Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward and his nightmare - 3. Díl

17.01.2010 (16:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1710×

3.

Letěl jsem jako sokol vzduchem a vše bylo najednou šíleně zpomalené, zostřené do nejmenšího detailu.

Pomalu se ke mě otáčela. Obličej zkřivený bolestí a strachem. Ten sladký pach patřil té ženě. Ženě, která tu byla se psem na procházce. Vějířky okolo jejích očí najednou zmizely a její ústa byla úlekem dokořán.

Stihl jsem si všímat všech drobností okolo. Každý list, který se vichrem za mnou zachvěl a pomalu snášel k zemi, každý jednotlivý sípavý nádech té ženy a dokonce jsem si všiml i toho psa.

Měla nějakého ratlíka. Hrozný pes, vypadal jako od popelnic. Odrbaný s bílou částí srsti okolo očí a čumáku. Starý pes. Bylo vidět, že se nestarala o sebe, natožpak o psa.

Sotva jsem doskočil, prudce jsem ji srazil na zem a cítil ten blažený pocit, kdy se moje zuby a ústa přibližovala k jejímu hrdlu. Unikl jí ještě něco jako výkřik. Prosba o pomoc, ale tady uprostřed lesa jí to bylo na nic. Cukala se mi v náruči, jako ryba, kterou právě ulovíte z vody. Snažila se kopat, škrábat, házela po mě veškeré věci, které jí přišly do ruky. Kameny, hlínu, větvičky…

Ta sladkost. Ta dokonalá chuť. Bylo to… to nejlepší, co jsem kdy okusil. Krev byla teplá, vlažná. Příjemně ochlazovala ten vražedný oheň v mém krku a její žíly i tepny se ztrácely pod kůží. Už nebyly vystouplé, nebyly vidět… nic. Oči jsem měl dokořán otevřené a jasně v sobě registroval to, jak se v nich plní krev. Jak doplňují zásoby, aby byly děsivější.

Ten strach z toho, že jsem upír, že jím budu… to vše bylo zbytečné. Bylo to tak uklidňující, příjemné… Všechnu moc světa jsem měl v rukách. Byl jsem rychlý, nepřemožitelný, dokonalý a perfektní vraždící stroj. Moje smysly hraničily s božstvím a nedaly se nijak oklamat…

Cítil jsem, jak vytřeštila oči, které jí skoro vypadly na listí. Už to bude. Nedostatek krve vše dodělá za mě. Tedy, kdybych ji nevysával, tak to tak nebude… ale neskonale mě rušil ten pes. Zatracený zvíře.

Najednou se přestala hýbat, a já věděl, že je konec. Je mrtvá. Ani kapička krve nepřišla nazmar. Vše ve mě slastně plavalo. Napřímil jsem se a střelil pohledem k tomu psisku. Och, jak já je nenávidím!

Musel jsem udělat něco se psem. Vrčel na mě, za žádnou cenu se nechtěl od paničky ani hnout. Nenapadlo mě nic jiného, než že ho jednoduše zabiju. Toho štěkouna, který mi trhal nervy.

V podřepu jsem se natáhl k psovi, a ten na mě vycenil svoje zuby. Měl je dostatečně ostré na to, aby zabil on svou paničku. Aby on byl jejím vrahem. V tuhle chvíli si zachránil život, ale ne na dlouho. Já ho nezabiju, ale lidé ano. Ti, kterým tak oddaně slouží.

Popadl jsem ho za hlavu, a namočil mu čumák ve zbytku krve, co tam zbylo.

„Edwarde? zamumlal Carlisle. Byl tak klidný! V jeho hlase nebyly výtky - nic! Jen… zklamání. Podíval jsem se na něj, a věděl, že to co jsem udělal, nebylo správné. Panebože! Rudá clona se jako mávnutím kouzelného proutku vytratila a já zíral do té ztrápené tváře mého stvořitele. Co jsem to za netvora!

Celým mým tělem projel hluboký odpor. Odpor ke mě samému. K mé odporné existenci.

„Carlisle, já… já…“ nevěděl jsem co říct. Došlo mi, že jsem udělal obrovskou chybu, kterou si budu pamatovat do konce věčnosti, nebo než mě někdo zabije. Já nestvůra jsem udělal z ubohého psa viníka.

Zrychleně jsem dýchal. Vše mi přišlo najednou zbytečné. Jak... ? Na mých plicích se držel stále nějaký kámen, který jako kdyby mi připomínal, co jsem provedl.

„To je v pořádku, jednou se to stane každému novorozenému,“ udělal na mě takové oči, že jsem se cítil ještě hůř. Potupně. Jsem zrůda…

Sklopil jsem oči, a vstal. Pes se po mě ohnal a skončil zase u paničky. Sledoval jsem ho. Opatrně si k ní přičichl, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že je to ona a smutně zakňučel. Bylo to, jako kdyby věděl, co se stalo. On to vlastně věděl. Strádal nad osudem své paní, která se o něj téměř nestarala.

Lehnul si k ní, stočil se do klubíčka a smutně kňučel. V tu chvíli mi ho bylo líto. Zasáhla mě taková vlna lítosti, že jsem chtěl, abych se mohl propadnout do země. Ne, rovnou do horoucích pekel.

Padl jsem na kolena před ně a zíral. Taková oddanost… zůstane u své paní, dokud nezemře…

Cítil jsem, jak se mě nějaké ruce dotkly. Třely mi je, jako kdyby se mě snažily utěšit. Sklopil jsem hlavou a zahanbil se nad tím, že jsem.

„Edwarde, vstaň a uprav se. Vypadáš jak kakadu,“ zamumlal ten hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl na to jméno. Na jméno muže, který mi dovolil podruhé žít, ne, existovat. Který mi daroval nesmrtelnost.

„Carlisle… Mě je to líto. Nechtěl jsem, ale ono to bylo silnější! Jak to zvládáš ty?“

„To jsou roky a roky zkušeností.“ Jeho samotná osobnost byla taková… jednoduše, věřil jsem mu. Dokázal si získat mou přízeň. Dokázal si získat mou důvěru a já neměl teď už nikoho jiného než jej.

„Myslíš, že to taky někdy zvládnu?“ zeptal jsem se ho, s výčitkami svědomí.

„Určitě, jen to bude nějakou dobu trvat. Chce to hlavně pevnou vůli! Bez ní nic nejde. Ale odteď mě budeš muset poslouchat. Bedlivě poslouchat. Pomůžu ti, jen když budeš chtít.“

Sklopil jsem oči, oči, které byly plné nenávisti k tomu, čím jsem se stal. V tuhle chvíli jsem se nenáviděl, ale zároveň jsem vděčil za život. Kdybych mohl, rozhodnu se pro smrt, ale jak to bude za 50… 100… 200 let? Už takové výčitky mít nebudu.

„Půjdeme domů Edwarde,“ odpověděl Carlisle. Namířil si to na Sever a vyrazil.

Mlčky jsem ho následoval. Bylo tu takové nepříjemné ticho… děsilo mě. Byla to moje tichost. Nepřirozené, strašidelné… pomalu jsem se podíval na svá chodidla, která se sotva dotýkala země. Jen špičky se lehce dotkly země, jako když muž zlehka políbí ženu a zase pluly dál. Bylo to úžasné, ale za co tomuhle vděčím? Bohu… To je kravina, nic takového není! Ale co já vím. Když existuje tenhle svět, proč by nemohl zrovna bůh. Kriste pane kam jsem se to dostal se svým myšlením? Já mám věčnost myslet na různé blbiny, a mě napadne zrovna tohle.

Zavrtěl jsem hlavou, abych vyhnal z hlavy myšlenky. Radši jsem zadržel dech a nedýchal. Vnímal jsem pouze svého stvořitele

Nechtěl jsem už nikomu ublížit. Protože to by znamenalo moje zklamání, můj boj, který jsem prohrál. Carlisle pomalu zpomaloval, to bylo znamení, že jsme na místě.

„Edwarde,“ Carlisle zastavil, a otočil se ke mně. Málem jsem do něj díky tomu narazil.

„Jdi dovnitř a posaď se. Hned jsem tam!“ Připadal jsem si jako malej kluk, který dostane vynadáno.  Za nějakou klukovinu, který dostane vynadáno, za to, že rozbil okno. Bez výmluv jsem ho poslechl, a vešel dovnitř.

Přišel jsem do velké místnosti, která sloužila asi jako obývák. Krásná, velká, prostorná a světlá. Celkem by mě zajímalo, kdo tohle má na starosti. Netrpělivě jsem čekal na Carlisla, až přijde. Když byl ještě čas, koukal jsem se kolem sebe. Nábytek měl sladěný do světle hnědé barvy. K tomu, aby ladily závěsy, které měli nádech oranžové. Na všech oknech byly květiny. Na jedné straně pnoucí, ale na druhé stál krásný benjamínek. Zabíral skoro celý kout. Ale vypadalo to velmi… vkusně. Zdi, které byli dlouhé měli barvu hodně světlé oranžové, a protější bílé. Vypadalo to celkem zajímavě. Nechyběly ani doplňky. Někde měl sošky slonů, na druhé straně panáčky ze Španělska. Zdi doplňovaly vějířky z různých koutů světa. Poznával jsem tam Španelsko, Anglii, ŠvÉdsko, Rusko, Italii, Francii, Německo…  A mnoho dalších. Některé jsem ani neznal.

Mým novým sluchem jsem uslyšel někoho přicházet, pomalu, a velmi tiše.

„Carlisle.“

„Edwarde, chceš se učit? Nebo se vydáš na pospas královské rodině Volturiovým?“ komu? Kdo to je?

„Myslím, že si poslechnut co mi chceš říct.“

„Edwarde, jsou tu jistá pravidla, která se musí dodržovat!“ pravidla?

„Pravidla?“

„Kdybys mě nechal domluvit… Dozvíš se to.“

„Promiň.“

„Edwarde!“

„Za žádnou cenu nesmíš běhat v blízkosti lidí. Když svítí sluníčko, neukazuj se! Ve světle slunce, vypadáme jako drahokam, který září na všechny strany. A, už vůbec nesmíš prozradit, kdo jsme! Musíš chránit naše tajemství. A jediná zásada, kterou toleruji je, neživit se lidskou krví. Naučím tě, přežívat na zvířecí. Chceš to zkusit?“ Nevěděl jsem, jaké by to bylo, živit se zvířecí krví, ale musí to být dost odporné.

„Ano Carlisle, chci se učit. Budeš můj průvodce?“

„Pokud souhlasíš s mou podmínkou, velmi rád.“

Tímhle začal můj život, s Carlislem. Zajímalo, by mě jestli je víc takových jako jsem já, tady ve Forks. Nový život jako Edward Cullen.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward and his nightmare - 3. Díl: