Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Moonless Night (New Moon) - Konec

01.09.2010 (07:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4529×

Předchozí kapitoly (shrnutí):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

- - -

KONEC

(New Moon, kapitola 3)

Jasně jsem věděl, co musím udělat, už od té chvíle, co jsem se přesvědčil o nevyhnutelnosti takového řešení. Nic dalšího už nezbývalo. Ta událost jednoznačně prokázala, co je a co není správné. Pro Bellu bylo příliš nebezpečné, smrtelně nebezpečné, pohybovat se v naší blízkosti. A nic nebylo tak strašné, tak mučivé, jako možnost, že ji někdo z nás nakonec zabije. Vlastně ne možnost, ale jistota. Dnes to mohl být Jasper (kolik scházelo k tomu, aby to skutečně udělal? Stačilo by, kdyby byl jen o trochu rychlejší. Nebo kdyby stál o malý kousek k Belle blíž než já… Otřásl jsem se.) Příště to můžu být třeba já…

Viděl jsem ten obrázek pořád před očima. Ona, vyděšená a nekonečně zranitelná, uprostřed změti střepů, krvácející, obklopená smečkou lačných upírů. A všechno to začalo malou nenápadnou kapkou krve, když se řízla o papír.

Musel jsem přijít o rozum, takhle si zahrávat s jejím životem. Tak lehkomyslně hazardovat s něčím, co má nevyčíslitelnou cenu. S tím nejdůležitějším v celém vesmíru.

Nedíval jsem se na ni, ale každým kouskem vědomí jsem vnímal její přítomnost, když jsem ji vezl domů z oslavy, která změnila všechno, čemu jsem si dosud přál věřit. Veškerá moje snaha byla zbytečná, všechno se zbortilo jako domeček z karet a jediná karta zůstala ležet lícem nahoru – cena jejího života.

Kterou si zjevně neuvědomovala! Ošívala se vedle mě a obviňovala se, že měla být opatrnější. Jako by to byla její chyba, že byla obklopena upíry, monstry slepě toužícími po krvi. Bylo jen otázkou času, než její život někdo z nás ukončí. Jak jsem si vůbec mohl myslet něco jiného?

Mluvila a já jsem odpovídal na její pošetilé úvahy o vlastní vině a přitom jsem jasně viděl, o co doopravdy jde. Ona to neviděla. Nechtěla to vidět. Necítila tu bolest, která mě už zachvacovala…

…věděl jsem, že ji musím opustit. Hned. Dnes, zítra. Měl jsem to udělat už dávno. Vlastně jsem si vůbec neměl troufnout se s ní sblížit!

Zastavili jsme u ní před domem a vystoupili jsme.

„Zůstaneš dnes večer?“ zeptala se.

„Měl bych jet domů,“ odpověděl jsem zasmušile.

„Mám ale pořád narozeniny a rozhodla jsem se, že nechci, abys je ignoroval. Uvidíme se nahoře?“ zeptala se, aniž by mi příliš dávala na výběr.

Přikývnul jsem. A jako by se ve mně všechno zkroutilo. Společný večer… poslední? To slovo jsem si nedokázal ani pomyslet. Bylo tak ostře definitivní. Vydržím to vůbec? Dokážu vůbec, aby si nevšimla, co se ve mně odehrává? Aby si nevšimla bolesti, která mě začínala přemáhat?

Počkal jsem na ni nahoře, v jejím pokoji. Slyšel jsem, jak prohodila pár slov s Charliem a když přišla nahoru, seděl jsem u ní na posteli a pohrával si se stříbrnou krabičkou – dárkem k jejím narozeninám, který jsem jí ještě nestihl dát.

Podíval jsem se na ni. „Ahoj,“ řekl jsem až příliš smutně. Zadoufal jsem, že si bude myslet, že jen se trápím dnešní událostí.

„Ahoj.“ Přišla ke mně a uvelebila se v mé náruči. Nechal jsem ji. Vychutnával jsem si dotek jejího těla, jejího teplého voňavého tělo, tak blízko mému. Víckrát už ji takhle nejspíš neucítím… Kdyby to šlo, moje kamenná existence by se v tu chvíli rozpadla v prach. Síla toho okamžiku byla drtivá.

„Můžu si to rozbalit?“ zeptala se.

„Kde se vzalo to nadšení?“

„Vzbudil jsi moji zvědavost.“

„Dovol,“ zasáhl jsem, když jsem viděl, že se chystá roztrhnout balicí papír – jednou to dneska stačilo. Vrátil jsem jí jen nezabalenou krabičku.

„Jsi si jistý, že dokážu zvednout víčko?“

Lehce jsem se usmál. „Teď mě mrzí, že můj dárek pro tebe skoro nic nestál.“ Dal bych jí mnohem víc, cokoli. A nejvíc to, co nemůžu – bezpečí, světlo, slunce…

Otevřela krabičku. „Co to je?“ vyjmula CD bez popisu.

Vzal jsem jí ho z ruky a vložil ho do přehrávače na nočním stolku. Chvíli jsme čekali, než se rozezněla hudba. Její ukolébavka. Na CD byly i další mé oblíbené skladby.

Něžné, měkké tóny naplnily místnost. Nemluvila, poslouchala a v očích měla fascinovaný výraz. S tou hudbou to bylo ještě horší – umocňovala ve mně tragické vnímání reality. Údery piana jako by odpočítávaly náš osud. Přál jsem si, abych mohl zmizet, abych před tím vším mohl utéct. A zároveň jsem si nic nepřál víc než zůstat. Zdvihla svou ruku ke tváři, aby si utřela stékající slzy.

Kolik toho budu muset zničit, rozbít na trosky?

„Nebolí tě ta ruka?“ zeptal jsem se, když jsem si všimnul, jak opatrně s ní zachází.

„Nebolí,“ odpověděla jako vždy. Nikdy nebyla ochotná přiznat bolest. Přesto jsem jí donutil vzít si prášek proti bolesti, který dostala od Carlislea.

„Je pozdě,“ řekl jsem potom, nadzvedl pro ni přikrývku a ona se položila do postele. Další nekonečnou minutu jsme jen poslouchali. Vzpomínal jsem, jak jsem to nahrával. S jakou láskou a potěšením. Jak jsem doufal, že se jí to bude líbit…

Připadalo mi to teď jako by to bylo před sto lety. A představa té lásky, kterou jsem v těch chvílích cítil, byla absurdní. Láska…Podivná pokřivená láska, která ji stavěla rovnou na cestu do pekla.

„Na co myslíš?“ zeptala se šeptem.

Výstřel. Doopravdy si nemohla vybrat lepší chvíli na tuhle otázku. Co jí mám říct? Chvíli jsem si skládal myšlenky a hledal jakoukoli přijatelnou odpověď. „Myslel jsem na to, co je správné a co špatné, víš?“

Zachvěla se mi v náruči. Řekl jsem až příliš mnoho? Zděsil jsem se.

„Pamatuješ se, jak jsem se rozhodla, že nechci, abys ignoroval moje narozeniny?“ řekla jako by chtěla odvést řeč jinam.

„Ano,“ přitakal jsem obezřetně.

„A můžu si ještě něco přát?“ zeptala se tlumeně.

Dívala se na mě a já jsem to věděl dřív, než to řekla. Měla v očích ten pohled, který vždy rozhoupal celý můj svět. Potom sklonila svůj pohled na mé rty. „Líbej mě.“

Zavřel jsem oči a vydechnul bolestí. To nedokážu. Všechno se ve mně převracelo. Já a ona jsme byli v našem vlastním světě, malém a ohromném zároveň, nic kolem neexistovalo. Chtěla, abych ji líbal. Chtěla, aby ji líbal upír…

Zadíval jsem se na ni, na její sklopené oči – a přese všechno jsem to chtěl udělat. Vzal jsem ji za bradu a dotkl se jejích měkkých a nekonečně sladkých rtů.

Pálení jsem tentokrát nevnímal, hořel jsem už tolika způsoby, že jeden navíc nic neznamenal. Dotýkat se jí bylo tak úchvatné, tak strhující. Zapletla prsty do mých vlasů a přitiskla se víc. Víc než bych měl dovolit. Projela mezi námi vlna touhy, její tělo mě pálilo. Aniž bych si to vůbec stihl rozmyslet, i já jsem zapletl ruku do jejích vlasů, přitiskl se k ní a líbal ji. Nenasytně, zoufale. Tak moc jsem ji chtěl – všemi myslitelnými způsoby. Cítil jsem, jak se její tělo chvěje. Přes mysl mi spadla hrozivá černá opona.

Poslední tón ukolébavky mě donutil se odtáhnout. Pohlédl jsem na ni. Zhroutila se na polštář a popadala dech. Uvědomil jsem si, že já taky.

„Promiň,“ omlouval jsem se. „Musím být opatrnější…“

„Mně to nevadí… chci… ještě…“

Proč zrovna dneska mě musela tolik pokoušet? Sotva jsem držel pohromadě. Děsivé pařáty mě ze všech stran trhaly na kousky. Zjistil jsem, že se mi ruce chvějí vysílením a zkusil jsem se ovládnout. Svoje ruce i svůj výraz.

„Zahráváš si s mojí sebekontrolou,“ řekl jsem jako už tolikrát.

„Co tě láká víc, moje krev nebo moje tělo?“ zeptala se vyzývavě. Jediné, co mě na té lehké otázce, protikladné k tomu jak vážná byla situace, uklidňovalo, bylo vědomí, že zatím vůbec nic netušila. Nepoznala, co se doopravdy děje. Co ji čeká.

Nic jsem si nepřál víc než aby to tak mohlo zůstat. Aby to nikdy nemusela poznat.

Proti své vůli jsem se krátce usmál. „Obojí stejně. Ale teď už prosím přestaň pokoušet svoje štěstí a spi, ano?“

Netrvalo dlouho a usnula. Ve spánku se po nějaké době otřásla. „Edwarde, ne!“ řekla přitom napůl srozumitelně. Otřásl jsem se taky a zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, že ta hrůza, která ji objala ve spánku, byla tatáž hrůza, jaká objímala mě.

Blížilo se svítání.

- - -

Další dny jsem se pohyboval jako ve snu. Věděl jsem, že to musím udělat, ale neměl jsem ponětí jak.

Moje rodina se shodovala na tom, že nejohleduplnější způsob (pokud se o něčem takovém mohlo vůbec uvažovat) bude, když všichni odjedeme. Ztratíme se z jejího světa. A nezůstane po nás nic. Nesmíme jí nechat jediné spojení. Všichni se shodovali na tom, že jí musíme vzít veškerou naději na to, že nás ještě někdy uvidí. Ta představa mě zabíjela.

Nejsmutnější byla Alice a Esme a zároveň jsem z jejich strany cítil tu největší podporu.

Věděl jsem, že se mi z obličeje vytratil veškerý výraz, oči jsem měl vpadlé a smutek a bolest ze mě ulamovaly kousek po kousku. Ztrácel jsem se sám před sebou, ale nepřestával jsem se soustředit na svůj směr. Na svůj nevyhnutelný úkol.

Věděl jsem, že nic nemůžu udělat dřív, než budu mít dokonalou představu toho, co dělám. Nesměl jsem uklouznout, nesměl jsem nic pokazit. Potřeboval jsem nějaký čas na to si to promyslet. Po tu nezbytnou dobu jsem si od Belly musel udržovat jistou vzdálenost. Vlastně jsem se snažil vzdálenost mezi námi zvětšovat, až si toho všimla. Tvářila se znepokojeně, vyplašeně a v jejích očích jsem párkrát zahlédnul bolest. Její oči byly plné otázek, na které jsem nemohl brát ohled.

O to víc jsem se snažil dovést to trápení do konce. Věděl jsem, že to nemůžu prodlužovat. Čím víc jsem na to myslel, tím jsem si byl jistý tím, co přesně musím udělat. Aby ji to bolelo co nejméně.

Přitom jsem nemohl myslet ani na její bolest, ani na svoji. Všechny podobné myšlenky jsem utnul hned v začátku. Jinak bych to nikdy neudělal. Nikdy bych nesebral sílu.

Nakonec jsem to už nemohl dál odkládat. Věděl jsem, že je to teď anebo nikdy.

Počkal jsem na ní před jejím domem, když se vracela ze školy. Už několik dní jsem ji ze školy nevozil, a tak jsem sledoval, jak vystupuje ze svého auta.

Šel jsem jí naproti.

„Ahoj,“ hlesla.

„Pojď se se mnou projít,“ řekl jsem bezbarvým hlasem.

Nic neřekla, ale byla vyděšená. Nemohl jsem se na to koukat, otočil jsem se k lesu a zase mě sevřel ten tlak, který mě ždímal ze všech stran, ale zůstal jsem k němu netečný. Teď nesmím nic pokazit. Nesmím dát nic najevo. Kdyby tušila, že mě to bolí, zůstala by jí naděje. A já jí nesmím nechat nic, čeho by se mohla chytit.

Proměnil jsem se v tvrdý kámen a odcházel jsem do lesa. Ona šla za mnou. Uteč, Bello, uteč, chtěl jsem jí poradit, ochránit ji před bolestí, kterou jsem jí hodlal způsobit.

„Dobře, tak si tedy promluvíme,“ řekla statečně, když jsme se zastavili.

Zhluboka jsem se nadechl. „Bello, odjíždíme.“

„Proč teď? Příští rok…“

Hned jsem ji utnul. „Je načase. Carlisle vypadá stěží na třicet a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři… Nemůžeme tu už zůstat.“ Věděl jsem, že jí zatím nedošlo, že chceme odejít BEZ ní a díval jsem se na ní proto s nejvyšší možnou dávkou nezájmu a chladu, jaké jsem byl schopen.

Byla zmatená a upřeně si mě prohlížela. Zůstával jsem naprosto kamenný, odtažitý, vzdálený. Potom jí přes tvář přeběhl děs z pochopení. Bylo to jako prásknutí bičem.

„Když jsi řekl, odjíždíme, myslel jsi…“

„Sebe a svoji rodinu,“ pečlivě jsem oddělil každé slovo. Bello, prosím, dýchej, chtěl jsem říct potom, místo toho jsem si opět vnutil kamennou masku.

„Dobře, půjdu s vámi.“

„To nemůžeš, Bello. Tam kam jdeme, není pro tebe vhodné místo.“

„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty…“ vydechla v počínajícím záchvatu paniky.

A pro mě tam, kde jsi ty…

Její zoufalství mě rozdíralo, ale nemohl jsem se jím nechat pohnout ani o píď.

„Já se k tobě nehodím, můj svět pro tebe není,“ řekl jsem přesvědčivě.

„To, co se stalo s Jasperem, to nic nebylo…“ chtěla pokračovat, ale zarazil jsem ji.

„To máš pravdu, bylo to přesně to, co se dalo očekávat. A nic ve srovnání s tím, co se mohlo stát.“

„Jestli jde o moji duši…“ chytila se zoufale dalšího stébla. „Já o ni bez tebe nestojím. Vezmi si ji, je stejně už tvoje…“

Její naprostá oddanost mě drtila, moje odhodlání viselo na vlásku. Bello, miláčku, nic na světě pro mě nemá větší cenu, než ty… Na jazyk se mi dralo říct cokoli, jenom ne to, co jsem musel.

Pevně jsem stisknul čelisti a použil to největší násilí, jakého jsem na sobě byl schopen. „Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Každé z těch slov bylo jako přesně mířená obousměrná střela. Upřel jsem na ni své chladné oči a soustředil všechnu zbývající sílu na to udržet si krutý, ledový výraz.

Zbledla… viděl jsem, jak jí opouští síly. Málem jsem natáhl ruce, abych ji zachytil dřív, než omdlí… Její oči se proměnily v moře bolesti. Pochopení jí proudilo v žilách jako kyselina. Nedýchal jsem, nemohl jsem dýchat.

„Ty už mě… nechceš?“ musela hledat sílu, aby to vůbec vyslovila.

Nic na světě nechci víc než tebe. Můj svět jsi TY…

„Ne.“ Odpověděl jsem stručně a důrazně.

Musel jsem vydržet se na ní dívat, dokud zkoumala upřímnost na dně mých očí. Nesměla tam vyčíst nic než nezájem a lhostejnost. Nesměl jsem na zlomek vteřiny pomyslet na nic jiného.

Potom zlomeně sklopila oči a její obličej nabral modrou barvu. Uvěřila a zapotácela se. „No, tím se hodně mění…“ Málem jsem zařval bolestí, ta tíha uvnitř mě přerostla všechny meze. Před očima se mi zatmělo nezměrným úsilím na sobě nedat nic znát. Jak mohla tak snadno uvěřit, že bych ji za jakýchkoli okolností mohl nemilovat? Ne, Bello, ne, prosím, nesmíš uvěřit jedinému slovu, které říkám…Nesmíš mi věřit…!

Potlačil jsem řev, který se ze mě dral ven, zatímco jsem se díval stranou. Nesnesl jsem pohled na její zlomené srdce, které se zlomilo zároveň s tím mým. Roztřásla se. „Ne, Edwarde, nedělej to…“ zašeptala prosebně.

„Nehodíš se ke mně, Bello,“ zopakoval jsem tvrdě, přesvědčený, že nepřežiju jedinou další vteřinu tohohle rozhovoru… Bylo to horší, než jsem čekal, horší než věčnost v pekle…

Zhasínala mi před očima, zoufalství jí zachvacovalo, zabíjelo ji. Třásla se bolestí. Neměl bych přece jenom…… Nemůžu ji nechat takhle trpět, neunese to. Málem jsem se vyčerpaně složil k jejím nohám a přiznal se ke všemu…Chtěl jsem ji obejmout, stisknout ji a už nikdy nepustit.

Ne, její smrt by byla horší. Horší než cokoli.

Byla bledá, bez života. „Jestli to takhle chceš…“

Přikývl jsem. Dívala se mi přímo do očí. „Udělej pro mě, prosím, ještě jednu věc, pokud nežádám příliš.“

„Cokoliv,“ řekla bez rozmýšlení a můj pohled změknul něžností. Donutil jsem se mu vrátit jeho tvrdost. Žádné chyby.

„Nedělej nic nezodpovědného nebo hloupého. Pro Charlieho klid, samozřejmě. Má tě rád.“

Nepřítomně přikývla.

„A já ti za to taky něco slíbím,“ pokračoval jsem. „Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím něčemu podobnému… Bude to jako bych nikdy neexistoval.“

Ano, čistý řez, tak jak myslel Carlisle. Říkal jsem po paměti věty, které jsem si předtím tolikrát v duchu nacvičoval, abych je vůbec byl schopen vyslovit.

Její srdce tlouklo zuřivou rychlostí a přitom jako by se v ní krev ani nehýbala. Rozklepala se, po tvářích jí stékaly slzy.

Bello, moje Bello… Moje všechno…Vydrž to, prosím.

Udělal jsem krok k ní, jednu ruku jí položil do vlasů a přitáhl si její hlavu ke svým rtům. Do vlasů jsem jí vtiskl polibek. Mírně se pohnula směrem ke mně, potom se zarazila. V duchu jsem řval bolestí, ale nebylo slyšet nic než její nepravidelný dech a rychlý tep srdce. Když mi neviděla do tváře, můj výraz se zkroutil žalem, pevně jsem zavřel oči, jako bych tím mohl před tím utrpením utéct. Uvědomil jsem si, že se chvěju stejně jako ona a rychle jsem jí pustil, nesměla nic poznat. Z ruky jsem tak pustil veškeré svoje štěstí.

Prudce jsem se otočil a nejvyšší možnou rychlostí zmizel v lese.

„Edwarde!“ slyšel jsem ji hned na to, jak šeptá moje jméno. Zlomená, rozbitá na kousky. Nemohl jsem jen prostě dýchat, sténal jsem bolestí při každém výdechu. Věděl jsem, že ona mě neslyší, zatímco já bych ji stále slyšel, i kdybych byl mnohem dál. „Edwarde!“ zavolala silněji a ten ostrý několikabřitý nůž, který si se mnou už nějakou dobu dělal, co chtěl, mě krájel na ještě menší kousky. Další a další vlna mučivé bolesti.

Běžel jsem pryč a agónie pocitů mě zachvátila naplno. Všechno to co jsem potlačoval kvůli ní celou tu nekonečnou dobu, se vydralo napovrch a rozdrtilo jakoukoli smysluplnou částečku, která ze mě ještě zbývala. Zastavil jsem se kdesi mezi stromy. Nohy se mi podlomily vyčerpáním. Nezáleželo naprosto na ničem. Všechno, co se mi kdy zdálo, že vůbec existuje, nemělo žádný smysl. V tu chvíli doopravdy neexistovalo nic, jen jakési pomatené obrazy šíleného bezduchého světa, který předstíral, že kolem mě je. Ale nebylo nic. Jen nekonečné prázdno, bezduchá tupá nicota.

„Edwarde,“ slyšel jsem Alicin hlas. Byla u mě a vedle ní stál Carlisle. Pohladila mě a něžně mi pomáhala vstát. Neměl jsem nejmenší vůli vstát, neměl jsem vůbec žádnou vůli, a ani jsem nevnímal nekonečný soucit v jejích očích. „Musíme jít, nemůžeš tady zůstat.“ Věděl jsem, že má pravdu, takový byl náš plán. Nepřítomně jsem vstal. Tentokrát jsem se už nemusel snažit o kamenný výraz. Byl kamenný a byl jsem přesvědčený, že takhle kamenný už bude navždy. Všechno ve mně umřelo.

Stál jsem tváří v tvář Carlisleovi. „Postarám se o ni,“ řekl. „Pohlídám ji, neboj, nic se jí nestane. Neublíží si.“

Přikývl jsem. To byla poslední věc, kterou jsem dokázal vnímat. Hned potom jsem se ponořil do naprostého vnitřního prázdna a ticha.

Pokračování:

Bezměsíčná noc

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Moonless Night (New Moon) - Konec: