Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward and his Nightmare 5. díl

21.02.2010 (22:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1901×

5.

Naposledy jsem se nechal unést představou nade mnou. Umírajícím v objetí neznámé lidské dívky s čokoládovými kukadly a stejnými, vlnícími se vlasy a zavrtěl nad tím hlavou. ,,Už jsem bláhový!‘‘ povzdechl jsem si, když se najednou ozval ženský výkřik. Počkat! Ženský výkřik- tady!

Co se děje? První věc, která mě napadla byla- Carlisle se neovládl.

Nějak mi to nedalo a šel jsem se podívat. Kdyby mohlo moje srdce utéct, tak neváhá ani minutu. Už tak bylo všechno okolo nás odpuzující. Kůže, zuby, krev, noc, třešničkou na dortu by bylo, kdyby na nás platil česnek i krucifix.

Sestupoval jsem pomalu, lidskou chůzí po schodech do obývacího pokoje. Nevěděl jsem, co mě čeká. Z myšlenek Carlislea šel strach. ,Ne, ne, ne, to není dobré... ne...‘ snažil se zapudit myšlenku na to, co dělá. Jasně to bylo v jeho hlavě cítit. Tlačilo se to dozadu a zabýval se úvahou, zda jsou lidé v pořádku, že uvažují nad nesmrtelností brouka místo upíra.

Opatrně jsem se vyklonil z rohu a moje problémy se rozplynuly v obláček. Kruci! Tohle je problém pro Nás všechny! Obzvlášť pro Carlislea. Sebralo mi to dech. I když jsem žádný nepotřeboval nutně k životu, moje plíce se ho dožadovaly z čistého zvyku.

Ležící žena. Nad ní sklánějící se Carlisle s obavou vepsanou ve tváři. Její tvář byla-i když stažená bolestí- byla zbrázděna bolestí- byla krásná. Srdcovitá, jemná, čistá připomínala mi tu vražednou dívku z mých představ. Avšak její medové vlasy... byly stejné jako mé maminky. Maminky, kterou už nikdy neuvidím. Přišla o  mne, stejně jako já o ni. Zůstala ji jen Mishel. Miška moje malá.

„Carlisle, kdo je to?“ zeptal jsem se ho vyděšeně, když bolestně zařvala.
„Zatím nevím, našel jsem jí u jedné školy v centru.“ Odpověděl, a hladil jí po vlasech.
„A co jsi dělal ve městě? Dneska jsi nebyl v práci, že. Máš přeci dovolenou.“ Snažil jsem se vše pochopit. Kruci, co se to děje? Ověřoval jsem si Carlislea jako policista
Ta žena se napjala, a zase zasténala bolestí. Bylo na něm vidět, že trpí s ní. Bolelo mě ho takhle vidět. Prožíval její bolest s ní. Dělil se o ni s ní.Byl zamilovaný... Došlo mi hned. To jak se na ni dívá. Jak ji tiskne opatrně ruku a šeptá slova útěchy.

Ze začátku jsem ho proklínal za to, že chtěl parťáka. Společníka na věčnost. Chtěl jsem tehdy zemřít. Měl jsem zemřít. Bylo by to tak správné. Podřízené zákonům přírody. Teď, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem, kdo jsem. Teď mi došlo, že mi ani neodpověděl na mojí otázku kolik nás je. Ale v tuhle chvíli mi to bylo opravdu jedno. Řekl jen přibližný počet a já chtěl vědět pravdu. Přesný počet.
„Carlisle, odpověz. Kdo to tedy je ?“ naléhal jsem, když jsem si utřídil první myšlenky.
Podíval se mi do očí, a lehce se smutně usmál. Tohle nebyl on. Oči mu svítily. Rozjařené nedočkavostí. Zároveň však byly ustrašené. Plaché. Těkal z pohledu na mě k ní a koutkem oka ji neustále sledoval.

Stiskl jí ruku vždy o něco dřív, než zaskučela. Vždycky než se začala zmítat a prosit o zabití, byl rychlejší a přiklincoval ke gauči. Jako kdyby jí četl myšlenky místo mě. Na to se později určitě zeptám. Snažil jsem se je ignorovat, protože mě ubíjely, ale nebylo to tak lehké. Stále jsem slyšel její prosby o smrt a zjišťování, že to bolí víc a víc.
„Můžu se na něco zeptat?“ zeptal jsem se po tom dlouhém tichu.
„Klidně se ptej,“ odvětil, ale vůbec nezvedl hlavu od ní. Miluje ji. To je stoprocentní zjištění. Byl jako zasažený bleskem. Zaslepený neznámou kometou.
„Odkud ji znáš?“ Připadal jsem si jak zvědavý kluk, který se nemůže dočkat narozenin. Přesněji dárků, které na něj čekají.
„Jednou přišla do nemocnice,“ nadechl se, ačkoli to vůbec nepotřeboval a pokračoval: „přišla, abychom jí ošetřily prst, který si narazila. Nechtěla říct kde. Vždyť víš, jak mě tyhle nepodstatnosti zajímají. A tak trošku... jsem jí sledoval?“ znělo to jako otázka? On se ptal, jestli ji sledoval? On jí sledoval? Tohle mi k němu vůbec nesedí, vždyť on takový přeci není.
„Sledoval jsi ji?“ vyhrkl jsem ze sebe. Snažil jsem se zadusit to překvapení.
„Edwarde, nepřerušuj mne, když  hovořím!“
„Promiň,“ posadil jsem se vedle neznámé a chytil jí za ruku. Nevím, co mě k tomu pohnulo, ale potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem ji z pro mne neznámých důvodů. Chtěl jsem být u ní tak, jako mládě touží být u těla své matky. Byla to mateřská přitažlivost, co mě donutilo takto jednat.

Carlisle byl zjevně mým jednáním překvapen. Opatrně jsem jí uklidňujícně stiskl dlaň a smutně si povzdechl. Ahoj naše neznámá.Ty, jež jsi zabrala srdce mého stvořitele. Navždy jsme všichni propojeni.

Carlisle si sedl z druhé strany a pohladil ji po tváři.
„Ano sledoval jsem ji. Nemohl jsem jinak. Byla pro mě jiná. Toho dne, odpoledne, jsem ji sledoval ve stínu budov. Procházela pomalu uličkami a došla k velké budově. Byla to postarší budova. Bylo v něm moc hluku. Děti křičely přes sebe tam uvnitř. Zapadla dovnitř a já si všiml, že se objevila po chvíli v místnosti a stoupla před katedru.

Bylo to hned v přízemí. Abych nebyl moc nápadný vzal jsem si noviny. Times nebo Day News. Nečetl jsem název.

Sedl jsem si venku na lavičku a pozoroval ji. Edwarde, ty to možná ještě nechápeš. Já ji nemohl opustit od té chvíle. Zamiloval jsem se jako mladý chlapec! To, co jsi kdy přečetl o lásce... tak silně to zasáhlo mé netlukoucí srdce, že jsem tomu dlouhou dobu nemohl uvěřit!

Byla tak nádherná, když vykládala nějaké učivo pro třídu. Všechno to byli mladí studenti. Sotva šestnáctiletí. Mlčky a zaujatě ji pozorovali…“

Znovu jí pohladil po vlasech, a něco jí pošeptal. Tak tiše že jsem neměl šanci to neslyšet. ,,A...?‘‘ popohnal jsem Carlislea a ten se na mne podíval.

„Psali si výtah toho co vykládala. Záhady, které nebyly vysvětleny. Bylo to úžasné. Kdyby to nebyla učitelka, řekl bych, že ji všichni milují- tak zbožně na ni koukali. V jednu chvíli byla u tabule a napsala křídou na ni tři body- Miami, Bermudy a Portoriko. Ani se neohlédla, a hned se zeptala, co je spojuje.

Všichni jí s radostí odpovídali, a kupodivu i správně. To jsou cípy Bermudského trojúhelníku. Její částečná vášeň, krom dětí. Obdivoval jsem ji. V koutku mysli uctívala...

Ten den měla končit brzo, chtěl jsem ji oslovit, ale musel jsem nejdřív na lov, protože jsem jí nechtěl omylem ublížit. Když jsem skončil, ve třídě nebyla. Zpanikařil jsem, Edwarde. Nevěděl jsem, kde je, ani co dělá. Měl jsem o ni takový strach!

Zaslechl jsem výkřik. Okamžitě jsem se rozeběhl tím směrem. Ležela na zemi. V kaluži krve. Nějaký novorozený se na ni vrhl, ale vyrušili ho. Na krku měla obrovský srpek. Krvácela a svíjela se na zemi. Křičela bolestí. Pálilo ji to. Spalovalo, stejně jako každého z nás. Přeměna začala.

Nechtěl jsem, aby byla jako my. Nechtěl jsem, aby byla zatracena. Já věřím v Boha, synu. Nemohu v něj nevěřit, ale když dovolil, aby se jeden z jeho andělů stal vyvrhelem, aby patřil k nečistým tvorům, sajícím krev, nadával jsem na něj. Nikdy dřív, jsem neměl takovou zlost!

Jed se dostal do celého jejího těla. Nebylo šance na záchranu. Vzal jsem ji a přinesl sem, Edwarde. Nechci, aby trpěla tím, že zabila nevinnou osobu. Lepší zabíjet zvířata, nežli lidi. Pochop, nemohl jsem ji tam nechat.‘‘ Sklopil jsem hlavu k ženě, které zuřivě bušilo srdce a pousmál se. ,,Vítej maminko...‘‘

Sledoval jsem ji a přál si stejně jako Carlisle, aby už netrpěla. Vypadala tak nevinně, tak mile. Netrp mami, mám tě rád. Nechápal jsem své myšlenky. Nechápal jsem nic. ,,Jdi na lov, synu, budeš to potřebovat. Pak půjdu já. Musíme mít sílu. Jako novorozená bude nekontrolovatelná.‘‘

Poslušně jsem přikývl a pozvedl matčinu ruku. Políbil jsem ji na hřbet a přikývl na Carlislea.

Vyběhl jsem ven. Nechával vítr, aby mě laskal po tváři a odpoutal se myšlenkami od domova. Nechal jsem smysly vyplout na povrch.

Sluch dosáhl tak daleko. Čich byl natolik zostřený, že mi nic neuniklo a oči se podobaly rentgenům. Vystřelil jsem jako šíp a moje kořist to měla spočítané. Skočil jsem po srnci v perfektním stáří. Krev shladila žár v mém hrdle a nasytila mé tělo.

Jeho tělo jsem pak schoval pod kořeny smrku.

Mou mysl zabalila další krásná představa. Toužil jsem ji zase vidět ve svých myšlenkách. Toho krásou oplývajícího anděla. Tu dokonalou Venuši.Tu, která mě zabila, ale zároveň ukázala krásu světa.

Sedl jsem si doprostřed tří symetricky od sebe vzdálených stromů a zavřel oči.

Sladký svět... Objímal jsem ji okolo pasu a hlavu měl složenou na jejích prsou. Procházela mi jemně prsty po vlasech a jemně se dotýkala kůže na krku. Vdechoval jsem její omamnou vůni květin, jahod, toho nejsladšího, nejdokonalejšího, co na světě existuje a ubíjel svou touhu po její krvi. Slunce si pohrávalo s jejími dlouhými, předlouhými, hnědými vlasy, které mi občas polechtaly ruku.

Pootočil jsem tvář a klouzal nosem po jejím bříšku. Celým tím kouzelným místem se ozval její dokonalý smích a třásla se. Zvedl jsem potěšeně svou tvář k její a sledoval ji. Červenala se. Tak, jako žádná osoba, kterou jsem kdy viděl. Skousávala si spodní ret a její dlaně mi chytly tvář. Klouzala palcem po lícní kosti a moje tělo se samo pomalu posouvalo výš.

Svými dlaněmi jsem objížděl její křivky, zahalené pod oblečením, a její čokoládové oči se ještě víc usmívaly.

Pomalu jsem přivíral oči, když se její tvář začala měnit...

Líce jí opadávaly. Okolo očí vylézaly paprsky vrásek. Její červeň mizela... stávala se jakousi namodralostí... Vlasy se jí krátily, šedly... Prsty kostnatěly a... když se usmála její zuby tam už nebyly. Vyděsil jsem se a vyděšeně odskočil od ní...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward and his Nightmare 5. díl: