Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde, dej mi šanci! - 2. kapitola

14.04.2011 (10:45) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1048×

Viki

Probudil mě upřený pohled. Převalila jsem se hlavou od toho pohledu a přetáhla jsem si tenoučkou deku přes hlavu. Celou místností se rozhostil smích hned několika osob. Naráz jsem otevřela oči. Celá jsem se vyděsila, když jsem přišla na to, že jich je plná místnost a všichni na mě zírají. Jen mlhavě jsem si všímala tří dívek v místnosti - já rychle přelétla obličeje mužů a mezi nimi jsem hledala povědomé rysy. A nakonec jsem je našla. Obří kluk - kterému nemohlo být víc než osmnáct - měl podobný tvar nosu a očí jako můj tatínek.

„Strýčku Emmette?" zeptala jsem se toho kluka a připadala jsem si naprosto trapně. Muselo by mu být něco přes padesát a vypadá na osmnáct a - je mi to opravdu trapné - i by mě celkem přitahoval. I mě celkem přitahuje.

„Ano, Viki?" odpověděl a tím mi potvrdil moje spekulace - je to můj strýc.

„Má ti být padesát a je ti míň než dvacet. Edwarde, kolik je tobě?" šílela jsem.

„Něco málo přes sto let, proč se ptáš?" řekl ten krasavec s naprostým klidem, jako by mi řekl, že zítra má pršet.

„Mě je padesát sedm," řekl Emmett.

„Mě je sedmdesát," řekla krásná blondýna a objala mého strýce.

„J-jak to?"

„Pojď sem," řekl Edward a jemně mě popadl do náruče a vyskočil z okna. Čekala jsem, že se rozmačkáme jako balíček chipsů, ale jeho tělo jen pohltilo náraz a běželi jsme dál. Ale jak! Celý les se rozmazal a já viděla jen jeho bezchybný zjev.

„Co se děje? Edwarde! Co se děje?!" vykřikla jsem, ale on si mě jen tiskl k tělu a běžel dál. Musela jsem uznat, že to bylo velmi příjemné. Cítila jsem jeho svaly a ruce, které si mě tiskly k tělu. Cítila jsem jeho naprosto vyrovnaný dech na mé tváři a slastně jsem ho vdechovala. Zdálo se, že on má v plánu běžet ještě dlouho, ale najednou zastavil. Jasně jsem viděla, že za mnou je celý houf lidí - Emmett, jeho blondýna, malá černovláska, krásný blonďák, druhý vysoký a nebezpečně vypadající blonďák a krásná mateřská hnědovláska.

Edward mě postavil na zem a začal si rozepínat knoflíčky na košili - nakonec si ji sundal úplně a vrazil mi ji do ruky. Nenápadně jsem se tou látkou hladila po kůži a vdechovala její aroma. On se nadechl a řekl ta neuvěřitelná slova: „Viki, řeknu ti to bez obalu - my všichni, jak nás tu vidíš, jsme upíři." A vykročil do oslnivého světla. Chvíli jsem si myslela, že snad vzplanul, ale potom mi došlo, že se jen tak oslnivě třpytí. Pomalu jsem přešla k němu a - napůl jsem čekala, že taky budu zářit - šťouchla jsem do něho, abych věděla, že je skutečný. Šťouchla jsem do něj znova.

„Vy jste opravdu upíři, že jo?" docvaklo mi.

„Ehm, mysleli jsme si, že bys to měla vědět..." koktal Emmett.

„Asi bych to měla vědět... Jo, to asi jo, ale já snad radši ani vědět nechci. Myslím, že radši s křikem uteču a bude to zase jako bych sem vůbec nepřišla. Souhlasí všichni?" řekla jsem a dělalo se mi mírně nevolno. V noci mě mohli klidně i upíjet...

„Ne, nemohli. Viki, my jíme -" říkal Edward.

„Nechci to vědět," vykřikla jsem. „Určitě to bude nechutné."

„Viki, my pijeme zvířata. Losy, srnky, pumy a medvědy," vysvětloval vysoký blonďák s přívětivým úsměvem a u boku si držel mateřskou hnědovlásku.

„Aha... zvířata."

Kolena se mi podlomila a já padla do kapradí přímo k Edwardovým nohám. Žaludek mi dělal přemety a vzduch mi unikal ze rtů. Jeho vdechování mě vždy uklidňovalo, ale dnes ne. Já jsem se přistěhovala k rodince upírů. A můj strýček je taky upír, aby toho náhodou nebylo málo. Co všechno je mi z toho jejich světa ukryto? Třeba mají v domě samé rakve a pavučiny... Co když přes den opravdu spí v rakvích? Kam jsem se to dostala. Bože můj!

Můj žaludech se začal obracet naprázdno a pokoušel se mě donutit zvracet. Zapudila jsem to s pohledem na Edwardov