Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwardův syn - 3. kapitola

24.07.2011 (18:45) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2109×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Lili

Cesta k našemu domu nebyla moc dlouhá, šla jsem pěšky a do čtvrt hodiny jsem tam byla, ale taky byla pravda, že jsem skoro celou cestu běžela. Od té doby co jsem zase doma, běhám nějak často.

Náš dům byl vcelku velký a v zahradě byl velký bazén.

Ale objevila se tu další věc, s kterou jsem nepočítala a to ta, že v domě nikdo nebyl. Zkoušela jsem se mámě dovolat, ale nebrala mi ani mobil.

Do hotelu jsem ale nemohla a ani jsem nechtěla. Jen jsem se tak procházela. V obchodě jsem si koupila koblihu a žvýkačky, sedla jsem si na lavičku, a jakmile jsem dojedla, šla jsem dál. Na začátku cesty k Ashley, mojí dobré kamarádce, kam jsem se nakonec rozhodla jít, protože jsem jí slíbila, že hned jakmile přijedu, tak se za ní zastavím, jsem si málem zaklepala na hlavu. Máma sice doma není, ale já mám klíče od garáže, kde se nachází moje auto. A než jet autobusem, můžu jet v teplíčku svého auta.

Jela jsem kolem knihkupectví, když jsem si uvědomila, že Ashley měla včera narozeniny a že kromě smsky ode mě nic nedostala, prudce jsem stočila volant a chtěla jsem si začít tleskat, jak jsem to skvěle zvládla, jenže jsem volant stočila až moc a ucítila jsem prudký náraz. Moje tělo se nahrnulo dopředu a asi bych vyletěla předním oknem, kdybych neměla pásy. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala začala jsem zjišťovat škody. Já jsem kromě ohromného zděšení zraněná nebyla. Nechtěla jsem, ale pomyslet na ty auta.

Mathew

Vybíral jsem nějakou knihu, u které bych s přesností věděl, že ji máma ještě nečetla. Blížily se totiž její narozeniny. Měl jsem se poradit s Alicí, ta by určitě věděla, co mámě udělá největší radost.

„Mathew, našel jsem skvělou knihu, tu Bella určitě ještě nečetla,“ ozval se mi za zády hlas Emmetta.

Zasmál jsem se, když jsem zjistil, že v ruce drží nějakou erotickou knihu.

„Myslím, že přesně tuhle dostala minulý rok od táty,“ řekl jsem. Emmett se na mě zadíval, ale jakmile zjistil, že si dělám srandu, zablýsklo mu v očích a knihu strčil do košíku.

„Já to ale mámě nedám,“ upozornil jsem ho se smíchem.

„Ty možná ne, ale já ano,“ řekl.

Jenom jsem nad Emmettem zakroutil hlavou, mu prostě není pomoci. Ne, že by mě tedy nezajímala mámina reakce.

„Carlisle říkal, že se kolem potulují nějací nomádi,“ upozornil jsem Emmetta, když jsme měli knihy zaplacené a šli k východu obchodu.

„Možná, že se neubráníme rvačce, že?“ rozesmál se Emmett. Opravdu jsem žasl nad tím, jak dokázal na všem najít něco dobrého. Ovšem dobrého jenom pro něj.

Chtěl jsem mu něco odpovědět, ale venku se ozvala rána. Hned jsem otočil pohled k oknu, ale i v té chvíli jsem si stačil všimnout, jak se Emmettův výraz z rozesmátého mění na vážný.

Nemusel jsem hledat původce toho zvuku, bylo to hned před obchodem. Černé auto, ve kterém seděla nějaká dívka, narazilo do Volva, kterým jsem přijel.

S Emmettem jsme vyběhli z obchodu a rychle mířili k hloučku lidí, který se za tak malou chvíli kolem udělal.

Prodíral jsem se tím hloučkem a musel jsem pár lidí odstrčit, co když se někomu něco stalo?

Než jsem se zvládl prodrat tím spolkem, tak ta dívka už stála před autem a koukala se na spoušť, kterou způsobila. Vedle ní stál už Emmett, a jakmile zjistil, že dívka je v pořádku, začal zkoumat poruchy na autě.

„Vážně mě to moc mrzí,“ řekla dívka zpěvavým hlasem. Mluvila k Emmettovi, já jsem se zatím držel v pozadí.

Emmett mávl rukou a ukázal na mě.

„Edward tě zabije,“ zakřičel, tak hlasitě až sebou kráska trhla. Ano, byla opravdu krásná, jakmile se totiž omlouvala Emmettovi pootočila se a já ji zahlédl.

„Opravdu se moc omlouvám.“ Bylo na ní vidět, jak ji Emmettova slova ještě víc vyděsila. Byl jsem na Emmetta naštvaný, copak neumí volit slova? Nemůže počítat s tím, že každý koho potká, pozná, že si dělá legraci. Tentokrát její slova, ale patřily mě a já bych jí na to měl asi něco říct. Jenže jsem jaksi nemohl pohnout ústy. V duchu jsem si nadával, co se to semnou děje, ale stejně jsem si nemohl pomoct. Byla tak krásná.

Probral mě až Emmettův výbuch smíchu. Švihl jsem po něm pohledem.

„To je v pořádku, hlavně, že se ti nic nestalo,“ řekl jsem a můj hlas mi připadal nějak divně.

Přistoupil jsem s té dívce.

„Jsem Mathew,“ představil jsem se jí a podal jsem jí ruku.

„Jsem Lili,“ řekla mi zase na oplátku ona. To jméno se k ní úžasně hodilo.

Lili si odkašlala a já jsem si uvědomil, že s její rukou třesu už nějak dlouho.

Emmett se v pozadí pořád pochechtával a já jsem po něm znovu švihl očima.

Pustil jsem její ruku a usmál jsem se na ní. Byl jsem moc rád, když mi úsměv oplatila. Taky by si o mě potom, co jsem předvedl, mohla myslet, že jsem nějakej retardovanej, a nebo si to myslí a je jí mě jen líto.

„Opravu zaplatím,“ ujistila mě smutným hlasem.

„To není potřeba, táta si chtěl stejně koupit nové auto,“ ujistil jsem jí zase já.

Emmett po mně blýskl očima. No co, Lili nemusí přece vědět, že si táta koupil tohle auto před necelým měsícem.

„Ale to přece nejde… “ začala protestovat, ale Emmett jí utnul.

„Nedělej si s tím hlavu. Matte, zavez ji domů, já se o všechno postarám,“ řekl.

Lidé okolo se mezitím odklidili, zjistili totiž, že nic zajímavého se tu neděje.

Emmett mi hodil klíčky od svého auta, jeli jsme dvěma, protože si vždycky po cestě dáváme závody. Musel jsem si vzít tátovo auto, jelikož moje nebylo tak rychlé.

Lili

Vůbec se mi nelíbilo, že nabourání auta nebrali vůbec vážně. Každý normální člověk by to viděl, jako tragédii.

A taky jsem na sebe byla naštvaná, že jsem se nakonec nechala přemluvit a sedla si s tím cizím klukem do auta. Ano, vůbec jsem je neznala a jednomu jsem nechala na starost moje auto a s druhým jsem sedla do auta. I když se mi nechtělo věřit, že by tak hezký kluk byl násilník.

„Kam tě mám zavést?“ zeptal se mě ten kluk Mathew. Byla jsem sice pořád vyděšená z toho nárazu, ale i tak jsem si prostě nemohla nevšimnout toho, jak vypadal.

„Můžeš zastavit třeba tady,“ ukázala jsem na parkoviště u supermarketu. Sice jsem nevěděla, co tu budu dělat, vlastně jsem nevěděla, co vůbec budu dělat dál, ale někde mi zastavit přece musel. A hotel nepřicházel v úvahu. Asi půjdu za mámou, ale přece po něm nemůžu chtít, aby mě odvezl tak daleko.

Mathew zvedl obočí, ale zabočil.

„Nejdeš domů?“ zeptal se, když zastavil. Ušklíbla jsem se.

„Ne, maximálně do hotelu, ale opravdu nestojím o to, být v jedné místnosti s tou ženskou!“ řekla jsem podrážděně.

Mathew se mě zvědavě podíval. Musela jsem mu připadat jako hysterka.

Povzdechla jsem si.

„Promiň. Já jen… Včera jsem přijela domů a na nádraží na mě čekala nějaká žena a potom jsme jeli do hotelu a táta mi nic nevysvětlil. Jak si může myslet, že si jen tak nechám nahradit mámu? A moje máma věděla, že přijedu, ale asi je jí to jedno! Prostě není doma. A já do toho hotelu prostě nepůjdu!“ mluvila jsem rychle a občas to asi nedávalo smysl, ale já jsem se prostě musela vymluvit.

V očích jsem cítila slzy, začala jsem rychle mrkat, abych je zahnala. Už jsem mu řekla skoro všechny moje problémy a ještě bych předním začala brečet. To by mi ještě chybělo.

Odhodlala jsem se na něj podívat. Měl zvláštní pohled, lítostivý a taky zmatený.

„Nechceš mi to říct od začátku?“ zeptal se mě s mírným úsměvem.

A já, i když jsem nevěděla, proč se svěřuju cizímu člověku, jsem začala mluvit a on poslouchal a ani jednou mě nepřerušil.

„Myslím, že by sis měla s tátou a s mámou promluvit. Musí přece vědět, že ti dluží vysvětlení,“ řekl mi, když jsem konečně domluvila. Na jednu stranu jsem se cítila dobře, ale na druhou trapně, protože jsem mu toho tolik řekla.

„Já vím,“ hlesla jsem a sklopila hlavu.

„Hned zítra si o tom s ním promluvím, dnes půjdu spát k mámě.“ Hned, jak jsem domluvila, jsme se oba rozesmáli, bylo to asi tónem mého hlasu, protože bylo poznat, že lžu.

„Dobře, teď to řekni znovu,“ řekl mi Mathew, když jsme se přestali smát.

„Slibuju, že dnes půjdu domů a promluvím si s tátou a zítra zajdu za mámou,“ řekla jsem mu a sama sebe jsem překvapila tím, že jsem to myslela vážně. Nevím proč, ale chtěla jsem tomuhle neznámému klukovi něco dokázat.

Mathew se na mě potěšeně usmál.

„Tak já tě zavezu do hotelu,“ řekl.

I když jsem svůj slib myslela vážně, byla jsem moc ráda, že když jsem přišla do hotelu, tak pokoj byl prázdný.

Vysprchovala jsem se, vyčistila jsem si zuby a zalezla jsem si do postele. Vůbec jsem se netěšila na zítra, protože jsem věděla, že mě čeká složitý rozhovor.

Za celý den jsem si vůbec neuvědomila, jak moc jsem ospalá a i když ještě nebyla venku tma, mě se zavíraly oči a pokaždé když se zavřely, uviděla jsem ty krásné zelené oči. S pomyšlením na něj, se zítřejší rozhovor jevil podstatně jednodušší.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwardův syn - 3. kapitola: