Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward and his nightmare - Prolog + 1. Díl

13.01.2010 (14:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2421×

Prolog

Může být láska slepá? Někteří se zastávají názoru, že ano. Říkají, že láska brání té osobě vidět věci, tak jak jsou. Prý je zaslepují a nutí je dělat věci, které by nikdy dřív neudělaly. Dobře, řekněme, že s tím druhým souhlasím, ale ne se zaslepováním. Ne.

Můj názor je, že většina lidí, kteří milují a milují celým srdcem toho vidí mnohem víc, než ti, kteří nikdy nepocítili opojení tohoto pocitu. Vidí dokonalosti toho člověka a zároveň vnímají jeho chyby a to jejich lásku umocňuje. Toť jest můj názor, nevnucuji vám ho, ale zkuste se nad tím zamyslet.

Rok 1918 Aljaška Severní Amerika

Za pár dní budu mít narozeniny? Opravdu? Ten čas tak plyne. Člověk se až diví, kam tolik spěchá. Žene se kupředu, jako kdyby ho honil splašený kůň. Podle toho, co mi říká matka mi má být osmnáct. Jaké překvapení.

Sledoval jsem snášení malých sněhových vloček, které se mi ochomýtaly okolo okna, a v duchu jim nadával. Zpropadená zima, bodá do těla jako malé jehličky a nutí nás chodit nabalení. V návleku všech bund na mě padá pocit, že jsem lední medvěd.

Dumal jsem nad tím, jestli mě moje milující maminka – Melanie - pošle ven se sestrou, nebo radši zaměstná po jejím boku, abych jí nosil dříví do kamen. Byla to ta nejhodnější bytost na světě. Měla krátké vlasy podivné směsice hnědé a zrzavé, kterou jsem po ní zdědil. Na jejím srdcovitém obličeji se jen málokdy rýsovala nespokojenost a všem okolo rozdávala lásku a radost. Už jen díky faktu, že žijeme tak na sever u nás zajistila bledou pleť. Vypadalo to podivně v porovnání lidí, kteří sem jezdili na výlety.

V obličeji měla vsazené hluboké světle hnědé oči.

Muž, který jí stál po boku a byl zároveň mým vzorem byl můj otec - Loran. Oproti matce se na jeho vlasech usídlila tmavě hnědá barva. Tu zdědil můj sourozenec. Jeho tvář byla lehce zamračená, ale sotva viděl toho skrčka a mě, rozzářila se a nabrala na kulatosti. Po otci mám oči. Tmavě zelené, až smaragdové.

A teď k tomu skrčkovi, kterého jsem miloval a nenáviděl zároveň. Říká si moje sestra, ale je to učiněná pohroma. Tolik energie nemá snad ani sám ďábel. Je můj přesný opak, což jasně obnáší i to, že je drzejší, roztomilejší, milovanější, mladší, s vlasy otce a očima matky. Co víc si přát. Sotva před pár měsíci jí bylo 11. Mishel byla temperament sama. Jako kdyby nebyla ani z naší rodiny. Zbrklá a co na srdci, to na jazyku. Hodná malá Mishel z ní prostě nikdy nebude.

Díky mé lenosti jsem z jejího krásného jména udělal zkráceninu minimálně ještě na tři jména. El.

,,Bráško! Jdeme na brusle!‘‘ zakřičela na mě do pokoje a já zamručel naštvaně. To né!

,,Protesty neberu! Ani máma!‘‘ Zasmál jsem se. Fajn, takže maminka si zase jednou stoupla na její stranu. Malé jezírko, které navazovalo na řeku bylo kousek od domu. Stačilo jen přejít lávku a bylo to tam. Díky mrazu, který štípal do tváří jsem usoudil, že to bude ideálně zamrzlé na její vylomeniny.

„El… Pospěš si,“ zakřičel jsem na ní, protože zase měla na sobě klapky na uši. Sluchátka, jak jim s radostí říkala.

„Už jdu,“ křičela také, protože se neslyšela. Zase jí to trvá věčnost. Ona se snad nikdy nezmění. Snad to nebude časem horší. Už teď lituju jejího manžela.

„Edwarde, nehudruj… Já tě slyším. Zapomněla jsem si šálu.“

„El, dělej,“ zamručel jsem.

„Mám všechno, už jdu!“ zakřičela na mě z pokoje. Klopýtala s velkými ranami na schodech. Jak to, že to ty schody vydržely?

„Konečně,“ řekl jsem, když se konečně objevila dole.

„Tak můžeme jít?“ Celá její kulatá tvářička se rozzářila.

„Aaa Edwarde…“ podívala se na mě těma hnědýma krásnýma očima.

„Copak Mishel,“ podíval jsem se na ní taky a nasadil jí čepici s bambulkami, které tolik miluje. Nějak jsem se zamyslel, a El na mě křičela.

„Edwarde! Obráceně…“ a začala se smát. Plácala mě svými rukavicemi a nutila ještě víc se smát.

„Jé… promiň,“ nasadil jsem jí čepici tentokrát správně a mohlo se vyrazit.

„Půjdeme na led. Zabruslit si,“ jakmile jsem to dopověděl, natáhla se pro brusle a nedočkavě na mě koukala. S povzdechem jsem jí je podal z poličky a pozvedl obočí.

„Hurá, už se těším… Tak pojď. Teď se loudáš ty!“ křičela Mishel. Vyrazila dveře do závěje a nadšeně se rozběhla.

„Edwarde, buďte opatrný… Může to být někde prasklé,“ křičela na nás ještě mamka.

„Neboj se mami. Postarám se o Mishel,“ zakřičel jsem na mamku, která byla v kuchyni, a zabouchnul hlavní dveře.

Hledal jsem El v té bílé parádě a viděl hopsající čepici s bambulkami kousek přede mnou. Rozeběhl jsem se za ní a usmíval se.

,,Dělej! Slimáku!‘‘ výskala a sehnula se pro sníh. Na hlavě mi přistála kulička a já se s ní dal do bitky. Snad po čtvrthodině jsme doběhli a Eli skočila hned na led.

,,Hej! Koukej, vidíš! Jak je to pevný?‘‘ smála se.

Doklouzala na střed a na ukázku zaskákala na ledu. ,,Vidíš? Je to naprosto-‘‘ Vtom se ozvalo zakřupání. Cítil jsem zachvění půdy a řeka, která stále nebyla zamrzlá hučela.

,,Okamžitě pojď sem! Mishel! Hned!‘‘ zařval jsem na ni. Stála tam uprostřed s vyděšeným výrazem plném strachu, když vtom se pod ní prolomil led.

,,Ne!‘‘ zařval jsem. El neuměla plavat!‘‘ Odhodil jsem brusle a sluchátka.

,,Eli!‘‘ Led zase zaskřípal a já se prolomil k ní. Voda byla vražedná! Ten chlad byl nepředstavitelný! Řezal mě do těla a svaly se mi zimou stáhly. Pane Bože!

Viděl jsem pod temnou hladinou její čepici.

,,Edwarde!‘‘ zakřičela z dálky matka a já zhluboka nabral dech. Odhodlaný za každou cenu zachránit mou milovanou osůbku. Leknutím z toho ledu jsem vypustil bublinky z úst a otevřel ve vodě oči. Chňapl jsem rukama po čepičce, ale ta jen volně odplavala.

Začal jsem zuřivě kopat vodu. Tady šlo o vše.

Srdce jsem měl scvrklé strachem a obavami. Nořil jsem se stále hlouběji a hlouběji do toho ledu. Viděl jsem její bledou, klidnou tvářičku a to mě donutilo ještě víc. Byl jsem unavený. Cítil jsem, jak mě ten chlad nutí usnout, ničil mě. Plíce se bolestně dožadovaly kyslíku a bubnování v mé hrudi nabíralo s každým tempem na rychlosti.

Natáhl jsem ruku k Eli a tahal nahoru. Její oblečení bylo nasáklé vodou. Vše bylo o tolik těžší! Otevřel jsem ústa. Musel jsem se nadechnout! Musím se nadechnout! Hned! Hladina už byla na dosah a já vzal zbytky své energie. Rozrazil jsem hlavou ten živel a vytáhl nad něj i Elinu hlavu.

,,Edwarde! Eli!‘‘ Křičeli rodiče ze břehu a otec se snažil k nám po břiše dostat. Naplnil jsem plíce vzduchem a oči jsem měl rozšířené. Třásl jsem se a snažil se Eli dostat ven.

,,Dě-dě-dělej!‘‘ mumlal jsem ztuhlými, modrými rty a tahal ji ven. Otec se hned natáhl a snažil se jí dostat taky ven.

,,Vylez ven Edwarde, vylez hned ven! Dlouho to nevydržíš!‘‘ řval na mě a natahoval ruku, když mě najednou stáhl pod hladinu proud.

,,Nééé!‘‘ Slyšel jsem poslední slova rodičů a únavou to vzdal.

Moje tělo se sesunulo pod ledové kry. Fyzicky jsem přestal vnímat, ale psychicky jsem vnímal zase úplně všechno. Před očima jsem viděl celý svůj život. V téhle situaci vypadal tak… nudně. Poslední vzduch mi unikal z plic, a já věděl, že je to můj konec. Ani nevím, jak dlouho jsem byl pod vodou, ale věděl jsem že vyplavat jednou musím!

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward and his nightmare - Prolog + 1. Díl: