Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwardův syn - 6. kapitola

19.08.2011 (08:45) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2771×

6. kapitola

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě nějaký příjemný dívčí hlas. Zvedla jsem pohled, abych něco odsekla, ale zarazil mě její vzhled. Měla dlouhé hnědé vlasy, bílou pokožku a zlatavé oči. Sice jsem ji viděla trochu rozmazaně, ale toho podstatného jsem si všimla, byla ke mně totiž nahnutá až příliš blízko. Byla nádherná a mně něco nedovolovalo jen tak odseknout. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Neznámá se usmála a sedla si ke mně na lavičku. Chvíli jsme seděly v tichu.

„Já jsem Bella,“ představila se po chvíli. Utřela jsem si oči kapesníkem, který jsem celou dobu svírala v dlani a podívala se na ni.

„Lily. Těší mě,“ řekla jsem a podala jsem jí ruku, samozřejmě tu druhou. Trošku jsem sebou trhla, i přes to, že venku byla zima, tak její pokožka byla nepřirozeně studená.

Bella si mého chvilkového rozpoložení nevšimla, nebo to alespoň nedala najevo a usmála se.

Chvíli jsem se na ni dívala a pomalu jsem si uvědomovala, že je podobná někomu, koho jsem už potkala. Asi by mi to došlo dřív, nebýt dnešního incidentu s mámou.

„Neznáš náhodou Emmetta?“ zeptala jsem se.

Bella trochu vyvalila oči. Ale potom se náhle pobaveně ušklíbla.

„Tak to ty jsi zrušila mému manželovi auto?“

Manželovi? Bellu jsem tipovala maximálně na devatenáct, že by už byla vdaná? A že by byl Emmett její bratr, že byl stejný jako ona. Bledá kůže, stejné oči…

„Emmett je můj bratr,“ potvrdila moje úvahy.

„Omlouvám se za to auto,“ řekla jsem. „Samozřejmě škodu uhradím,“ dodala jsem po chvíli.

Bella se na mě usmála.

„To nemusíš, Edward si stejně chtěl koupit nové,“ zopakovala mi v podstatě to samé, co mi řekl Mathew. A já jsem ani v nejmenším nepochybovala o tom, že by potřebovali moje peníze. Už podle toho, jak se oblékali.

Znovu jsme se na chvíli odmlčeli. Bella se dívala po lidech, co ve spěchu pobíhali na ulici. Zdála se mi být jimi fascinována. Vážně by mě zajímalo, co ji na nich tak zajímá.

„Mathewa znáš taky? Jak se má?“ vypálila jsem otázku, nad kterou jsem ani nepřemýšlela.

„Vlastně ne, myslela jsem, že… Vlastně nic,“ mlela jsem dál. Co to sakra dělám? Položila jsem normální otázku, ale zachovám se, jak kdybych se ptala na bůh ví co.

Bella se zářivě usmála.

„Ano, znám ho, je to taky můj příbuzný. Má se skvěle,“ řekla a zazubila se. Byla jsem ráda, že nemám tu hroznou vlastnost červenání se, jinak bych jisto jistě byla červená až za ušima.

„A co se ti stalo?“ vrátila se k předchozímu tématu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že změnila téma, ale zase na druhou stranu jsem z tohohle tématu nadšená nebyla.

Znovu jsem nepochopila svoji reakci. Většinou jsem se nesvěřovala nikomu, prostě jsem si svoje problémy nechala pro sebe, ale v posledních dnech se na mě toho valilo tolik, že jsem měla potřebu se někomu svěřit.

Řekla jsem jí všechno o mámě a tátovi, o máminých dětech a o jejím manželovi a Paní Barevné.

„Pochopila jsem, že radši budu s tátou a s tou kolotočářkou než v jednom domě s máminým manželem,“ zakončila jsem svoje vyprávění osobních věcí cizímu člověku.

„A co tvůj bratr?“ zeptala se po chvíli ticha, která mi po tom, jak jsem pořád mluvila, trhala uši.

„Erik? Ten je na vysoké. Ani jsem s ním nemluvila. Nevím, jestli o tom ví…“

Erik byl na vysoké na druhé straně Londýna, ode mě tedy dost daleko, nejezdil domů často. Byl o šest let starší než já, ale i přes náš věkový rozdíl jsme spolu měli hezký vztah.

Belle začal zvonit telefon, když ho vytáhla, na tváři se jí usadil úsměv. Mobil měla v kapse, moc se to nehodilo k tomu, jak byla oblečená.

„Ahoj,“ řekla radostně.

Někdo na druhém konci mluvil, ale nerozuměla jsem tomu, co říkal.

Bella se zasmála. „Uvidíme se ve škole?“ zeptala se potom.

„Dobře, taky tě miluju. Ahoj,“ rozloučila se, mobil zastrčila zpátky do kapsy a pořád s úsměvem se otočila ke mně.

„To byl Edward. Manžel,“ vysvětlila. Pořád mi to z jejích úst nějak nešlo. „Budu muset jít, ale kdyby sis někdy chtěla popovídat, zavolej mi.“ Vytáhla papírek, napsala tam pár úhledných číslic a podala mi ho.

Zvedla se, ale po pár krocích se zarazila.

„Kam chodíš do školy?“ zeptala se.

„Na Blackheatskou.“

„Výborně, tak to se tam uvidíme,“ usmála se a už chtěla odejít.

„Ty chodíš na střední se svým manželem?“ uvědomila jsem si.

Trošku se zarazila.

„Ve škole nevědí, že jsme manželé. Byla bych ráda, kdyby sis to nechala pro sebe,“ mrkla na mě a odešla.

Byla jsem zmatená. Hodně. Tahle zvláštní Bella se mnou pořádně zamávala. A k tomu její manželství… Jak se někdo může vzít tak mladý?

Bella

„Edwarde, ona je úžasná. Ani se nedivím, že z ní byl Mathew celý pryč,“ jásala jsem svému manželovi do telefonu.

„Takže jsi za ní nakonec šla?“ zeptal se mě pobaveně a zcela zbytečně.

„Samozřejmě, musela jsem se přece podívat, kdo to s ním tak zamával.“

„A ještě něco,“ zaváhala jsem. Zastyděla jsem se, protože já jsem chtěla, abychom o sobě neříkali to, že jsme manželé.

„Trošku jsem se prořekla.“

Na druhé straně telefonu se ozvalo melodické zasmání. „Prořekla?“ zeptal se.

„Zmínila jsem se, že jsme manželé,“ přiznala jsem a hned dodala, jako by na mě naléhal, „no dobře, chtěla jsem se jenom někomu pochlubit.“

Edward se rozesmál nanovo.

„To ty jsi to přece nechtěla nikomu říct,“ připomněl mi.

„Ona to nikomu neřekne,“ řekla jsem rozhodně. Nebylo to tak, že jsem nechtěla, aby věděli, že jsem Edwardova žena, ale protože by si nás lidé všímali ještě víc. I když poslední dobou se to už trochu umoudřuje.

„Edwarde!“ zakřičela ve sluchátku Alice. „Já s ní taky potřebuju mluvit.“ Edward byl společně s ní, Jasperem, Carlislem a Esmé na lovu.

„Už se na tebe těším,“ řekl do telefonu Edward, jako by Alici neslyšel.

Lili

V pondělí ráno jsem musela vstávat brzo, abych stihla školu. Což byl celkem nezvyk. Ale nestěžovala jsem si, byla jsem do školy natěšená, jako bych tam šla poprvé. Těšila jsem se na Ashley, na Hannu a taky na Spencera. Ten kluk byl nádherný. Škoda, že jsem s ním nikdy nenavázala nějakou delší konverzaci.

Nad včerejším rozhovorem s Bellou jsem přemýšlela dlouho do noci, vymazat se mi ho podařilo až ranním shonem.

Vzala jsem si na sebe modré upnuté jeansy a volný žlutý top.

V kuchyni jsem se s tátou normálně pozdravila a dokonce jsme se na sebe i usmáli. Jelikož mě včera cestou domů zastihnul další záchvat pláče, tak jsem domů přišla celá ubrečená. Táta se neptal, co se stalo, asi to bylo jasný. Ale k našemu rozhovoru jsme se už nevraceli. Paní Barevná tady nebyla. Takže jsem měla o starost míň.

„Dnes se půjdu podívat na byt, do kterého bychom se mohli nastěhovat,“ řekl táta nadšeně, už ho asi unavovalo bydlet v hotelu. No, mně to vyhovovalo, ale to bylo asi tím, že jsem tu byla sotva tři dny.

Musela jsem do školy autobusem, což mi připomnělo, že jsem se Belly ani nezeptala, jak je na tom moje auto. A taky to, že si máma patrně ani nevšimla, že moje auto v garáži chybí, ale asi si domyslela, že jsem si ho vzala.

V autobuse jsem potkala Hannu a měla jsem o zábavu postaráno. Skoro celou cestu jsme se jedna přes druhou překřikovaly, abychom si sdělily ty nejzajímavější novinky. Hannah vypadala pořád stejně. Měla stejné dlouhé blonďaté vlasy, pravé, musím poznamenat, a stejné modré oči, které jsem jí tak záviděla.

Sotva jsme vylezly z autobusu, už se k nám přes vystupující lidi rvala Ashley, nevšímala si nadávajících lidí, do kterých vrážela, a se smíchem putovala dál. Její černé vlasy jí poletovaly do obličeje a ona si nevšímala ani toho.

„Ahoj!“ zakřičela těsně u mě a já si nebyla jistá, jestli to moje ušní bubínky přežily.

Ve třech jsme se vydaly ke škole. Nikdo si mě moc nevšímal, výhoda velké školy. Měla jsem sice ráda pozornost, ale když zrovna teď moji pozornost zaměstnávaly ty dvě holky, co neustále mluvily, a já jsem se k nim mile ráda přidávala.

„Ahoj, Lily,“ ozval se za námi hlas. Spencer.

„Ahoj,“ usmála jsem se a byla jsem štěstím bez sebe, že si mě konečně všimnul. Připadala jsem si jako v nějakém filmu, protože jsem teď chtěla začít poskakovat štěstím, že zná moje jméno.

Ale pokud jsem si myslela, že z toho bude nějaký dlouhý rozhovor, tak jsem se spletla, jen se usmál a odešel.

„Namachrovanej frája,“ prohodila jedovatě Hannah. Ani jsem se nad tím nepozastavovala, ani jedna z mých kamarádek neměla Spencera ráda. I když jsem nechápala proč.

Vešly jsme do třídy a mě ani nepřekvapilo, že tam v poslední lavici u okna seděla Bella. Radostně na mě zamávala a usmála se. Oplatila jsem jí stejně a šla jsem si sednout za holkama, které seděly ve třetí lavici u dveří. Já jsem si sedla za ně. Lavice byla naštěstí prázdná, takže jsme mohly nerušeně pokračovat v družném hovoru.

„Přistěhovala se sem jedna rodina, bydlí v tom domě, kam jsme si chodívaly jako malé hrát, pamatuješ, ne?“ zeptala se mě Ashley.

Jak bych mohla zapomenout. Co jsme se tam nachodily. Byl to pro nás něco, jako dům hrůzy. Opravdu mě překvapovalo, že by tam někdo chtěl bydlet.

„Jmenují se Cullenovi, chodí sem na střední, tam vzadu sedí dva z nich Edward a Isabella, ale tu asi znáš.“ Ashley ztišila hlas, když o nich mluvila, i když to nebylo potřeba, protože přes hluk ve třídě by ji stejně neslyšeli.

„Potkaly jsme se včera,“ přikývla jsem a podívala jsem se dozadu do třídy. Lavice vedle Belly už nebyla prázdná a vedle ní seděl kluk s bronzovými vlasy.

„Je krásnej, viď?“ zeptala se Hannah a tím mě vytrhla z jeho pozorování.

„No, já nevím. Hezkej určitě je, ale na mě působí trochu autoritativně, jako bych se dívala například na vašeho tátu,“ přemítala jsem nahlas.

Holky se na mě podívaly jako na blázna a potom se jako na povel rozřechtaly.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwardův syn - 6. kapitola: