Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde! - 3. kapitola

25.09.2012 (17:30) • CherryBella • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2061×

Bella:

Pomalu jsem se probouzela. Cítila jsem, jak mě bolí celé tělo. Nechtěla jsem vstávat. Pak jsem si vzpomněla, že asi ležím někde v lese. A už je tma. Otevřela jsem rychle oči a podívala se nad sebe. Uviděla jsem Edwarda.

Edward.

Edward?

Edward! 

Vyjekla jsem, šlehla sebou na zem z postele a přistála jsem na podlaze obličejem. Jasně. 

Edward ke mně přiskočil, zvedl mě a položil na postel.

„Dobré ráno," řekl a já jsem po něm nechápavě hodila pohledem. 

„Ráno?" zeptala jsem se. To jsem spala tak dlouho? 

„Nechceš mi něco říct?" zeptal se. 

„No, nechceš mi říct spíš ty, jak jsem se dostala z lesa...," nedokončila jsem. Kde to vlastně jsem?

„Jsi u mě doma," řekl Edward a tvářil se nějak divně. Co? Co tu dělám. 

„Ty jsi mě našel? A jak?" ptala jsem se ho. Pokrčil obočí. Už chtěl něco říct, ale já ho zastavila. 

„Musím domů!" vykřikla jsem hystericky. Charlie mě zabije! Nepřišla jsem domů a neudělala večeři! 

Rychle jsem vstala z postele a utíkala ke dveřím. Chtěla jsem je otevřít, ale Edward mě zastavil. 

„Bello! Uklidni se! Volal ti Charlie a Alice ho přemluvila, abys mohla spát u nás. Je pravda, že z toho dvakrát nadšený nebyl, ale Alice to zvládla," řekl a já se posadila zpět na postel. 

„Tak?" zeptala jsem se. Edward se na mě podíval a začal. 

„Šel jsem se sourozenci na výlet lesem, a když jsme zastavili, abychom si odpočinuli, Emmett s Rosalií se šli podívat kolem a našli tebe. Ležela jsi tam schoulená v klubíčku a tekla ti krev. Carlisle je můj otec. Je doktor. Řekl nám, ať tě odvezeme domů, že za chvíli přijede. Tak jsme jeli k nám a Carlisle dorazil po pěti minutách. Ošetřil tě, Alice tě umyla a převlékla. Potom tě uložila do postele." 

„Děkuji," řekla jsem a usmála se. Edward se pousmál, ale po chvíli se začal mračit. 

„Co je?" zeptala jsem se. Edward přešel ke mně a sednul si. 

„Co jsi dělala v tom lese?" zeptal se a já se zhluboka nadechla. 

„No, šla jsem se projít a zabloudila jsem. Pak jsem zakopla a spadla," dořekla jsem. 

„Bál jsem se o tebe," zašeptal a já jsem se začervenala. Rajče...

Po chvíli trapného ticha se můj žaludek ozval. Edward se zasmál a zavedl mě do kuchyně. 

„Na co máš chuť?" zeptal se mě přes dveře lednice. 

„Nevím, nejsem moc vybíravá," odpověděla jsem a posadila se na židli u stolu. 

Sledovala jsem Edwarda, jak si hraje s mou snídaní. Nakonec přede mě postavil talíř s rozdmýchanými vajíčky. 

Pustila jsem se do toho a za chvíli po mně zbyl jenom talíř, ale ten měl štěstí. Málem jsem ho taky snědla. 

„No, tak děkuji za snídani a přespání, ale už budu muset jít," řekla jsem po další chvilce trapného ticha. 

Edward se zvedl, vyšel po schodech do pokoje a za chvíli přišel s mikinou. 

„Co děláš?" zeptala jsem se. Usmál se a šel ke dveřím. Já za ním cupitala. 

„Odvezu tě," řekl a já jsem se usmála. 

„Děkuji," poděkovala jsem zase. Edward se zasmál a otevřel mi dveře. 

„Ty se dneska naděkuješ," zasmál se znova.

V autě bylo ticho celou cestu. Jen jsem se dívala z okna a usmívala se. Nevěřila jsem tomu. Poprvé za bůhví jak dlouho jsem se cítila dobře, ale pak jsem se vrátila do reality a úsměv se mi ztratil z obličeje, když jsem uvědomila, že se vracím domů za svým násilnickým otcem a retardovaným bratrem. 

Když jsem se přestala usmívat, Edward si toho asi všiml a podíval se na mě.

„Co se děje?" zeptal se ustaraně. Ani jsem se na něj neotočila, ale koutkem oka jsem viděla, že mě pozoruje. 

„Nic," odpověděla jsem, ale nechtěla jsem, aby to vyznělo tak smutně, jak to doopravdy vyznělo. 

„Bello…" Podívala jsem se na něj a pohledem ho umlčela. 

„Vážně mi nic není," ujistila jsem ho a zalhala tak, jak nejlépe umím. Podívala jsem se zpátky na okno.

Dojeli jsme k domu Charlieho a já jsem vystoupila. Edward ještě otevřel okýnko a otevřel pusu, ale nic z něj nevyšlo. Zamračila jsem se, zamávala na něj a otočila se.

„Nechceš doprovodit?" zavolal na mě. Překvapeně jsem se otočila.

„Ne, díky, měj se," zavolala jsem zpět a pokračovala k domu.

„Měj se, Bello," zavolal, ale já už jsem se neotočila.

Pokračovala jsem pomalu k domu a všimla si, že auto Charlieho tu není. Vytáhla jsem klíč a otevřela si. Nakoukla jsem do kuchyně a Jacob taky nikde. Co je?

Šla jsem do kuchyně a začala dělat jídlo. Udělala jsem špagety a sobě taky trochu nandala. Zbytek jsem dala do mikrovlnky a umyla po sobě nádobí. Potom jsem šla do pokoje a začala se učit, ale asi jsem se do toho hodně začetla, protože v půl deváté večer přijížděl Charlie. Měla jsem pocit, že jsem si vůbec neužila ten klid, který tu byl bez něj.

Došla jsem ke dveřím a pootevřela jsem je. Chtěla jsem slyšet, kdyby náhodou šel Charlie nahoru.

Ale to, co jsem slyšela, mě odrovnalo. Charlie vzlykal. Chtěla jsem jít dolů a zeptat se, co se děje, ale bála jsem se, že by si na mně vylil zlost. Pomalu jsem zavírala dveře, dokud se úplně nezavřely. Došla jsem k lampičce. Chtěla ji zhasnout a lehnout si, ale...

„Bello?" zavolal Charlie chraptivým hlasem. Zamrzla mi ruka na vypínači lampičky a stejně tak i celé mé tělo.

Došla jsem zase ke dveřím a otevřela je. Pomalu jsem kráčela po schodech se strachem, co mi udělá. Došla jsem na poslední schod a zastavila se. Charlie seděl na gauči a hlavu měl v dlaních. Otočil se na mě.

„Večeře je v mikrovlnce," řekla jsem a čekala.

„Bello, není to tvoje chyba," řekl Charlie a postavil se. Zmateně jsem se na něj dívala.

„A co?" zeptala se a čekala na odpověď. Po chvíli mlčení spustil.

„Bello, vím, že jsem ti hodně ubližoval, ale bylo to jen kvůli tomu, že jsem měl tvoji matku rád... a pořád mám, ale když umřela, byl jsme hodně smutný. Zemřela, když ses narodila, a já jsem si myslel, že jsi ji zabila ty. Ale není to tak, nikdy to tak nebylo. Bello, moc se ti za všechno omlouvám a vím, že mi nedokážeš jen tak odpustit, ale prosím tě, aspoň to zkus," domluvil a já se nachytala s pusou dokořán.

„Charlie, já nevím...," začala jsem, ale Charlie mě zastavil.

„Jen o tom popřemýšlej. Budeš mít na to času dost, protože odjíždím na služební cestu. Na měsíc budu v New Yorku. Jacob jede se mnou a vrátí se později. Hlavně o tom přemýšlej. Já si jdu teď sbalit věci. Jacob už má sbaleno a čeká v autě. Nechtěl se jít s tebou rozloučit. S ním to bude těžší. Zítra ráno brzy odjíždíme. Vrátíme se přesně za měsíc. Kdyby jsi něco vymyslela, tak zavolej. Ano?" domluvil a já na něj valila oči. Stála jsem jako přimražená na schodech a on prošel kolem mě. Omylem do mě šťouchnul a já se probudila.

Myslím, že je to sen. To, co se stalo dnes, to jsem nečekala. Došla jsem pomalu ke gauči a posadila se. Seděla jsem tam patnáct minut, ale pak jsem slyšela kroky. Charlie šel po schodech.

„Měj se, Bello," řekl, pousmál se a odešel nahoru.

Chvíli jsem tam seděla a hlavou mi lítaly myšlenky, které nedávaly smysl. Celá tahle situace nedávala smysl. To, co říkal Charlie, nedávalo smysl. Ani mu to nevěřím, že by se zničehonic změnil. Ne. Prostě tomu nevěřím.

Celou dobu mi ze života dělal peklo a já to jakžtakž snášela. A teď se rozhodl se mi omluvit a já nevím, co mám dělat. Mám mu odpustit? Nevím.

Podívala jsem se na hodiny a vylekala se. Seděla jsem na tom gauči hodinu, ale přišlo mi, že tam sedím jen pět minut. Měla bych jít spát. Zítra začíná nový den. A jestli si ze mě Charlie nedělal srandu a odjede i Jacob tak...

Jacob! Proč čeká v autě, když jedou až zítra? Ten to nějak nedomyslel. Chtěla jsem jít do pokoje, ale otevřely se dveře a v nich stál Jacob.

Jen kolem mě proběhl a nezapomněl pořádně bouchnout dveřmi.

Šla jsem do pokoje a zavřela. Sedla jsem si na postel, zhasla lampičku a lehla si.

O hodinu později...

Něco mě probudilo. Byly to moje dveře. Byly otevřené a byl průvan. Podívala jsem se po pokoji, ale viděla jsem jen tmu. V rohu pokoje se něco pohnulo. Zaostřila jsem a uviděla Jacoba.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se a chtěla, aby to znělo lépe, ale hlas se mi třásl, jak jsem byla vystrašená.

„No, co asi? Princezno... Ještě si chci užít, než odjedu," řekl a já zalapala po dechu. Něco mi spadlo na klín. Podívala jsem se na to. Byl to malý čtvereček. Prezervativ! Hodila jsem to do rohu a vstala z postele. Utíkala jsem ke dveřím a snažila se je otevřít. Jak to, že jsou zavřené?! Jak to, že jsou zamčené?! Teď byly otevřené!

Jacob mě chytl a hodil na postel. Potom mě převalil na záda a zajel mi pod pyžamo rukou.

„Ne!" zakřičela jsem, ale zacpal mi pusu rukou.

Po tváři mi stékaly slzy. Bezmocně jsem máchala rukama kolem sebe. 

Tohle se nesmí stát! Ne! Ne! Ne!

Otevřela jsem oči a podívala se nad sebe. Někdo mě hladil. Byl to Edward!

Rozvzlykala jsem se ještě víc, když jsem zjistila, že to byl jen sen. Byla jsem šťastná, že to nebyla skutečnost.

Neměla jsem tušení, co tady Edward dělá, a jak se dostal do domu - do mého pokoje, ale byla jsem strašně šťastná, že je tady se mnou, protože to byl jediný člověk, vedle kterého jsem se cítila v bezpečí.

„Pšst. Neplakej, Bellinko. Byl to jen sen," utěšoval mě stále. A po chvíli jsem se cítila tak dobře, když ležel vedle mě.

„Děkuji, že jsi přišel," řekla jsem Edwardovi a usnula.

Tak se omlouvám, že to zase tak dlouho trvalo, ale nějak jsem neměla náladu.

Takže doufám, že mi tu přidáte nějaké komentíky.

Děkuju,

CherryBella. :D

Autor: CherryBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde! - 3. kapitola: