Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward and his Nightmare 6. díl

13.10.2010 (19:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1022×

Zase jsem vyskočil na nohy a otřepal se. Děsivá iluze. Tak skutečná! Nikdy jsem nic podobného nezažil!

Najednou se ozvalo šustnutí. Nechápal jsem, co se děje. Moje uši reagovaly na ten pohyb, který se ke mně pomalu přibližoval. Nebyla to zvěř. Ta by měla typickou esenci a k tomu tlukoucí srdce. Tohle bylo něco z nadpřirozeného světa. Z mého světa. Já nejsem člověk. Nikdy víc už jí nebudu - už ne. Tu možnost jsem už nadobro ztratil. Ale ta neznámá bytost, která se ke mně přibližuje…

Zamračil jsem se. Tohle není nikdy dobré.

Přikrčil jsem se a jemně předklonil. Klasický útočný, opatrný postoj. Byl jsem připraven na vše. V dálce jsem si všiml lesknoucích se tmavých vlasů. To nemůže být pravda! Tomu nevěřím. Nemůže to být ta krásná dívka z mých představ! Tohle je hloupost. Nesmysl. Fantazírování.
Ten ladný pohyb, tiché pohybování se po lese… Pak jsem si všiml také další postavy. Byla tak těsně té tmavovlasé, že mi přišlo, jako kdyby k sobě patřili. Zachvátila mě nesmyslná žárlivost.

„Edwarde,“ zaslechl jsem. Oni mě znají? Odkud? Osoby se pomalu, lidskou chůzí přibližovali a já si až pak všiml jedné, docela důležité, maličkosti. Ona měla karmínové oči. On mi byl až moc povědomý. Oba byli na jejím prvním lovu. Carlisle a Esme.

„Kdo je to?“ vyhrkla žena a vyděšeně se zastavila. Vydal jsem se k nim a pokusil se vykouzlit úsměv.

„To je můj společník věčností, Esme,“ pošeptal k ní a chytl ji za ruku. „ Edward. Edwarde, to je Esme,“ představil nás.

Ta krásná žena se na mě nedůvěřivě dívala a měřila od hlavy k patě. „Neublíží mi,“ zašeptala. Znělo to jako konstatování. Ne, ono to konstatování bylo! Uvědomil jsem si šokovaně. Jak to ale ví?

„Esme tohle všechno cítí,“ vysvětlil mi Carlisle.

„Jak to může cítit?“ zeptal jsem se docela nechápavě.

„Nevím… prostě cítí jaký kdo je. Zatím jsem si její dar nevysvětlil. Ale bude to něco, co měla v sobě ukryté, už jako člověk.“ Esme se na něj podívala a jen se usmála. Koukala na něj tak… tak odevzdaně. Malinko ve mně vzbudili závist, žárlivost. Ani jako člověk jsem tohle necítil. Čím to může být? Tenhle tvor jsem chvilku, tak mi nemůže chybět protějšek. Vždyť i Carlisle vydržel tak dlouho.
„Jinak mě moc těší Esme,“ řekl upřímným hlasem a podal jí ruku. Bez okolků mi podala svou a hned se stáhla.

„I mě Edwarde. Jak dlouho jsi…“ nevěděla, jestli má říct, co jí bylo řečeno nebo to radši nevyslovovat.
„Počítám necelý měsíc. Nemáš ještě hlad? No teď přemýšlím… měl bych ti říkat asi mami,“ naznačil jsem naší situaci.

Carlisle se na ní podíval a kývl. Nechápal jsem jeho počínání, ale bylo mi jasné, že on bude otec a Esme moje matka. Byl jsem zvědavej, jestli přibudou další, jako jsem já a teď ty dva. Měl jsem radost, že nebudeme sami. Jediní, ale pořád mi v hlavě kolovala myšlenka – kolik nás je.

„Esme, tedy promiň mami. Nemáš ještě hlad?“ zeptal jsem se váhavě.

„Myslím, že ještě jednu pumu, losa, bych si dala.“

„V tom případě, víš, co máš dělat.“ Pokynul jí Carlisle.

„Jistě.“ Zavřela oči a začala větřit. Během chvilky se rozeběhla a já s Carlislem hned za ní. Pro případ, že se něco stane. Něco nečekaného. Když jsme doběhli k Esme byla hotová a kupodivu čistá.

*Jak to dělá? Je chvilku jako my a hned jí to jde na jedničku… To není fér! *

„Výborně,“ pochválil jí Carlisle.

„Myslím, že mám dost. Půjdeme?“ zeptala se. Mluvila kultivovaně, vůbec nebyla roztěkaná, agresivní. Kdybych ji potkal mnohem dříve, myslel bych si, že je minimálně stoletá. Doslova mě fascinovala. Carlisle říkal, že já a moje sebeovládání je brilantní, ale co asi musel říct jí? Ona byla snad tisíckrát lepší.

Ukázal jsem na cestu, kudy máme jít, ale ona byla zase rychlejší. Už si to štrádovala po našem pachu rovnou do domu. Vstoupila na verandu a čekala na nás. Vzhledem k tomu, že Carlisle byl víc jak rok starý – běžel pomalu. Já jsem si zvykl na jeho běh, takže jsem neměl tendenci vyvinout rychlejší tempo. Po pár minutách jsme oba stáli u Esme a ona na nás koukala tak nějak… zvláštně. Připomínala mi mojí maminku. Milující, laskavý pohled. V té chvíli se mi po ní zastesklo. Co asi dělá? Jak se má? Už na mě zapomněla? A co moje sestra?

„Co tu tak celý den děláte?“ zeptala se zvědavě. Dokonale mi tak přetrhla smutnou nit myšlenek. Podíval jsem se na Carlislea a ten s klidným, dokonalým úsměvem, který je nám vlastní pokynul.

„Napřed půjdeme dovnitř. Pak si můžeme povídat.“ Nečekala a vešla dovnitř.

Sedla si na pohovku, která byla přímo naproti krbu. Automaticky, přesně jak mě to učil Carlisle, abychom působili lidsky jsem si prohrábl vlasy, přesunul váhu na jednu nohu a rozhlédl po místnosti. Napadla mě jedna věc. V pokoji byla zima. Lidé by se divili, proč z komína nestoupá kouř, ačkoliv je venku šílený chlad.

Došel jsem ke krbu a upravil dřívka, abych ho mohl zapálit. Sotva se plamen rozehřál, potěšeně a lidsky jsem se opřel o rám krbu a nechával ohřívat svá ledová záda. Teď by měla být kopa otázek a odpovědí. Carlisle se určitě začne Esme ptát, jak se cítí, co si myslí a další banality. Esme bude nadšeně jako já poslouchat a odpovídat.

Na okna začalo něco ťukat. Z nebe se začala snášet sprška kapek a bubnovala systematicky na okenní tabulky. Uklidňovalo mě to. Dodávalo sílu a vzduch, který pronikal škvírkami mezi okny a dveřmi, voněl krásně po dešti.
Čekal jsem, že začne Carlisle, ale spletl jsem se.

„Carlisle, co tu děláte celý den?“ optala se Esme s opatrností.

„Já chodím do práce. Jsem doktor. Pomáhám lidem se uzdravovat a léčit, když se jim něco stane, pokud si nedokážeš vzpomenout, co to je.“ Esme vykulila oči a otevřela pusu. Bylo zvláštní tohle vidět, ale v ní zůstala veškerá lidskost, která ve většině případů zmizí. Přesněji – která vždy zmizí, vypaří se a nikdy nezůstane dostatečně dlouho v našem těle.

„Do práce? Jak vydržíš být mezi lidmi? Tolik krve, pachu, esence každé krve, která kolem tebe projde,“ instinktivně jsem polkl jed, který se mi nahromadil v ústech, „a já nevím, co ještě.“ Pohodila automaticky rukama a pak je zase založila na klín.

„Získal jsem sebekontrolu. Umím se ovládat, dokázal jsem něco, co málo upírů… vydržím pach lidské krve, dokážu ji i zcela ignorovat, vypadám jako člověk a jednám jako člověk, takhle o tom smýšlím,“ vysvětlil jí hned, aby byla v obrazu.

Esme přikyvovala a srovnávala si informace. Kousala si ret a nemrkala. Přišlo mi to komické. Přesně jako maminka… taky si takhle kousala ret.

„A co ty Edwarde?“ Otočila se na mě a usmála se.

„Jak, co já?“ vyhrkl jsem ze sebe jen tyhle slova. Byl jsem jako školák. Nedával jsem pozor a ona mě nachytala.

„Co děláš, když je Carlisle v práci…“ nedočkavě se na mě podívala a čekala na odpověď. Byla tak hladová – hladová po všech informacích, které se týkaly našeho skrytého světa.
„Já se flákám...“

Uplynula nějaká doba... Carlisle i Esme byli dokonalý pár. Vzájemně se doplňovali. Carlislova touha po poznání a Esmeina láska k rodině. Rozuměli si a ve všem se dokázali shodnout. I v lovu, kdy většinou ulovili svou kořist a pak se hádali, aby si ji ten druhý vzal. Vše se zdálo být dokonalým. Pro ně. Já jsem se ve své samotě utápěl i nadále.

Neměl jsem nikoho. Nikoho, komu bych mohl svěřit svou důvěru. Nikoho, o koho bych se mohl opřít. Ano, měl jsem milující rodinu, ale to nestačilo. Jako kdyby mi něco chybělo. Moje netlukoucí srdce žadonilo po zaplnění. Záviděl jsem.

Záviděl jsem Carlisleovi a Esme jejich lásku. Čtu o tom, vidím ji, ale mě za ta dlouhá léta nikdy nepoctila. Jako kdybych jí byl uhranutý a nikdy ji neměl střetnout. Jsem bláhový upír. Ztratil jsem rodinu, sestru, naději na obyčejný lidský život.
Chodil jsem. Krmil se zvířecí krví. Pomáhal jsem Carlisleovi a Esme a kvůli čemu?
Vše bylo tak zbytečné. Nicotné. Zastřené pod rouškou důležitosti. Byl jsem v domě jako křen. Zbytečný a navíc. Přemýšlel jsem, co dál se svou existencí. Utéct k Rumunům? Nebo k Italům? Nerozhodnost. Ta byla mou jedinou přítelkyní. Společně s nicotou se neustále hádaly, která mě bude okupovat. Zabořený do vlastních myšlenek jsem kráčel dál a dál od domu, dokud jsem při lovu v lese neucítil vůni. Omamnou vůni, patřící někomu z našeho druhu.

A pak jsem spatřil anděla...

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward and his Nightmare 6. díl: