Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Early on I will fool 4. kapitola

13.02.2011 (12:15) • Chall • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1328×

4. První den

Bylo to neskutečné.

Jako bych byla strašně podchlazená a někdo mi začal injekcí do žil pouštět vroucí olej. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak se stalo něco divného. Bolest jsem sice stále cítila, ale jako by odplula někam dozadu, pryč. A před očima se mi začala promítat... pohádka. Byla tam princezna zavřená ve věži a drak a...

Sakra to je Shrek?!

Bylo to tak nějak neúplné, ale ty scény tam opravdu byly. Pak jsem, místo toho, slyšela vypravování jakési jiné pohádky a slyšela Heidin hlas jako ozvěnu. Později se to opakovalo, ale s jiným příběhem. Slyšela jsem Rocca a poznala... Drákulu.

Nevěděla jsem proč, ale chvílemi bolest nabírala na intenzitě. A pak jsem zase viděla obrázky jako ještě doma. Viděla jsem sebe, jak s pláčem zírám do zrcadla a volám Edwarda a pak jsem viděla i jeho tvář. Prohlížela jsem se v zrcadle z profilu a hladila si vyboulené bříško. Tulila jsem se k Jacobovi a svěřovala se mu. Poslouchala jsem Demetriho hlas a usínala. Pila jsem krev z kelímku. Smála jsem se při pohledu na Rocca, zalévajícího každý den mobil v květináči. Poslouchala jsem Marcovo vyprávění ten večer, kdy Demetri i Rocco museli odejít. Hrála jsem Super Mario s Felixem. Smála jsem se vtipu, který mi právě řekla Heidi.

A pak jsem se vzbudila.

Posadila jsem se, ale v pokoji jsem byla sama. Chtěla jsem vstát a opřela jsem se o sloup postele. Ten hlasitě zapraskal a nebesa nad postelí se zhroutila dovnitř. Vyplašeně jsem udělala několik kroku zpět a narazila zády do někoho velkého. Felix chtěl kolem mě omotat paže, ale já se mu vysmekla, protože mě vyděsil.

„Sakra!“ zaklela jsem. „To nemůžeš vydávat nějakej zvuk? Mohla by mě ranit mrtvice.“

Omotala jsem si ruku kolem těla a kdybych byla člověk, krve by se ve mně nedořezal. Můj Drobeček byl pryč.

„Klid, Bells,“ zvedl Felix ruce, jako by mi chtěl ukázat, že nemá zbraň, „museli jsme tě proměnit, děti ti prej zpřelámaly i páteř, umírala jsi. Jsou naprosto v pořádku a dávaj všem pěkně na prdel.“

Chvíli trvalo, než mi došel význam jeho slov.

„Jsem upír,“ hlesla jsem, „říkal´s děti?“

Hora mramorových svalů se přede mnou zazubila a opatrně mi podala ruku.

„Pojď, pomalu. Sotva ses probudila. Ukážeme ti je, co ty na to?“

Pořád mi to nějak nedocházelo.

„Musím na tebe dát pozor. Aro se bojí, že bys jim mohla ublížit. Chvíli potrvá, než ovládneš novou sílu,“ kývl směrem k posteli. Naštěstí ani netušil, jak moc se mýlí.

Jednou rukou mě objal kolem ramen a druhou mě vzal za ruku, takže jsem se vlastně ploužila těsně před ním.

Nejistě jsem otevřela dveře a vklouzla i s Felixem dovnitř. Výjev přede mnou mě naprosto ochromil. Smíchy.

Zabereme hej hou, taháme kameny
a ty co nejdou, rozdrtíme pěstí!
Vod rána do noci a paže znavený
ta hrubá síla, galoše plný mouru mám

Pochodem chod, páry těžkejch bot
funguje to líp než namazanej stroj
Dokola je tma, kdejakej permoník
tu z díry civí jako Němec na orloj

Rocco měl v ruce uzlík se čtyřmi končetinami a překrásným úsměvem. Hlasitě a falešně zpíval a u toho se houpal a hlavou dělal: „tuc, tuc, tuc.“

Začala jsem se strašně smát.

„Ty se směješ, ale tohle je jediný, co ho přinutí přestat fňukat,“ zakňoural.

O kus dál v místnosti stáli Aro, Caius a Marcus, to ale nebylo to, co mě zaujalo. V místnosti byly tři postýlky. Tři. Na všechny v pokoji jsem se usmála a přistoupila k Roccovi. Chtěl ode mě rychle ustoupit, ale já si ho přitáhla za rukáv, až látka zapraskala. Sklonila jsem se nad dítkem v jeho náruči. Kulilo na mě čokoládové oči, mezi rtíky vyplazovalo jazyk a culilo se. Když jsem se přiblížila, natáhlo ke mně ručičky.

Najednou mě však někdo pevně chytil kolem pasu a odtáhl mě o kus zpátky. V místnosti se objevili i Heidy a Demetri. Ti byli nahrbení, jako by se chystali skočit.

Celou místnost naplnilo moje vrčení a hlasitý dětský pláč.

„Pusť mě!“ zavelela jsem.

„Bello, musíme být opatrní...“ začal Aro.

„To teda musíte, jestli mě okamžitě nepustíte k mým dětem!“ štěkla jsem.

Chlapeček v Roccově náruči plakal a upíral oči na mě a Felixe. Ten najednou ztuhl a když jsem se ohlédla, měl v očích příšerný strach. Vykroutila jsem se mu a vyrazila k Roccovi. I ten vypadal, jako že se mě bojí a opatrně mi chlapečka podal.

Příšerný pláč, ozývající se i z postýlek, ustal a nahradilo ho napjaté ticho.

Dítě v mých rukou rozhodně nevypadalo na několik dní. Spíš na několik týdnů. Přivinula jsem si ho k sobě a ucítila, jak mě jedna jeho ručička pevně chytla za košili, kterou jsem měla na sobě, a druhá mi chmatala po obličeji. Kdybych mohla, rozplakala bych se štěstím. Usmíval se na mě a pobrukoval si. Měl hnědé střapaté vlásky stejného odstínu, jaký měly ty moje. Nemohla jsem si nevšimnout ani silných zdravých zoubků, které mi ukazoval v úsměvu.

Ostatní v místnosti se trochu uvolnili, včetně Felixe.

Netrvalo to ani dvě minuty a chlapec začal podřimovat. Heidi ke mně přišla, jednou rukou mě objala a hlavu mi položila na rameno.

„Nevěděli jsme, jak je pojmenovat,“ zašeptala a stejně jako já nespouštěla z chlapce oči.

„Tohle bude William,“ usmála jsem se, „William J. C. Swan.“

„J. C. ?“ zeptala se a vzala si podřimujícího Billyho.

Neodpověděla jsem a přešla k postýlkám. V první ležel, podle modrých dupaček, další chlapec. Hlasitě se smál, natahoval ke mně ručičky a kopal nožičkama. Když jsem se k němu sehnula, zavlály mi vlasy jako v průvanu. Někdo zalapal po dechu, ale já si toho nevšímala. Podívala jsem se na chlapce, ne nepodobného prvnímu. Tento měl trošku jemnější vlásky, ale jejich barva i barva jeho očí se shodovala s mými. Vzala jsem ho do náruče a pár minut houpala.

„Tohle je David E. C. Swan,“ zašeptala jsem a položila spokojeně si broukajícího Davieho do postýlky.

Druhá postýlka byla prázdná a ve třetí ležela překrásná holčička v růžovém oblečku. Když jsem ji uviděla, vzlykla jsem. Překrásné bronzové vlásky jí padaly do obličejíku a z pod nich vykukovala smaragdově zelená očka. „Renesmé C. C. Swan.“ Byla neskutečně podobná svému otci. Nikdy jsem se necítila tak strašně šťastná.

O něco později Marcus, Aro, Rocco i Heidi odešli. Zůstali jenom Caius s Demertim. Demetri houpal malou Renesmé a tiše jí broukal a ona i přesto nevypadala, že by se chystala spát jako její bratři.

„Myslím, že jsou naprosto zdravé, ale bylo by lepší, kdyby je zkontroloval lékař, jeden z nás...“

„Ne!“ zamítla jsem okamžitě.

„Bello...“ začal znovu.

„Teď nebelluj! Nepřeji si, aby je kontroloval někdo jiný než ty.“ Bylo mi jasné, kam tahle konverzace směřuje.

„Ačkoliv oceňuji tvou důvěru, Carlisle Cullen..“

„Caie, prosím, odpřísáhni mi, že ani ty, ani nikdo jiný nezavoláte nikoho, kdo by je kontroloval.“

„Ale proč?“ nechápal.

„Nechci, aby se o nich dozvěděl jejich otec,“ řekla jsem popravdě.

Překvapeně se na mě zadíval a řekl: „Jednou se o tom stejně dozví a tvé děti rostou neuvěřitelně rychle, doslova před očima. Bylo by lepší...“

„Prosím, přísahej,“ požádala jsem šeptem.

„Přísahám,“ řekl. Políbil mě do vlasů, vyslal úsměv k dětem a odešel.

Přešla jsem k Demetrimu.

„Změnil jsem pozici. Ty už chránit nepotřebuješ, tak mám za úkol hlídat mrňousky,“ usmál se. „Ale očividně to moc neumím,“ zamračil se s pohledem upřeným na mou malou holčičku. Tu očividně jeho výraz pobavil.

„Tahle mrňavá Lochneská příšerka ale dokáže potrápit. Měla´s vidět, jak proháněla Heidi.“

„Lochneská příšera?“ zopakovala jsem výhružným tónem a zamračila se.

„Vlastně to docela sedí, ne? Malá Nessie,“ zazubil se.

„Podej mi ji,“ požádala jsem ho. Poslechl, posadil se do křesla a sledoval mě.

„Jak to dokážeš?“ zeptal se. Věděla jsem, co má na mysli.

„Říká se tomu mateřský instinkt,“ odpověděla jsem.

„Zajímalo by mě, co Felixe prve tak vyděsilo.“ Jen jsem pokrčila rameny a začala malé Nessie zpívat.

Opravdu jsem neměla problém. Moji andílci sice voněli krásně, ale ne jako jídlo. Jak Marcus prohlásil: „Voní jako parfém, ale ten taky nemáte chuť vypít, jen přičichnout.“

Teprve když jsem sledovala, jak spí, začala jsem si všímat předností a záporů mého upířího života. Viděla jsem i ten nejposlednější atom prachu a slyšela rozhovor mezi nějakou ženou a Caiem, kteří byli na druhém konci hradu. Slyšela jsem i jakousi sprostou písničku z nedaleké taverny. Když jsem však otevřela okno, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, čekalo mě nepříjemné překvapení. Ta překrásná vůně mi byla povědomá. Uvědomila jsem si, že jsem ji cítila ještě jako člověk, kdy jsem každou chvíli pila krev z kelímku. Krev, o které mě ujistili, že pochází z kradených krevních balíčků. Tohle bylo ale mnohem, mnohem lepší. Prudce jsem zavřela okno a v tu chvíli byl Demetri u mě a táhl mě raději pryč z pokoje. Bolest v krku mi nedovolovala promluvit.

Procházeli jsme hradem a teprve po pár minutách bolest maličko polevila.

„Pojď, musíme na lov. To tě bude bavit,“ zazubil se.

„Zvířata,“ vydala jsem ze sebe a Demetri zkoprněl.

„Tvůj upír byl vegetarián, viď? Jinak bys o tomhle nevěděla,“ řekl přesvědčeně a kabonil se.

„Nikomu to neříkej, prosím,“ zamumlala jsem a zadívala se na špičky bot.

„Pojď,“ řekl znovu a táhl mě na opačnou stranu.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„Musíme mít od Ara povolení, abychom se mohli vzdálit od města. Kolem moc lesů není,“ odpověděl a já mu byla neskutečně vděčná.

Ocitli jsme se před velkými vyřezávanými dveřmi, před kterými stáli dva velcí upíři.

„Ale, ale, ale,“ zašklebil se na mě jeden z nich, „jestli tohle není naše celebrita?“ Ironie z něj přímo čišela. Měl špinavě blond vlasy, ostré rysy a podivně tmavou pleť a byl by hezký, kdyby mi nebyl tak nesympatický.

„Ale, ale, ale,“ zopakovala jsem po něm. „To, co ti odkapává z tlamy, je jed, nebo žárlíš?“ zeptala jsem se sladce, a ani nevěděla, kde se to ve mně vzalo.

Demetri se vedle mě pokoušel skrýt úsměv a i druhý upír u dveří se očividně jen s těží ovládal.

„Uhni, Santiago,“ řekl mu můj ochránce, „musíme za Arem.“

Než stačil něco namítnout, ozvalo se zpoza dveří Arovo: „Pojďte dál!“

„Pane,“ uklonil se vedle mě Demi. Já jen plaše zamávala. „Rád bych vzal Bellu na lov,“ pokračoval opatrně.

„Jistě, jistě. O tom jsme přece mluvili. Tedy pokud nevydržíš do zítra, Bello,“ usmál se na mě, ale z toho úsměvu mi přejel mráz po zádech. Byl zlý a hladový a úplně stejný byl i jeho pohled.

Než stačil Demetri pokračovat, vysunula jsem vzdorovitě bradu.

„Já zabíjet lidi nebudu, Aro.“

Aro se trochu zarazil, ale odpověděl jakoby nic: „A jak bys to chtěla udělat?“

„Zvířata,“ řekla jsem jen.

Přísně se podíval na Demetriho.

„On za to nemůže,“ zastala jsem se ho, „slyšela jsem o vegetariánech už dřív. Ani Drobečci nebudou pít lidskou krev, jakmile to bude trochu možné...“

„Bello,“ přerušil mě, a v tom jednom slově byla nebezpečná výhružka.

„Běž ven, Demetri,“ podívala jsem se na svého společníka. „Pohlídej, prosím, děti,“ požádala jsem ho. Snažila jsem se dát do tónu svého hlasu : A zmasakruj každého, kdo se k nim přiblíží.

Když odešel, zadívala jsem se na Ara.

„Víš, že mě k tomu nijak nedonutíš,“ řekla jsem a složila si ruce na prsou.

„Tady jsem pán já a...“

„A určitě chceš, abych tu zůstala a trénovala své schopnosti. Abych ti pomohla, když bude potřeba.“

Čelo se mu vyhladilo. „Takže zůstáváš?“ zeptal se.

„Zatím, ale ne napořád. Teď jdu na lov s Demetrim.“

„Dobrá,“ povzdechl si rezignovaně, „tak běž.“

Mávla jsem rukou na rozloučenou a vyrazila pryč. Cestou jsem potkala Felixe.

„Mohl bys pro mě něco udělat?“

„Cokoli,“ dvojsmyslně na mě mrkl.

„Nepohlídal bys chvíli...“ začala jsem.

„Dvě hodiny!“ přerušil mě s napřaženým prstem. „Pak mi z nich rupne v bedně a skočím z okna,“ dokončil vážně. Dal mi pusu na tvář a vytratil se.

„Přeci nejsou tak hrozní, ne? Vždyť to jsou andílci,“ řekla jsem do prázdna.

Šlo mi to líp, než jsem tušila. Běželi jsme s Demetrim asi půl hodiny a já si z toho užívala každou vteřinu. Byla jsem rychlejší než auto. K čertu, byla jsem rychlejší než formule!

Brzy už jsem pila z nějaké velké kočky. Vypadala jako puma, ale byla menší. Demi se šklebil, jako by spolkl citrón. Nebo nějakou odpornost z FearFactoru.

„Co je?“ zeptala jsem se a utírala si pusu.

Už, už mi chtěl odpovědět, když mu zapípal mobil.

„Do háje, musíme zpátky, hned,“ řekl, vzal mě za ruku a vyběhl se mnou do noci směrem k Volteře.

„Do Volterry byl pozván jeden nadaný upír, aby pár let sloužil Arovi, jak slíbil, ale jeho rodina dělá potíže.“ Slovo „rodina“ řekl s podivnou nechutí v hlase.

A já jsem si najednou uvědomila, že u upírů se rozhodně neříká „rodina“ - až na jednu výjimku. Na vegetariány. Vyděsila jsem se, že jde o moji rodinu.

„Jak se jmenuje?“

„Ten zbabělec?“ zamračil se. „Eleazar.“ Zastavila jsem se jen na okamžik. Pak mě Demetri znovu popadl a běželi jsme dál.

Dorazili jsme do hradu asi patnáct minut po esemesce. Můj ochránce (i když už nebyl můj) mě dovedl k pokoji s dětmi a rozběhl se pryč.

V pokoji jsem, ke svému překvapení, našla Giannu. Právě dělala grimásky na Billyho. Nessie spala a David si něco mumlal a cucal si nožičku.

„Oh, omlouvám se vám... pan Marcus mě sem poslal, protože Heidi a Felix museli odejít...“

„Pššt!“ zarazila jsem ji. „Nehýbej se.“

Snažila jsem se ovládnout. Ta vůně... byla fantastická. Mysli na děti, mysli na děti, mysli na děti, opakovala jsem si dokola, dokud bolest v krku trošku neustoupila. Bez dechu jsem přešla k Daviemu a zvedla ho opatrně do náruče. Stačilo, abych přičichla k jeho vláskům a žízeň ustoupila.

„V pořádku,“ vydechla jsem a opatrně se nadechla. Šlo mi to dobře. „Děkuju, že jsi tu. A tykej mi,“ usmála jsem se na ni a podala jí ruku, „jsem Bella.“

Velice opatrně mi ruku stiskla. A nic. Žádná touha zabíjet. Díky bohu.

Najednou jsem uslyšela z místnosti o pár pokojů dál křik.

„Můžeš tu ještě zůstat?“ zeptala jsem se a nečekala na odpověď. I s Daviem jsem vyrazila ke dveřím a ten si mou rychlost s výskáním užíval.

Rozrazila jsem dveře a přede mnou se objevil děsivý obrázek. Jane s úsměvem sledovala tmavovlasou ženu před sebou. Ta se kroutila na zemi a křičela. Další tři ženy a dva muži se u ní skláněli, ale nedokázali jí pomoci. Vedle Jane byli Demetri a Felix, připraveni zaútočit.

„Dost!“ zařvala jsem. A Jane přestala. Vztekle se rozhlížela po velkém pokoji a kdyby to bylo možné, myslela bych, že praskne vzteky. Pak její pohled přistál na mně.

Nebyl to přátelský pohled.

Použila na mě svou moc, stejně jako před tím, na tu nebohou upírku, která se nyní třásla v náručí tmavovlasého muže. K ničemu to nebylo.

„Nech toho!“ zavrčel na Jane Demetri a postavil se přede mě a Davida. Na vteřinu sebou cukl, ale pak se opět narovnal. Janina moc na nikoho v místnosti neúčinkovala. Nahrbila se a málem by skočila po mém ochránci. Tedy, pokud by jí koberec, sám od sebe, najednou nepodrazil nohy. Jane se rozplácla na podlaze. Nezvedala se. Vzteky kroutila očima, ale to byl jediný její pohyb.

„Srdíčko,“ zašeptala jsem k Daviemu, který ani nebrouknul. Culil se a, až na občasné mrknutí, nespouštěl oči z Jane.

„Co se to tady děje?!“ zavolal Marcus za našimi zády. Všichni ztuhli, jenom já se na něj usmála. Udělala jsem k němu pár kroků a podala mu výskajícího Davida. Vzal ho s něčím, co by se snad dalo považovat za úsměv, do náruče, pocuchal mu vlásky a pak mi ho podal zpět. Celý ten výjev sledovali noví upíři s neskrývaným úžasem.

Felix i s Jane na Marcův příkaz odešli a já si poprvé pořádně prohlídla rodinu před sebou.

Byli takoví, jak mi je popisoval on. Tanya, Kate, Irina, Carmen, Eleazar a... a zatraceně.

„Bello...“ ukázal mi Laurent zuby v nebezpečném úsměvu.

„Znáte se?“ zeptala se žena s ohnivými prameny v blonďatých vlasech. Tanya.

„Od vidění,“ řekla jsem tónem: „koukej mlčet.“

„Rozmysleli jste se?“ zeptal se bez zájmu Marcus.

„Ne!“ odpověděla odhodlaně tmavovlasá žena, na kterou předtím Jane útočila.

„Můžu si s tebou promluvit o samotě?“ podívala jsem se významně na Marca.

Šli jsme do Arovy pracovny. Uvnitř čekala Heidi. Bez hlesu mi vzala Davieho a rychle z místnosti zmizela. Byla jsem jí vděčná.

„Do toho by ses neměla plést, Bello...“ začal Marcus

„Nebelluj! Tuším, o co tu jde a nelíbí se mi to.“

Ozval se za mnou Arův hlas: „Nemusí se ti to líbit. Eleazar nám kdysi slíbil pomoc a mi ji teď potřebujeme.

„O co jde?“ vyzvídala jsem.

„Eleazar má schopnost vycítit dar u lidí i upírů,“ vysvětloval mi Aro trpělivě, „nějakou novou krev bychom uvítali.“

„A chcete ho tu držet bez rodiny jak dlouho?“ pozvedla jsem obočí a začala ve mně vřít zlost.

„Bello,“ začal opatrně Caius, který se tam najednou zjevil, ale já ho přerušila.

„Jde vám jen o to dívat se na někoho, jak se trápí!“

„Jsme upíři,“ usmál se Aro zle, „čas pro nás nic neznamená.“

„Jak dlouho jsi upír, Aro? Máš někoho opravdu rád? Já jsem upír a vím, že den bych bez svých dětí nevydržela. A každá vteřina bez jejich otce mě ničí. Nech Eleazara, ať ti pomůže, a pak ho pusť i s ostatními domů,“ zakončila jsem svůj proslov, otočila se a odešla z místnosti.

Zastavila jsem se až před pokojem rodiny z Denali, kde stál Laurent.

„Nechceš se projít?“ kývl směrem do chodby. Přikývla jsem a následovala ho.

„Tak, jak ses sem dostala?“ zeptal se.

„Je to složitější. Ale co vy? Žijete u Denaliových?“

„Snažím se,“ odpověděl a já si teprve teď všimla jeho zlatých očí. „Bello,“ pokračoval, „to dítě, co jsi prve držela…“

„Nechci o tom mluvit. Musím vás o něco požádat,“ řekla jsem vážně, zastavila se a zadívala se mu zpříma do očí.

„Ano?“

„Nepřeji si, aby o mně kdokoli věděl. Obzvláště ne Cullenovi.“

„Takže oni nevědí, že jsi tady?“ zeptal se překvapeně.

„Ne, a nechci, aby se to dozvěděli.“

„Ale ten Edward…“ Trhla jsem sebou.

„Prostě se snažte myslet na něco jiného,“ povzdychla jsem si.

„Třeba na Marca, jak chová dítě? To by mohlo odvést pozornost,“ usmál se.

„Třeba. Děkuju,“ řekla jsem.

O pár týdnů později Denaliovi odjížděli. Celou dobu jsem se jim vyhýbala a teď jsem sledovala ze vzdáleného koutu hlavního sálu, jak se loučí s Volturiovými.

Eleazar splnil svou takzvanou povinnost a spolu s několika upíry z gardy přivedl chlapce jménem Kora. Bylo mu asi patnáct a vypadal jako indián. Právě teď se chudák svíjel v jednom z pokojů a měnil se. Co má za schopnost netuším.

Když se rozloučili, Laurent na mě upřel pohled. Usmála jsem se a poprvé od jejich příjezdu, přišla blízko k Denaliovým, abych Laurenta objala. Řekl ostatním, že můžu za to, že mohou tak brzy domů, a všichni. A že si nepřeji, aby o mně s někým mluvili. Ani se svými nejbližšími. Nikdy.

„Ehm, Isabello,“ začal opatrně Eleazar a podal mi ruku. „Děkuji,“ řekl nakonec. Pak se ke mně přiblížil a zašeptal tak, že jsem to mohla slyšet jen já a jeho rodina kolem: „Vaše schopnost je úžasná. Myslím, že když si to budete přát, nikdo v naší mysli nikdy nenajde nic o vás.“ Zadívala jsem se na něj a údivem nevydala hlásku. Jen jsem si přála, aby to byla pravda.

„A my o vás nebudeme mluvit,“ řekla jeho přítelkyně Carmen. Pokývala jsem hlavou a v duchu jim děkovala.

Táák.

Především: děkuju všem, kteří dokázali minulou kapitolu přečíst a dokonce i přidat komentík a moc prosím o další kometáře a smajlíky.

Omlouvám se, že je tahle kapitola taková strohá, ale hodlám se více rozepsat až v té další a musím se zeptat :

Chcete více rozepsat tuhle kapitolku, ale z pohledu Demetriho a dalších volterrských upírů?

Autor: Chall, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Early on I will fool 4. kapitola: