Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Noon Darkness (Rozbřesk - jinak) - Dar

13.09.2010 (07:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2799×

Shrnutí (zatím zveřejněné kapitoly):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

New Moon = Moonless Night - Konec (kapitola 3)

New Moon = Moonless Night - Bezměsíčná noc (kapitoly 4 - 18)

New Moon = Moonless Night - Volterra (kapitola 20)

New Moon = Moonless Night - Podmínka (epilog)

Eclipse = Half Moon - Provázek (cca kapitoly 1, 2, 3, 4, 6, 8)

Eclipse = Half Moon - Kompromis (kapitola 20)

Eclipse = Half Moon - Oheň a led (kapitola 22)

Eclipse = Half Moon - Misky vah (epilog - z knihy)

Breaking Dawn = Noon Darkness - Ostrov Esmé (kapitoly 3, 5, 6)

Breaking Dawn = Noon Darkness - Dartmouth (kapitoly 7, 8)

Breaking Dawn = Noon Darkness - Proměna (kapitoly 10, 11, 12)

- - -

!!!

Kapitoly Noon Darkness vycházejí z originální knihy Rozbřesk jen částečně a nebo vůbec. Před jejich čtením je nutné si přečíst moji verzi Rozbřesku, aby bylo jasné, o co jde, protože to tyhle kapitoly předpokládají.

Svítání (Rozbřesk jinak) je možné nalézt v mém shrnutí:

Povídky od Cathlin

- - -

DAR
(Svítání (Rozbřesk jinak), kapitola 14)

Od chvíle její proměny jsem si ji bez ustání prohlížel. Nemohl jsem pochopit, že ta změna neubrala vůbec nic z její krásy, ba právě naopak. Byla dokonalá, a přitom to byla stále ona. Tiše jsem obdivoval její pohyby, tak ladné, když se soustředila. Vychutnával jsem si zvuk jejího hlasu, její novou vůni. Nebyla vůbec znepokojující, ale stále podmanivá. Všechno na ní bylo podmanivé.

Občas jsem přistihnul i ji, jak se na mě kouká podobně. Nejspíš jsme oba měli podobný problém. A oba jsem se snažili to nedávat, v rámci možností, příliš najevo. Bylo to svým způsobem zábavné.

Pochopil jsem, co vždycky myslela tím „oslňováním“.

Dívala se z okna věže, zatímco já jsem se pokoušel vyčíst něco nového z vysokoškolských knih. Tedy, vlastně jsem se vůbec nepokoušel. Jen jsem na ni opět potají zíral. Byl jsem jako bezradný ztracený kluk moknoucí uprostřed letní přeháňky.

„Můžu se na něco zeptat?“ řekla a otočila se na mě. Snažil jsem se okamžitě předstírat, že jsem si sotva všimnul, že je se mnou v místnosti, a přikývl jsem.

„Bylo to pro tebe hodně těžké… mě kousnout?“

Veškerá předchozí nálada se ztratila jako pára nad hrncem. Její otázka byla jakoby z úplně jiného světa. Neměl jsem vůbec chuť se pouštět do podobné debaty. Ale už se zeptala, poslední dny se vlastně bez ustání na něco ptala…

Zamyslel jsem se, co říct.

„Byla to ta nejtěžší chvíle v mém životě, hned po té, ve které jsem tě musel opustit.“

„Jaké to bylo?“

To se nedalo popsat. „Mučivé,“ řekl jsem jen s veškerým důrazem na to slovo.

Nezasloužila si to. Ačkoliv si to přála a ačkoli jsme neměli na vybranou. Věděl jsem, že jednou bude pochybovat. Za několik let, možná desetiletí…

Ztěžka jsem se nadechl. „Ze všech sil doufám, že toho nebudeš litovat. Teď když už nemáš strach o sebe, o nás…“ A teď, když už nemáš na vybranou… chtěl jsem dodat. Ta tíha se na mě zase navalila.

Zadívala se mi zpříma do očí. „Nebudu toho litovat,“ řekla důrazně. „Kdybych to neudělala,  nebyli bychom tu. A za to není žádná cena dost vysoká. Neztratila jsem nic, čeho bych nebyla ochotná se s radostí vzdát výměnou za to zůstat s tebou. Děkuji ti. Pochopíš to?“

Chápal a nechápal jsem to zároveň. Ale věděl jsem, že i já bych se vzdal čehokoli, kdybych ji měl ztratit. I ona byla vždy připravena se obětovat, ať už tímhle nebo jakýmkoli jiným způsobem Zavřel jsem oči. „K zbláznění tě miluju, moje úchvatná Bello.“ Zlehka, váhavě jsem pohladil její tvář. Něžnou, bílou, krásnou.

Chvíli jsem pochyboval, jestli to mám udělat. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Tušil jsem, že na něco takového není připravená. Nemohla tušit, že i tohle bude úplně jiné. Bylo to snad poslední tajemství jejího nového vnímání, které jí zbývalo odhalit. Její reakce bude určitě dost prudká, ať už tak a nebo tak. V duchu jsem ji už teď viděl, jak se vzteká, zatímco se snaží popadnout dech… Nepochyboval jsem, že tenhle nový zážitek ji ohromí.

Její krása, její vůně, její přítomnost a její omamná blízkost mě ale vtáhly dřív než jsem si to dokázal rozmyslet. Zcela zvolna, náhle bez pocitu, že by mi hrozilo, že bych musel odrážet útoky svých vlastních vedlejších pohnutek, jsem ji políbil – na rty, na tvář, na krk. Zaklonila hlavu a slastně vydechla. Opět mě uchvátila. Přesto jsem ale věděl, že se to nejspíš každou chvíli stane. Opatrně jsem se k ní přitiskl…

V tu chvíli se ode mě prudce odtrhla, oči rozšířené šokem.

„Copak?“ zeptal jsem se jen napůl vážně.

„Ech… ach…“ nedokázala formulovat myšlenku, ale v jejích očích byla jasná obžaloba. Čekal jsem, až se na mě snese déšť šípů. Či čeho…

„Je to tak jiné… tak nesnesitelně intenzivní!“ řekla jedním dechem.

Jen jsem kýval hlavou a snažil se netvářit se jako zlobivý ničema.

„To jsi mi zatajil!“ zahřímala a já jsem čekal, že po mě minimálně začne házet talíře. „Mělo to být přesně naopak!“

Zatvářil jsem se jako když mě bolí zuby a zkusil se obhájit. „Chtěla jsi kvůli tomu zůstat člověkem. Zatajení bylo tak trochu nutné…“ usmál jsem se s jistou dávkou zadostiučinění.

Vydechla. „Takový donebevolající… podraz!“ sykla ohromeně.

Měl jsem teď výhodu. Věděl jsem o tom o dost víc než ona. Zkusil jsem ji chytit, nechala se. Pohladil jsem jí po zádech a téměř jako na vlastní kůži jsem vnímal to mražení, které by takový dotek býval přinesl mě. Jeden takový dotyk a zloba byla tatam, její oči opět prozrazovaly něco docela jiného. Věděl jsem, že pro ni ten dotek byl, ve srovnání s lidským vnímáním, téměř omračující. Byl to nepoměr, uvědomoval jsem si. Jak snadno ji mohu svést, nebo ji přinutit, aby se přestala zlobit…

Jen její reakce teď byly malinko nepředvídatelné. „Teď si zase budeš ty muset dávat pozor, abys neublížila mě. Dovedeš být tak nezkrotná…“ upozornil jsem ji.

Kroutila hlavou. Vzal jsem její dlaň do rukou a tak trochu zákeřně jsem ji políbil na prsty, pak na zápěstí. Stála nehybně a jako by v transu. Vychutnával jsem si pohled na její úsilí odolat. Otočil jsem ji, zvedl její vlasy a zlehka se dotknul svými rty jejího krku. Prudce vydechla, ve zlomku vteřiny se otočila a jedním prudkým pohybem mi roztrhla košili…

Během okamžiku mě donutila vstoupit do stejného ohně, kterým hořela ona sama. A tentokrát to byla ona, kdo poničil nebohé zařízení pokoje.

- - -

„Edwarde…“ oslovila mě po dalším dlouhém dni, ve kterém musela čelit svým novým instinktům a učila se je ovládat. Chápal jsem, jak je to pro ni vysilující. Nepochybně se jí ulevilo, když se dostala z dosahu lidí a jejích vůně.

Zvládala to neuvěřitelně dobře. Všichni jsme jenom zírali. Už teď si dovedla udržet hlavu čistou, když cítila lidskou vůni, ačkoli se v té chvíli nemohla soustředit na nic jiného. A přitom to zkoušela jenom tak krátce. Byl jsem na ni hrdý, bylo to skutečně něco nevídaného.

Samozřejmě ji to ale vyčerpávalo. Byl jsem rád, že měla dnes konečně trochu klidu. Carlisle a Esmé ji nešetřili.

„Edwarde…“ řekla znovu, když jsem neodpovídal. „Jak jsi to proboha dokázal? Už nějakou dobu nad tím přemýšlím a nedokážu to pochopit.“ Zamračila se, ale v jejím výrazu byl obdiv.

„Co… co jak jsem dokázal?“

„Až teď to dovedu pochopit a jsem ohromená. Jak jsi dokázal být ke mně tak blízko, dokud jsem ještě byla člověk? Jak jsi dokázal odolat mé krvi, když jsi… ji cítil na jazyku…? Jak jsi se mnou vůbec mohl být, když tvoje oči byly černé? Ještě chvíli mi říkej, že nejsi žádný superhrdina…“ kroutila hlavou.

Musel jsem se usmát. „Nikdy jsem netvrdil, že to bylo snadné… ale příliš jsem tě miloval. Ať už ta síla byla sebevětší, láska ji vždy překonala.“

Vzdychla. Pohladil jsem ji ve vlasech a ponořil se do jejích očí. „Jsi obdivuhodná. Všechno se naučíš.“

„Nechápu to. Prostě to nechápu. Nemůžu vklidu stát jenom když ucítím tu vůni na několik metrů. A mezi stromy zahlédnu procházet skupinku lidí. Tak nějak sice už vím, že to neudělám, ale přesto je ta síla ochromující.“

„Nemůžeš srovnávat nesrovnatelné. Ty se s tím potýkáš pár týdnů, já když jsem tě potkal jsem na tom pracoval už přes devadesát let. Věř mi, že za tu dobu z tebe bude taky ostřílený veterán,“ zasmál jsem se.

Taky se usmála. „Už aby to bylo.“

„Tak netrpělivá,“ zase jsem se usmál. „Nevíš snad, že na to máš celou věčnost? Možná by sis mohla dát trochu na čas.“

Zavrtěla hlavou. A potom se kousla do rtu. „Jak jsi mohl…“ zarazila se. Ačkoliv nedokázala pokračovat, její výraz ji prozradil. Znal jsem ji už dost dobře, abych věděl, na co se chce zeptat.

„Co?“ zeptal jsem se přesto schválně a vychutnával si její rozpaky.

„Víš, tam na ostrově… nebo potom tady…“

„Co na ostrově?“ dloubal jsem do ní a předstíral, že nic nechápu.

Propíchla mě pohledem. Bezradně jsem pokrčil rameny.

Vrhla se na mě a začala do mě bušit. Jediný rozdíl oproti dřívějšku byl v tom, že teď jsem to cítil. „Au!“ ozval jsem se a v tu chvíli toho nechala. Zadíval jsem se na ni a její rty přitáhly ty moje. Celé dny, celé noci, zkrátka pořád, byla tak neodolatelná, že jsem z ní místy šílel. V některých ohledech to bylo horší než dřív.

Zastavila mě. „Čekám na odpověď.“

„Nejspíš ti to nedokážu vysvětlit,“ řekl jsem a držel přitom její hlavu v dlaních. „Vždycky jsi to byla ty, kdo mě donutil překonávat ta nejhorší pokušení. A taky některým podlehnout,“ zakroutil jsem hlavou.

„Chtěla jsi to tak moc.“ Sklopila oči.

„Tvoje touha byla tak nakažlivá, tak silná… Nevěděl jsem, která z těch dvou sil mě ovládá víc. Některé chvíle… byly k nevydržení. Nakonec se ale ukázalo, která z těch vášní je větší.“

- - -

Usmál jsem se na ni, když tiše vstoupila do místnosti.

Snažil jsem se přepracovat svůj desítky let starý seminář z diagnostiky tak aby odpovídal současnému pohledu na věc. Ona se už, prozatím, učit nemusela, ale já ve studiu pokračoval, abychom zůstali méně nápadní. Než se Bella oficiálně uzdraví ze své exotické nemoci.

Místo učení teď ale měla úplně jiné věci na práci a že by se zrovna nudila se rozhodně říct nedalo. Tohle období pro ní rozhodně nebylo lehké.

Lehla si na prázdnou pohovku a zakoukala se do  nějaké knihy. Zajímalo mě co čte, ale rozhodl jsem se, že to zjistím až potom. Teď jsem zrovna v ruce svíral tři své knihy a snažil se s jejich pomocí přenést jistou myšlenku na stránky dokumentu v počítači.

Ponořil jsem se do problému, když v tom jsem přes text na bílé stránce uviděl svůj obličej a zatímco pohyboval rty uslyšel slova: „Miluju tě víc než cokoli.“… Trhl jsem sebou. Okamžitě jsem pochopil, že ten obličej ve skutečnosti není v počítači, ale na pozadí mé mysli. Hned potom další obraz, z Forks, před Charlieho dojem. Část mojí postavy z podivného úhlu: „Přestaň se vrtět, Bello. Nebudeš se přece přiznávat k vraždě, tak buď v klidu.“

V tu chvíli mi to došlo. Zprudka jsem se otočil na Bellu. Vypadala jako když si opravdu čte, ale musela to dělat ona, jakkoli to bylo neuvěřitelné.

„Bello?!“ zeptal jsem se.

Zavrtala se hlouběji za svoji knihu a ani se nehnula. Najednou jsem viděl jeden obraz za druhým. Všude jsem byl já…

… když jsem míjel její stůl v jídelně, první den, co se objevila ve škole. K tomu jsem slyšel její myšlenky: Nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího...

… když jsem se omlouval za své chování na druhé hodině biologie. Takže přece jenom se mnou mluví, tolik jsem bála… A je tak… neodolatelný. Nejspíš se do dvou vteřin propadnu do jeho očí.

… když jsem ji poprvé držel v náručí na naší louce. Miluje mě, miluje… Ach, bože… Miluje mě, navzdory všemu..

… když jsem před ní klečel a napjatě čekal na odpověď na otázku, na kterou jsem už tolikrát slyšel její „Ne.“ Ať to znamená třeba dostat se do samého pekla, tomuhle se nedá odolat... Ano, zatraceně ano…!

Byly to její vzpomínky. Bylo to přesně to, co v těch chvílích viděla a co si z toho pamatuje.

Žasnul jsem, neschopen slova. Zůstal jsem jak opařený.

Tak co, líbí? Uslyšel jsem Bellin vnitřní hlas.

A potom, jako blesk z čistého nebe: poněkud rozmazaný a zamžený obraz z mého pokoje ve Forks. Jak se k ní váhavě skláním a začínám ji líbat. A další obraz, z pláže na ostrově: můj výraz, když jsem ji hladil na noze a pokoušel se jí odolat.

Pevněji jsem sevřel prsty opěrku židle. Nepochyboval jsem o tom, že ta náhlá změna tématu je záměrná.

Líbí, že ano?, ptala se.

A potom skok rovnou do té poslední noci: můj výraz, když jsem ji provokativně hladil po zádech, mé překvapení, když mi prudce roztrhla košili a moje prudká reakce na její nespoutanost. To vše smíchané s jejími pocity. A další obrazy z toho co následovalo…

Když jsem si uvědomil, že jsem bezděky promáčkl ubohou opěrku a že se moje prsty chvějí potlačovaným napětím, dvěma skoky jsem byl u ní. V tu chvíli byla v mých rukou a se zaúpěním jsem ji začal líbat.

Obrazy zmizely a ona se mi vytrhla. „Přetrhl jsi mi nit,“ obvinila mě. Tvářila se navýsost potěšeně a spokojeně.

Odpadl jsem bezradně vedle ní na pohovku a zabořil obličej do přikrývky. Byl jsem úplně vyřízený. Jako loutka, od které ona měla omotané šňůrky kolem prstů.

„Bello…“ zamumlal jsem do přikrývky a potom zvedl hlavu. „Jak to děláš?“ vydechl jsem.

„Jednoduše, stáhla jsem svůj štít na minimum.“

Zůstal jsem ohromený. Její štít. Její neobyčejná schopnost chránit sebe, případně i někoho dalšího před některými mentálními útoky. Schopnost, kterou objevila teprve nedávno a která se v čisté podobě zrodila až zároveň s jejím druhým životem. Její jedinečný dar.

Díky tomu štítu jsem dosud nikdy neslyšel její myšlenky. Jane ji nemohla ničit svým mučivým pohledem, Alec ji nemohl oslepit, Aro se nemohl ponořit do její mysli a volně se v ní pohybovat.

Ale neměl jsem tušení, že by to mohlo fungovat i obráceně. Že by se podle své chuti mohla nechránit.

To bylo něco ohromného.

„Teď to víš. Nikdy nikdo nikoho nemiloval tak jako já tebe,“ řekla.

„Máš pravdu,“ bylo sotva možné popírat takové jasné důkazy. „Přesto mě napadá jedna výjimka…“

Políbil jsem ji, ale potom jsem zaškemral: „Mohla bys to udělat znova?“

Zatvářila se varovně. „Pozor, ať si nevypěstuješ závislost.“

Zásah… To jsem si rozhodně dovedl představit. Pohledem jsem přiznal, že to se nejspíš stane. Co všechno jsem se najednou mohl dozvědět… s jejím laskavým svolením…

„Ale nesmíš vyrušovat,“ řekla neúprosně.

„Budu hodný, slibuju.“

Navázala tam, kde přestala. U vzpomínek na poslední noc. I pro mě byly tyhle vzpomínky až moc čerstvé, ale vidět to jejíma očima, vnímat její pocity a slyšet její myšlenky, tedy pokud je dovedla zrovna alespoň trochu zformulovat, to bylo něco docela jiného. Nic na světě nemohlo být svůdnější.

Věnovala se detailům. Těm vášnivým, i těm něžným. Byla v tom ohromná síla.

Měl jsem dojem, že vybuchnu. Snažil jsem se odolat, ale bylo to zkrátka nemožné. Proti své vůli jsem ji zase sevřel v náruči a nenasytně, horce ji líbal. Hořel jsem vzrušením. Úplně jsem to vzdal. „Zatraceně,“ zavrčel jsem kamsi do jejích vlasů a polibky pokrýval její šíji. Mé vědomí se tak tak drželo nad hladinou rozbouřeného oceánu.

Zasmála se a potom jsem pochopil, že ani ona se déle nesnaží odolávat. Celou svojí vahou zatlačila moje tělo do měkkého polstrování pohovky. Hlubina, do které jsem se propadli, byla opět naprosto bezedná.

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Noon Darkness (Rozbřesk - jinak) - Dar: