Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Early on I will fool 3. kapitola

03.02.2011 (10:00) • Chall • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1283×

3. Křik

Ležela jsem v posteli a ubíjela se žalem. Musela jsem neustále myslet na něj. Nebyla jsem jediná, kdo byl ze mě na prášky. Heidi, která mě přivezla do Volterry jako krmení, dostala na starost moje blaho. Kupodivu jsme si rozuměly. Zjistila jsem, že mi trošku připomíná Rosalii, ale na rozdíl od ní se mnou mluvila. Neustále se mě snažila přemluvit, abych jedla, ale já neměla hlad a bylo mi čím dál hůř. Motala se kolem mě, upravila mi gauč tak, abych si na něj mohla pohodlně lehnout a koukat na televizi, ale už ani to mě nerozptylovalo. Bylo mi zle a to pořádně. Ale nejvíc jsem se bála o Drobečka. Sem tam jsem do sebe dostala pár piškotů, ale to nijak nepomohlo.

Každou chvíli se na mě byl někdo podívat. Někdy jsem si připadala jako v zoo, jen na špatné straně klece.

Demetri měl na starost moji bezpečnost, takže pokaždé, když se na mě přišel někdo mrknout, stál u mě, připraven bránit moji dvojitou maličkost.

Přišla Jane a představila mi svého bratra Aleca. Ti dva mi zase zvláštním zvráceným způsobem připomínali Alici s Jasperem. Jane se těšila, až mi bude líp. Jak mi půjde koupit nové oblečení pro mě a Drobečka (tahle přezdívka se uchytila). I během mého prvního dne ve Volteře mi přinesla celou kupu těhotenského oblečení. Alec byl vůči mně rezervovaný, ale ne nepřátelský. Na rovinu mi řekl, že svou žízeň umí dobře ovládat, ale není si jistý, jestli dokáže taky ovládat svou sílu a mohl by mi ublížit. Přes toto chování jsem z nich ale neměla dobrý pocit.

Rocco, rozpustilý bělovlasý upír, za mnou přišel vždy, když měl volno, a společně s Demetrim jsme koukali na filmy – většinou na nějaké komedie. Když přišel poprvé, omluvil se za své první chování, protože mě docela vyděsil. Ten se sebekontrolou prý neměl problém. Říkal, že když má hlad jako vlk, tak je schopný vypít hodně věcí, ale zombie s Ebolou nepapá (což Demetri okomentoval tím, že si ten albínskej fracek nevidí do pusy).

Co mě skutečně překvapilo, byla návštěva Caia, který se jednoho večera přišel podívat, jak mi je.

Ovšem když mě viděl, nechal do „mého“ pokoje zavolat i své bratry, aby se rozhodli co se mnou. Už jsem se nemohla ani posadit. I na záchod mě nosila Heidi.

Poposedali do křesel a začali se mezi sebou radit – italsky. Takže to bylo „o nás, bez nás.“

Marcus chtěl něco říct (ano, Marcus občas skutečně mluví) ve chvíli, kdy jsem dostala strašnou křeč do břicha. Schoulila jsem se, ale rychle se napjala, protože jsem ucítila křupnutí. Žebro.

Heidi ke mně přiskočila a Caius se snažil zjistit škody.

„Au!“ zanaříkala jsem, když se Caius dotkl zlomeného žebra.

Periferním viděním jsem zahlídla, jak na sebe tiše mluví. Aro a Marcus s Demetrim odešli z místnosti, zatímco Heidi mi podkládala hlavu a pomáhala Caiovi mě ošetřit.

„Nevěděla jsem, že máš za sebou lékařskou fakultu,“ zasténala jsem. Jen se pousmál. Zjistila jsem, že i on dokázal být docela milý, když se tedy nenudil stejně jako Marcus. Aro byl nadšenec, ten se nenudil nikdy. Demetri mi jednou řekl, že nikdy neviděli, že by se někdo choval k Volturiovým jako já. Všichni byli uctiví, poklekávali před nimi, zatímco já jim tykala a upřímně jim říkala, co si myslím (to jsem musela, protože Aro byl velice nervózní, když mi nečetl myšlenky).

Za chvíli přišel Rocco s nějakým kusem černé látky, a když mě viděl, spadla mu brada.

Já jsem seděla polonahá, a Caius mi profesionálně obvazoval hrudník tak, aby zpevnil žebra, ale nijak mi nezmáčkl břicho. I přes bolest jsem si nemohla odpustit malý vtípek na Roccovu adresu.

„Rocco, vím, že je to trochu osobní, ale… mno… ty jsi na… ty jsi homosexuál?“ zeptala jsem se a všimla si Caiova zdviženého obočí a uslyšela jsem, jak Heidi vyprskla.

Rocco zavřel pusu a přiblble se na mě podíval.

„Ne, proč?“

„Vypadáš, jako bys nikdy neviděl polonahou holku.“

Jen něco zamručel a už šel ke mně. „Mám pro tebe překvapení, Bells,“ řekl a upřel na mě ďábelský pohled. Povzdechla jsem si a okamžitě zasténala, jak mě zabolel hrudník.

„Nemám ráda překvapení.“

„Já vím,“ zářivě se na mě usmál a začal mi zavazovat oči černým šátkem.

„Hej!“ začala jsem panikařit, neměla jsem náladu na Roccovy vtípky.

„Klid, Bello,“ uklidňoval mě Caius, „za tohle jsou zodpovědní mí bratři.“

Doošetřil mě, a Heidi mi pomohla přes sebe přetáhnout tuniku, protože mě bolel každý pohyb.

Ucítila jsem, jak si někdo další sedl na postel, lekla se, protože jsem to nečekala.

„To jsem já, Bello,“

„Demetri?“

„Jo, něco pro tebe máme,“ řekl, chytl mě za ruku a něco mi do ní vrazil.

„Co to je?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Kelímek s pitím,“ povzdechl si. Kvůli kelímku s pitím takový tajnosti? Zkusila jsem si sundat šátek, ale někdo mě chytil za ruku.

„Hej! Žádný podvádění! Napij se a schválně, jestli ti to bude chutnat,“ zahučel mi Rocco u ucha, ale zněl tak trochu rezervovaně. A nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.

„Rocco, jdi ven,“ uslyšela jsem Caia.

„Já to zvládnu, pane…“ odporoval a mně v tu chvíli došlo, co mi podstrčili.

„Rocco, smettere di giocare l'eroe. Andare al di fuori.“ Marcus? Kolik jich tu je?

Uslyšela jsem tiché klapnutí dveří.

„Bello, pokus se to vypít, ano?“ uslyšela jsem znovu Marcusův tichý hlas.

„Co vy lidi naděláte kvůli trošce krve,“ zamrmlala jsem, strhla si šátek a pořádně jsem se napila, protože ta krev vážně strašně hezky voněla.

Krev uvnitř byla teplá. Příjemně mě hřála a poprvé za několik týdnů mi bylo skutečně lépe. Dopila jsem a Demetri si ode mě, pěkně vytlemeně, vzal kelímek zpátky.

„Jak ti to chutnalo, drahoušku?“ zeptal se mě zvědavě Aro a já přímo cítila, jak mě propaluje pohledem.

„Bylo to super, dík,“ usmála jsem se.

Dívala jsem se do čtyř párů naprosto spokojených rudých očí – Ara, Marca, Caia a Demetriho. Měla jsem dojem, že moje kůže má stejnou barvu jako jejich oči.

„Opravdu se na mě tak musíte dívat?“

Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a snažila jsem se vzpamatovat. „Děkuju, vám všem, že se o nás tak staráte,“ řekla jsem a na všechny se usmála.

„Necháme tě odpočívat,“ řekli vládcové a postupně začali opouštět můj pokoj, jen Demetri u mě zůstal. Než se za Arem zavřely dveře, musela jsem se ho na něco zeptat.

„Aro?“

„Ano, drahá?“

„Kde se Caius naučil ošetřovat lidi?“

„Zabýval se tím, když u nás žil před lety náš přítel Carlisle. Později ti o něm povyprávím, ale teď zkus spát,“ usmál se a zavřel za sebou. Nevšiml si, jak jsem sebou cukla, a z očí mi stekla slza. Ale Demetri ano.

„Bolí to?“ zeptal se.

„Trochu,“ připustila jsem. Ve skutečnosti mě žebra bolela jako čert a nemohla jsem si vzít nic na bolest, abych neublížila Drobečkovi. A byla jsem ráda, že nevěděl, kvůli čemu zase pláču.

Demetri mi načechral polštář, opatrně mě pohodlněji uložil do postele a přikryl lehkou dekou. Měla jsem v pokoji klimatizaci, protože italské vedro, které se dokázalo prorvat i do starého hradu, se mému děťátku očividně moc nelíbilo.

„Budeš mi číst?“ zamrkala jsem na něj. Večer, než jsem chodila spát, mi často čítával různé klasiky, ale nejčastěji komedie, aby mě rozesmál. Své oblíbené tituly jsem slyšet nechtěla, strašně mi to připomínalo mého anděla. Ze včerejška jsme měli rozečteného Lakomce.

„Nenasyto,“ vyplázl na mě s úsměvem jazyk a natáhl se pro knížku. Chystal si vlézt vedle mě do postele, když jsme uslyšeli ženský křik z chodby. Demetri vyskočil, připravený mě bránit, když do dveří vrazil s obrovským rámusem Felix s Giannou, recepční Volturiových, v náručí. Drobná brunetka vypadala vyjeveně – mírně řečeno – a nechápavě se rozhlížela.

„Co je?!“ zavrčel na ně můj ochránce.

„Tady mladá prej už jí normální stravu, tak jsem jí přinesl svačinu,“ odvětil Felix a ani mu nezacukaly koutky. Vlastně vypadal, že to myslí vážně.

Po nějaké době:

Chtěla jsem slyšet nějaký známý hlas.

„Demetri?“ začala jsem opatrně.

„Hmm?“ zaznělo zpoza jeho notebooku.

„Myslíš, že by se tu dal sehnat mobil na jednorázové použití?“ Teď se na mě podíval a nevypadal zrovna přívětivě.

„Proč?“

„No, zasadila bych si ho a čekala, jestli vykvete. Proč asi,“ protočila jsem oči.

„Bello, je nebezpečné stýkat se s lidmi, kteří ti byli blízcí.“ Nejdříve mi to bylo nepříjemné, ale postupem času jsem si zvykla, že už se mnou v mnoha ohledech jednají jako s upírem.

„Proto chci ten mobil. Zavolám domů, ujistím se, že jsou všichni v pořádku, řeknu jim, že se o mě nemusí bát a mobil zničím, abych zahladila stopy.“ Moje štěněčí oči by poslaly do důchodu nejedno štěně.

„Po něčem se podívám,“ povzdechl si. Zaklapl počítač a vydal se ven.

Dvě vteřiny na to se mi v pokoji objevil Roco a v ruce měl hezky zabalený dárek.

„To je ode mě, abys věděla, že na tebe myslím, kudy chodím,“ řekl významně a podal mi balíček.

Když jsem ho otevřela, myslela jsem, že mám halucinace. Držela jsem v ruce krásný malinký kamenný květináč naplněný hlínou, ze kterého koukala anténka a kousek displeje nějakého levného mobilu. K balíčku byla připojena i miniaturní konvička na zalévání.

Demetri byl za dveřmi a já se rozmýšlela, komu zavolám. Byla jsem moc velkej srab na to, abych mluvila s Charliem, tak moje rozhodnutí padlo na Jacoba.

Zatímco mobil vyzváněl, modlila jsem se, aby se mnou chtěl mluvit.

„Jo?“ ozvalo se nevrle z telefonu.

„Jaku?“ řekla jsem opatrně.

„Bello? Bello! Kde jsi? Jsi v pořádku? Ta pijavice tě unesla?! Tak kde jsi? Mluv!“ vyhrkl během vteřiny.

„Jaku! Jsem v pořádku, klid, ano?“

Uslyšela jsem nádech a výdech.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Nemůžu ti to říct.“

„Jsi s tou pijav…“

„Pšššt! Potichu,“ napomenula jsem ho, „nejsem, ale jak to víš?“ Bála jsem se, že Demetri ho uslyší a řekne si, že někdo z mých blízkých ví o upírech. To by bylo zlé. Moc zlé.

„Nejsem takovej blbec, za jakýho mě máš! Tak kde jsi? Jsi v pořádku? Víš, jakej má o tebe Charlie a tvoje máma strach? Po celém Washigtonu jsou plakáty s tvojí fotkou. Přemluvil jsem ho, aby zatím nekontaktoval federály, nebo koho to chtěl, aby tě hledali. Řekl jsem mu, že seš špatná z toho žlutookýho debila, a že potřebuješ bejt sama.“

„Oh, Jaku! Děkuju! Děkuju!“ Nedokázala jsem vyjádřit, jak vděčná jsem mu byla.

„Měla bys ještě zavolat Charliemu.“

„Já vím,“ zlomil se mi hlas, „myslím, že bych to nedokázala,“ hlesla jsem.

„Bello.“ Uslyšela jsem Demetriho. Vstoupil do místnosti a poklepal si prstem na imaginární hodinky.

„Musím jít, Jacobe.“

„Bello! Ublížili ti?!“

„Ne! Ne, jsem v bezpečí, Jaku. Věř mi, vážně jsem. Řekni to tátovi, ano? Mám tě ráda,“ vzlykla jsem.

„Bello…“ Zaklapla jsem mobil.

Slzy se mi nekontrolovatelně přelily přes oči a já si schovala tvář do dlaní. Ucítila jsem, jak mě Demetri objal.

„Tolik se mi stýská, Demetri,“ zašeptala jsem mezi vzlyky.

„To byl ten tvůj… ehm přítel?“ zeptal se opatrně.

„Ne, to byl kamarád.“ Plakala jsem čím dál víc.

„Ššš…“ tišil mě.

Nejdřív jsem ucítila krev a netušila, odkud se bere. Bylo jí moc.

A pak přišla bolest, která jako by trhala mé vnitřnosti na kusy.

Přes svůj jekot jsem někde v dáli slyšela Demetriho křičet Caiovo jméno. Uviděla jsem Heidi, jak mi otírá obličej mokrou utěrkou a něco povídá. Na té utěrce byla krev. Moje krev. Cítila jsem taky, jak mi křupají kosti, jako by je někdo házel do zahradní drtičky. Viděla jsem vícero tváří, povědomých tváří.

Potom přišlo poslední zapraštění kostí.

To bylo příjemnější, protože od prsou dolů jsem už necítila nic.

To úplně poslední, co jsem vlastně slyšela, nebyl můj křik. Tenhle byl jiný, daleko vyšší a několikanásobný.

Nakonec jsem zahlédla Demetriho, jak se ke mně naklání s vyceněnými zuby.

Tak, nejdříve to nejdůležitější:

Moc děkuji Dorianně, která se postarala o to, abyste nedostali epileptický šok z mých gramatických vědomostí (pokud ho nedostanete ještě z téhle zprávičky 8-P).

Prosím vás o komentáře, stačí smajlík. Strašně mi pomůže vědět, co si myslíte o této povídce a jestli chcete, abych pokračovala. Nad kritikou rozhodně neohrnu nos, pořád se potřebuju učit.

Chall se spokojeně usadí do křesla a na rameni se jí objeví malý ďáblík. „Škoda, že si poslední větu neopakuješ i ve škole," ječí a bodá ji vidličkou.

Autor: Chall, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Early on I will fool 3. kapitola: