Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Elisabeth di Volterra 2. kapitola

16.12.2010 (17:15) • Chiara • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1264×

Začalo svítat. Pořád jsem přemýšlela. Co se ze mě stalo? Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem se probudila. A vtom mi to docvaklo.

„Já jsem upír,“ vypadlo ze mě. Naštěší to nikdo neslyšel. Otevřely se dveře a dovnitř vpadl Demetri. Měla jsem pokoj vedle něho. Seděla jsem na posteli a propalovala ho pohledem. Zamumlal něco v tom smyslu, že zapomněl zaklepat.

„Jdeme,“ zavelel a já ho poslušně následovala. Šli jsme do hlavního sálu, kde už čekal Aro. Když jsme vstoupili, vstal z trůnu a opakoval svou otázku. Řekla jsem si, že není co ztratit. Aro nastavil ruku. Dobře jsem věděla, co to znamená, a úspěšně zaštítila svou mysl. Zůstalo tam jen jediné slovo. Ano.

Když jsem vložila roku do té jeho, přitáhl mě blíž a soustředil se na tok myšlenek. Čekali jsme několik nekonečných minut. Konečně se narovnal.

„Neuvěřitelné! Budeme jen rádi, když se k nám přidáš. Momentálně máme jen jedno volné místo, takže nebudeš mít moc na výběr,“ dodal a jen tak mimochodem se podíval na bratra, který právě odcházel.

„Takže?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Caiovi chybí ochránce. To je teď tvoje práce. Demetri tě odvede do jeho pokoje. Počkáš tam na něj,“ odpověděl Aro a pokynul Demetrimu, který mě chytil za ruku a táhl pryč.

„Umím chodit sama,“ sykla jsem tak, aby mě neslyšel nikdo jiný kromě jeho. Nabroušeně poznamenal, že ne moc rychle, ale konečně mě pustil. Pak zavrčel a přikrčil se.

„Co je?“ zeptala jsem se a on se na mě podíval jako na blázna.

„Ty tu krev necítíš?“ zeptal se a pořád na mě zíral. Konečně se ta vůně dostala i ke mně. Zajimalo mě, co to je. Prohrabala jsem se opět Demetriho hlavou. Našla jsem, co jsem hledala. Byla to krev dětí. Tu pili jen vládci. Nekrmili se jako ostatní. Demetri, který vypadal, že bude slintat blahem, se nechal unést a zamířil směrem k té omamující vůni.

„Nejdeme špatně?“ zeptala jsem se trochu pobaveně a kdyby mi v tom nebránilo ohromení, začla bych se smát.

„To je Caiův pokoj. Zrovna se krmí,“ prohlásil omámeně a šel pořád dál.

Za několik minut jsme došli k velkým kovaným dveřím. Demetri zaklepal, i když to nebylo nutné. Caius otevřel a mě ta dokonalá vůně na chvíli ovládla. Ale to byla jen nanosekunda. Oba dva mě obezřetně pozorovali, ale nic se nedělo. Demetri odešel a nechal nás s Caiem osamotě. Když jsem si to uvědomila, zmocnila se mě panika, ale profesionálně jsem si zachovala apatický výraz. Caius zavřel dveře a začal mi přednášet, co budu dělat.

„Každý týden jezdíme vyhubit vlkodlaky. Samozřejmě jedeš s námi. Jakmile se ke mně nějaký přiblíží, zabiješ ho. Budu tě potřebovat čtyřiadvacet hodin denně, proto je tvůj pokoj hned vedle mého. Zatím máš volno. Když budu něco potřebovat, zavolám,“ řekl znuděně. Já jsem se potichu přesunula ke mně. Můj pokoj byl propojený s Caiovou pracovnou dveřmi. Byla jsem nervózní, když byl tak blízko.

Otevřela jsem skříň. Byly tam moje věci. Kožená zbroj, meče, dýky a opasky. Naštěstí jen troje šaty. Určitě je vybírala žena. Vtom se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ zasyčela jsem. Opravdu jsem na návštěvu neměla nervy. Do mého pokoje vklouzla drobná dívka podobná Alecovi. Hned jsem si ji vybavila. Byla to Jane. Nevypadala tak nepřátelsky. Dokonce se na mě usmála a představila se. To jsem jí oplatila.

„Můžeš mi říkat Lis, jestli chceš.“ Jane se rozzářila a zeptala se, jak jsem spokojená s výběrem oblečení.

„Hned jsem si myslela, že šaty moc nenosíš.“ Usmála jsem se a poděkovala. Pak jsem ji vybídla, aby se posadila. Jane mi o sobě začala vyprávět. O jejím bratrovi a o tom, jak ji Aro nechal přeměnit. Využila jsem situace a zeptala se, jaký dar mám vlastně já.

„Nikdo to přesně neví, ale Eleazar tvrdí, že si v podstatě můžeš dělat, co chceš. Zkus se třeba přeměnit v nějaké zvíře,“ navrhla nadšeně. I mě ten nápad zaujal. Začla jsem se soustředit. Jako první mě napadl kůň. Pak jsem ucítila divný pocit v břiše. Podívala jsem se na Jane a ta vykulila oči.

„Ty jsi kůň!“ vyjekla. Pak si ale uvědomila následky. Dveře dělící mě od mého nového pána se rozlétly a v nich stál rozhněvaný Caius.

„Co se to tady děje!“ zavrčel a pak ztuhl. Jeho pohled se zastavil na mně. Pořád jsem byla kůň. Jane těkala pohledem od Caia ke mně a nepromluvila. Caius si jí naneštěstí všimnul.

„Kde je Elisabeth, Jane?“ zahřměl. Oslovená na něj jen zaraženě zírala. Můj pán stál zády ke mně, a proto jsem se proměnila zpátky.

„Tady, pane,“ řekla jsem klidně a čekala na jeho reakci. Došla mu spojitost mezi koněm a mnou. Nakonec zavrčel, ať se bavíme potichu a nerušíme ho. Že prý má důležitou práci. Když se za ním zavřely dveře, Jane jen protočila oči a zase jsme začaly experimentovat s mým darem.

Po několika minutách se z vedlejšího pokoje ozvalo moje jméno. Omluvila jsem se Jane a běžela za Caiem. Když jsem vešla, seděl v křesle a četl. Pak mi prozradil, že půjde do zahrad. A já samozdřejmně s ním.

„Až budeš připravéná, vrať se,“ řekl a ukázal na dveře. Upíří rychlostí jsem se převlékla. Byla jsem v sedmém nebi. Půjdeme ven a budu mu na blízku. Upíři měli i výhody. Tak třebě to, že se nemohli červenat. Kdybych byla člověk, jsem rudá jako rak...

„Jak dlouho budu, proboha, ještě čekat,“ zavrčel Caius z vedlejší místnosti a já se probrala z transu. Vlítla jsem do jeho pokoje a drze zasalutovala.

„Můžeš si půjčit nějakou knihu. Budeme tam dlouho,“ řekl a já se rozzářila. Milovala jsem četbu. Vyšplhala jsem na horní poličku a vytáhla první knihu. Byla jsem rozhodnutá to vzít systematicky. Caius zatím otevřel dveře a řekl, že jde napřed. Vydala jsem se za ním a poprvé za tři dny se mi chtělo ven na čerstvý vzduch.

Prosím prosím pište komentáře ať vím, jestli to má ještě cenu...

Autor: Chiara (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Elisabeth di Volterra 2. kapitola: