Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eda @ PinkMuffin - 9. část

28.06.2010 (21:00) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1492×

9. část

Pohled René:

Uháněla jsem po dálnici a pozorovala krajinu. Na sedadle spolujezdce mi ležel mobil, klíče od mého domku a italsko - anglický slovník.

Italská krajina byla tak jiná, ale při tom stejná. Slunce nelítostně pálilo a všichni si už přáli noc, jen já ne. Přála jsem si užít si slunce, ale mám ještě trochu času, ještě chvíli.

Už tři hodiny jsem jela vkuse, můj cíl se blížil.

Odbočila jsem na nejbližší odbočce a zjistila, že jsem ji neminula, jela jsem správně.

Moje tajné místečko bylo nedaleko odsud, už jsem se nemohla dočkat. Sice se k němu vážou i nemilé vzpomínky, ale to už je dávno zapomenutá historie. Teď jdu vstříc budoucnosti, neohlížím se zpět.

(…)

Ještě před tím než jsem zajela na menší parkoviště poblíž mého malého baráčku, jsem zajela do nejbližšího městečka jménem Voltera. Ta mě naprosto uchvátila,  všechno tam vypadalo jako z jiné doby, až na obyvatele.

Nikdo mě tam neznal, neobdarovával mě zkoumavým pohledem, ani se nebavil o mé minulosti. Vlastně si mně nikdo nevšímal, to je dobře. Chci se zase zařadit mezi normální občany, nechci vyčnívat. Sice jsem svým útěkem ode všeho ztratila pár kamarádek, ale nelituji toho. Najdu si jiné.

Procházela jsem se Volteru, fotografovala památky a nakoupila základní potraviny do mého domečku.

Procházela jsem se ulicemi dlouho, ale nepřipadalo mi to tak. Když jsem zrovna míjela fontánu, všimla jsem si dvou věcí. Zaprvé se začalo stmívat, zadruhé se kolem mě prohnal hlouček anglicky mluvících turistů, kteří mířili na prohlídku nějakého hradu.

Se zájmem jsem je pozorovala, prohlídka mně zaujala. Všimla si toho jejich průvodkyně. Měla mahagonové vlasy, fialové oči – což je trochu zvláštní, asi nosí čočky – a byla celá bledá. Na sobě měla černé boty na podpatku a jednoduché krátké šaty červené barvy.

„Dobrý den, chcete jít také na prohlídku?“ otázala se mě.

„No, já nevím, nebude vám to vadit?“

„Ale jistě že ne, pojďte, zařaďte se do skupinky.“ Pokývla jsem hlavou a zařadila se na konec skupinky turistů.

Hrad byl okouzlující, přesto že jsme zatím viděli jen pár chodeb a jednu pracovnu.

„Naše další zastávka bude v místnosti, kterou lidé používali jako jídelnu.“ pravila po chvíli mlčení. Turisté fotografovali a mladé dívky a ženy si samu sebe představovali ve středověkých šatech. Po chvíli chůze jsme dorazili k velkým, honosným dveřím označeným nápisem ‚jídelna‘.

„Až vstoupíme do těchto dveří, prosím utvořte skupinku a až vám naznačím, abyste se zastavili, zastavte. Budete mít jedinečnou příležitost setkat se s dosavadními majiteli hradu a jejich blízkými…“ pravila tiše a nechala poslední slova vyjít do ztracena. Mezi turisty to zašumělo.

Sice jsem nechápala, co je na tom, že se uvidí s majiteli hradu, sice jsou to určitě boháči, ale taky nafoukanci, kteří si vás cení jen kvůli tomu, že máte také peníze a tudíž jste ve stejné vrstvě. Ale nechtěla jsem lidem kazit sny o tom, že by si je jednou mohli vzít. Hlavně ženám, protože jsem neměla tušení, jestli se mezi turisty a majiteli našel gay nebo lesbička. Nic proti.

Naše průvodkyně Heidi – jak jsem se později dozvěděla – vzala za kliku a opřela se do dveří, ty se po sekundě celé rozevřeli, přitom museli vážit aspoň tunu.

Vevnitř jsem uviděla hlouček nadpřirozeně krásných lidí v různých pláštích odstínů šedé a černé. Jen ti tři chlápci na trůně měli uhlově černé pláště. Nevěděla jsem, co to znamená, ale asi byli majitelé a tak se chtěli odlišit od ostatních.

Na prostředním trůnu seděl středně vysoký štíhlý čtyřicátník s tmavými vlasy a v černém obleku.

Po jeho levici seděl blonďatý muž v nějakém černém hábitu a s červenou šálou. Jeho tvář byla nepřístupná a pokožka vypadala, že když se jí dotknete, rozpadne se v prach.

Na třetím – posledním – trůně seděl také čtyřicátník, jeho dlouhé, zvlněné vlasy mu spadaly až po ramena a jeho duhovky byli černé. Na tváři měl znuděný výraz. Byl krásný, všichni byli krásní.

Mezi tím se událo spoustu věcí, tak zaprvé, turisté – tedy i já – se shlukli do malé skupinky. Zadruhé,  Heidi nám dala povel k zastavení, zastavili jsme.

A zatřetí, do místnosti se nahrnulo ještě víc osob v pláštích šedého a černého odstínu. Přibližovali se, koukali na nás hladovým pohledem. V tu chvíli do místnosti vstoupila dívka a chlapec, mohlo jim být tak patnáct, víc ne.

Uchvátili mě, pocítila jsem k nim jakési mateřské pouto. Cítila jsem potřebu je chránit.

Náhle se ti lidé v pláštích vrhli na turisty a začali se jim zahryzávat do krku, došlo mi to, jsou to upíři.

Ti v nejtmavších pláštích se zvedli a šli si vybrat své oběti. Jeden – ten co seděl uprostřed – se na mě zadíval, přišel ke mně. Už jsem se připravovala na smrt, že se mi zakousne do hrdla a pak mě odhodí vysátou jako hadrovou panenku někam do kouta, když v tom se na zem svezl v bolestech. Všichni ztuhli, dívali se střídavě na toho upíra v obleku, mě a tu dívku, kterou jsem tak moc chtěla chránit.

Naštvaně se dívala na onoho upíra, svíjejícího se v křečích, najednou přestala. Ten upír – když mi přijde blbé, ho takto oslovovat – vstal a začal vrčet.

„Co to mělo znamenat, Jane! Já jsem tvůj pán, beze mě by z tebe a tvého bratra byla jen hromádka popela. Nic víc, to já ti zachránil život a ty jsi mi za to slíbila věrnost, sama od sebe. Tak co to proboha mělo znamenat?“

„Nemůžete ji zabít.“ pravil rozhodně její bratr a natáhl k onomu upírovi ruku. Upír ji přijal, zavřel oči a chvíli se nic nedělo. Spousta těch upírů si mě zvědavě prohlíželo. Cítila jsem se trapně, ale nechtěla jsem, aby se té holce – Jane – a jejímu bratrovi něco stalo. Připadali mi tak zranitelní, přitom to byli upíři a já jen člověk. Prostě mateřský instinkt, bylo to, jako by se mi narodili a já je poprvé od porodu spatřila, hned jsem věděla, že patříme k sobě.

Upír pustil chlapcovu ruku, pak promluvil:

„Dobře, Alecu.“ Pak přešel ke mně, probodl mě pohledem. Ale už ne znuděným a neproniknutelným, v jeho očích jsem viděla zlost, smutek a vztek. Nechápala jsem to.

„Mé jméno je Aro Volturi a jsem spolu s bratry vládce upírů. Mám schopnost číst myšlenky pomocí dotyků, všechny myšlenky, které ti kdy prolétly hlavou. Prosím, dovol mi nahlédnout i do tvé hlavy.“ Zmohla jsem se jen na nepatrné kývnutí, Aro nastavil ruku a já ji nejistě přijala, chvěla se mi.

Aro zavřel oči a já se podívala na Jane a Aleca, povzbudivě se na mě usmáli. Nevěděla jsem, o co tady jde, ale věděla jsem, že díky nim se ze mě nestala svačinka jednoho upířího vládce. Byla jsem jim vděčná, oplatila jsem jim úsměv.

Sice se kole mě pořád válela mrtvá těla, ale svět byl hned hezčí, když jsem si uvědomila, že ty děti miluju jako vlastní. S těly či bez nich, vždy s nimi budu, abych je mohla ochraňovat, i když to je spíše naopak.

Aro Volturi mi pustil ruku a podíval se na mě. Každý čekal na vyřčení rozsudku…

«

»

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eda @ PinkMuffin - 9. část: