Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Early on I will fool 2. kapitola

26.01.2011 (08:45) • Chall • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1467×

2.Ciao, Aro, Bella e io sono incinta di un vampiro. Mi potete aiutare?

První, co jsem udělala, když jsem se poprvé vzbudila ve svém pokoji, bylo, že jsem začala hledat dárky. Bodavá bolest v celém mém těle byla vedlejší. Já jsem je musela najít. Musela jsem najít důkaz, že se mi nezdáli, že tu byli.
Nenašla jsem nic – i rádio v mém náklaďáčku bylo původní. Na krku mi nevisel Edwadův přívěšek. Nenašla jsem ani svůj foťák, ale objevila jsem ve skříni hromádku modrého oblečení od Alice – zřejmě si vynutila, že to tu musí zůstat. Alespoň něco.

Charlie byl ze mě na mrtvici. Několik dnů, po tom co odešli, jsem jen ležela a koukala do stropu, jako on to ráno...
Chvílemi jsem ucítila bolest na žebrech, ale to neznamenalo nic. Měla jsem před očima jeho tvář a nic jiného mě nezajímalo. Nejhorší bylo, že jsem si pamatovala hlavně jeho zmučený výraz po našem milování. Ten zoufalý pohled mi ničil ty poslední zbytky půlky mého srdce. Té půlky, která mi ještě zůstala. Ta druhá teď byla pryč s ním. Cítila jsem strašnou bolest někde nad žaludkem. Jako by mě tam něco stahovalo a nedovolovalo se nadechnout. Jako by byla má duše omotaná ocelovým lankem, které se neúprosně stahovalo a drtilo mě, zařezávalo se mi do masa.

Jediná fyzická bolest, kterou jsem si dokázala díky síle té psychické uvědomit, však byla ta bolest hlavy z pláče. Neustále jsem plakala. I když se mi podařilo přestat vzlykat, stále mi tekly slzy, jako by byly nevyčerpatelné. Takže jsem bez hnutí ležela na mokrém polštáři od slz a myslela na něj.
Později jsem se začala snažit vybavit si jeho tvář jinak. Plnou lásky při našem milování a na pár hodin to pomohlo, bylo mi líp. Až do doby, než jsem si uvědomila, že to byla jen přetvářka. Nemiloval mě. Jen mě sprostě využil. A já se na něj nedokázala zlobit. Upínala jsem se k jeho obličeji s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a nemyslela na jeho poslední slova. Stále mi zněla v hlavě, ale já je ignorovala. Umanutě jsem je strkala někam pryč, hluboko pod vše ostatní.

Nic jsem nevnímala, občas mě Charlie donutil vypít sklenici vody a to bylo všechno. Začalo mi být špatně od žaludku. To nebylo nic zvláštního – nic jsem nejedla, a tak jsem poprosila Charlieho, jestli by mi neudělal vajíčka. Měl takovou radost, že mluvím a mám chuť k jídlu, že mi jich udělal jak pro školní jídelnu a světe div se, já je snědla. Táta doslova vrněl spokojeností – ale jen chvíli. Další den jsem začala zvracet – měla jsem stále hlad a zvedal se mi žaludek. A to nemluvím o své psychické stránce, protože vlastně ani žádná nebyla. Nemyslela jsem a to doslova. Reagovala jsem na ostatní podměty, ale nepřemýšlela o nich. Když se Charlie na něco zeptal, okamžitě jsem odpověděla, ale v hlavě jsem neměla nic –  jen prázdno. Právě tím prázdnem jsem dostala svou depresi – nebo spíš své šílenství - částečně pod kontrolu.

Můj psychický stav se sice přestal zhoršovat, ale s tím fyzickým to šlo z kopce. Úpěnlivým prošením a pláčem jsem přesvědčila Charlieho, aby neřešil modřiny, které jsem na sobě měla ode dne, kdy odešel a které se začaly postupně vytrácet. Ale můj žaludek neustále protestoval a horšilo se to. Když jsem prozvracela celou noc, Charlie mě chtěl zatáhnout do nemocnice, ale já nechtěla. Nemohla jsem tam. Nemocnice mi připomínala Carlislea a já nechtěla vzpomínat na nic. Jediná vzpomínka na něj mě přinutila si sednout a obmotat kolem sebe ruce, protože jsem měla pocit že jinak se roztříštím.


Ležela jsem na posteli a užívala si noční zvuky ozývající se z okna i přes Charlieho chrápání. Asi jsem na chvilku usnula, protože najednou se vedle mě s žuchnutím objevila vysoká tmavá postava. Už už jsem chtěla křičet když jsem ho poznala po hlase.
„Ššš!“
„Jakeu, co tu děláš?“ vyjekla jsem.
„Lezu za princeznou do vysoké věže,“ zašeptal se smíchem a vlezl si ke mně pod deku.
„Sakra!“ zaklela jsem, když si mě k sobě přitáhl. Byl alespoň o půl metru delší než má postel. „Ty bereš steroidy, nebo co? Jak ses sem vůbec dostal?“ zeptala jsem se.
„Oknem, abych nevzbudil velkého zlého Charlieho, který chrlí oheň a plive síru,“ smál se na mě. „A navíc, já možná trochu povyrostl, ale ty jsi pěkně ztloustla, co?“ šklebil se.
„Mohl ses zabít!“ vykřikla jsem.
Oba jsme ztichli a čekali, než se chrápání v domě opět začalo ozývat pravidelně.
„Jak se cítíš, Bells? Tvůj táta dneska večer volal k nám a zoufal si, že je ti čím dál tím hůř,“ zašeptal Jake a cítila jsem, jak si mě prohlíží.
„Charlie přehání,“ sklopila jsem oči.
„Bells?“
Snažila jsem se udržet slzy, ale mé sebeovládání mě zradilo.
„Strašně se mi stýská, Jakeu! Pořád slyším, jak mi říká, že odjíždí a že mě nemůže... že nechce, abych jela s ním,“ vzlykala jsem.
„Oh, Bells...“ Jake mě pevně objal a houpal se mnou jako s dítětem.
Plakala jsem a nemohla přestat.
„Nechceš mi říct, co se přesně stalo?“

A tak jsem začala odříkávat to, co se mi neustále honilo hlavou. Jacob byl skvělý posluchač a bylo mi s ním líp. Nezačal na Cullenovy nadávat, nevyšiloval ani z noci, kterou jsem s Edw... s ním strávila. Jen mě pevně držel a hladil mě po vlasech a po zádech a dýchal mi na krk. Sem tam mě ujistil, že to bude lepší a že je se mnou.
Povídala jsem a povídala a bylo mi trochu líp. Ale Jakeovi asi ne.
„Jacobe?“
„Hmm.“ Měl napjatou čelist a vypadal, že ho něco bolí. Uvědomila jsem si, jak se strašně potím, protože Jacob měl horečku minimálně čtyřicet stupňů a celý se třásl.
„Panebože!“ Vůbec mě neposlouchal. Zvedla jsem mobil, abych zavolala záchranku, ale on mi ho vytrhl z ruky.
„Budu v pořádku, Bello. Jsem naštvaný na Culleny, ale ne na tebe. Není to tvoje vina. Jen... jen potřebuju na vzduch,“ zašeptal a vyskočil z okna.

Zírala jsem za ním jak opařená. „On jen tak skočil...“ opakovalo se mi v hlavě. Rychle jsem se oblékla, tiše seběhla schody a s baterkou se vydala nejprve před dům. Nevím, co jsem čekala. Možná Jacobovo tělo pod mým oknem, ale nebylo tam nic. Krom jedné velké stopy v záhoně směřující do lesa.
Vydala jsem se za ním. Já vím, byla to děsná blbost, ale mě opravdu ani nenapadlo vrátit se do postele a věřit, že se o sebe můj kamarád postará.
Šlapala jsem rytmicky jehličím, které pokrývalo zem stále silnější a silnější vrstvou. Bylo zataženo, ale sem tam na obloze vykoukla slabě hvězda. Kupodivu jsem moc nepadala. Když jsem uslyšela první podivné zvuky, vyděsilo mě to, ale šla jsem dál, protože se neozývaly moc blízko. O něco později jsem si uvědomila, že to byla chyba, a poprvé mě napadlo vrátit se do postele. Někde přede mnou něco strašlivě vrčelo a jen sotva bylo přes to vrčení slyšet lidské hlasy. Vykoukla jsem opatrně zpoza stromu a snažila se v té tmě s vypnutou baterkou zaostřit. Byli tam tři lidi, nejspíš muži, kteří pokřikovali na něco skrytého pod stromy o kus dál. Ta věc byla obrovská chlupatá a vypadala jako... jako pes? Pes který musel být v kohoutku rozhodně vyšší než já. Pes vrčel a myslím, že muži se ho snažili uklidnit. Moc jsem jim nerozuměla krom jediného slova. Volali na toho psa „Jacobe“.

Nakonec jsem se vrátila do postele. Nemohla jsem pochopit, co jsem vlastně viděla. Spíš jsem omdlela, než usnula.
Ráno mi bylo hůř, mnohem hůř. Už jsem myslela, že si asi opravdu budu muset jít poležet do nemocnice a nevyhnu se tomu. Charlie mi dal jeden den na zlepšení. Pak že zavolá sanitku. Přemluvila jsem ho, že hůř mi nebude, tak jel do práce. Ještě že tak, protože jakmile jsem se po ránu vzbudila, běžela jsem objímat mísu. Když mě to přešlo, opláchla jsem si obličej a protože to bylo příjemné, vlezla jsem si pod vlažnou sprchu.

Usušila jsem se a vlezla si před zrcadlo. Pochopila jsem, proč mě můj otec chce poslat do špitálu. Většina modřin, co jsem měla, sice zmizela, ale měla jsem pod očima kruhy jak z maškarního, byla jsem bledá a strašně vychrtlá. Pod kůží se mi rýsovaly všechny kosti a ten pohled opravdu nebyl pěkný. Chvíli jsem poprvé skutečně přemýšlela a nebolelo to – dobré znamení. Zasáhla mě vlna optimismu zjištěním, že můžu myslet. Optimismus mě zase rychle opustil, když jsem si vzpomněla na Alici a na to, jak by mě peskovala za to, jak vypadám. Cítila jsem, jak mi slzy znovu stékají po tvářích.

Ztuhla jsem, když jsem se znova podívala do zrcadla z profilu.
Teda chápu, že s mým zažíváním je něco v nepořádku, ale tohle už nebylo ani... možné. Měla jsem vyboulené břicho, které nehezky kontrastovalo s mojí kostrou pokrytou kůží. „A navíc, já možná trochu povyrostl, ale ty jsi pěkně ztloustla, co?“ Už aspoň vím, jak to Jacob myslel. Oblékla jsem se do pyžama a zalezla do postele smířená s tím, že jsem nejspíš nemocná tak, že budu muset do špitálu. No a? Tak umřu. Třeba mi pak bude líp...
Při poslední myšlence jsem ucítila prudkou bolest v podbřišku. Jako by mě něco koplo. A pak přišla ta halucinace.

Byla jsem v Edwardově objetí. Něžně mě líbal a pomalu mi sundával tričko, které mi Alice připravila na oslavu. Zvedla jsem ruce, aby mi ho mohl rychle stáhnout, a pak jsem dál pokračovala v prozkoumávání Edwardových úst.
Pak se obraz změnil.
Ležela jsem přitisklá na svém Andělovi, hlasitě oddechovala a nechávala doznít ty nejkrásnější pocity ve svém životě. On se na mě usmíval s neuvěřitelnou něhou v očích a hladil mě po vlasech.
„Všechno nejlepší, Bells,“ políbil mě.
Další změna.
Seděla jsem u záchodu a snažila se uklidnit a nezvracet. Musela jsem tam usnout, po chvíli jsem jen cítila, jak mě někdo zvedl a položil na postel. A slyšela Charlieho hlas.
„Děťátko moje, co ti to ten bastard provedl...“

Pak jsem se zase probrala. Zmateně jsem se rozhlédla. Co to sakra bylo?! Zvedla jsem se a rozhlédla se po koupelně. Z mé otevřené koupelnové skříňky na mě koukala modrá krabička.
A pak mi něco začalo docházet.
To snad ne.
Vykašlala jsem se na halucinaci, začala jsem počítat a letěla před zrcadlo. Je to šest dní. Před třemi jsem to měla dostat. Nikdy jsem neměla zpoždění. Je to psychikou. Něco jsem chytla, proto to břicho, a moje hormony musí být v příšerném stavu... přemlouvala jsem se.
Další bolestivé kopnutí.

Běžela jsem do pokoje a hodila na sebe volné kalhoty – které mi teď byly hodně těsné a volné tričko. Nic modrého. Vzala jsem si peníze a s náklaďáčkem mířila do Port Angels. Cestou jsem přemýšlela. Třeba nejsem nemocná, ale jestli ne a jsem... nechtěla jsem pomyslet, s tím jak vypadám... musela bych být tak ve druhém, třetím měsíci – ale co já vím. Při biologii jsem dávala pozor jen na... au.
Moje kroky mířily rovnou do lékárny. Lékárník byl naštěstí milý starší muž, který se na mě ani křivě nepodíval, když jsem ho poprosila o těhotenský test.

Nervózně jsem podupávala nohou a čekala na výsledek. Už jsem si říkala, že jsem nemocná a že ty bolesti jsou jen křeče, když mě něco opět koplo a proužek zmodral. Cítila jsem slzy a sledovala ten kus blbýho papíru.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale najednou jsem slyšela přijíždět Charlieho auto a když jsem vykoukla z okna, byla tma. Když jsem jela do Port Angels, přišla mi od něj zpráva, že mají pohotovost, protože se našli nějací mrtví turisté a musí tedy zůstat v práci déle.
Proužek i s návodem jsem hodila zpět do krabičky, tu zavřela a schovala. V zrcadle jsem zkontrolovala, že není nic poznat a šla ho přivítat.
„Ahoj, tati.“
„Holčičko! Vypadáš líp a usmíváš se. Sice falešně, ale lepší než nic.“ Nepřesvědčila jsem ho, ale aspoň nepoznal všechno.
„Promiň, usnula jsem. Ohřeju ti lasagne.“
Tvrdil, že to nemusím a ať si jdu lehnout, ale nenechala jsem se odbít. Když jsem vyndala lasagne z ledničky a dala je do mikrovlnky, z toho pachu se mi udělalo nevolno – ale nedala jsem to znát.
„Takže je ti líp?“
„Nezvracím, i když mám žaludek na vodě. A co v práci? Našli jste něco?“ snažila jsem se odvést jeho pozornost od sebe.
„Ne, ale pár dalších turistů tvrdí, že viděli medvědy a kolem mrtvých se našla spousta velkých zvířecích stop. Bells, nechoď teď nějaký čas do lesa.“
„Jasně, tati. Jdu si lehnout,“ vstala jsem, dala jsem mu pusu a šla do pokoje.
„Dobrou, Bells.“


Ráno jsem se probudila a překvapeně jsem zjistila, že mi není špatně a mám docela hlad. Udělala jsem si jen topinku a šla koukat na televizi a snažila se nemyslet na včerejší pozitivní test. Charlie už byl v práci. Za celý den se mi udělalo špatně jen jednou, když v televizi začala znít písnička od mé oblíbené skupiny a já zjistila, jak strašně mě bolí to poslouchat. Vypnula jsem televizi a šla se radši osprchovat, abych ze sebe smyla tóny té písně. Volala jsem několikrát Jacobovi, ale buď to nikdo nezvedl, nebo mi Billy řekl, že Jake není doma. I po telefonu jsem poznala, že lže.

Jakkoli to bylo jeden den lepší, další týden to se mnou šlo z kopce. Smířila jsem se s tím, že jsem těhotná a to, jak je to možné, jsem prostě už neměla sílu řešit. Byla jsem den ode dne slabší a v noci jsem se budila s křikem. Když odešli, zdálo se mi o nich, ale teď jsem ve snu vídávala asi dvouleté dítě, chlapce s rudýma očima, vždy nad mrtvolou některého z mých blízkých.
V noci jsem se tedy bála o bezpečí svých blízkých po narození toho drobečka – jak jsem mu začala říkat -, zato přes den se ve mně budily mateřské instinkty. Byla jsem rozhodnutá si ho za každou cenu nechat – ale zároveň jsem se bála o své blízké. Jestli je Edwarda – a to nejspíš je, protože duch svatý do mě určitě nevstoupil – bála jsem se, že bude nebezpečné nechat ho v blízkosti lidí. Co když bude chtít krev? Navíc to byly skoro dva týdny, kdy jsem se milovala s... s ním. Ale já už musela nosit tátova trička a svoje dvě tuniky, abych to zakryla.
Charlie byl na zhroucení. V práci neustále řešil nové případy vražd a doma mou utrápenou maličkost. Po týdnu od doby, co jsem zjistila tu novinku, jsem se podívala do zrcadla. Kůže na mně visela a už se téměř nedalo zakrýt mé vystouplé břicho. Z postele jsem se dostávala z poslední vůle a celý den jsem posedávala, abych se nezhroutila. Bála jsem se. O sebe, o své blízké, ale hlavně o Drobečka.


Potřebovala jsem pomoc upíra.

Ale vzpomněla jsem si jen na jediné místo, kde je najít, a to se mi nelíbilo. Drobeček neustále kopal a můj stav se začal zhoršovat hodinu od hodiny. Musela jsem jednat rychle, protože takhle nepřežiju nejenom já, ale ani Drobeček. A Charlie se vrátí za tři hodiny. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo letiště.
„Dobrý den, potřebuju nejbližší letadlo ze Seattlu do Itálie.“
„Máme tu jedno volné místo v první třídě, odlétá za čtyři hodiny.“
„Beru to. Jmenuji se Swanová.“ Nadiktovala jsem té ženě ještě nějaké údaje a běžela balit. Zabalila jsem si jen pár věcí, které mi ještě byly, a zarazila jsem se nad malou kupičkou modrého oblečení,  jediné památky na ně. Ačkoliv mi pravděpodobně nebudou, neodolala jsem a vzala si je. Vtom z kupičky něco vypadlo. Byl to řetízek s křišťálovým srdcem. Vzala jsem ho do dlaně a zavzpomínala se.
„Je to jedna z cetek, co mi zůstaly po matce. Chci, abys ho měla.“
Ukápla mi slza, ale na víc jsem neměla čas. Rychle jsem si ho připnula na krk.
Vzala jsem si doklady a z úschovy pod jedním kuchyňským hrnečkem jsem čapla kreditní kartu, na které jsem měla úspory na vysokou školu. Tam už se stejně nedostanu.
Nebrala jsem si fotky, ani nic co by připomínalo přátele. Jela jsem do města plného upírů a nehodlala jsem nijak riskovat, že najdou cestu k mým blízkým. Jakmile se dostanu do Volterry, zničím svoje doklady, abych za sebou spálila mosty.

Pak jsem popadla papír a tužku a začala rychle psát.

Tati,
je mi líto, že odjíždím takhle, ale jinak to nejde. Není to kvůli tobě, dokonce ani kvůli Nim. Nemůžu ti vysvětlit, proč odjíždím, ale určitě sis všimnul mého stavu. A z něj mi teď dokáže pomoct jen někdo, o kom vím, že je někde v Evropě. Zapřísahám tě, nehledej mě. Pokud to jen trochu půjde, ozvu se ti... časem. Miluju tě.
Tvoje Bella.

Setřela jsem si slzy a psala dál.

Mami,
prosím tě, hlavně neobviňuj ani sebe, ani Charlieho. Tohle je jen o mně. Vím že ti táta dával pravidelně report o mém stavu. Je to horší, než jsem dávala najevo, ale není to nemoc. Neměj o mě strach. Drž se Phila.
Tvoje Bella

Nakonec jsem se přinutila napsat ještě jeden dopis.

Jakeu,
Je mi líto, že se s tebou nemůžu rozloučit osobně. Snažila jsem se ti dovolat: Nechápu, proč ses nechal Billym zapírat, místo abys mi řekl do očí/sluchátka, co tě tak naštvalo, že se mnou nemůžeš mluvit. Ten večer, kdy jsem tě viděla naposled, se stalo něco divného. Měla jsem o tebe strach a zkoušela jsem tě najít. Jestli to bude znít šíleně, připiš to mému zoufalství, ale neměníš se náhodou ve psa, že ne? Mám tě ráda. Dávej, prosím, pozor na Charlieho.
Tvoje Bella

Jakeův dopis jsem pečlivě zalepila. Hodila jsem na stůl klíče a vzala si jen jeden od auta. Cestovní tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce a vyrazila do Seattlu. Z náklaďáčku jsem vymáčkla devadesátku a před Seattlem v něm dohučelo.
Rychle jsem vyskočila a stopla si taxi – měla jsem kliku. Odvezl mě na letiště v rekordním čase, tak jsem mu dala dvacku jako dýško a letěla k recepci.

„Dobrej, jsem Swanová,“ řekla jsem zadýchaně.
Žena rychle naťukala údaje, na chvíli si půjčila kreditku – naštěstí peníze na ní na první třídu stačili, a poslala mě k terminálu. Odbavování šlo rychle a brzy jsem seděla v letadle směr Řím.

Nevím, jak dlouho trval let, protože mě vzbudila až letuška před přistáním. Až teď jsem si všimla, jak se na mě lidi dívají. Zděšeně a znechuceně. Nebylo divu, já byla ošklivá.

Jakmile jsem vystoupila z letadla, našla svoji tašku a opustila letiště, Udělalo se mi špatně z toho vedra. Vždycky jsem milovala slunce, ale teď teda ne. Bloudila jsem Římem a hledala něco, co by mě nasměrovalo do Volterry. Po hodině hledání, jsem ve stínu velkého domu uviděla stát skupinu turistů před autobusem se ztmavenými skly. To by nebylo nic divného, kdyby je neorganizovala nádherná upírka s neonově fialovými zorničkami, kterých mohla dosáhnout jedině tím, že si na své rudé oči vzala modré kontaktní čočky. Vytáhla jsem svůj řidičák a pas, a když jsem se přesvědčila, že mě nikdo nesleduje, obojí jsem hodila do kanálu. Došla jsem až k upírce a anglicky se zeptala: „Promiňte, jedete do Volterry?“

Přeměřila si mě pohledem, pak se usmála a pokynula mi ke dveřím autobusu. Můj stav jí očividně nevadil. Úsměv jsem jí oplatila a nastoupila. V autobuse byla klimatizace, takže tam bylo příjemně. Teprve v půli cesty mi došlo, že ode mě nechtěla peníze a taky proč. Volturiovi nevydělávali na turistech, oni se na nich krmili.
Udělalo se mi znovu zle, ale vydržela jsem to – teď nejde o ně, ani o mě, ale o mého drobečka. Ruku jsem měl položenou na bříšku a uklidňovala ho v myšlenkách. Autobus zastavil rovnou před hradem. Při vystupování jsem zavrávorala, ale chytila mě nějaká postarší žena. Děkovně jsem se na ni usmála, ale vzápětí jsem si uvědomila, že co nevidět bude mrtvá, tak jsem ji radši ani neoslovila.

Vešli jsme do haly s recepcí, za kterou seděla asi pětadvacetiletá žena, člověk? U ní stál ještě jeden upír, který mi svou velikostí připomínal Emmetta. Nijak se nesnažil maskovat své tmavě rudé oči.
„Ahoj, Heidi,“ pozdravil upírku v čele turistů. Ta svůj hlouček odvedla kousek dál a mezi tím, co si lidé prohlíželi halu, ti dva spolu něco řešili. Toho jsem musela využít.

Objala jsem si jednou rukou bříško, přišla jsem až k nim a oslovila je.
„Dobrý den, potřebovala bych pomoct.“ Při těch slovech jsem na zem pohodila svou cestovní tašku. Oba se na mě otrávené podívali.
„Chci mluvit s vaším pánem.“ To na jejich tvářích vyloudilo odporné úsměvy.
„Brzy se s ním setkáte,“ odpověděl mi upír, ale než se stihl otočit spět k té Heidi, vyvedla jsem ho z omylu.
„My si asi nerozumíme. Já jsem nepřišla jako krevní konzerva. Musím probrat s Arem něco, co by ho určitě zajímalo.“
Teď se jejich úsměvy ztratily a vystřídalo je překvapení. Upír pak pokrčil rameny, vzal ze země moji tašku a položil ji k několika polstrovaným sedačkám a pokynul mi, abych se posadila. Když odcházel, zaslechla jsem něco v tom smyslu, že zabít mě může i později. Pak i s upírkou a celou skupinou odešel dál.

Recepční ke mně přišla a s milým úsměvem se mě zeptala, jestli si nedám něco k pití.
„Vodu prosím,“ šeptla jsem nervózně. Jen kývla a šla někam dozadu.
To, co jsem uslyšela potom, bylo strašné.
Křik lidí se rozléhal celým hradem. Pane Bože.
Pohladila jsem drobečka, který mě začal kopat, když vycítil moje rozpoložení. Neboj. Jestli budeš potřebovat pít krev, tak jedině jako táta.
Kopání ustalo.
Bylo mi zle z představy toho, co se právě děje, ale já dokázala jen sobecky myslet na své malé.
Žena mi přinesla flašku s neperlivou vodou a já se s chutí napila. Poslední tři dny už jsem nemohla polykat sousta, mohla jsem jen pít.

Trvalo to asi půl hodiny, než pro mě přišlo malé děvčátko. Vypadala maximálně na třináct let, ale vzhledem k zářivě červeným očím, se to nedalo moc přesně posoudit.
„Ty jsi ta lidská holka, co chce mluvit s naším pánem?“ zeptala se kousavě a pohrdavě si mě měřila. Jen jsem kývla.
„Tašku nech u recepce a pojď se mnou.“ Otočila se a lidským krokem, abych jí stačila, mě vedla stejným směrem jako turisty. Kolem prošlo několik upírů a jeden se s pohledem na tu dívku přede mnou úšklebkem zeptal: „Questo è dessert?“
Tomu poslednímu slovu jsem rozuměla dokonale.
Jen se usmála a pokrčila rameny. „Forse,“ odpověděla.

Dovedla mě do sálu, který připomínal antické obrázky z učebnic dějepisu. Vepředu byly na kamenném stupínku tři zlaté trůny a na nich tři muži, které jsem okamžitě poznala z Carlisleova obrazu. Marcus, Caius a Aro.
Ten prostřední – Aro - vstal a s milým úsměvem přišel až ke mně – a já si až teď uvědomila, že nevím, co mu mám vlastně říct.
„Buon giorno, děvče, vítej ve Volteře. Náš milý Felix říkal, že je něco, o čem by sis ráda promluvila. Já jsem Aro,“ napřáhl ruku a já mu ji automaticky podala.
„Bella,“ odpověděla jsem.

V tu chvíli se Aro změnil v sochu a přitom se na mě překvapeně díval. „Niente,“ zašeptal a oba jeho bratři se na trůnech napřímili.
Aro si odkašlal a nejistě se usmál. „Tedy, Bello, co tě k nám přivádí?“
„Přišla... přišla jsem vás požádat o pomoc.“ Ten s bílými vlasy – Caius - si odfrkl.
Aro ho ignoroval. „Upíry? To musíš být velice zoufalá, že jsi přijela až sem – dle přízvuku až z Ameriky. Jak ses o nás dozvěděla?“ zeptal se a v rukou stále držel tu moji, druhou jsem měla ochranitelsky opřenou o svého Drobečka.
Proč to prodlužovat. „Jsem s jedním těhotná.“
Všichni na mě koukali jak – s prominutím - jak telata na nový vrata. Jen jsem si povzdechla a Arovu ruku jsem tentokrát chytla já a položila si ji na břicho. Jako na požádání mě drobeček několikrát kopl.
„Je mi jedno, jestli mě zabijete, ale prosím, pomozte mi, aby ten drobeček mohl žít.“ Chvíli na mě koukal s rukou na mém břiše, pak se ladným pohybem otočil, přešel ke svým bratrům, posadil se na trůn a oba chytl za ruce. Poté vstal Caius. „Dítě můžeš mít s kýmkoliv. Proč myslíš že s upírem?“ řekl pohrdavě.
„Nejsem žádná běhna! A to, že vím, že jsou upíři a že jejich královská rodina sídlí tady, jsem nevyčetla z Drákuly!“ štěkla jsem na něho. Malá upírka, která mě sem vedla a teď stála u trůnů, se na mě soustředěně dívala a vrčela.
Aro se rozesmál. „Ale, Jane, nemrač se. Ani má schopnost na ni neúčinkuje. Fascinující.“
Ti tři mezi sebou ještě něco řešili. Pak všichni svorně přikývli a Aro rukou pokynul k dalšímu upírovi. Měl podivnou barvu pleti, takovou olivovou.

Ten mi jen položil opatrně ruku na záda a vedl mě z trůní místnosti bezeslova pryč. V recepci si přehodil přes rameno moji tašku a vedl mě dalšími dveřmi dál. Tady to vypadalo hezky, chodby obložené tmavým dřevem měly vínový koberec a celkově to vypadalo útulně. Kolem procházeli upíři a překvapeně po nás koukali.
„Hej, Demetri!“ Jeden z nich se objevil před námi tak rychle, že jsem sebou trhla, a ucítila Drobečkovo kopnutí. Měl polodlouhé bílé vlasy – ještě světlejší než měl Caius, které mu splývaly do tváře, rudé oči – jak jinak, a rošťácký pohled.
„Nevěděl jsem, že si sebou můžeme brát svačinku,“ odhalil dokonale bílé zuby a napřáhl ke mně ruku. Ve chvíli, kdy jsem ji chtěla automaticky přijmout, mě drobeček kopl takovou silou, že jsem měla co dělat, abych se neskácela.
Viděla jsem toho bělovlasého upíra, jak se mi s šíleným výrazem vrhá po ruce.
Ruku jsem stáhla a chytla se za břicho.
Demetri mě objal rukou kolem ramen a táhl mě okolo bělovlasého. „Teď ne, Rocco,“ řekl a šli jsme dál. Dostali jsme se do velké kruhové místnosti, která byla opět celá laděná do vínova, a bylo v ní dobrých osm upírů, kteří si mezi sebou povídali. Všichni se po nás otáčeli.
„Jak první den ve škole,“ ulítlo mi a Demetri se tiše rozesmál.
Došli jsme k jednomu schodišti, které se obtáčelo okolo místnosti nahoru. Přehodil si moji ruku přes rameno a opřel mě o sebe – asi si nebyl jistý, jestli je dokážu vyjít - a odváděl nahoru. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych nezakopla o poslední schod. Ale byla jsem opřená o Demetriho, takže se to obešlo bez následků. Dál jsme prošli několika chodbami, až se zastavil u jedněch dveří. Otevřel je a vedl mě dovnitř. Byl to velký, prostorný pokoj. Naproti dveřím byla na stěně televize a před ní béžová pohovka. Nalevo ode dveří byla postel s nebesy a napravo od ní byla velká moderní skříň na oblečení. A vedle ní další dveře. Byl tu zlatý, těžký koberec a celkově bylo vše laděné do zlaté a béžové.

Demetri hodil mou tašku ke dveřím a otočil si mě k sobě. „Demetri,“ představil se a podal mi ruku.
„Ehm, Bella,“ sklopila jsem pohled a asi trochu zrudla. Vzal mě kolem ramen a posadili jsme se na pohovku.
„Bello, víš, že jsi ten nejdivnější člověk, kterýho jsem kdy viděl?“ natočil hlavu na stranu a cukaly mu koutky.
„Protože?“
„Když opomenu tu skutečnost, že..“ mávl rukou k mému břichu. „A že jdeš do Volterry s tím, že chceš vidět královskou rodinu, a to jak jsi vyštěkla na Caia, což si nedovolí ani sám Aro...“
„Dobře, je mi to jasný.“ zastavila jsem ho. S úsměvem zavrtěl hlavou a vstal.
„Co si dáš k jídlu?“
„Nemám hlad, děkuju. Ale mohl bys mi přinést něco k pití, prosím?“
„Jistě,“ pokrčil rameny a odešel.

Přešla jsem k oknu a naskytl se mi pohled na malé náměstí, plné pobíhajících lidí. Pár dětí si hrálo u kašny a rodiče je okřikovali, nějaký zamilovaný pár si právě vyznával bez řečí svou lásku....
Bezděčně mi ukápla slza a ucítila jsem kopnutí.
To je dobrý, drobečku.
To, co se mi stalo pak... Uviděla jsem obraz E... Jeho. Před sebou, s neutrálním výrazem. A pak se mi mihl před očima můj vlastní pohled do zrcadla. Uplakaně jsem se do něj dívala – tvář jako zombie, a opakovala Jeho jméno.
Ano, stýská se mi po něm.
Najednou mě zalila vlna štěstí. Štěstí a lásky. Bez jakéhokoliv důvodu.
Taky tě miluju. Postarám se o tebe.
Teď teprve jsem si uvědomila tu vidinu s tím... Roccem.
Nebo ty o mě?

Někdo zaťukal.
„Dále.“ Do místnosti vplul Aro, v ruce držel flašku koly. Položil ji na stolek, který byl vedle dveří a přišel ke mně.
„Prosím, posaďme se, musíš být unavená,“ pokynul mi rukou ke gauči a druhou mi položil na rameno. Sedli jsme si.
„Isabello,“ začal „musím uznat že za svůj nesmrtelný život jsem viděl spoustu zvláštností, ale ty,“ pohladil mě otcovsky po vlasech a mile se usmál, „ty se vymykáš naprosto všemu.“
„Věříte mi?“ musela jsem se zeptat. Připadala jsem si jak v naprosto zmateném snu.
„Kdyby ne, neseděla bys tu, to mi věř ty.“
„Isabello...“
„Bello,“ opravila jsem ho automaticky.
„Bello. Opravdu by mě zajímal tvůj příběh. Pověz mi ho.“ To ne. Sakra, co mu mám říct? Nesmí se dozvědět, kdo mi řekl o upírech, ublížili by jim.
Pak jsem ve své hlavě uslyšela šepot :
*Buď upřímná.*
Ó bože. Zbláznila jsem se.

Kopnutí.

Zhluboka jsem se nadechla a začala od začátku.
„Když se moje máma znova vdala, bylo mi šestnáct. S mým otcem už dávno nežila a protože chtěla se svým novým mužem cestovat, rozhodla jsem se u otce strávit nějaký čas a přestěhovala jsem se k němu. Žije v malým deštivým městečku. Tam jsem potkala... Jeho a jeho rodinu,“ podívala jsem se na Ara, jestli ho třeba nenudím, ale on mě zaujatě sledoval.
„Nejdřív se snažil, udržet si ode mě odstup, prý jsem mu voněla tak, že mě málem zabil před desítkami lidí,“ usmála jsem se. Mluvím o své možné smrti a usmívám se.
„I mně se samozřejmě líbil, jeho vlasy, pokožka, jeho vůně... byl dokonalý. Nevěděla jsem, že je upír a... no, dalo by se říct že jsme se trochu víc skamarádili. Poblíž města, kde jsem žila, byla malá indiánská rezervace a jednou jsme tam jeli s přáteli k táboráku. A starý přítel z rezervace mě chtěl postrašit starými legendami. Legendami o studených a já si začala dávat dvě a dvě dohromady. Uhodila jsem na něho a on se mi přiznal, že se nemýlím. Ale mně bylo jedno, co je. Milovala jsem ho a myslela si, že i on mě.
Před nedávnem jsem měla oslavit osmnácté narozeniny. Uspořádali mi soukromou oslavu, on a jeho rodina. Ale když jsem rozbalovala dárky, řízla jsem se o papír. Dokážete si představit, co to vyvolalo. On mě ochránil a i zbytek jeho rodiny se uklidnil. Ale On byl nešťastný, že mě vystavil takovému nebezpečí. Prý. U nás doma, jsem se ho snažila obměkčit, že se to může stát vždycky, pokud mě nepromění a myslela jsem si, že to i vyšlo, protože jsem od něj dostala ten nejkrásnější dárek...ehm no...“ Musela jsem zrudnout jako rajče, ale Aro se jen usmál.

„Chápu, pokračuj,“ pobídl mě.
„Ale akorát jsem to zkazila. Ráno byl naštvaný sám na sebe, protože jsem byla samá modřina, vypadala jsem, jak kdyby mě přejel parní válec, ale mně to bylo jedno, milovala jsem ho,“ zlomil se mi hlas a už nějakou dobu mi po tváři stékaly slzy.
„Řekl mi, že mi nechce ublížit. A... a že mě prostě nemiluje, že jako upír se mnou být nemůže, že zapomenu...“ Teď jsem naplno brečela. Ani nevím jak, ale najednou Aro tišil mé vzlyky. „O... omlouvám se, já...“
„Ššš, to je v pořádku.“ Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a krk si chladila o jeho rozpálené čelo. Trochu se napjal – zřejmě kvůli mé vůni, ale brzy si zvykl a já pokračovala.
„Samozřejmě ani jednoho z nás nenapadlo, že by upíři mohli mít děti...“
„On o tom neví, že?“ zeptal se.
„Ne.“
Celou dobu mě držel za ruku a mně se zdálo, že se soustředí, ale nechápala jsem proč. Připomínalo mi to opět Jeho.
„Bello, měla tvá rodina, mimochodem, velice dobře jsi vynechala všechny podrobnosti.“ Stydlivě jsem sklonila hlavu. „Měli někoho se... zvláštními schopnostmi?“
„Ano,“ vypadlo mi to, „vaše na mě taky nepůsobí?“
„Žádné jejich schopnosti na tebe nepůsobily?“ ptal se zaujatě.
„Jen některé. On...“ zarazila jsem se.
*Buď upřímná.*
„Uměl něco jako čtení myšlenek. Ale u mě to nefungovalo.“
„Mám také takovou schopnost.“ Usmál se. „Když se dotknu něčí ruky, vidím vše, co si kdy dotyčná osoba myslela. Ale ještě nikdy se nikomu nepodařilo to zablokovat. A vzpomeneš si na tu dívku, co tě přivedla do sálu? Na Jane?“ Kývla jsem.
„Ona dokáže vnutit lidem myšlenku bolesti. Když jsi vyjela na mého bratra, chtěla tě potrestat, ale nešlo jí to. Proto tak vrčela.“
Zvedl mi bradu prstem a donutil mě podívat se mu do rudých očí. „Máš úžasné nadání, Bello. Máš psychický štít. A dokážeš ho využít i jako člověk, to je velice výjimečné.“
„Dokážete mi pomoci s mým dítětem?“ To bylo jediné, co mě zajímalo.
Usmál se a znovu mě pohladil. „Nikdy jsme se s ničím podobným nesetkali. Nemohu pochopit, jak tvůj upír dokázal být s tebou a nezabít tě.“
Seděla jsem těsně vedle něj a připadala si jako malá hloupá holka.
„Jednou mě napadl cizí upír. Byl to stopař a líbila se mu výzva, kterou pro něj má rodina,“ odmlčela jsem se, „kterou pro něj oni představovali. Podařilo se mu kousnout mě.“ Ukázala jsem mu jizvu na mém předloktí. „On... vysál z mojí rány jed a zabránil tomu, abych se proměnila.“
„Proč? Mohl by s tebou zůstat.“
„Nemohl, protože mě vlastně nemiloval,“ zamumlala jsem potichu, ale on rozuměl a lehce mi stiskl paži.
„Ale říkal, že mi nechce vzít můj život, každopádně od té doby už si mohl dovolit více, zvykl si na mou vůni.“
„Bello,“ řekl pomalu, „my tě nemůžeme nechat naživu. Porušili bychom tím všechny zákony, které sami hájíme. Domluvil jsem se s bratry. Vzhledem ke tvému požehnanému stavu, samozřejmě počkáme, než se tvé dítě narodí. Do té doby musíš zůstat tady. Potom tě proměníme. Zítra toto rozhodnutí oficiálně vyhlásím.“
Stále jsem měla skloněnou hlavu, tak mě jen lehce políbil na čelo, zvedl se a odcházel.

„Aro?“ vzhlédla jsem k němu, když byl u dveří.
„Ano?“
„Děkuju, je to daleko víc, než jsem očekávala.“

Strašně se omlouvám, že mi to tak trvalo, ale mám teď spoustu problémů, které musím řešit. Moc dekuju těm, co mi do minulé kapitoly napsali komentář, udělali mi tím obrovskou radost. Tak buďte ke mně všichni laskaví a udělejte mi ji znovu :-*

Autor: Chall, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Early on I will fool 2. kapitola: