Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde! - 1. kapitola

27.05.2012 (15:15) • CherryBella • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 3911×

Jela jsem autem pomalu domů. Jela jsem třicítkou a i tak mi připadalo, že jedu nejmíň stodvacítkou. Že se to blíží čím dál víc - zase přijdu domů. Charlie si na mě vybije zlost, Jacob se bude ohánět lopatou a já se budu večer choulit v rohu mého neuklizeného pokoje. 

Přijela jsem před dům a zaparkovala. 

„Okamžitě se pohni a přichystej mi jídlo, Isabello! Nebudu tady čekat celý den!" zakřičel Charlie z domu. Už je to tady!

Vběhla jsem do domu, sundala si boty, převlékla se a utíkala do kuchyně. Byla tam hora nádobí. Zaskučela jsem. 

„Hej! Udělej to rychle! Mám hlad!" zařval Jacob. 

„Tak proč jste si něco neudělali?! Jak tu mám dělat jídlo, když je tady takový nepořádek?!" zařvala jsem do obýváku. Po chvíli mi došlo, že jsem to přehnala. Charlie se ke mně přihnal a dal mi facku. Jacob se na to jenom díval a smál se. 

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty štětko malá! Okamžitě nám udělej něco k jídlu nebo si mě nepřej!" zařval a vlepil mi další facku. 

Jacob se na mě podíval a začal se smát, znova. Nesnáším ho! 

Udělala jsem jim kuře s bramborem a dala si taky. Když jsem to snědla, umyla jsem nádobí a utekla do svého pokoje. 

Do pokoje mi zatím nevlezli. Ani jeden. Aspoň tady jsem měla soukromí. Udělala jsem si úkoly a připravila se do školy. Šla jsem se osprchovat, a když jsem procházela kolem zrcadla, zděsila jsem se. Měla jsem na tváři modřiny a kruhy pod očima. Přísahám, že kdybych měla peníze, tak jsem na druhém konci světa. Daleko od Jacoba, daleko od Charlieho. 

Neměla jsem kam jít. Mámu jsem nikdy nepoznala. Prý umřela hned po tom, co jsem se narodila, a Charlie mi to dává za vinu. Prý jsem ji zabila. 

Osprchovala jsem se a sedla si za počítač, zapnula jsem Facebook a napsala Angele. 

Bella: Ahoj.

Angela: Ahoj, víš o tom, že zítra přijdou nějací noví studenti?

Bella: Jo. Prý jich má být pět. To zas bude!

Angela: To jo. Hele, já už jdu spát, tak zítra ve škole, jo? A co Charlie? :/

Bella: Nic. Zase se neovládl. Dal mi dvě facky.

Angela: Hele, měla bys to někomu říct. 

Bella: Ne. Tohle si vyřeším. Už jdu spát. Měj se a dobrou noc.

Odhlásila jsem se a vypnula počítač. Zalehla jsem do postele a usnula. 

Ráno jsem se vzbudila s celkem dobrou náladou. Když jsem zjistila, že tyrani odešli, začala jsem skákat radostí.

Vykonala jsem hygienu a najedla se. 

Vyrazila jsem do školy a cestou si zpívala. Páni! Asi jsem měla vážně dobrou náladu. 

Přijela jsem před školu a zaparkovala jsem. Všimla jsem si davu lidí, kteří se shlukli kolem pěti lidí. Aha, to budou asi ti noví studenti. 

Povzdechla jsem si a vystoupila z auta. S třísknutím jsem zavřela dveře, až se několik lidí otočilo a mezi nimi bylo i pět párů očí, které patřily novým studentům. Chvíli jsem se na ně dívala, ale po chvíli jsem sklopila hlavu a jako jediná jsem odcházela do budovy. Nikdo v ní nebyl. Všichni byli venku. 

Zalezla jsem do třídy a sedla si na své obvyklé místo. Nikdo vedle mě neseděl a já byla ráda. Začala jsem si kreslit na obal sešitu. Vyrušilo mě zvonění. 

Do třídy vletěli studenti a mezi nimi bylo i pět nových tváří. Podívala jsem se na jednoho, který se zarazil a bolestně zkřivil obličej při pohledu na mě. Měl delší blonďaté vlasy. Malá brunetka vedle něho s ním zatřepala a něco na něj mluvila. Podívala jsem se na dalšího. Měl bronzové vlasy a byly rozcuchané do všech stran, ale i tak to vypadalo jako mistrovské dílo. Celou dobu se díval na blonďáka a pak se rychle podíval na mě. Jeho oči mě do sebe vtáhly hned, jak se setkaly s mýma očima. Dívali jsme se na sebe, dokud ho blondýna nezatahala za ruku. Odtrhla jsem se od něj a dál si čmárala na obal. 

„Ahoj," ozvalo se vedle mně. Podívala jsem se na majitele tak krásného hlasu a zarazila se. Stál tam on! Nejkrásnější kluk s bronzovými vlasy a smál se na mě. Po chvíli mi došlo, že čeká, že ho taky pozdravím. 

„Ahoj," řekla jsem a zase se věnovala kreslení. Neusmála jsem se zpět, nemám se čemu smát. Od té doby, co mám doma peklo, se nesměju. 

„Nevadilo by ti, kdybych si přisedl?" zeptal se. Cože? Ke mně? Co se stalo? To už není místo někde jinde? 

Rozhlédla jsem se a spatřila poloprázdnou třídu. Podívala jsem se na něj. Stál tam a usmíval se na mě. 

„Nevadilo," řekla jsem a sundala svou tašku z jeho židle. Sedl si a díval se na mě. Vůbec si nevšímal holek okolo něj, které se na něj dívaly a mrkaly na něj. On se díval jen na mě. 

„Jsem Edward," představil se mi. Podal mi ruku a já mu do ní vložila svou. Při dotyku mnou projela elektřina. Podívala jsem se na naše ruce a potom na jeho obličej. Ruce, on, ruce, on, ruce a zase on. Pustila jsem ho a vzala si do ruky tužku. 

„Jsem Bella," řekla jsem a zase si začala čmárat na obal. Po chvíli jsem si uvědomila, že na mě pořád kouká. Když jsem se na něj podívala, usmál se a otočil se na učitele, který něco říkal, ale já ho nevnímala. 

„Swanová!" zařval učitel, až jsem se lekla. 

„Odpovíte mi, nebo budete zírat na pana Cullena?!" zeptal se a celá třída se začala smát. Zrudla jsem a podívala se do sešitu, ale marně, protože tam byly jenom obrázky. Edward se nesmál, jen něco napsal na papírek a ten mi dal. 

„1716?" řekla jsem a otočila se na učitele. Zamračil se. 

„Příště prosím bez pomoci pana Cullena," zamumlal a otočil se k tabuli. 

„Děkuju," zašeptala jsem na Edwarda. Usmál se a otočil se k učiteli. Dívala jsem se na něj ještě chvíli, a když se na mě podíval, zrudla jsem jako rajčátko a věnovala se učivu. 

Zbytek hodiny jsme už na sebe nepromluvili, a když hodina skončila, odešel za ostatními, se kterými přišel. Začala jsem se balit. 

Došla jsem s Angee na oběd a rozhlédla jsem se. Uviděla jsem ho úplně vzadu se svou skupinkou. Podle toho, jak všichni vypadali krásně, byli určitě rodina. Byly tam ještě dvě volná místa. Došla jsem si s Ang pro jídlo a mířila k našemu stolu. Najednou ke mně přiskočila ta malá tmavovláska. 

„Ahoj, já jsem Alice. Nechcete si dnes sednout k nám?" řekla a v jídelně bylo najednou naprosté ticho a všichni nás pozorovali. Bože! To nesnáším! Většinou se snažím být neviditelná a taky se mi to za normálních okolností daří. 

„Nevím. Ang?" řekla jsem a otočila se na ni. Ona jen přikývla a už jsme směřovaly ke stolu. Ang si sedla vedle Alice a já vedle Edwarda. Zase se na mě usmál. Marný pokus. Tohle já neudělám, promiň. 

Začala jsem se věnovat jídlu. Všimla jsem si, že kromě mě a Ang nikdo jiný nejí. Jenom se v tom přehrabovali a povídali si. 

Zbytek dne jsem si s Edwardem povídala o jeho rodině. Řekl mi snad všechno. Problém nastal, když se zeptal na mou rodinu. 

„Nic zajímavého… Ehm… No… Mamka umřela hned po porodu. Mám ještě staršího bratra Jacoba a mám ho docela ráda.“ Taková lež.

„A tátu. Jmenuje se Charlie. Pracuje jako novinář," dokončila jsem. Zase jsem si uvědomila, že dnes budu muset jet domů, kde mě bude čekat každodenní peklo. Už se těším. Kolik facek dneska dostanu? Tři? Pět? Moje nálada zase klesla, když jsem na to myslela. 

Po škole jsem se se všemi rozloučila a odešla ke svému autu. Ta potvora nechtěla nastartovat. Zkusila jsem to ještě jednou a nic. Položila jsem si hlavu na volant. Asi tu přespím. Nebudu muset domů. 

Někdo mi zaklepal na okno. Lekla jsem se a vyjekla. Byl to Edward. Vystoupila jsem.

„Nechceš odvézt?" zeptal se mě. Přespat tu, nebo jet v autě s nejkrásnějším klukem na světě? 

„Jestli ti to nebude vadit," řekla jsem a už ho následovala k jeho autu. Čekala jsem, ke kterému autu půjde. Rozešel se ke stříbrnému Volvu. 

Navigovala jsem ho, jak se dostane k mému domovu. Jinak jsme o ničem nemluvili. Zeptala jsem se ho jen, jak se mu tady líbí. Řekl, že je mu tu dobře. 

Přijel k mému domu a zastavil. Podíval se na mně a zase se usmál. Poslední pokus. Neoplatila jsem mu to. Měl by přestat. To je marné. 

„Děkuju," řekla jsem a vystoupila. 

„Nemáš zač," řekl přes otevřené okénko. 

„Isabello! Kde se zase flákáš?! Mám hlad!" zařval Charlie. Měla jsem husí kůži úplně všude. Zbledla jsem a zamrzla na místě. Určitě to slyšel, protože vypadal úplně stejně jako já. Teď zná mé tajemství i on. 

„Pohni si!" zařval znovu. Edward se na mně smutně podíval. Měla jsem v očích slzy. Tolik jsem se styděla. Edward se na mně podíval. 

„Edwarde! Pomoz mi! Prosím!" zašeptala jsem a utíkala do domu. Nevím, co mě to napadlo. Určitě to slyšel. Díval se na mě a hned po tom, co jsem to zašeptala, se jeho tvář bolestně stáhla. 

Vlezla jsem do domu a zavřela dveře. Přiběhl ke mně Charlie. 

„Kde jsi tak dlouho?! Neumíš chodit včas?! Mám ti připomínat, za co všechno můžeš?!" zařval a já se přikrčila. Zase mi bude vyčítat, co se stalo mámě. 

„To není moje vina!" zařvala jsem na něj. Viděla jsem jeho pěst, jak směřuje k mému obličeji a pak jsem jen cítila bolest. 

Udělala jsem jídlo a zase zalezla do svého pokoje. Tam jsem se svezla po dveřích a zavzlykala. Po tvářích mi tekly slzy. Šla jsem se umýt a zalezla do postele. Zítra budu mít pořádný monokl. 

Takže moje první kapitolka k této povídce.

Prosím, zanechte mi tu nějaké komentáře. 

Chci vědět, jestli má vůbec smysl pokračovat. 

Já vím, že mám hrozný styl psaní, ale pokusím se to zlepšit.

CherryBella. :D

Autor: CherryBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde! - 1. kapitola: