Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 12

01.04.2009 (18:32) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1818×

12.Kapitola – Déja vu

„Kde je ten odporný medvěd, co mi zabil bratra?!“ Řekl mě známý hlas.

Byl to Lucas, můj bratr. Najednou mi hlavou začalo přelétávat ještě více vzpomínek, než když se jako by zopakovala scéna ze dne, kdy mě našla Rosalie.

Vzpomínky i hlasy jsem měl lehce zamlžené, ale přesto jsem rozpoznával ke kterým osobám z mého smrtelného života patří.

Jako první se mi vybavila ta chvíle, kdy nás matka ještě před odchodem z domu varovala. Jak ironické. Bála se spíše o Lucase, aby se jemu něco nestalo. U mě už byla zvyklá na tyto nebezpečné výpravy a fakt, že mě doma neudrží, když se naskytne šance nějaké se zúčastnit.

Paže mi v Edwardově sevření úplně povolili a já už jsem neměl sebemenší nutkání vytrhnout se mu. Vždyť jsem právě chtěl zabít vlastního bratra. Co jsem to za monstrum?!

Chtěl jsem poprosit Edwarda, abychom odsud odešli co nejrychleji, ale zároveň jsem chtěl zůstat. Kdyby měl ten zatracený medvěd někomu ublížit, musel bych se do toho přece vložit. Nemohu tu nechat Lucase nechráněného, když jsem ještě ke všemu tu zatracenou medvědici, tak vydráždil.

„Támhle se něco hýblo!“ Ukázal jeden z mužů přesně na místo, kde jsem se právě sesypal na zem pod návalem vzpomínek a přemlouvání sebe sama.

Zmateně jsem se podíval ne Edwarda, ale onměl naprosto ledovou tvář, jako by se snad nic nedělo.

Uviděl v mých myšlenkách tu nervozitu a zmatení a začal vysvětlovat.

„Klid, nepůjdou sem. Právě teď.“ Ozvalo se hrozně zabručení. „No.. prostě změní směr za tou medvědicí.“ Byl natolik klidný až mě to vyvádělo z míry.

„Vždyť je tam můj bratr! Jak můžeš být krucinál tak klidný?!“ Vyjel jsem na něj poněkud víc hlasitě, než jsem chtěl.

To byla chyba. Viděl jsem jak se všechny hlavy opět otočili k místo kde jsme stáli.

„Emm... Emm... Emmette?!“ Zařvaů můj bratr.

„Emmette klid, nebo na nás přivedeš ještě více pozornosti. Buď radši absolutně potichu tohle si vyříkáme potom.“ Řekl Edward.

Začal se rozhlížet po okolí a za chvilku promluvil znovu.

„Zůstaň tu a nic nedělej. Prosím! Nechoď k nim nijak blízko, zůstaň tady oni sem nepřídou. Věř mi aspoň pro tentokrát.“ Řekl tak tichým hlasem, že jsme ho snad doopravdy mohl slyšet jen já.

V další vteřině už byl ode mne pryč.

Rozhlížel jsem se po okolí, jestli uvidím kam tak najednou zmizel. Musel něco slyšet v nějaké z myslí, nebo si všiml pohybu, kterého já ne.

Najednou jsme si ale všiml toho, čeho on v mysli medvědice zřejmě ještě dřív, než to doopravdy udělala. Hnala se teď plná rozzuření ke třem mužům, kteří stáli naprosto nechránění zády k ní. Oni sami si jí ještě nemohli všimnout, protože se hnala, pro ně z velké dálky a mezi stromy.

Medvědice ale nebylo to jediné čeho jsme si všiml. Těsně za ní běžel i Edward. Vypadal jako by jí chtěl zneškodnit, nebo alespoň poranit ještě dřív,než se dostane k těm třem.

Zřejmě to opravdu byl jeho záměr. Těsně než mohla medvědice doběhnout na palouk kde stál Lucas se svými společníky, Edward se k ní dostal dost blízko na to, aby jí uštědřil ještě jednu nemalou ránu.

Nejenže měla teď medvědice zřejmě zlomená žebra díky mé ráně sotva sem jí potkal, ale také se musela obejít bez přední tlapy, kterou měla teď také zlomenou.

Po Edwardově ráně se svalila na moment na zem a zabručela. To upozornilo muže, aby se otočili.

„Promiň musel jsem si něco zařídit.“ Řekl Edward sotva stál zas u mě.

„Děkuju.“ Odvětil jsme a sledoval, jak se ti tři na palouku vypořádají s medvědicí.

Doufal jsme, že třeba ti dva starší muži budou rozumní a budou držet Lucase od medvědice dál. To přání by se mi možná i vyplnilo, kdyby Lucas nebyl tak tvrdohlavý.

„Pusťte mě na ní! Zabila mi bratra!“ Zařval na ty dva před sebou.

„Lucasi, doufám, že si nemyslíš, že bychom tě s Frankem nechali nechráněného a samotného rozeběhnout se proti medvědici. Nedovolíme, aby tvá matka musela trpět ještě víc, když by stratila i svého posledního syna.“ Řekl jeden ze starších mužů a ládoval si u toho pistoli.

„Maxi.... já musím pomstít bratra! Ten zatracenej medvěd si to zaslouží!“ Rozeřval se Lucas.

Medvědice už byla skoro u nich, takže nebylo času na dohadování a všichni tři zaměřovali cíl.

První pálil Frank, který minul a medvědovi nezpůsobil absolutně žádné zranění. Hned po něm vstřelil Max, ale jak bylo vidět jeho střelecké umění nebylo o moc lepší. Jeho kulka medvědici leda pročechrala srst. Začal jsem mít o Lucase strach, protože než si ti dva zase nabijí, je on jediný kdo má možnost medvědovi nějak ublížit a tím ho zpomalit, aby je nerozcupoval na kousky.

Ukázalo se ale, že moje strachování se o Lucase bylo naprosto bezvýznamné. Ty pokusy naučit ho střílet, ať už na pohyblivý, či pevný terč, se zřejmě vyplatili. Lucas uštědřil medvědovi bez sebemenšího zaváhání střelnou ránu rovnou do srdce.

Medvěd zařval a svalil se na zem. Jeho život už netrval ani pár vteřin a celý les utihl. Byl jsem na svého bratra pyšný, ale přesto jsem si přál aby odsud co nejdříve zmizel.

„Podívjte se!!!“ Vyjekl najednou Lucas a ukazoval medvědovi na drápy.

Přemýšlel jsem co tam asi tak mol vidět, ale pak jsem si uvědomil že mám opět roztrženou košili, na které nyní chybí kusy látky.

„Tenhle medvěd musel být pěkně nenažraný! Tohle není Emmettovo oblečení.“ Usoudil Lucas.

„No, každopádně jsem tenhle les od tohoto zabijáka zachránili. Měli bychom se vrátit domů.“ Usoudil Max a já mu za to byl vděčný.

Tenhle les ještě zdaleka nebyl bezpečný. Vyskytovalo se tu mnohem víc medvědů, než si oni vůbec dokázali představit.

„Ale vždyť....“ Jako vždy mě Lucas nezklamal a protestoval.

„Lucasi žádné odmlouvání. Začíná být tma a ty už jsi svého bratra pomstil. Jede se domů. Tvá matka musí být pořádně vyděšená. Jsme tu už tři dny, je na čase jet jí uklidnit.“ Přidal se Frank.

To, že jsou tu už tři dny mě v celku překvapilo, ale když vezmu v úvahu naše dřívější výpravy, nebylo to vlastně nic zvláštního.

„Dobře jedeme.“ Souhlasil poněkud sklesle Lucas, ale vydal se po cestě z lesa za Frankem a Maxem.

Chvíli jsem přemýšlel a vlastně bylo zbytečné se Edwarda ptát nahlas, ale stejně jsem to udělal.

„Edwarde, můžu tě dnes požádat ještě o jednu věc?“ Zeptal jsem se.

„Emmette, uvědomuješ si jak hrozně je tohle nebezpečné?! Jsi přeci jen pořád novorezený.“ Protestoval Edward.

„S Rosalií v Rochestru jsem to taky zvládnul. Edwarde prosím. Šel bych sám, ale to by bylo ještě horší. A ty mi navíc můžeš hodně pomoct.“ Žádal jsem ho.

„Tys byl s Rose v Rochesteru?! Tam jste byli ty skoro dva dny?!“ Zeptal se najednou uplně vyvedený z míry.

„Ano, co je na tom tak zlého?“ Nechápavě jsem mu odpověděl otázkou.

„Rose byla v Rochestru naposledy, když si vyřizovala účty s tou povedenou partičkou Royce. Od té doby se zapřísáhla, že už tam nikdy nevkročí. Bylo pro ni těžké opustit svojí rodinu a prakticky až do teď se s tím nesmířila. Nedokázala si přiznat co jí provedl její snoubenec, a že například Veru s Henrym už nikdy neuvidí.“ Objasňoval mi.

Já sám sem ani nemusel nic říkat, viděl v mé mysli Veru s Henrym na louce, Henryho spícího v postýlce, jak poznal Rosalii, když ho vzbudil její studený polibek. A na konec... Veřin výraz a její slova, když Rosalii spolu se mnou uviděla zkovanou za skříní v jejím obýváku.

„Ona se vážně viděla s Verou a Henrym?! Emmette to nemyslíš vážně.“ Vyděšeně vyjekl Edward.

„Já stále nechápu co je na tom tak zlého.“ Ptal jsem se dál.

„No, vlastně nic.. když nad tím tak přemýšlím, asi se s tím vypořádala, což je i pro tebe dobře.“ Usmál se nad svým uvažováním, ale pak zase úsměv ztratila byl vážný. „Vraťme se k tvému problému.“ Připoměl mi nakonec.

„ach..ano.. Edwarde,nebylo by to na nijak dlouho. Prostě jen potřebuju zjistit, jestli jsou v pořádku. Jak se jim žije a podobně. Copak ty jsi po své přeměně nikdy nechtěl zjistit jak to vzali tvoji příbuzní.“ Změnil jsem své objasňování opět v otázku.

„Má matka a otec umřeli dřív než já. Umírali jsme všichni na jakousi chřipku a matka požádala Carlisla, který byl naším doktorem, aby mě jakkoli zachránil. Asi máš ale pravdu, kdyby moji příbuzní žili chtěl bych zjistit jak to s nimi je. Jenže Emmette, tohle je vážně nebezpečné.“ Neustále mě odrazoval Edward.

„Když tam se mnou budeš ty, pomůžeš mi se ovládnout. Když uvidíš že má mysl přepíná na zabíjení, můžeš mě zachytit a uklidnit. A navíc, pokud dokážeš číst myšlenky, nemusíme chodit až tak blízko. Stačí, když mi řekneš jak se mají a jestli je něco nového.“ Prosil jsem nadále Edwarda.

„Dobrá.. Ale měl by jsi si nejdřív ulovit alespoň nějaké jeleny. Jsi hladový a to by mohlo působit ještě větší problémy.“ Souhlasil nakonec Edward.

Přikývl jsem a vydal se najít co nejrychleji jakýkoli zdroj potravy. Nebylo to těžké, nedaleko se nacházelo celé stádo jelenů, a tak jsme se oba s Edwardem do sytosti najedli a vydali se na cestu.

Dohonit Lucase a jeho společníky nebylo moc těžké. Do mého rodného městečka jsem doběhli, když už skoro svítalo. Ne že by to bylo nějak daleko, ale dost jsme se zdrželi.

S Edwardem jsme si našli místo v lese hned za naším domem, což bylo přímo ideální. Vzhledem k tomu, že Lucas teprve teď přicházel domů, mohl jsem vidět i matku, která mu šla naproti.

„Lucasi..... Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo!“ Skoro na něj zakřičela a objala ho.

„Mami klid.. jsem v pohodě. Nic zlomeného, nic vykloubeného. Dokonce ani ten keř si mě nedovolil škrábnout. Jsem vážně v pořádku.“ Řekl jí v odpověď Lucas a já se musel pousmát nad jeho ledovým klidem jako vždy.

„Jste si se svým bratrem vážně dost podobní. Všiml sis toho někdy?“ Konstatoval Edward.

„Jak to myslíš?“ Zeptal jsem se ho, protože jsem nechápal.

„No... i když je právě nějaké špatné období, neztrácíte vtip a nedáváte na sobě znát jak vám to období ubližuje. Třeba tebe málem roztrhal medvěd ale ty jsi myslel jen na Rosalii, kterou jsi měl za svého strážného anděla. Když jsme ti řekli, co se z tebe stalo chtěl jsi utéct, ale když si viděl, jak to Rosalii bolí vrátil jsi se a doopravdy to vzal s ledovým klidem a dokonce i vtipem.

A tvůj bratr nyní.... Jeho mysl trpí nad tvojí ztrátou, ale před matkou nedá absolutně nic znát. Je teď ten nejstarší a musí jí ochraňovat. Vtipkuje jak pětileté dítě, ale na tvou matku to vážně zabírá. Neužírá se tolik vzpomínkou na tvého otce a dokonce.... Snaží se Lucasovi vyhovět a smát se jeho vtipům. Přetvářka je vážně zajímavá věc.“ Řekl i s lehkým udivením Edward.

Udivení na mojí tváři ale muselo být mnohem větší. I on si ho všiml, a tak pokračoval.

„Lucas se snaží, aby vaše matka byla šťastná a žila dál. Nechce aby se tvou smrtí užírala stejně jako předtím otcovou. Ale on sám.. je něco jako Vera. Typuju, že jste k sobě měli hodně blízko. Nevěří, že jsi doopravdy mrtví a ani neuvěří dokud neuvidí tvé mrtvé tělo. Navíc po tom co ho dnes v lese překvapil tvůj hlas.. No je to všechno vážně zajímavé.“ Stále usuzoval Edward.

„On nevěří, že jsem mrtvý?!“ Vytřeštil jsme na Edwarda zrak.

„Není si tím zdaleka tak jist, jako všichni ostatní. Myslím si ale, že dříve nebo později také podlehne. Pokud ovšem neuděláš stejnou chybu,jako Rose s Verou.“ Upozornil mě najendou.

„Řekni mi prosím to podstatné. Jak se jim žije? Jsou aspoň trochu šťastní?“ Ptal jsem se dál jako by mi přestali sloužit naprosto všechny smysl a já sám už ani nemohl zjistit díky svému zraku, že mají střechu nad hlavou.

„O to se bát nemusíš Emmette. Tvůj bratr si našel práci a žije se jim v celku dobře. Dokonce pokud se nepletu. Našel si i děvče a tvoje matka jí má také ráda.“ Zodpověděl mi mou otázku a to už stačilo.

„Dobře... jdeme domů. Nemůžu chybovat jako Rosalie a myslím, že bych to bez toho už moc dlouho nevydržel.“ Řekl jsem a Edward mi v odpověď přikývl.

Ohlédl jsem se za sebe na město, které už zřejmě nikdy neuvidím a dal jsem se do běhu. Běželi jsme teď s Edwardem zpět do Forks. Běželi jsme Domů.

11.Kapitola - Vzpomínky /   13.Kapitola - Nový domov

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 12: