Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 11

29.03.2009 (22:28) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1701×

11. Kapitola – Vzpomínky

„Rosalie, nechceš se radši vrátit rovnou domu? Vypadáš, že by jsi teď byla ráda sama a já můžu jít na lov třeba s Edwardem.“ zeptal jsem se jí po chvíli, když už jsem nemohl vydržet to neustávající ticho mezi nám.

Nejdřív sklopila hlavu a mlčela, ale po chvíli přemýšlení odpověděla.

„Vážně by i to nevadilo Emmette? Vím, že ti Edward naposledy zrovna moc nesedl a nechci abys s ním musel být jen kvůli mně.“ Ujišťovala se.

Moje myšlenky se na chvíli pozastavili nad její připomínkou. Vlastně jsem si ani neuvědomoval že mi Edward vadí. Vlastně... vadil mi jen v tu krátkou chvíli, kdy jsem si myslel , že kvůli němu nemám u Rosalie absolutně žádnou šanci.

„Rose neboj.. vážně to s ním zvládnu. Navíc je to možnost sis ním v klidu promluvit a všechno si vyřikat.“ Řekl jsemjí súsměvem.

„Dobrá... děkuju ti Emmette“ Taky se na mě usmála .

Během chvilku už jsme byli doma ve Forks. Rosalie šla rovnou nahoru do svého pokoje a já jsem se rozhodl doopravdy zajít požádat Edwarda, aby se mnou šel na lov.

„Edwarde můžu na tebe mít prosbu?“ Zeptal jsem se ho, když jsem ho konečně našel.

Jako vždy seděl u piána a opět mi četl myšlenky.

„Jasně Emmette, rád s tebou půjdu na lov.“ Odpověděl s klidem i na mou zatím nevyslovenou otázku.

Je pravda, že ten jeho dar mě pořád občas vyváděl z míry, ale o jsem nadělal. Musel jsem se s tím, prostě smířit. .... Vlastně a co má být, tak mi čte myšlenky no.. stjeně bych je později vyslovil....A tohle je dobrá alternativa... Nebudu před nim muset ani otevřít pusu a bude vědět co chci... jéééé to je pohodička.....

„Bereš to vážně sportovně Emmette.“ Pousmál se „Rosalie na tom tak dobře, jako ty nebyla.“ Dořekl svojí myšlenku.

... Ale počkej ... jak to myslíš, že ona na tom tak dobře nebyla?!.... Zeptal jsem se ve své mysli

„Nechtěl jsi jít náhodou lovit? Na otázky času dost.“ Mrknul na mě a už byl venku ze dvěří.

Musle jsem si pospíšit abych ho dohonil, ale povedlo se. Vlastně na mě čekal kousek za řekou opřený o strom.

„Vážně nechápu co na ní vy všichni vidíte.“ Odfrkl si lehce pobaveně.

.... Tobě se snad vážně nikdy nelíbíla?!.... Opět jsme se ani neobtěžoval při mé otázce otevřít pusu.

„Asi se ti to bude zdát divné Emmette, ale ne, nelíbila.. nikdy.. a ani trošučku. Sice je jasné že má něco do sebe, ale můj vkus to vážně není.“ Sotva tohle dořekl dal se znovu do běhu.

Tentokrát jsem vystartoval jen chvilinku po něm, takže jsem ho stihl. Nesnažil se mi ani utéct, tak jsem chtěl v tichém rozhovoru pokračovat.

Najendou jsem ucítil hrozně divný zápach.

.....fůůůůůůůj co to je?!....... Vyletělo mi okamžitě do myšlenek.

„No moc vábně to vážně nevoní, myslím že se ani nemusíme snažit zjišťovat co to je.“ Řekl znechuceně Edward.

Přešly mě myšlenky nezodpovězené otázky o Rosalii, protože jsem si náhle všiml kam se mnou Edward míří. Tuhle cestu jsem znal. Pamatoval jsem si jí jen v mlhách, ale věděl jsem, že jí znám.

Když Edward zastavil vzpomněl jsem si úplně. Bylo to to místo, kde jsem poprvé spatřil Rosalii.

Byli jsme nyní v Tenneessee. Přesně na tom místě kde se to všechno stalo. Bylo to už vlastně několik týdnů, ale já si najednou připadal jako by to bylo včera.

Všechny vzpomínky jsem měl sice jen v mlhách, ale emoce se nedali jen tak zahnat. Edward si asi všiml, že jsme ve vážně hlubokém zamyšlení, tak mě nechal a šel si chytit pár jelenů o kousek dál.

Pak jako by se zopakovala scéna z toho osudového dne.

Edwardova tvář nebyla tak zděšená, jak jsem si z toho dne pamatoval Lucasovu, ale chtěla mě taktéž upozornit na medvěda stojícího za mnou. Otočil jsem se stejně jako tenkrát, ale tentokrát jsem v sobě neměl žádný strach.

Medvěd se po mě ohnal obrovskou tlapou, ale mě to nezpůsobilo nic víc než to, že jsme měl nyní absolutně potrhanou svou novou zelenou vestu a bílou košili. To mě v celku rozzuřilo, protože jsem toto nové oblečení dostal vlastně od Rosalie.

„To byl dárek ty odporný rajče!!!“ Zařval jsem na něj a oplatil mu ránu.

Medvěd stál zrovan na zadních, takže když jsem ho co největší silou uhodil mezi prsa, něcov něm prasklo a on odlétl až na nedaleký strom.

„A jak se ti líbí tohle, no?“ Zeptal jsem se ho, jako by mi snad mohl odpovědět.

Doběhl jsem k němu a on se zrovna zase s řevem zvedal. Netušil jsem jestli řve bolestí, či vzteky, ale bylo mi to jedno.

Vylezl jsem mu na záda, jak už jsem měl ve zvyku, ale tentokrát s ním vážně hrál slepou bábu. Obvázal jsem mu přes oči svou kravatu a zase slezl. Utrhl jsem asi třímetrovou větev zestromu, do kterého medvěd narazil a začal ho šťouchat.

„Tak jak moc se teď cítíš bezmocný? No co méďo?“ Zařval jsem opět trochu rozzuřený.

Tahle hra mě ale rychle přestala bavit. Uvědomil jsem si, že to už není hra. Najednou mi přišlo nechutné ho takhle týrat, ale úplně jsem s tím přestat nemohl.

Vylezl jsem mu spět na záda a on po mě chňapal tlapami, jak jen mohl. Naštěstí se mě ale ani nedotkl a já mu sundal kravatu z oči. Uvázal jsme si ji zpátky okolo krku a v myšlenkách zavolal na Edwarda.

....Edwarde?... Považuje se tancování s medvědem taky za monstrózní týrání?.......

„Ne, celkem rád se podívám na tvé taneční umění.“ Rozesmál se.

Edward se přihnal rychlostí blesku a už seděl na kameni, odkud měl perfektní výhled na mě a medvěda. Rukou mi najednou dal pokyn abych začal, a on sám začal pobrukovat tempo valčíku.

Stoupl jsem si před medvěda a uklonil se.

„Smím prosit milostivá?............... Či snad velmi tlustý milostivý?“ Dodal jsem, když jsem si všiml jak je vlastně ten medvěd obézní.

Najednou mi bylo líto toho, že je to třeba medvědice co čeká malá medvíďata.

„Neboj, je to sice medvědice, ale jen se moc přejídá.“ Zavolal na mě se smíchem Edward.

Pokývnul jsem na něj hlavou a pokračoval. Medvěd už proti mně běžel plným tempem po všech čtyřech.

„Ale milostivá, snad jsem vás neurazil.“ Pousmál jsem se na medvědici.

„Já s vámi chtěl ale tancovat, a ne hrát ''Torooooooo'.“ Řekl jsem, když se prohnala těsně vedle m nohy.

Zastavila kousek ode mě a opět si stoupala na zadní. Využil jsem situace a přihnal jsme se k ní jak nejrychleji jsem mohl. Chytl jsem jí za přední tlapy a pokusil se s ní pohnout lehce do strany. Bohužel jsem ale použil moc síly a medvědice už ležela na boku v pořádné bahení lázni.

„Určitě se schovává potvora!“ Uslyšel jsem za sebou najednou jakýsi mužský hlas.

Rychle jsme se podíval na Edwarda, protože on musel vědět co se to děje. K mému překvapení jsem ale zjistil, že už nesedí na svém místě, ale stojí vedle mě a drží mě za paži.

.... Co to sakra .... Nestihl jsem dokončit ani myšlenku a přerušil mě Edward.

„Prosím tě věř mi!!“ Řekl Edward s lehce prosebným, ale přesto rozhodným hlasem.

Najednou jsem opět ucítil tu neodolatelnou vůni. Od té doby co jsme s Rosalií odešli z domu Very mi plícemi prošlo tolik čerstvého vzduchu, že ta vůně byla opět naprosto neodolatelná.

„Emmette prosím pojď.“ Škubl se mnou Edward a jen s těží mě odváděl mezi stromy.

Náhle nás ovála další dávka vzduchu promíchaného s čerstvou vůní lidské krve. Moje mysl najednou byla plná představ nasycení se jí. Mé oči byli stále rudé a teď museli nabrat ještě karmínovější odstín. Za prvé proto, že jsem již několik dní nejedl a za druhé proto, že ta vůně byla vážně vábná. Nedala se vlastně ani srovnat s tou, kvůli ktéré jsme udělal nedávno svou první chybu ve vegetariánském životu.

Vůně ale nebyla to jediné co jsem mohl vnímat. Slyšel jsem tlukot srdcí. Zdálo se, že dvě bijou poněkud pomaleji a ochableji. Jako by byli starší než to, které bilo velice zběsile.. a tak nějak..... mladě. Dostal jsem hroznou chuť běžet a vychutnat si tu krev, která jím proudí.

Už jsem se vytrhával z Edwardova sevření, ale v tu chvíli jsem něco uslyšel a to mě zastavilo. Byl jsem najednou zhnusený sám sebou.

10.Kapitola - Tohle se nemělo stát /   12.Kapitola - Déja vu

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 11: