Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Elisabeth di Volterra 3. kapitola

19.12.2010 (10:45) • Chiara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1138×

Brána se otevřela a já s Caiem jsme vešli do zahrad. Ostatní upíři na mě po očku pokukovali, ale já jsem si jich nevšímala. V tom ke mně někdo přišel a chytil mě kolem pasu. To mě rozčílilo. Zavrčela jsem a odhodila ho na druhý konec zahrady. Zatímco se zvedal, jsem propalovala pohledem ostatní. Caius se zapojil a vykázal je pryč. Vděčně jsem se na něj podívala. Jen se ďábelsky zasmál a řekl, že by mě Aro nepochválil, kdybych mu vyvraždila celou gardu.

On si sedl na lavičku a já se dívala po nějakém vysokém a mohutném dubu. Těch tam bylo hodně a já si vybrala ten nejbližší. Vyšplhala jsem až na nejvyšší větev, opřela se o strom a ponořila se do čtení.

Nebyla to zrovna kniha mých snů. Vlastně to byl traktát, což mě dokonale překvapilo. Myslela jsem, že upíři nemají duši. Pravděpodobně to tu je proto, aby bylo co číst.

Za několik minut mě Caius zavolal.

„Jdeme,“ řekl a bez ohlédnutí šel. Já jsem naposledy vdechla čerstvý vzduch a následovala ho. Když jsme byli u brány, přiběhl k nám nějaký upír.

„Mám vás doprovodit do hlavního sálu, pane,“ řekl a ustrašeně se na nás díval.

„Jistě, vyřiď Arovi, že tam budeme za vteřinku,“ odpověděl podrážděně. Ten cizí upír se jen uklonil a běžel zpátky. Caius si dával na čas. Já jsem šla asi metr za ním, což ho štvalo, ale nemohl s tím nic udělat. Jen si vztekle mumlal něco v tom smyslu, že mu Aro mohl dát někoho více taktního. A s respektem. Navenek jsem byla chladná, ale uvnitř mě to vybuchovalo smíchy a zároveň vzteky. Byla jsem taková. Těšilo mě, když jsem mohla kohokoli rozčilovat, ale na druhou stranu mě ubíjel ten jeho nezájem. Všichni ostatní se na mě dívali. Jen on ne.

V hlavním sále skoro nikdo nebyl. Až na Ara, Marca a upíra, kterého drželi Felix s Demetrim. Aro vyskočil a rázným krokem došel až k nám.

„Ruce,“ poručil nám a my mu je podali. Já jsem se opět zaštítila a ukázala mu jen to, co jsem chtěla. Když viděl do mě a cítil mou proměnu v koně, nestačil se divit. Pak zavolal Jane. Ta mu všechno potvrdila.

„To je úžasné!“ zářil a připomínal vánoční stromeček. Chtěla jsem to říct Jane a podařilo se mi to. Telepatie je všemocná. Jane dostala záchvat smíchu a Aro se na ni rozzlobeně podíval.

„Jane, drahoušku, podej mi ruku, ať se můžu zasmát s tebou,“ řekl mrazivě a já jsem dostala spásný nápad. Zaštítila jsem teď nejen sebe, ale i Jane. Nasadila jsem jí do hlavy vzpomínku, jak jsem jí ukazovala její výraz. Jane to cítila a bez obav šla k Arovi a podala mu svou ruku.

„Zajímavé,“ řekl nevěřícně Aro a probodával mě pohledem.

„Nechtěl jsi jí něco říct, bratře?“ zeptal se potichu Marcus a všichni se na něj podívali. Skoro nikdy nemluvil, jen když se stalo něco vážného. Ztuhla jsem a dívala se na Ara. Ten se otočil a kývnul. Přivedli ke mně toho upíra.

„Tenhle ten,“ ukázal Aro pohrdavě, „napadl tvého otce.“ Celý svět se zastavil. Otec je mrtvý! Četla jsem to z Arovy hlavy jako z knihy. Začala jsem se třást, zorničky zrudly, i když jsem pila zvířata, a panenky změnily tvar. Pak se to stalo. Vrhla jsem se na něj a trhala jednu končetinu po druhé. Prokousla jsem mu i krk. Bylo mi jedno, jestli mě potrestají. Už mi bylo jedno úplně všechno. Měla jsem chuť toho vraha zapálit.

„Uhněte!“ zavrčela jsem na Demetriho s Felixem. Ten upír nemohl dělat nic, jen se smát. Byl na kousky. To mě rozčílilo ještě víc a vrah mého otce začal hořet. Všichni zatajili dech. Felix s Demetrim uskočili a chytli mě, každý za jednu ruku. Aro začal uklidňovat situaci, protože ostatní začali panikařit. Nechápala jsem, jak může shořet sál z mramoru. Pořád jsem byla ochromená bolestí. Vytrhla jsem se Felixovi s Demetrim a utíkala k sobě do pokoje. Tam jsem si zalezla do rohu a rukama objala kolena. Brečela bych, kdybych mohla. Zase jsem dostala záchvat vzteku, ale byl jiný. Kolem mě se utvořil obal z elektřiny, ale bylo mi jedno, jak to dělám, a ani jsem to nehodlala zastavit. Chtěla jsem se uklidnit a věděla jsem, co zabere. Do kalichu na víno, který byl bezdůvodně na mém stolku, jsem nalila vodu. Pak jsem se ji pokoušela zformovat do nějakého tvaru. Milovala jsem koně. Byli hrdí a vznešení. Můj koník se proháněl na vlnce z vody. Někdo zaklepal na dveře. Po pachu jsem zjistila, že to je Jane a vzmohla jsem se jen na poraženecký pohled na dveře.

„Jak je ti?“ zeptala se a podala mi vak s otcovými věcmi.

„Bylo to i horší,“ snažila jsem se ji uklidnit. Ona se jen smutně pousmála a začala obdivovat mého koníčka.

„Ten je krásný,“ vydechla a přisedla si ke mně.

„Aro ti vzkazuje, že si můžeš odpočinout. Ale ne víc než tři dny. Pak musíš na lov a navíc budeme lovit vlkodlaky. Přece bys o tu legraci nechtěla přijít!“ řekla ironicky.

„Co ty vlastně piješ?“ zeptala se, ale odpověď už znala předem.

„Zvířata. Zabíjet lidi mi přijde příliš kruté. A navíc mám zatím čistý štít,“ mrkla jsem na ni, ale povznesená nálada mě hned zase opustila. Jane si toho všimla a pronesla něco v tom smyslu, že potřebuju jen krev a čerstvý vzduch. V tom zaklepal další, tentokrát Caius, a bez pobízení vešel. Vykázal Jane ven a sám si sedl do křesla. Já jsem byla pořád na stejném místě.

Mlčeli jsme. Já z bolesti a on protože nevěděl, co říct. Bylo mi ho celkem líto. Nikdy nepoznal někoho, kdo by ho miloval. Na druhou stranu jsem nebyla připravená.

„Opravdu je mi líto, že je mrtvý, ale za tři dny jedeme na vlkodlaky. Doufám, že do té doby se sebereš,“ řekl naoko lhostejně. Jenže nebyl tak dobrý herec. Nevěděl, co dělat. Měla jsem pocit, jako by nikdy neviděl nikoho na dně.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem tiše. Caius se zvednul a odešel.

V pokoji jsem strávila dva dny. Byly to dny plné smutku, zklamání a osamění. Cítil to celý hrad. Nikdo mě ale nešel utěšit. Věděla jsem, že se mě bojí. Nebyla to žádná novinka. Pak, když atmosféra začala být neúnosná, za mnou přišla Jane, Felix, Demetri a Alec. Řekli, že se na mě nemůžou koukat a že s nimi půjdu na lov. Jane jim už řekla o mojí dietě a už se domlouvali s Caiem, který mě pustil. Začala jsem pomalu znovu žít a proběhla s nimi celou Volterru až do lesa. Tam jsem si ulovila pár jelenů a vlků. Ostatní si ze mě dělali legraci, a když jsem pila, znechuceně si zacpávali nos. Tomu jsem se smála já. Pak přišel čas vrátit se zpátky. Tam nás přivítal Aro. Vynadal nám, že se vracíme tak pozdě a ať se padáme připravit. Cestou do pokoje jsem přemýšlela. To dělám v posledních dnech často. Vlastně skoro pořád. Ale musela jsem uznat, že s Demetrim, Felixem, Alecem a Jane je přece jen legrace.

Pište, uvítám jakoukoli konstruktivní kritiku.

Autor: Chiara (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Elisabeth di Volterra 3. kapitola: