Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Early on I will fool 1. kapitola

05.12.2010 (15:15) • Chall • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2889×

Prolog

„Dáte si něco?“ usmála se na mě letuška.

„Jednu kolu, prosím.“

Jen přikývla a odešla. Nessie, která mi doteď spala na rameni, za ní zamžourala, zavrtěla se a oči znovu zavřela. Párkrát jsem ji pohladila po vlasech a všimla jsem si, že jí u kořínků začíná odrůstat tmavě modrá barva.

Letuška se vrátila i s kolou, kterou mi podala a odešla obsluhovat ostatní.

„Ness, miláčku…“

Moje dcerka se narovnala a protáhla, potom si ode mě vzala kolu. „Dík.“

Bylo legrační, jak upíjela a u toho jí padala hlava. Renesmé nesnášela létání. Strašně se bála, že spadne meteorit a zasáhne letadlo. Tuhle blbost jí samozřejmě nakukal Jacob. Blbec. Ovšem moje dcera měla tak neuvěřitelnou smůlu, snad ještě větší než jsem mívala já jako člověk, takže jsem chápala, že se tomu dá snadno uvěřit.

„Kdyby na celém světě měl spadnout jeden jediný meteorit za sto let, a netrefil se do tebe, spadne druhý, aby to napravil.“ Za tuhle větu jsem mu tehdy málem rozdrtila čelist ranou, za kterou by se nemusel stydět ani Rocky. Jen škoda, že se náš milovaný vlkodlak hojí rychleji, než myslí.

Každopádně, aby Renesmé mohla létat, vzala si vždycky nějaký silný prášek na spaní a před cestou snědla dvě tabulky čokolády.

Když Ness dopila a opět usnula, odkryla jsem okýnko, abych se mohla podívat ven. Byl právě západ slunce. Pod námi jsem viděla pevninu a o něco později poznala Itálii.

„Prosím připoutejte se, budeme přistávat. Děkujeme, že jste si vybrali naši leteckou dopravní společnost a přejeme vám příjemný pobyt.“

1. Happy Birth"die", Bells

Bella

Před necelými pěti lety:

Zase budu o rok starší. O rok starší než Edward. Aww. Tyhle a hodně podobné myšlenky mě pronásledovaly už skoro týden. Zítra mám narozeniny.

Jasně jsem všem řekla: „ŽÁDNÉ DÁRKY – neuposlechnutí se trestá pomalou a bolestivou smrtí.“ Tuto větu jsem opakovala každému, kdo se byť jen zmínil o mých… narozeninách. Reakce na to byly různé. Máma se mi do telefonu smála, že starší už stejně nebudu - velmi „uklidňující“. Táta si povzdychl a pokrčil rameny – to byla druhá nejmilejší reakce. Angela se rozesmála a zavrtěla hlavou - další milá reakce. Jessica, Mike a ostatní kamarádi ze školy se na mě koukali jako na blázna - nic zvláštního. Edward… Ten si mě jen ztrápeně prohlížel a to byla druhá nejhorší reakce. Emmet, ten se jen smál, dokud do něj nestrčila Rosalie - její neutrální výraz byl nejpříjemnější. Alice, ta mě děsila – nejhorší reakce. Nejdřív na mě zamračeně špulila pusu, pak se zarazila, zamrkala a potom se na mě podívala s úsměvem Maniaka. Jasper ji svými pohledy omlouval, Edward na ni vrčel. Carlisle s Esme mi slíbili, že se pokusí zabránit Alici mě zničit. Ale moc přesvědčeně nevypadali.

Dodělala jsem svou ranní hygienu, oblékla se a sešla – bez pádu – do kuchyně. Čekal tam Charlie.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, „neměl jsi už být v práci?“

„No jo,“ zamumlal a nervózně se podrbal na hlavě. Už jen to nevěstilo nic dobrého. „Něco pro tebe mám,“ podal mi nový digitální foťák i s albem.

„Máma chce, aby sis všechno vyfotila. Víš, abys měla památku a tak…“ Nebyl dvakrát nadšený. Chtěl vyhovět mému přání.

„To je dobrý tati, vím, že tě donutila máma,“ usmála jsem se a objala ho, „díky.“

Ještě něco zamručel a odešel.

Na čtyři skousnutí jsem snědla muslli tyčinku a vyběhla před dům, kde na mě čekal můj Anděl. S mým oblíbeným pokřiveným úsměvem mi podržel dveře spolujezdce a ve chvíli kdy se zavřely, už seděl vedle mě a něžně mě líbal. Když se odtahoval, nenasytně jsem si ho snažila přitáhnout zpátky. Nepovedlo se. No co, za pokus to stálo. Povídali jsme si celou cestu do školy.

Když jsem vystoupila, vrhla se na mě Alice.

„Doufám, že na zítra si nic neplánuješ,“ vyhrkla na mě.

„ALICE!“ zasyčela jsem na ni ve snaze, aby to ostatní neslyšeli.

„Neboj, Bello, bude to prostě…“

Rozhodla jsem se zariskovat s Jasperovým sebeovládáním. Obešla jsem toho malýho skřeta, stoupla si těsně k Jasperovi a do ucha mu pošeptala: „Nevíš kde je nejbližší atomový kryt?“

Jestli měl problémy se svou sebekontrolou, okamžitě na ně zapomněl a společně se všemi ostatními, kromě Alice a mě, se začal smát. Všichni na parkovišti se po naší skupince ohlédli. Edward mě zezadu objal, políbil mě na čelist a pak mě vedl na mou první hodinu.

„Ne že by to nebylo… výstižné, ale Alice se ti teď pomstí. Plánuje dodělat ještě pár detailů, kterých se tě původně rozhodla ušetřit,“ řekl.

Zakňourala jsem tak, až se pár, kolem kterého jsme procházeli, po nás ohlédl s ne zrovna lichotivým výrazem. To někde za mnou vyvolalo další salvu Emmettova smíchu.

Celý den jsem chodila jako mátoha. Přemýšlela jsem o tom, co na mě Alice chystá, a děsila jsem se, že to bude ještě horší, než si myslím. A něco mi našeptávalo, že určitě bude. Edward mě beze slova vodil z hodiny na hodinu a pak na oběd.

Ani se neptal, co si dám, něco naložil na tác a vedl mě ke stolu jeho rodiny. Podržel mi židli, sedl si vedle mě a položil přede mě tác s jídlem. Všimla jsem si jak se na mě Emmett culí, ale nekomentovala to. Konec konců, culil se vždycky, když mě viděl, jako by mi chtěl vynahradit, že se na mě jeho žena neustále mračí. Tentokrát jsme byli všichni ticho, ostatní, jako by na něco čekali. Emmett to nevydržel. „Tak, Bello!“

„Hmm?“ Vzhlédla jsem od vzorku na stole.

„Udělej zas něco vtipnýho,“ prosil mě se psíma očima.

Pak nastalo zase trapné ticho. Ale tentokrát jsem to nevydržela já. Už jsem se nadechovala s pohledem upřeným na Alici, když řekla: „Ne. Budeš se usmívat a budeš se bavit.“

Vzdychla jsem a vzala si z tácu kousek pizzy. Zrovna jsem si ukousla další sousto, když vedle mě Edward hrozivě zavrčel – asi reakce na něčí myšlenky. To byla chvíle, na kterou se Emmett tak těšil, protože jsem se zakuckala. Rozesmál se zase a praštil mě do zad, div mi nevyrazil dech.

„Dobrý, Bells?“ zeptal se s pusou od ucha k uchu.

Edward se nahrbil a vypadal, že po něm každou vteřinou skočí. Vstal, vzal tác a táhnul mě z jídelny pryč, ačkoliv jsem po obědě rozhodně nebyla.

Teprve když jsme byli venku, promluvil. „Omlouvám se za své chování.“ Zahanbeně sklopil tvář a strčil mi do kapsy bundy jablko.

Jak si sakra mohl myslet, že by se měl za něco omlouvat? Postavila jsem se na špičky a spojila svoje rty s jeho. Odtrhli jsme se od sebe teprve, až když kolem nás prošel učitel a významně si odkašlal. Já jsem zrudla až po konečky vlasů a Edward se zasmál.

„Sluší ti to,“ pošeptal mi ještě a vedl mě na biologii.

Den F (jako fuj) 18:30

Doma jsem nemusela nijak řešit co si vzít na sebe. Alice samozřejmě vše připravila. Modré tričko s hlubokým výstřihem, sukni nad kolena stejné barvy a k tomu ještě modré boty na nižším podpatku. Tak to teda ne. Tričko i boty jsem si vzala, ale sukni jsem vyměnila za těsné džíny. Ve chvíli, kdy jsem se pro ně rozhodla, jsem někde v dáli slyšela neidentifikovatelnou, velice hlasitou ránu. A ačkoliv jsem nevěděla, co ji způsobilo, rozhodně jsem věděla kdo. Oblíkla jsem se a otočila k oknu ve chvíli, kdy do něj skočil Edward. Smál se a bylo vidět, že má co dělat aby byl potichu.

„Co to odneslo?“ zeptala jsem se.

Trvalo dobrý dvě minuty, než se vzpamatoval dost na to, aby mi mohl odpovědět. „Počkej, až přijedeme k nám. Uvidíš sama.“

Nádherně se na mě usmál a objal mě. „Moc ti to sluší,“ zašeptal mi do vlasů.

Zrudla jsem.

„A teď ještě víc.“ Pak mě líbal, dokud jsem měla kyslík. Jakmile zmizel vzduch, zmizel i on.

S povzdechem jsem scházela schody ve chvíli, kdy zazvonil. Otevřela jsem mu a usmála se na něj.

„Dobrý večer, Charlie,“ zdvořile pozdravil Charlieho, který se zjevil za mnou.

„Dobrej,“ kývnul a podíval se na mě, „Bells, nezapomeň si tu tohle.“ Podal mi foťák.

„Eh, jo. Dík,“ ušklíbla jsem se, „tak zatím, tati.“ Nastoupili jsme do mého náklaďáčku a vyrazili.

Bylo přesně osm večer, když jsme přijížděli ke Cullenovým.

„Fíha…“ řekla jsem jen, když jsem zpozorovala, že se mýtina, kde stál jejich dům, zvětšila o tři stromy. U „příjezdové cesty“ - dalo-li se tomu tak říkat, jeden strom, vytržený i s kořeny, ležel na dalších dvou přelomených a vedle stál ještě jeden naštípnutý.

„Co by dělala, kdybych šla v pyžamu?“ zeptala jsem se sama sebe. Z domu se ozval Emmettův smích a pak rána, která ho přerušila.

Podívala jsem se vyplašeně na Edwarda, který samozřejmě musel řídit. „Dáš na mě pozor, viď?“

Usmál se tak, že jsem byla ráda, že sedím, políbil mě a o setinu vteřiny později mi už otvíral dveře spolujezdce.

„Všechno nejlepší, Bello!“ zvolali všichni sborově. Vyloudila jsem křečovitý úsměv a rozhlédla se.

Bylo to ještě horší, než jsem myslela. Všude byly modré balónky, modro-bílé neony, na Edwardově klavíru byly naskládány balíčky a vedle klavíru byl skleněný konferenční stolek, na kterém byl dort, větší než na svatbě korupčního politika.

První ke mně přiskočila Alice a dokázala mě obejmout i přes to, že měl Edward omotanou ruku kolem mého pasu. „To oblečení ti jen tak neodpustím,“ pošeptala mi, „ale vynadám ti za to až zítra.“

Došla jsem s Edwardem za zády až ke Carlisleovi a Esme, kteří ke mně zamumlali rychlé „promiň.“ Carlisle se přiblížil a dodal: „nešla zastavit.“

„Noták! Bello! Máš tu dárky!“ Alice mě čapla a už mě táhla ke klavíru. Postavila mě, vzala můj foťák (nevím, kdy a kde ho sebrala) a už fotila všechno a všechny kolem, hlavně mě s Edwardem.

Pak došlo konečně na dárky. První bylo nové rádio do mého náklaďáčku – od Emma, Jaspera a Rosalie. Ani jsem nestihla položit krabici a už jsem ho měla nainstalované. Další mi ten malej skřet vtiskl dárek od Edwarda. Okamžitě jsem se po něm divoce ohlédla – něco mi slíbil. Jen nevinně pokrčil rameny, tak jsem se dala do rozbalování.

A řízla se o papír…

Pak to bylo rychlé.

Viděla jsem Jaspera, jak se na mě vrhl, ale z nějakého důvodu, místo na mě, přistál na opačném konci místnosti. A skočil znovu. Už jsem nestála vedle Edwarda, ale letěla jsem o dva metry dál – přesně na skleněný stůl s dortem. Převrhla jsem ho a on se rozbil na tři kusy.

A já se opět pořezala – tentokrát o jednu ostrou hranu.

Přes Jasperovo vrčení jsem absolutně nic neslyšela, byla jsem v šoku. Začala jsem opět vnímat, až když mě Carlisle zvedal ze země.

„Běž ven, Edwarde,“ řekl klidně, ale s nepřeslechnutelnou autoritou. Až teď jsem si všimla, že v místnosti jsme byli jen my tři.

„Já ne…“

„Běž uklidnit Jaspera.“

Můj Anděl se na mě zoufale podíval a pak byl pryč.

Oslava skončila.

Pečlivě jsem sledovala soustředěnou tvář Carlislea, abych se nemusela dívat na svou krev. Stačilo, že ji cítím.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem, nespouštěje z něj oči.

„Není to tvoje vina,“ usmál se „vždycky musíme s něčím podobným počítat, může se to stát komukoliv.“

„Jo? Ještě jsem nebyla přítomna nějaké „nehodě“, která by se stala vám. Kdy ses naposledy pořezal o blbej papír?“

Carlisle si skousnul ret a sklopil hlavu, aby skryl úsměv. „No,“ zaváhal, „o papír asi nikdy, ale pořezal jsem se nožem.“

Pozvedla jsem obočí. „Někdy v poslední době?“ Inteligentní otázka.

„Myslím, že to bylo kolem roku 1659.“odpověděl s pokrčením ramen.

„No, tak to není tak dávno,“ utrousila jsem ironicky.

Ještě chvíli si se mnou povídal a odpoutával mou pozornost od zraněné ruky. Když skončil se šitím, hodil všechny zkrvavené věci do skleněné mísy, zalil je lékařským lihem a zapálil.

„Děkuju.“

Jen mě pohladil po vlasech „Až to začne přicházet k sobě, vezmi si klidně dva, tři tylenoly.“ Přikývla jsem.

Cestou domů Edward neřekl jediné slovo. Měl pevně sevřené čelisti a svíral volant tak silně, že v něm co chvíli nebezpečně zapraskalo.

„Edwarde? Já vím, jak moc dobře umíš řídit, ale umíš řídit i bez volantu?“ plácla jsem.

Ruce trochu uvolnil, ale jinak nereagoval. Jen zastavil, otevřel mi dveře a zmizel. Cestou ke dveřím jsem se modlila, aby byl v mém pokoji. Charlie už spal, jeho chrápání se ozývalo domem. Dala jsem si bundu na věšák, skopla boty a vyběhla k sobě do pokoje.

Seděl na posteli jako socha a vedle něj bylo pár balíčků. V pokoji bylo nesnesitelné ticho, bála jsem se, že se zlobí. Posadila jsem se mu na klín a objala ho kolem krku.

„Prosím tě, řekni něco.“

Nic neřekl, ale jedna jeho ruka se mi omotala kolem pasu a druhá mi vytvářela imaginární kroužky na zádech. Cítila jsem z něj zoufalství a strach a nemusela jsem mít schopnost jeho bratra. Vtiskla jsem mu polibek na krk a pak jsem pokračovala podél jeho čelisti tak, jak to občas dělal on mě. Konečně se trochu uvolnil, už bylo načase, a podíval se mi do očí.

„Tolik jsem se bál, že tě dnes večer ztratím,“ řekl tiše nakřáplým hlasem, ze kterého přímo čišelo zoufalství.

Vidět ho takhle bolelo. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a zpříma se mu podívala do očí.

„Edwarde,“ řekla jsem pomalu, „nebylo to poprvé, co jsme byli v takové situaci a zaručeně to nebylo naposled. Oba víme, jak by se tomu dalo předejít.“

Tehdy mě nenapadlo, že každému z nás vyvstala na mysli jiná myšlenka.

Nevyjádřil se už k tomu a kývl hlavou směrem k balíčkům. „Máš tu ještě dárky.“

„Teď ne…“ chtěla jsem odmítnout.

„Byli by smutní, kdyby ses aspoň nepodívala.“ Měl pravdu. Tentokrát však rozbaloval on. Podal mi nepopsané cédéčko.

„Jsou na něm některé tvoje oblíbené skladby.“

Vstala jsem a vložila CD do mého malého přehrávače a potichu ho pustila. První skladba byla moje ukolébavka. Vrátila jsem se Edwardovi na klín a pokračovala v prozkoumávání. Další bylo oblečení od Alice. Ta se překonala. Bylo nejen krásné, ale především nositelné a to nebyl zrovna její styl.

Dál držel v rukou obálku – nenechal mne na ni ani sáhnout a vytáhl z ní dvě letenky na Floridu.

„Ty jsou od Esme a Carlislea, abychom mohli spolu navštívit tvou mámu a Phila.“

„Páni, to je super!“ Byla jsem nadšená, ale on si smutně povzdychl.

„Řekla jsem něco špatně?“ vyděsila jsem se.

„Ale ne,“ pohladil mě po tváři, „já jen, že kdybych věděl, jak budeš reagovat, nechal bych tě to rozbalit u nás. Všichni by měli radost.“

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Musím jim pak poděkovat.“

Nakonec rozbalil poslední dárek. Byla to sametová podlouhlá krabička. Když jsem ji otevřela, překvapeně jsem se nadechla. Uvnitř byl řetízek s křišťálovým srdcem, vybroušeným do detailů. Lesklo se všemi barvami, jako Edward na slunci.

„Je to jedna z cetek, co mi zůstaly po matce. Chci, abys ho měla,“ řekl, zatím co jsem si zvedala vlasy, aby mi ho mohl zapnout.

„Je… je překrásný,“ šeptla jsem dojatě. Musela jsem ho políbit a on se nebránil. Naopak. Náš polibek se prohluboval a stával se naléhavějším. Zatím co jsem chytala dech, líbal mě na krku a rukama mi přejížděl po těle. Oběma nám bylo zatěžko být potichu, ale zvládli jsme to. Překvapovalo mě, že to můj Anděl nechal zajít tak daleko, ale nehodlala jsem si stěžovat.

Milovali jsme se, zatím co se pokojem tiše linuly tóny jeho klavíru.

Byla to má nejkrásnější noc.

Ráno jsem se vzbudila v jeho náruči. Nejdřív jsem si myslela, že mi do očí svítí slunce, ale zjistila jsem, že je to Edward, od kterého se slunce odráželo. Venku bylo krásně a v mém pokoji ještě líp. Bylo mi skvěle, teda až do doby, než jsem se zvedla na zdravém neobvázaném loktu, abych mu viděla do tváře. Pak přišla ledová sprcha. Pološíleným pohledem skenoval můj strop – nemrkal, nedýchal, nehýbal se.

„Edwarde?“ Tím samým pohledem švihnul ke mně, až jsem se lekla. „Co se děje?“ zeptala jsem se nejistě.

„Co by se mělo dít?“ řekl sarkasticky úplně cizím hlasem.

„Edwarde, udělala jsem něco špatně?“ špitla jsem a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Co se mohlo stát?

„Ty ne,“ odpověděl.

Unikl mi vzlyk, V tu chvíli se opřel o loket naproti mně a jen letmo mě pohladil po tváři. Teď jeho pohled zjihl, ale pořád byl rezervovaný. Teď jsem byla naštvaná já.

„Tak řekneš mi, sakra, co se vlastně stalo?!“ vyhrkla jsem. Naplňovala mě panika a trochu jsem se třásla. Neviděla jsem ho vstát, ale najednou byl přede mnou, chytl mě za paži, až to zabolelo a nahou mě táhl do koupelny.

„Charlie…“

„Je sobota. Odjel na ryby,“ řekl a postavil mě před zrcadlo. Když jsem z něj nespouštěla oči, kývnul směrem k zrcadlu, tak jsem od něj neochotně odlepila pohled a zadívala se na svůj odraz. A zalapala jsem po dechu.

Můj obličej, krk, ramena, prsa, paže… celé mé tělo bylo pokryto modřinami v různých stádiích a barvách. Nechápala jsem to. Za celou noc jsem neucítila žádnou bolest, ani její náznak, i když to bylo mé poprvé. A ani teď mě nic nebolelo. Na boku jsem měla modřinu přesně ve tvaru jeho dlaně. Obličej byl na tom nejlépe – naštěstí. Na spodní čelisti jsem měla dvě malé modřinky – možná od prstů. Žebra dopadla nejhůř. Táhly se mi po nich další tmavé modřiny. Nevím, jak dlouho jsem tam stála nahá mezi Edwardem a zrcadlem, ale zachytila jsem jeho výraz. Byl nešťastný, strašně. Ten pohled mi rval srdce.

„Neměl jsem to dovolit, neměl jsem to dovolit,“ mumlal dokola.

Chtěla - musela jsem ho rozveselit.

„Myslíš, že má Alice dostatek make-upu na tohle všecko?“ Podrbala jsem se na vrabčím hnízdě.

„To není legrace, Bello!“ zařval na mě – to nikdy neudělal, „uvědomuješ si, že jsem tě mohl zabít?!“

„James taky, Jasper taky, ale pořád jsem tu!“ Cítila jsem, jak mi po tváři teče jedna osamělá slza.

Edward se zamračil a vyrazil z pokoje. Šla jsem za ním, ale než jsem tam došla, byl pryč. Zase. Ale jeho mobil tu zůstal a zvonil jako zblázněný. Na displeji blikalo jméno Alice, tak jsem hovor přijala.

„Alice?“

„Ahoj! Bells, jsem tak šťastná, že se ti líbily dárky! Ale prosím tě mohla bys mi teď dát toho mýho imbecilního bratra?“

„Ehm… Alice já vím, že jsi to viděla, ale já…“

„To není kvůli tomu Bello. On se chystá…“

V tu chvíli mi teď už oblečený Edward vytrhl mobil z ruky.

„Ne, Alice. Ne! NE!“ Děsil mě. Nikdy jsem ho neviděla s Alicí takhle mluvit – nebo spíš jí takhle odsekávat.

„Podívej se sama.“ Típnul hovor.

Otočil se ke mně a znepokojeně si mě prohlédl. „Musím hned domů, Bello. Zvládneš to tu?“

„Edwarde, co se děje?“ zašeptala jsem plačtivě.

„Zvládneš to tu?“ zopakoval otázku.

Jen jsem přikývla. Zase byl pryč.

Oblékla jsem se, uklidila jsem si pokoj a šla se nasnídat. S modřinami jsem si hlavu nelámala, Stejně jsem doma byla sama. Hodiny v kuchyni ukazovaly deset dopoledne. Neměla jsem náladu se s ničím dělat, tak jsem si jen nasypala musli a zalila ho mlékem. Najedla jsem se a u toho přemýšlela, jak zaplnit volný čas. Nakonec jsem zapnula počítač a napsala René email o včerejší oslavě s malou úpravou skutečnosti.

„Ahoj mami. Jak se máš? A co Phil? Jak je na Floridě?

Chci ti hlavně napsat o včerejšku. Alice na počest mých narozenin uspořádala přes moje hlasité protesty a výhružky oslavu, za kterou by se nemusela stydět ani Oprah Winfrey. Včetně dortu až ke stropu. Všude byly balónky, dokonce i neonový světla. Dostala jsem kupu dárků, třeba rádio do náklaďáčku.

Když mluvíme o protestech, ty taky moc nebereš ohledy na můj názor, viď? A ještě takhle zmanipulovat Charlieho, kterej jedinej vzal v potaz moji nenávist k tomu slovu na N. No, ale děkuju za foťák.

Alice z oslavy udělala spoustu fotek, budeš spokojená.

Mám tě ráda, pozdravuj Phila.

Tvoje Bella.

¨http://www.youtube.com/watch?v=Zbsi_vtnRqk¨

Internet jel ještě pomaleji než normálně a trvalo dobrých pět minut, než se email odeslal. Rozhodla jsem se dál zahánět nudu, tak jsem celý dům uklidila, že nebýt několika fotek po poličkách, ani by nebylo poznat, že tu někdo bydlí. Teprve teď jsem začala cítit ty modřiny. Byla skoro jedna odpoledne, když se přede mnou ukázal můj Anděl. Ale tvářil se divně.

„Můžeš jít se mnou na chvíli ven?“ zeptal se.

Jen jsem kývla. Přehodila jsem přes sebe bundu a vyšla za ním ven. Šli jsme cestou do lesa. Nebyli jsme moc daleko od našeho domu, když se zastavil a otočil se na mě.

„Bello, odjíždíme.“

Telling me to go
But hands begged me to stay

„Cože? Kam? Co řekneme Charliemu?“

Jen si smutně povzdechl. „Ne my dva, Bello,“ řekl a mně to začalo docházet.

„O… o čem t… to mluvíš?“ Ne, ne, ne jen to ne…

Your lips say that you love
Your eyes say that you hate

„Bello,“ vysvětloval trpělivě, „už jsme tu moc dlouho, lidé si začínají všímat naší odlišnosti, Carlisle říká, že je asi o osm let starší, než na kolik vypadá…“

This truth in your lies
Doubt in your faith
What you've built you laid to waste

This truth in your lies
Doubt in your faith
All I've got's what you didn't take

„To ale nevysvětluje, proč mě nechceš vzít sebou. Vždyť já… já tě miluju…“

„Já tebe ne.“ Tahle slova se mi zabodla do srdce jako rozžhavený pohrabáč.

So I, I won't be the one
Be the one to leave this
In pieces

And you
You will be alone
Alone with all your secrets
And regrets

Don't lie

„To ne… nemyslíš váž…“ snažila jsem se odporovat.

„Bello,“ chytl mě za paže, „ty jsi člověk, nemůžeme spolu být. Jsi jiná než já a nejsi pro mě dost dobrá. Najdeš si manžela, budeš mít rodinu, brzy zapomeneš, že někdo jako já vůbec kdy existoval.“

Teď už jsem naplno brečela.

You promised me the sky
Then toss me like a stone

You wrap me in your arms
And chill me to the bone

„A… a ty…“ nedokázala jsem se pořádně nadechnout.

„Neříkám, že si na tebe ani nevzpomenu, ale zabavím se. Budu k tomu mít spousty příležitostí.“ Smutně se pousmál a pak se na mě podíval s podivným zoufalstvím v očích.

„Slib mi něco.“

„Co… cokoli…“ dostala jsem ze sebe přes vzlyky.

„Slib, že nebudeš dělat hlouposti. Já ti taky něco slíbím. Už mě nikdy neuvidíš. Bude to, jako bych neexistoval.“ Naposledy mě objal, políbil do vlasů a byl pryč.

This truth in your lies
Doubt in your faith
All I've got's what you didn't take

Ne, ne to nemůže být pravda. Je to jen zlý sen. „Edwarde!“ vykřikla jsem a běžela dál do lesa. Zakopávala jsem a padala. Bolelo mě celé tělo i zraněná ruka, ale to bylo vedlejší. Musela jsem ho najít. Musím ho najít. „Edwarde!“

So I, I won't be the one
Be the one to leave this
In pieces

And you
You will be alone
Alone with all your secrets
And regrets

Běžela jsem dál a dál. Nakonec jsem zakopla a spadla do mokrého listí. Už jsem neměla sílu vstát. Neměla jsem touhu vstát. Jen jsem brečela a opakovala jeho jméno. Nevím, jak dlouho to trvalo. Zimou mi znecitlivělo celé tělo, už jsem nemohla mluvit a tak jsem jen brečela. Jak to mohl udělat. Jak mi mohl tak lhát! Proč?!

Don't lie

Odešel a něco, co bývalo uvnitř mě, si vzal sebou. Proč…

Byla tma a začalo silně pršet, ale já se ani nehnula. Muselo být hodně pozdě večer, možná ráno, když jsem uslyšela někoho volat mé jméno. Bylo to mnoho hlasů. Ještě později jsem uslyšela další cizí hlas, ale nevolal, nebylo potřeba. Sehnul se ke mně. „Bello?“

So I, I won't be the one
Be the one to leave this
In pieces

Nedokázala jsem odpovědět. Vzal mě do náruče – byla horká, nejspíš to bylo tím, že já byla zmrzlá – a někam mě nesl.

„Mám ji!“ zavolal nahlas, až jsem sebou cukla. „Ššš,“ zašeptal.

„Bello?!“ Charlie. „Děkuju, Same.“

„Není zač. Ale musela by hodně krát spadnout, aby vypadala takhle.“ zamručel ten Sam.

„Bells, on tě tam nechal? Ublížil ti?!“ ptal se naléhavě.

Nevím jak, ale podařilo se mi zavrtět hlavou, nebyla to přece jeho vina…

And you
You will be alone
Alone with all your secrets
And regrets

Nevím co se dělo pak. Vzbudila jsem se čistá a oblečená na gauči. Byl u mě nějaký doktor – podle pláště.

„Slečno Swanová? Slečno Swanová, slyšíte mě?“

Přikývla jsem.

„Co se vám stalo?“ ptal se dál.

„Kde jsou?“ zachraptěla jsem. Třeba se mi to zdálo.

„Kde je kdo?“

„Oni…“ Můj hlas zněl sípavě.

„Bello?“

Jacob?

„Bells, Cullenovi,“ au, „se dneska odstěhovali.“

Potom jsem nic neslyšela, nic neviděla.

Don't lie.

Tááák.

První věc, kterou chci udělat, je strašně moc poděkovat Dorianně, která mi pomohla převést můj my/išmaš :-P do smysluplné a čitelné povídky. Takže: Díííky!

Ačkoliv to není první povídka, kterou píšu, nejsem si moc jistá, jestli obsahově za něco stojí. Chápu, že po první kapitole si asi moc názor neuděláte, ale zkuste mi napsat komentářík (stačí mi smajlík), abych věděla, co si myslíte a jestli, má cenu pokračovat. Omlouvám se, jestli Vám to připadá trochu uspěchané ale detaily se budou postupně doplňovat.

Autor: Chall, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Early on I will fool 1. kapitola: