Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde?! To přeci nemůžeš! Omyl, Bello, já můžu vše... - 3. část

23.08.2011 (15:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3631×

Jsem mrtvá?

Bála jsem se pohnout. Myslela jsem si, že když se pohnu, bolest v mém těle se rozvíří a mě znovu začnou spalovat plameny.

Nevím, jako dlouho jsem tam ležela bez sebemenšího pohybu. Ale najednou jsem na paži ucítila dotek dokonale chladné kůže.

Vrah se vrátil? Ale to bych měla pocítit chladný dotek. Ale tento byl příjemný – jako pohlazení pravého saténu.

Chvíli jsem přemýšlela, ale pak se odhodlala, že otevřu oči. Ale než jsem to mohla udělat, letmý dotek paže přešel v nepříjemné sevření.

Mnou projely instinkty a s bouřlivým vrčením jsem odskočila od toho původce doteků a nahrbila se do útočné pozice. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem radost. Po dlouhé době jsem si přišla silná. Schopná se bránit…

Řetězy, které mě silně poutaly ke kamenné stěně, praskly, jako by to bylo suché dřevo.

Měla jsem hrozné nutkání šíleně se zachechtat. S pocitem nově nabytých sil jsem se otočila a poprvé spatřila toho původce doteků.

Na zemi, kde jsem ještě před dvěma vteřinami ležela, klečela Esmé, Alice a Rose. Ta mě držela za ruku. To by ale znamenalo…

„Bello!“ vypískla šťastně Alice a během další vteřiny stála u mě a drtila mě ve svém objetí. Opět mi to nepřišlo studené a tvrdé, ale jako s každým jiným člověkem – ne s kamenným upírem.

Najednou jsem se pocítila šťastná a objetí jí začala oplácet. Když vtom se Alice odtáhla a se zděšeným: „Au…“ ustoupila o krok zpět.

Překvapeně jsem na ni koukala. Já donutila upíra, aby řekl au? Co se to se mnou stalo? Jsem snad nějaký polobůh, který je silnější než upír?

„Co se to…“ snažila jsem se ze sebe dostat. Ale v pokračování mé otázky mě zarazily pohledy ostatních – byly lítostivé?

„Kde je Edw…“ nadhodila jsem další otázku, ale nedokázala vyslovit jeho jméno.

Rose se pomalu zvedla. „Pryč…“ řekla. To jsem nechápala. Oni ho zabili? Odešel? Vyhnali ho?

Esmé se mi to snažila vysvětlit, když spatřila můj nechápavý výraz.

„Před týdnem jsi s Edwardem zmizela. Charlie uspořádal pátrání, ale bylo k ničemu. Nikde jsi nebyla k nalezení. My se snažili také pátrat, ale nikdy by nás nenapadlo, že by tě Edward unesl a…“ Esmé se sípavě nadechla a zavzlykala. V tu ránu vedle ní stál Carlisle a utěšoval ji. Jen mě znovu zarazilo, že ten strašně rychlý upíří pohyb jsem dokázala svým lidským zrakem zaznamenat. Vždyť bych jen měla vidět rozmazanou čáru, ne?

Pokračování příběhu se zhostila Alice. Pomalu ke mně přistoupila a chytla mě za ruku. Trošku jsem ucukla před tím saténovým pohlazením. Ale Alice tomu nevěnovala pozornost.

„Začala jsem se soustředit na tvou budoucnost. Všechno bylo v pořádku, když jsem najednou spatřila Edwarda, jak tě vysává a pak jsi zmizela…“ Alice se odmlčela a soucitně se na mě zadívala.

„Hned jsem poznala místo a všichni jsme se sem vydali… Mysleli jsme, že už je pozdě. Edward nás uslyšel a utekl. Emmett, Jasper a Carlisle se ho snažili vystopovat, ale marně. Prostě zmizel…

My ostatní jsme sem přišli a našli tě…“

„Ale co se to se mnou stalo?“ přerušila jsem Alici. Byla jsem zmatená a v krku mě trochu pálilo.

Vtom na mě promluvila Rose. „Bello, ty jsi s Edwardem nikdy nemluvila o tom, jak vznikne nový upír, že?“ řekla Rose, a když vyslovovala Edwardovo jméno, znatelně zaskřípala zuby.

„Ne, to ne… Sakra…“ vydechla jsem. Proto všechno vidím tak ostře, proto ty jemné doteky. Proto ten plamen v mém krku. Já… já jsem upír…

„Bello, zlatíčko, všechno bude v pořádku. My se o tebe postaráme…,“ řekla Esmé, když viděla můj nechápavý výraz, který se rychle změnil v zoufalý. Objala mě a já se cítila klidnější. Vděčně jsem se podívala na Jaspera, který stál u dveří. Neznatelně pokýval hlavou a usmál se.

„Všechno bude v pořádku… Já poznám, když se Edward vrátí a pak…,“ řekla Alice a zavrčela. V tom jsem s ní souhlasila. Až se k mé nové rodině přiblíží na deset kilometrů, najdu si ho a skoncuju to s ním… A nebude to příjemný konec…

…

O padesát let později…

Rozhodla jsem se, že si vyjdu na lov. Rose chtěla jít se mnou, ale já jí řekla, že potřebuju přemýšlet. Od té doby, co jsem se stala upírkou, jsme se staly nejlepšími přítelkyněmi.

Vyskočila jsem z okna našeho nového domu. Už to bude pět let, co žijeme zde – na Aljašce.

Husté lesy a divoká krajina. Hodně zvířat na potravu - hlavně masožravců. Nedávno jsem závodila s Emmettem, kdo skolí více medvědů – a já překvapivě vyhrála.

S nesmrtelným životem jsem se smířila brzy. Ale nikdy nezapomenu, v jaké to bylo situaci…

Edward ze mne pil, ale jelikož byl vyrušen mou rodinou, přestal a tím započal transformaci. Od té doby jsem ho neviděla. Ale stále jsem si představovala ten den, kdy mu budu trhat končetiny…

Rychle jsem se rozběhla do lesů. Moje žízeň se stupňovala. Začala mi zatemňovat mozek, až jsem nemyslela na nic jiného. Jen uhasit ten hrozný plamen v mém krku. Spláchnout ho něčím horkým, hustým a příjemným… Moje oči zčernaly a já se vydala po pachu pumy, která ode mě musela být jen pár kilometrů. Dnešní den bude její poslední.

A opravdu, u nedaleké skály jsem ucítila ten lahodný pach… krev…

Vtom jsem se ale zarazila. Tahle krev nebyla jen v žilách. Tahle krev byla všude okolo. Skryla jsem se za strom a naklonila se za pachem krve – dolů ke srázu.

To, co jsem uviděla, mi vzalo dech. Velká kočka sebou pomalu přestávala zmítat. Nad ní se totiž lačně krmil upír. Začaly mě ovládat instinkty a já se na něj chtěla vrhnout a…

Najednou se ale upír zvedl a utřel si pusu od krve do rukávu. Potichu jsem zasyčela.

Byl to ten, na kterého jsem dlouho čekala. A dnes jsem se dočkala. Má pomsta bude sladká…

Pořád jsem na něj zírala. Byl zpustošený. Ta elegance, kterou vždy oplýval – zmizela. Byla to šelma, která se celá léta prodírala divočinou. Bez styku lidí a civilizace.

Stál tam a větřil. Musel zachytit můj pach, ale nedokázal určit, o koho se jedná. Ale to se brzy změní…

Nechtěla jsem to zdržovat. Moje vidění nabralo rudý nádech a já seskočila ze stromu – přímo před něj. On ztuhnul a zděšeně na mě zíral. Po tváři mi přeběhl úsměv uspokojení.

„Ahoj, Edwarde…,“ řekla jsem a obdařila ho dalším zářivým úsměvem. On tam jen tak stál a dál na mě zděšeně zíral.

„B… Bello?“ zeptal se zmateně. On mě nepoznává? Tak to mu to budu muset připomenout.

„Ano!“ zavrčela jsem a s elegancí se na něj vrhla. Byla jsem rychlejší… Ozvalo se ocelové skřípání a on zaúpěl bolestí. Jeho pravá ruka letěla pryč.

„Prosím… Bello!“ jen jsem se usmála a udělala další výpad. Tentokrát uhnul.

„Víš, Edwarde… Ty jsi mě nechal trpět a já teď udělám to samé tobě…,“ řekla jsem a stáhla svůj štít. Ze všech sil jsem si snažila vzpomenout na tu spalující přeměnu. Bylo to nepříjemné, ale pohled do Edwardovy tváře mi přinášel uspokojení.

„Ach… Bello, promiň…“ zašeptal a natáhl omluvně ruku. Zavrčela jsem a vrhla se na něj.

„Promiň? Opravdu?!“ křičela jsem, zatímco se snažil uhýbat mým bezchybným výpadům. Já totiž měla nejlepší učitele. Emmetta a Jaspera.

Na tváři se mi usadil posměšný výraz. „Víš, Edwarde… Já ti dám hádanku,“ zašeptala jsem. Teď jsme kolem sebe kroužili jako supové nad mršinou.

„Víš, co je ze všeho nejsladší?“ pokračovala jsem jedním dechem. On se zamyslel a pak zvedl ramena v nechápavém gestu. „Pomsta!“ zaječela jsem a vrhla se na něj. To nečekal. A já získala další trofej. Levá ruka letěla ze srázu.

Edward vydal zvuk raněného zvířete a třel si pahýl. „Bello, prosím… Odpusť mi!“ zakřičel z posledních svých sil.

Znovu jsem se usmála a udělala poslední výpad – ten osudný.

Ocelové skřípání se ozvalo celým údolím.

„Odpouštím ti, Edwarde…,“ řekla jsem, když jsem odhodila jeho hlavu někam do křoví.

Konec