Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward and his nightmare - 4. Díl

Edward a Carlisle se musí přestěhovat, kvůli Edwardovu úletu. Edík začíná být zvědaví, a začíná se vyptávat. Co mu Carlisle řekne? Bude znát odpovědi nebo ani on... neví všechno. Přejeme krásné čtení, a prosíme o konstruktivní kritiku. Vaše TC a Niki311

Tímhle začal můj život s Carlislem. Byli jsme nuceni díky mě a mému úletu s lovem se přestěhovat. Bylo to mnohem těžší, než jsem si myslel… to, odolávat lidské krvi. Proč to v těch knihách nikdy nenapsali? Je tak snadné podlehnout radosti z toho, když si můžete ulevit z nesnesitelného řezání v hrdle.

Rozpálené železo v krku. Asi tak nějak to je. Odporný pocit. Poušť. Bez žádné oázy. Nemožné se nenaštvat na to. Tolikrát jsem byl schopný projít okolo slečny, ale sotva se objevila některá, která měla sladší, jemnější, zdravější krev… propadl jsem ďáblu s rudými kukadly a nechal se ovládnout netvory.

Byl jsem překvapený, že mě tu stále dokáže Carlisle strpět. Má můj obdiv, že dokáže zvládnout udržet klidnou reakci, když vidí, že jsem znovu… selhal. Je to opravdu zázračný muž - upír.

,,Carlisle?‘‘ zeptal jsem se jednou ze zvědavosti. Delší dobu mě zajímalo, kolik je na světě přibližně upírů.

,,Ano synu?‘‘ pousmál se a zvedl zrak z tlusté knihy, kterou měl rozečtenou.

,,Neruším?‘‘

,,Ty nikdy, copak potřebuješ?‘‘

,,Víš… ehm-‘‘ nevěděl jsem, co říct. Jak zformulovat otázku. ,,Kolik je na světě upírů?‘‘ vyhrkl jsem, když už mi dělalo problém. Carlisle nehl ani brvou. Sledoval mě, jak se snažím ze sebe cosi vymáčknout a záhadně se usmíval.

,,Upírů? Chceš znát jejich přesný počet?‘‘

Nedočkavě jsem přikývl.

,,Nevím,‘‘ ta odpověď se rozplynula ve vzduchu. On neví? Neví… neví…

,,A asi přibližně?‘‘ zkusil jsem jednu alternativu.

,,Asi… přes dvě stovky osob. Nejsem si však jistý. Může jich být méně, nebo více.‘‘

,,A oni jsou… jako my?‘‘ vyptával jsem se nadšeně dál.

,,Někteří. Víš, jak sis všiml, ne všichni dokážou odolávat lidské krvi a těch je více. Je nás velice málo. Zatím, co jsem slyšel, tak pět.‘‘ To je celkem rozdíl... ,,Ještě na něco si přeješ znát odpověď?‘‘ dodal.

Zavrtěl jsem hlavou a šel do svého pokoje… rozjímat…

Tohle… něco trvalo asi tak půl roku. Vnímal jsem vše, jen jsem k tomu víc uvažoval. Asi zbytečně moc.

Uvažoval jsem nad tím, kdybych byl stále člověk. Jaké by to asi bylo? Hledal bych si teď děvče? Usmíval se na svět? Hloupě si myslel, že žádné mystické nestvůry nejsou? Miloval se právě teď s nějakou… slečnou? Která by si uzurpovala mé srdce? Kdoví.

Snad Bůh? Mám na něj věřit? Teď, když si ani nezasluhuju jeho pozornost? Já přec patřím ďáblu od chvíle mé nesmrti. Neprobuzení. Nekonce. Neživota. Jak divně to zní.

Povzdechl jsem si a šel do koupelny. Byla vcelku dobrá. Na to, v jaké době žijeme. Dobrá je asi slabé slovo, ale mě už nic potěšení nedělá.

„Edwarde,“ zavolal na mě Carlisle.

„Jsem v koupelně - hned přijdu,“ zavolal jsem nazpět.

Ani osprchovat mě nikdo nenechá. „Aaa,“ zamručel jsem nasupeně zpod proudu vody. Nevzal jsem si oblečení! Kruci.

Vypnul jsem vodu, roztáhl závěs a vylezl ven. Omotaný ručníkem, jsem se vydal k sobě do pokoje a rychle do něj zapadl. Byl jsem vcelku rád, že tu nechodí návštěvy, jako u nás doma. Tedy- tehdy, kdy mi ještě v hrudi bušilo srdce.

Rychle jsem se oblékl a pádil za Carlislem. Bude zuřit, když zjistí, že k nevydrží na vegetariánskou stravu se k tomu přidává zapomnětlivost a rapidně zpomalení na lidské tempo.

Sešel jsem pomalu schody, a slyšel netrpělivého Carlisla, jak si dupe prstem o hranu křesla. Šílený zvuk. Zaklepal jsem a vešel.

„Co potřebuješ Carlisle?“

„Jsi dost pomalý,‘‘ konstatoval, ale když jsem neodpověděl, položil si ruku na knihu a jezdil prstem po její hraně. ,,No, myslím, že je na čase-“ odmlčel se a podíval na starší globus, který stál na vedlejším stolku. Zase se vrátil zlatavýma očima ke mě a s povzdechem pokračoval. „Je načase někam se podívat, kde nějaká menší vražda, nebude podezřelá!“ Ještě jednou střelil pohledem ke globusu a já, abych upoutal pozornost, jim otočil.

Sledoval jsem malý praporek, který byl vpíchnut do té hmoty. Byl tady. V severní Americe, ale o dost na jih. Střelil jsem pohledem ke Carlislovi, který se nadechl, aby to pokračoval. I když dýchání nepatří k našim potřebám.

„Samozřejmě žádná se nestane! Musíš cvičit, aby se nikomu nic nestalo. Myslím, že dokud se nikdo neřízne, mohl bys zvládnout být v jejich přítomnosti. Tím, že sedíš jen v pokoji a lovíš se nevytrénuješ k odolnosti. Můj plán je… nápadem je, abys příští rok nastoupil do školy. Chápu, pokud máš obavy. Napíšu ti kdykoliv omluvu za absenci, když to nevydržíš a pokud by to bylo k nevydržení, smíš s omluvou rychle opustit školu, ale jinak bys to měl zvládnout.‘‘

„Ale Carlisle-“ snažil jsem se zaprotestovat.

„Nechci slyšet žádné ‘ale‘! Edwarde. Už jsem se rozhodl, a určitě budeš muset školu zkusit, pokud nemáš zájem, abychom se každý rok stěhovali z místa na místo.‘‘

,,Je to opravdu nutné? Ani nevím, jestli se dokážu ovládat! Co když je tam všechny pozabíjím?“

„Nepůjdeš tam hned, ale příští rok. Takže máš dost času se na to připravit. Do té doby budeš se mnou občas chodit do nemocnice a dělat společnost některým pacientkám, které tam jsou na delší dobu. Bývá jim smutno.“ Ne, proč! Já nechci!

„Ale-“

„Dost! Už tohle téma rozebírat nebudeme! Já jsem skončil.‘‘

Moje nálada klesla, pod bod mrazu. Problém nebyl v tom, že zase budu nucen sedět jistých pár hodin v té budově s lidmi, jejichž myšlenky mě budou mučit, ale v jejich množství v jedné malé místnůstce, kde se nebude větrat nonstop.

Nejjednodušší by bylo, kdybych je všechny zabil! Dokonale jsem si uměl představit ten obrázek. Desítky studentů zdrhají před krvelačnou bestií. Přede mnou!

Rozebíhám se k mladé blondýnce. Dívce, která je bez názoru s nevhodným oděvem i hloupým chichotáním a srážím ji na zem. Brečí, prosí o slitování. Démon ve mě se zasměje a pohrdavě nasaje sladký vzduch prosycený její vůní. Zavrním slastí a odhrnuji jí pramen vlasů z hrdla. Omylem jich pár vytrhnu. Je mi jedno, co ji bolí, co si myslí, jestli touží žít… teď tu jde jen o mé nasycení. Nasycení mého hrdla. Za jejího křiku se nakláním k jejímu krku. Cítím pod rty její krční tepnu, ale to se už mé zuby zaryly jednoduše dovnitř a hltaly tu tekutinu.

Sotva skončím s ní, rozebíhám se k dalším a dalším…

Okolo mě zůstává jen spoušť. Spoušť lidských těl. Hrdě sleduji své dílo, když vtom vidím stát úplně na druhém konci dívku. Krásná… to je… Připomíná mi trochu upírku. Avšak její krev mě tak volala!

Rozeběhl jsem se k ní a ve vteřině ji držel v náruči. ,,Edwarde… nedělej to,‘‘ zašeptá, když vidí, že se blížím zuby k jejímu hrdlu a já se zamračím.

,,Ty znáš mé jméno?‘‘ vyhrknu překvapeně.

Její čokoládové oči se mi zahledí hluboko do duše a přikývne. ,,Lásko, však já tě znám už předlouhou dobu...‘‘ zašeptá a natahuje se s pootevřenými rty ke mě. Otře se svými rty o mé. Přejíždí po nich těmi teplými… lidskými.

Žár v mém hrdle je nepředstavitelný. Vraždící. Přesto jí však políbím. Oplácím polibky stejně horlivě, jako ona a nevědomky se přesouvám k jejímu hrdlu.

,,Promiň…’’ zašeptá na poslední moment, když už se zmocňuji její krve.

Pálení však nemizí! Nemizí ani po pěti doušcích! Otevírám oči a cítím, jak zarývá své nehty do mých zad. Jako kdybych jí tím působil rozkoš.

Já ale trpím! Ona mě spaluje! Zmrazuje! Ne! Netuším, co se mnou dělá! Vraždí mě! Jak je to možné!

Křičí, její prsty se vrývají do mé kůže a oba se chvějeme. Mám strach! Nemůžu přestat sát její krev. Každá vteřina je čím dál delší. Moje netlukoucí srdce párkrát zatluče, ve stejný moment, kdy její stisk povoluje. Umírá. Já umírám. Umíráme…

V objetí, které by se zdálo, až milenecké se zhroutíme na zem. Mrtví, nehybní.... navěky prokletí.

To je hodně špatný nápad. Rychle jsem tam začal upravovat pár nápadů, ale ta záhadná, vražedná kráska ne a ne zmizet. Kdybych zabil všechny studenty…

To by pak jistě Carlisle nechtěl riskovat! Ale… nechci ho nijak zklamat. Je zvláštní, jak si získal mou přízeň. I když jsem se nenáviděl za to, čím jsem, Carlisla jsem zbožňoval. Jistě, je to silně vybrané slovo, ale ani nijak jinak se to nazvat nedá. Kamkoliv jsem šel, on mě našel. Kdykoliv jsem ho potřeboval, vždy jsem na něj znovu narazil. Bylo to jako nějaké zvláštní pouto mezi mým stvořitelem a mnou samým.

Naposledy jsem se nechal unést představou nade mnou. Umírajícím v objetí neznámé lidské dívky s čokoládovými kukadly a stejnými, vlnícími se vlasy a zavrtěl nad tím hlavou. ,,Už jsem bláhový!‘‘ povzdechl jsem si, když se najednou ozval ženský výkřik. Počkat! Ženský výkřik - tady!

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward and his nightmare - 4. Díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text: