Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 10

28.03.2009 (11:06) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1921×

10. Kapitola- Tohle se nemělo stát!

„Rose, co to vyvádíš?“ Zeptal jsem se jí.

Jako by nestačilo, že jsme Veru sledovali až dovnitř jejího domu, kterým byl a bývalá vila Kingových. Rosalie se nechtěla za žádnou cenu vrátit, ale naopak chtěla jít ještě blíž.

Když si všimla otevřených dveří, které vedli přímo do Henryho pokoje, neodolala a vešla dovnitř.

„Emme... vidíš, jak je roztomilý? On a Vera mi vážně chybí.... vlastně jsem si sama až do teď neuvědomovala jak moc.“ Řekla sklánějíc se nad Henrym.

Henry se naneštěstí pod jejím ledovým polibkem na čelo probudil.

„Losalí...“ Řekl ku podivu celkem potichu a usmál se.

Roselie se ho hrozně lekla, a když od něj odskočila narazila přímo do mě. Náraz našich mramorových těl způsobil ohromnou ránu a já si byl jistý, že Vera s Raynem jí museli slyšet. Vystrašeně jsme se na sebe s Rosalií podívali, ale ona se hned otočila zase zpět na malého Henryho.

„Miluju tě maličký a vždycky budu. Prosím tě, nezlob maminku.“ Řekla a věnovala mu ještě jeden polibek na čelo.

Teď už zas stála čelem ke mně a gestem mi naznačovala, že bychom měli co nejrychleji odejít. Za ten nápad jsem jí byl vážně vděčný. Místnost byla totiž natolik prostoupena vůní Henryho krve, že už bych se zřejmě neudržel dlouho ovládat, i když jsem nechtěl udělat něco tak nestvůrného. A dalším důvodem bylo také její bezpečí. Kdyby jí Vera uviděla, asi by to bylo těžké pro ně pro obě a Rosalie by nedokázala jen tak odejít. Vera se prostě nesměla s Rosalií nikdy více setkat.

„Musím si ještě vzít zpět svůj náramek!“ Vyjekla najednou.

„Dobře, ale rychle a opatrně prosím.“ Žádal jsem jí na oplátku.

Vběhli jsme s Rosalií do místnosti, která vypadala, že zřejmě funguje jako obývací pokoj. Měli jsme štěstí, protože Vera s Rayenem právě odešli k Henrymu, aby zkontrolovali, co to slyšeli za ránu.

Uprostřed této místnosti stála sedačka a před ní stolek, na kterém ležela, krom i jiných věcí, Rosaliina fotografie. Přišli jsme k tomu stolku blíž a na Rosalii bylo vidět, že jí přemohly vzpomínky.

Vzala do ruky knihu, která ležela přímo uprostřed a otevřela jí na úvodní stránce, kde bylo napsané věnování.

„Milá Vero, děkuji ti za vše co pro mne děláš, jsi v mém srdci a navždy tam také zůstaneš, ať už se děje cokoli.... S láskou, Rosalie Lilian Haleová.“ Přečetla Rosalie spíš jen polohlasně a své jméno vyslovila velice zdůrazněně.

Z ničeho nic popadla Rosalie tužku a papírek, který leže na stolku jen kousek od její fotografie a začala psát.

....... Promiň mi Vero prosím,

můj příběh je velmi těžký na vyprávění a pochopení, nehledej mě. Nesmíme se nikdy vidět ani nic podobného, Rosalie .......

První vzkaz přeškrtala, asi se jí nejevil správný a výstižný.

.... Milá Vero,

stalo se toho hodně za ty dva roky u nás obou. Neříkej o mne nikomu a nehledej mě. Stále tebe a Heryho miluji. Žij šťastně, Rose ....

Druhý vzkaz se jí zřejmě také nelíbil, a tak se dala do psaní na potřetí.

.... Stále to vše platí, prosím odpusť mi ....

Tentokrát se ani nepodepsala. Zřejmě tomu nepřikládala moc velkou váhu.

Utrhla ten kousek papíru se třetím vzkazem a vložila ho do knížky přesně mezi ty stránky, kde se nacházelo její věnování z dob kdy tu ještě bydlela a byli s Verou nejlepší přítelkyně.

Její starý vzkaz byl psaný úplně stejným písmem, takže jsem pochopil proč nepovažovala za důležité se tentokrát podepsat.

Jediné co jsem tedy teď naprosto nechápal bylo to, proč to vlastně udělala. Nechápal jsem co čeká od Veřiny reakce až si ten dopis přečte, ale neptal jsem se. Bylo na ní vidět, že je to pro ní dost těžké a já jí to nechtěl ještě zhoršovat svými otázkami.

Na chvíli se zasekla pohledem na jedné z fotek na stole. Byla na ní ona v objetí s Verou, jak se smějí na celé kolo.

„Henry prosím... nedělej mi to ještě horší. Nech toho, prosím.“ Zaslechl jsem Veřin blížící se hlas.

„Mamííííííí... ale Losalíííí....tady.“ Přidal se Henryho křičící hlas.

Roselie si hlasů také všimla a vytrhla se ze vzpomínek, které u ní zřejmě vyvolala ta stara, černo-bílá fotografie.

Zpanikařila, rychle ze stolu sebrala svůj náramek a táhla mě schovat se za největší skříň v místnosti, která se nacházela jen kousíček od vstupních dveří do pokoje.

Stihli jsme to těsně před tím, něž do pokoje vešli Vera, Rayen a Henry. Šli si rovnou sednout, takže k nám byli zády. Chvíli trvalo než někdo promluvil, ale když se to stalo stálo to za to.

„Kam zmizel Rosaliin náramek?! Rayene ty jsi si ho vzal k sobě?“ Zeptala se Vera značně vyvedená z míry.

„Ne, zůstal ležet na stole,když jsme odcházeli k Henrymu.“ Odpověděl jí Rayen.

Vera se chvíli rozhlížela po místnosti a pak si všimla, že někdo hýbal s její knížkou. Vzala jí do ruky a nejprve zkoumala obal. Bylo to jako by věděla co má hledat.

Když knihu otevřela nacházela se přesně na stránce se Rosaliinými vzkazy. Chvíli se vůbec nehýbala a já s Rosalií jsme začínali být nervózní při představě jak by mohla za chvíli zareagovat. Nebyli jsme jediní, kdo byl v této místnosti nervózní.

„Vero, co se děje?!“ Zeptal se jí Rayen.

Vera ale absolutně nereagovala, a tak do ní Rayen musel lehce strčit.

Vera se konečně probrala a ukázala Rayenovi Rosaliin vzkaz. Vzal si ho od ní, ale jediné na co se zmohl byl nechápavý výraz na jeho tváři.

„Tenhle vzkaz musela napsat Rosalie..“ Začala Vera vysvětlovat. „.. její písmo poznám kdekol!!Navíc.. sám se můžeš přesvědčit.“ Podala mu knihu, kde se nacházel Rosaliin starý vzkaz.

„No a co? Vero ten vzkaz mohl v té knížce být už dlouho.“Pochyboval Rayen.

„Rayene, možná jsem naivní, ale ne hloupá! Tu knihu jsem možná od jejího zmizení nevyndala, ale

ten vzkaz tam nikdy nebyl! Ta kniha byla zamčená v tom šuplíku, stejně jako všechny ostatní věci, které měli něco společného s Rose.“ Obořila se na něj Vera.

„Losalííííí...“ Zaječel Henry a natáhl se naším směrem.

Nestihli jsme s Rosalií nijak zareagovat a Vera už se také dívala naším směrem.

„Ro-ro-rosalie?!“ Vykoktala ze sebe Vera.

„Prominň mi to všechno... nehledej mě prosím!!!!!“ Řekla Rosalie naprosto ztracená ve svém vlastním utrpení.

Rose se ale naštěstí přemohla a popadla mě za ruku. V další chvíli už jsme byli venku z vchodových dveří a běželi pryč. Nechtěl jsem Rosalii ničím vyrušovat, a tak jsem jen běžel vedle ní. Zastavila se až na palouku, kde jsme Veru s Henrym a Rayenem viděli dnes poprvé.

„Tohle se absolutně nemělo stát.“ Řekla, nyní naprosto zdrcená Rosalie. „Měla jsme tě poslechnout a vrátit se domů, nebo alespoň nechodit tak blízko!!!“ Pokračovala.

„Rosalie nevyčítej si to, stejně se tím už nic nezmění. Co se stalo, stalo se.“ Snažil jsem se jí nějak uklidnit.

„Ale Emmette! Já jsme tak hloupá! Jak jí můžu po tom všem ubližovat ještě takhle?!“ Vyčítala si.

„Rose, už dost... prosím... Nemůžeš si to vyčítat. Ona se s tím smíří stejně, jako se smířila kdysi. Prosím Rose uklidni se. Co takhle se teď vrátit domů?“ Snažil jsem se jí přesvědčit.

„Dobře... pojďme.“ Souhlasila Rose.

Ještě než jsme se dali opět do pohybu, se Rosalie ohlédla za sebe a přejela očima celé město.

„Nikdy už se sem zřejmě nesmím vrátit. Prosím Emmette slib mi něco.“ Vypravila ze sebe.

„Cokoli.“ Odpověděl jsem bezrozmýšlení.

„Kdybych se sem chtěla kdykoli vrátit.... prosím, zastav mě!“ Sklopila hlavu.

„Rosalie neboj se, spolu zvládneme cokoli, a ani tohle nás přeci nerozhází.“ Položil jsem jí ruku pod bradu a zvedl jí hlavu tak, že se mi dívala do očí. „Co takhle si jít po cestě zvednout náladu jedním nabručeným medvědem?“ Pousmál jsem se na ní.

Najednoumi oči prozkoumala důkladněji.

„Ou... promiň Emmette, úplně jsem zapoměla na tvou žízeň... jistě, jdeme. Nějaký ten mazel by mi taky přišel v hod.“ Pokusila se usmát, ale bylo znát, že to nemyslí vážně.

Nestihl jsme užnic dalšího říst, protože se hend dala do běhu a mě to přišlojako náznak, že chce chvíli přemýšlet sama se sebou.

9.Kapitola - Veřin příběh /   11.Kapitola - Vzpomínky

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 10: