí Carlisle.

Esme protočila očima a nám nezbývalo než se znovu zasmát.

„Ale já už tu jsem.“ Ozvala se zpoza rohu Rosalie.

„Děkuju ti zlatíčko.“ Řekla jí Esme a usmála se na ní.

„Ooooooo nééééééé...“ Vyddali jsme zesebe všichni tři najednou.

Rosalie s Esme se rozesmáli nad naší reakcí, když jsme museli Esme pustit dolů.

Všichno jsme se vydali do domu. Edward tam byl první. Esme s Carlislem šli pomalu přede mnou a Rosalií.

„Kam jsi zmizela? Heldal jsem tě u tebe v pokoji?“ Zeptal jsem se jí tiše ještě než jsme vešli do domu.

„Potom ti to ukážu.“ Odpověděla mi a šla si sednout na svoje místo ke stolu.

Všichni ostatní už tam klidně seděli. V čele stolu byl Carlisle. Po jeho pravici seděla Esme a držela se s ním za ruce. Nalevo od Carlisla seděl Edward a Rosalie si sedla na volné místo vedle Esme. Jediné volné místo tedy bylo mezi Rosalií a Esme. Sedl jsem si na něj a něco mi říkalo, že teď bude probíhat něco jako porada. A jak jsem zjistil, vlastně jsem se ani nemýlil.

„Takže asi můžeme začít.“ Přejel Carlisle všechny očima a pousmál se.

Neměl jsem ani tušení co se teď bude dít a jediné co mě napadalo bylo to, že se mě chtějí zbavit za to, co se stalo tenkrát s tím klukem v lese.

„Počkejte.. já.. já.. já se omlouvám nechtěl jsem toho kluka tenkrát zabít.. já.. jen jsem se prostě neudržel.. ta... ta... vůně...“ Ani jsem nedokončil svou potrhanou větu všichni kolem stolu se začali smát.

„Emmette mi tu nejsme proto abychom tě od nás vyhnali, to spíše naopak.“ Pousmál se znovu Carlisle.

„A...a.....aha.“ Bylo jediné co jsem ze sebe dokázal vypravit.

„Mrzí mě že jsme tě tak vyděsili, ale chtěl jsem spíš vyřešit jinou věc. Totiž.. zdá se že se ti tu mezi námi celkem líbí.“ Řekl a čekal co mu na to odpovím. Já jsem se ale ani nemusel rozmýšlet.

„Jasně že se mi tu s vámi líbí.“ Odvětil jsem nechápavě.

„No víš, abys mezi nás lépe zapadl a více si uvědomoval svůj domov, nechal jsem pro tebe něco vyrobit.“ Řekl a vstal od stolu.

Přešel k nedaleké komodě a vytáhl z ní takovou menší šperkovnici. Na pohled bylo vidět že je vyrobená ze dřeva a přetřená černou barvou.

„Víš je u nás taková tradice nosit něco, na čem je náš erb.“ Začal Carlisle.

Neudržel jsem se a začal si všechny prohlížet. Až do teď jsem si toho nevšiml, ale vážně měli všichni na sobě šperky erbem Cullenů.

Na Rosaliiném krku se třpytil velký erb přidělaný na tlustším řetízku. Esme měla pro změnu na ruce náramek. Erb z kterého vedly na každé straně dvě tenké žížaly kovu a obepínaly ji tak ruku. Edward s Carlislem měli oba stejný náramek. Pruh kůže na kterým byl tento erb přidělaný.

„Tady, podívej se sám.“ Pokračoval Carlisle, když si všiml, že jsem přestal s prohlížením.

Postrčil šperkovnici směrem ke mně a ta se zastavila těsně před krajem stolu. Opatrně jsem jí otvíral, jako bych se skoro i bál co na mě uvnitř čeká. Nebylo to ale nic hrozného.

Dřevěné části byli stejně jako ze shora černě nabarvené a polštářky,které byli vytvarované na ukládání různých druhů šperky, byli ušité z rubínového sametu.

Přímo uprostřed šperkovnice byl uložený stejný náramek, jako měl Carlisle s Edwardem. Vzal jsem ho do ruky a prohlídl si ho pečlivěji. Najednou jsem si uvědomil že šperky nebyly to jediné v tomto domě, na čem se nacházel tento erb. Vzpoměl jsem si na chvíli v Rosaliiném pokoji těsně před tím než jsme se vydali do Rochestru.

Dívala se obraz, na kterém byl vyobrazen právě tento erb ..... Lev – odvaha, neohroženost... Ruka – víra, upřímnost a spravedlnost .... Trojlístek – trvalý charakter .... Krokev – ochrana.... To je znak nás Cullenů...... Zněla mi v hlavě ta vzpomínka slovo od slova.

Skusil jsem si ten náramek nasadit a Rosalie se hned ujala zapínání.

„Tak, a teď jsi už doopravdy jeden z nás. Vítej v novém domově.“ Usmála se na mě.

„Děkuju.“ Řekl jsem nejdřív upřeným pohledem jí a pak jsem se otočil na ostatní. „Děkuju vám všem.“ Dořekl jsem.

„No myslím, že to důležité už máme za sebou a můžeme jít pokračovat v předcházející aktivitě.“ Zasmál se Carlisle a už chytal Esme, aby ji mohl zvednout do náručí.

„No vlastně jsem Emmettovi slíbila, že mu něco ukážu.“ Řekla najednou Rosalie a tím zaskočila nejen Carlisla s Esme a Edwardem, ale i mě.

Edward se najednou díval celkem udiveně. Bylo to zvláštní, protože on přece vždycky věděl, co kdo udělá ještě dřív, než se to stalo.

„Aha... no jistě.. jen běžte děti.“ Mrknul na mě a Rosalii Carlisle.

Rosalie jen přikývla, chytla mě za ruku a už mě táhla ven ze dveří.

12.Kapitola - Déja vu /     14.Kapitola - Nečekaní spolubydlící

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 13: