Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Midnight Sun (Twilight) - Příležitost

31.08.2010 (10:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5282×

Předchozí kapitoly (shrnutí):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

- - -

PŘÍLEŽITOST

(Twilight, epilog)

„Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?“ zeptala se nedočkavě a trochu rozzlobeně když nasedla ke mně do auta. Neobyčejně jí to slušelo v rafinovaných šatech, které pro ni vybrala Alice. A s květy ve vlasech.

Pousmál jsem se nad jejím roztomilým pobouřením. A věděl jsem, že až zjistí, o co jde, bude se nepochybně vztekat ještě víc. „Jsem v šoku, že jsi na to ještě nepřišla.“ Copak nevěděla co je dneska za den? Všichni o tom mluvili, jenom jí se to dokonale netýkalo.

Zadívala se na mě. Pořád jsem si ještě na tyhle její pohledy nezvykl.

„Už jsem ti říkala, že ti to sluší, nebo ne?“

Proboha… Zakroutil jsem očima. Proč mě musí tak často uvádět do rozpaků. „Ano. Ale tobě to sluší stokrát víc.“

Zadívala se nejistě na své šaty a dlouze si prohlížela jehlový podpatek na své jediné botě. Druhou nohu jí bezpečně svírala sádra. Odevzdaně si vzdychla.

V tom mi zazvonil telefon. Přečetl jsem si nápis na displeji. Cože?

Zvedl jsem hovor. „Dobrý večer, Charlie,“ pozdravil jsem obezřetně. Bella po mně vrhla udivený pohled. Ale nerozuměl jsem tomu o nic víc než ona. Charlie byl od té doby, co jsem mu dost neprůhledným a zničujícím způsobem unesl dceru, která nakonec skončila ve vážném stavu v nemocnici, zaměřený proti mně. Jeho averze byla všudypřítomná.

„Ahoj, Edwarde,“ řekl a chvilku mlčel. „Ehm… Tyler přišel vyzvednout Bellu. Je tady. To bude nejspíš mezi vámi…“

„Vy snad žertujete,“ musel jsem se zasmát.

„O co jde?“ ptala se Bella.

„Nedal byste mi ho k telefonu?“ požádal jsem s neskrývaným potěšením.

„Jistě,“ řekl Charlie s jistou úlevou. „Haló?“ ozvalo se z druhé strany Tylerovým hlasem. Měl jsem co dělat nevybuchnout smíchy.

„Haló Tylere, tady Edward Cullen.“ Z druhé strany jen ledové ticho. Zase jsem přemohl pobavení. „Je mi líto, jestli došlo k nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná.“ Ticho. „Abych byl úplně upřímný,“ pokračoval jsem „bude zadaná každý večer, pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer.“ Když jsem uslyšel na druhém konci jen ostré cvaknutí, široce jsem se usmíval. Představoval jsem si jeho vztek. Dokonale jsem mu vypálil rybník. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažil, ale stálo to za to.

Podíval jsem se na Bellu, jak na mě ohromeně zírá, a zpozorněl jsem. Ona se tedy nebavila ani trošku. Zkusil jsem se tvářit vážněji, a přes blesky v jejích očích, to šlo těžko. Co se jí nelíbilo?

„Přehnal jsem to s tím závěrem? Nechtěl jsem tě urazit.“

Dál mě propichovala pohledem. Bylo to hrozivé a legrační zároveň. Donutil jsem se tvářit vážně.

„Ty mě bereš na stužkovací slavnost!“ obvinila mě přísně. Své rozhořčení mínila naprosto úplně.

Stiskl jsem rty a přimhouřil oči. „Bello, nebuď tak umanutá.“

„Proč mi to děláš?“ ptala se zděšeně a rozzlobeně.

„Upřímně, Bello, co sis myslela, že děláme?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na svůj smoking.

Podívala se stranou a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Nerozuměl jsem jí. Věděl jsem, že nemá ráda slavnosti, děsí ji představa tance, ale nemohl jsem pochopit, co ji donutilo plakat.

„Tohle je postavené na hlavu. Proč pláčeš?“ zeptal jsem se, byl jsem úplně mimo.

„Protože mám vztek.“

„Bello…“

„Co je?!“ zjevně jí celá situace byla protivná.

„Udělej to pro mě,“ zadíval jsem se na ni prosebně. Neměla by o tuhle příležitost přijít. Druhou už mít nebude. Její oči pod mým pohledem zkrotly. Přemýšlel jsem, jestli jsem k ní fair. Ale byla tak krásná, nemohl jsem ji dnes večer propustit. Strašně jsem se těšil na to, jak zazáří v barevných světlech plesu, těšil jsem se, jak jí sevřu v náručí při tanci… Věděl jsem, že podobné příležitosti jsou v jejím případě svrchovaně vzácné.

„Fajn,“ řekla odevzdaně. „Tak já se podrobím. Ale uvidíš. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Podívej se na tu botu, je to smrtonosná past.“

Zadíval jsem se na její střevíček s dlouhým podpatkem. Na dokonalou křivku její nohy ztrácející se pod její sukní. Nadzvedl jsem obočí. „Hmmmm…, připomeň mi, abych za to dnes večer Alici poděkoval.“

Dojeli jsme na parkoviště. Obešel jsem auto, abych jí pomohl vystoupit. Seděla paličatě na sedadle, ruce založené na prsou. Zase jsem měl co dělat se neusmát nad její bojovností. Tvářil jsem se ale vážně. „Když tě někdo chce zabít, jsi statečná jako lev. A pak, když se někdo zmíní o tanci…“

Přepadla jí další vlna hrůzy.

„Bello, nedovolím, aby se ti něco stalo – ani aby sis sama ublížila. Ani na okamžik tě nepustím, slibuju.“

Kdo ví, proč tohle zabralo. Pomohl jsem jí vystoupit. „No vidíš,“ řekl jsem něžně. „Nebude to tak zlé.“

Otočili jsme se směrem ke světlům označujícím slavnost, a když jsme měli překonat schody pod květinovou brankou, raději jsem ji přenesl.

Vstoupili jsme dovnitř.

„Vypadá to tady, jako když se tu má odehrát scéna z hororového filmu,“ zhodnotila, když viděla všechnu tu slavnostní výzdobu.

„No, upírů je tu na to dost,“ odpověděl jsem a sledoval jsem přitom své bratry a sestry.

Rozhlížela se po sále. „Mám zalígrovat dveře, abys mohl zmasakrovat nic netušící obyvatele městečka?“ zeptala se spiklenecky.

Tyhle narážky mi sotva kdy připadaly vtipné, ale potěšila mě její snaha mě pobavit. „Uděláš cokoliv, jen aby ses vyhnula tanci?“ vrátil jsem jí to.

„Cokoliv,“ přikývla horlivě.

Koupil jsem lístky a s vědomím, že to je ta rozhodující chvíle jsem ji nasměroval k parketu. Tentokrát jsem nepotřeboval číst myšlenky, abych věděl přesně, co se děje. Šířila kolem sebe hrůzu asi tak do dvoumetrové vzdálenosti. Její obličej byl bílý jako stěna. Hodili jsme se k sobě.

Pak jsem si uvědomil, že se záměrně loudá. Krčila se a vlekla se. Se směsí pobavení a soucitu jsem jí varoval. „Máme na to celý večer…“

„Edwarde,“ zašeptala zoufale. „Já vážně neumím tancovat.“ Byla tak krásná, když se takhle hroutila. Zbytečně a křehce.

Sklonil jsem své rty blíže k její hlavě, aby mě slyšela. „Neboj, hlupáčku,“ zašeptal jsem. „Já ano.“ Nemohl jsem se dočkat, až ji vezmu do náručí. Tóny rozechvívající vzduch kolem nás k tomu přímo vybízely. Její vlasy se třpytily ve zlatavém přítmí sálu a její něžná zmatená krása brala dech. A její vůně byla omamná. Její nekonečně lákavá vůně, stvrzující její existenci. Láska, kterou ve mně ta vůně probouzela, překonala žízeň, která se stáhla do pozadí. Ačkoli jsem musel přiznat, že i ta rozhodně usilovala o moji pozornost, víc než mi bylo milé.

Dívala se do mých očí a jasně jsem viděl, že to vzdala. V jejím pohledu nezbylo nic než neuvěřitelná oddanost. Svět se se mnou zhoupnul, obtočil jsem si její paže kolem svého krku. Nebránila se, spolupracovala. A potom jsem ji zvedl, abych si ji postavil na svoje nohy.

Tohle řešení ji zjevně potěšilo. Taková verze tance nejspíš byla o hodně přijatelnější. „Dobře, tohle není tak špatné,“ připustila. A po chvilce bezpracného tance s úsměvem dodala: „Připadám si, jako kdyby mi bylo pět.“

Její tělo mě pod rukama pálilo, dotýkalo se mého více než kdykoliv předtím. Přímo jsem cítil, navzdory vrstvě látky, hebkost její kůže a každý její sebemenší tvar. Prohlubeň podél její páteře, počátek vlnky na konci jejích zad, její ladně vystupující lopatky… Láska a žízeň mě propalovaly, stěží jsem dovedl říct, která víc.

„Nevypadáš na pět,“ dokázal jsem zformulovat.

…Bella? Uslyšel jsem hlas Jacoba Blacka. Jak ji tady mám najít… No nejspíš bude v rukou té odporné bledule… Otočil jsem se ke dveřím, za směrem jeho hlasu.

„Co se děje?“ zeptala se Bella a podívala se taky tím směrem, aby ho uviděla.

Musím s ní mluvit a vyřídit jí vzkaz… varování, ať se mi to líbí nebo ne…

Varování. Nemohl jsem si pomoct a tiše jsem zavrčel.

„Chovej se slušně,“ okřikla mě.

„Chce si s tebou poklábosit,“ řekl jsem ostře.

„Můžu ti přebrat partnerku?“ zeptal se, když přišel až k nám.

Jasně, že nemůžeš, chtěl jsem říct. Místo toho jsem ji pustil a poodstoupil. Sledoval jsem, jak mu položila ruce na ramena a on ji chytil v pase. Vztek mnou cloumal. Snažil jsem si udržet lidský výraz. Šel jsem radši o trochu dál a snažil se nedívat, jak Bella tančí. S ním. Ne sice nějak zvlášť, ale přece jen. Jak to, že s ním se nebála? No, aspoň má dost sil ji udržet,  kdyby něco, uvědomil jsem si sžíravě. A že by ji jen tak pustil, o tom pochybuju.

Přitom jsem ale samozřejmě slyšel každé jejich slovo. A jeho myšlenky. Některé z nich se mi ani trochu nelíbily…Hmf!

Poněkud nejistým způsobem se jí pokoušel předat vzkaz od Billyho, že by se se mnou neměla stýkat. Snažil se jí naznačit, co už dávno věděla. Že jsem pro ni nebezpečný. Že nejsem, co se zdám být. Její reakce na to byla celkem vlažná, vlastně jí jeho nesmělá snaha připadala zábavná. Neřekla mu, že všechno už ví… A poděkovala mu za varování.

Vrátil jsem se k nim, jakmile jsem zpozoroval, že se jejich rozhovor blíží ke konci. Nebyl jsem ochotný mu ji nechat o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné.

„Chceš ještě tancovat? Nebo ti můžu pomoct někam se dostat?“ zeptal se jí a v tu chvíli jsem byl u nich.

„To je v pořádku, Jacobe. Já ji odsud odvedu,“ řekl jsem skoro výhružně. Bella sklonila svůj pohled k zemi, aby skryla své rozpaky. Tedy, nejspíš.

„Tak se zase uvidíme, Bello,“ ustoupil a váhavě zamával.

„Jo, uvidíme se později,“ odpověděla.

Konečně zmizel.

Zkoumala můj zlostný výraz, kterého jsem se zatím nedokázal úplně zbavit. „Nezlob se na Billyho. Není to nic osobního,“ řekla.

„Já se nezlobím na Billyho, ale jeho syn mě otravuje.“

„Proč?“

„Za prvé, donutil mě porušit slib.“

Nechápavě se podívala.

„Slíbil jsem, že tě dnes nepustím,“ řekl jsem a konečně se trochu usmál. „A je tu ještě něco.“

„Co?“

„Řekl, že jsi hezká. To je prakticky urážka tvé dnešní výjimečné krásy.“

Zasmála se. „Možná jsi trochu zaujatý.“

Nejsem a navíc mám vynikající zrak, chtěl jsem odpovědět, místo toho se na mě ale zpříma zadívala a zeptala se: „Vysvětlíš mi konečně důvod tady toho všeho?“ rozhodila rukama.

Bylo možné, že stále ještě nechápe? Nebylo na tom přece nic složitého. Možná v tom hledala víc, než tam bylo.

Změnil jsem náš směr, a když jsme se ocitli za dveřmi zadního vchodu, vzal jsem ji do náruče. A aniž bych ji potom pustil, posadil jsem se s ní na lavičku ve stínu stromů. Zůstala mi sedět na klíně. Věděl jsem, že bych se měl soustředit na něco jiného, ale přesto mě opět začaly ovíjet myšlenky na její opojnou blízkost. Bláhové představy. Sevřít ji v náručí, přitisknout se k ní, líbat ji… vychutnávat si její hebkost, dlaněmi vnímat její křivky…Nechápal jsem, kde se to ve mně bere.

Donutil jsem se soustředit na náš rozhovor.

„Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost, protože nechci, abys o něco přišla. Nechci ti nic brát, chci, abys byla člověk. Aby tvůj život pokračoval, jako bych zemřel v roce 1918, jak jsem měl.“

Zachvěla se a zavrtěla hlavou. „V jakém podivném paralelním rozměru bych já kdy šla na stužkovací slavnost z vlastní svobodné vůle?“ zeptala se zcela správně.

Na tom něco bylo. Nebýt mě, asi by nešla.

Váhal jsem, jestli se mám přiznat, že další důvod byl, že já jsem sem chtěl jít s ní, navzdory jejím preferencím. „Nebylo to tak zlé, sama jsi to říkala,“ odpověděl jsem místo toho vyhýbavě.

„To proto, že jsem tu s tebou,“ odpověděla. Vnímal jsem zarážející podtón smutku v té větě.

Zvědavost a podezření se mi vrátilo. Co si vlastně myslela, že se bude dít? Co za tím hledala? Její reakce byla až příliš prudká, když zjistila, jaké jsou mé plány.

„Povíš mi něco?“ zeptal jsem se opatrně.

„Už jsem ti někdy něco nepověděla?“

Docela často, pomyslel jsem si… „Jenom mi slib, že mi to povíš.“

Kývla.

„Kam sis myslela, že tě dneska chci vzít? Proč sis myslela, že tě tak strojím?“

Zhrozila se a potom se zatvrdila. „Nechci ti to říct.“

„Slíbilas to.“

„Já vím.“ V jejím váhání bylo něco vážného, skoro až zlověstného.

„Pořád to chci vědět. Prosím.“

„Myslím, že tě to rozzlobí. Nebo rozesmutní.“

Takže jsem se nemýlil.

Čekal jsem na odpověď. Povzdechla si. „No… předpokládala jsem, že jde o nějakou… událost. Ale nenapadlo mě, že to bude tak banální lidská záležitost.“

„Lidská?“ zachytil jsem důraz, který na to slovo vložila, aniž by si to uvědomila. Co to mělo znamenat? Co nelidského si představovala?

Mohl jsem cítit její nervozitu a sledoval jsem, jak si hraje s krajkou na svých šatech. Upřeně jsem se na ní koukal a moje podezření rostlo, ačkoli jsem to zatím úplně nepochopil.

„Bello!“ řekl jsem varovně, když stále mlčela.

„Dobře,“ vyhrkla. „Doufala jsem, že sis to třeba rozmyslel. Že mě nakonec přece jen… změníš.“

Prudce jsem vydechl. To snad ne! Bylo to jako bych se postavil na minu. Ohromeně jsem na ni zíral. Jak může být tak zaslepená, tak netečná ke svému vlastnímu životu? Copak jsem se jí to nepokoušel vysvětlit už tolikrát?

„Tak o tomhle sníš?“ zeptal jsem se ostřeji, než jsem zamýšlel. Byl jsem naštvaný.

„Zdálo by se mi to rozumnější než … stužkovací slavnost,“ vyslovila ta slova s mírným opovržením

„Tohle není legrace,“ připomněl jsem jí. Ještě jsem se nevzpamatoval ze šoku. Zcela zřetelně nechápala ani kousek z toho, co jsem jí říkal. Neviděla cenu svého života. Lidského života. Neviděla nepřirozenost toho, co by jí čekalo, kdyby se její přání splnilo. Uvědomovala si všechny důsledky? Nemohla to přece myslet tak vážně. Musela mít nějaké pochybnosti.

„To není, máš pravdu. Já jsem vážná.“

Možná bych ji mohl donutit… Kdyby se ke svému snu dostala bezprostředně blízko, možná by si uvědomila, jaká je skutečnost… V hlavě se mi zrodil okamžitý plán.

Zhluboka jsem si povzdechl. Snad to nebude až příliš.

„Já vím,“ řekl jsem a zadíval se na ni tak přímo, jak jsem jen dokázal. „A opravdu to chceš?“ zeptal jsem se se vší vážností, které jsem byl schopen. Snažil jsem se, aby moje slova zněla neodvolatelně.

Přikývla.

Nemohl jsem uvěřit, že je tak lehkovážná. Zabolelo to. „Jsi odhodlaná, aby tohle byl konec? Jsi připravená všeho se vzdát?“

„Není to konec. Je to začátek.“

Jak úplně a naprosto nechápala svojí situaci. Ohromovalo mě to.

„Já za to nestojím,“ konstatoval jsem smutně.

Okamžitě nesouhlasně zavrtěla hlavou. Ale chvíli jí trvalo, než odpověděla. „Pamatuješ, když jsi mi řekl, že se nevidím taková, jaká opravdu jsem? Máš stejný problém.“

Tohle jsem nemohl tolerovat. „Já vím, co jsem.“

Rozhodně zavrtěla hlavou a sálal z ní nesouhlas. Dívala se mi přímo do očí, aby mě přesvědčila. Což se jí povedlo. Navzdory vší logice jsem věděl, že to myslí vážně. Doopravdy mě tak vidí. Tak dobrého.

„Takže teď jsi připravená?“ zeptal jsem se důrazně a cítil jsem v sobě něco jako krutost. Jen já jsem ale mohl vědět, že je jen předstíraná.

„Ano,“ řekla tiše.

Podepřel jsem její záda a sklonil se k jejímu krku. Jako druhý souběžný děj celé téhle situace jsem ucítil naprosto nevhodné pokušení. Sledoval jsem tepny na jejím krku a zachvacovaly mě vlny žízně. Vynucovaly si mojí pozornost. Dotěrná zvířecí touha. A po tomhle ona toužila, tím se chtěla stát…Absurdní!

Dotkl jsem se zlehka rty jemné kůže na jejím krku. Až příliš jemné, ozval se netvor ve mně. Snažil jsem se soustředit na svou úlohu.

„Právě teď?“ zeptal jsem se záměrně dramaticky a pomyslel na to, jestli vůbec má ponětí, co všechno se tu odehrává. Tahle pozice pro mě byla vysoká hra s ohněm. Ačkoliv běžně jsem její vůni dokázal vnímat vícero způsoby, tentokrát zbyl jen jeden. Zadržel jsem dech, už tak jsem se chvěl úsilím se ovládnout.

Zaváhala a zachvěla se. To ve mně vzbudilo jiskřičku naděje. Pochopila…?!

„Ano,“ zašeptala potom a přestala dýchat.

Zadusilo mě razantní zklamání. Nevyšlo to.

Pevně jsem stiskl oční víčka a políbil ji na krk. Netvor se bezmocně svíjel. Hned potom jsem se hořce usmál a odklonil se. Opona částečně zakrývající mé vědomí zmizela.

„Opravdu sis myslela, že se tak snadno vzdám?“ zeptal jsem se se směsí vyčerpání a zklamání v hlase. Znělo to i trochu výsměšně.

Zase začala dýchat. Když popadla dech, řekla zklamaně: „Nech mi aspoň sny.“

„Sny o tom, že z tebe bude netvor? Vážně nevíš, co mluvíš.“

„Vím, že s tebou chci být napořád.“

Tenhle směr jejích myšlenek mě udolával. To jsem chtěl taky. Chtěl jsem ji mít napořád, nikdy ji neztratit. Sotva bylo něco lákavějšího. Ale ne za tuhle cenu. Cenu, kterou ona byla ve své bláhovosti ochotna zaplatit, zatímco já jsem chápal, že by byla příliš vysoká.

„Bello,“ řekl jsem a pohladil ji na tváři. „Já s tebou zůstanu, to ti nestačí?“

Umíněně stiskla rty a odpověděla. „Stačí. Prozatím.“

Zamračil jsem se nad tím druhým slovem, které tam nemělo být.

I ona mě pohladila. „Je to tím, že tě miluju víc než cokoli na světě.“

Poraženě jsem ji objal a stiskl v náručí. Ani jeden z nás se ten večer nevzdal.

Pokračování:

Konec

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Midnight Sun (Twilight) - Příležitost: