Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář -17. kapitola - Zlom

21.07.2011 (13:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2350×

„Bello,“ zašeptal mi rozechvěle do ucha. Nedokázala jsem se pohnout. Nejen že mě neochvějně drželo přilepenou ke zdi jeho vypracované tělo, byla jsem prostě mimo.

Dokázala jsem jenom vnímat jeho dokonalou vůni a dívat se do jeho božsky krásné tváře, ze které vyzařovalo štěstí.

„Ehm, neruším?“ odkašlal si mužský hlas a Edward sebou trhl. Do tváře se mi nahrnula všechna krev.

Ten krásný okamžik s Edwardem se najednou proměnil v hodně trapnou situaci. Za námi stál ředitel Mason a měřil si zvláště Edwarda tvrdým pohledem.

„Pane Cullene, byl bych vám velmi vděčný, kdybyste si své osobní věci vyřizoval mimo školní pozemky,“ promluvil vážným tónem. Edward se tvářil neutrálně.

„Ano, pane řediteli, rozumím,“ odpověděl klidně a zůstal stát na místě. Ředitel Mason přesměroval svůj pohled ke mně. Cítila jsem, jak se mi krev valí do obličeje.

„Nemáte být ve třídě, slečno Swanová?“ zeptal se s kamennou tváří a mně bylo jasné, že mám zmizet.

„Ano,“ špitla jsem jen a protáhla se bez dalších slov kolem Edwarda.

Prudce jsem přidala do kroku a zmizela do třídy. Celý den jsem už Edwarda neviděla a musím říct, že mi to bylo líto. Na té zahradě, když jsme se líbali, se ve mně něco změnilo. Už jsem necítila tu nesnesitelnou zlost, která mě tak sžírala. Možná se rozum podřídil srdci a odpustil Edwardovi to, jak hodně mi ublížil. Možná se pletu, možná ne.

Odpoledne naštěstí uběhlo celkem rychle, a tak jsem se na konci poslední hodiny s radostí rozběhla k autu. Když jsem tahala z batohu klíčky, někdo mě zatáhl za auto. Už mi to připadalo jako rutina, když jsem spatřila tu dokonale krásnou tvář Edwarda, který mě sledoval svým pronikavým pohledem. Měla jsem pocit, jako by mě dokázal rentgenovat pouhým pohledem. Zachvěla jsem se.

„Promiň,“ omluvil se s úsměvem.

„Už jsem si zvykla,“ odvětila jsem mile. Pousmál se znovu.

„Bello, chci tě pozvat na večeři,“ řekl sametovým hlasem a já ztuhla. Večeře? Tak tohle jsem vážně nečekala! Ještě ráno bych mu řekla, ať mi jde z cesty, ale teď? V duchu jsem se radovala! Rozhodla jsem se to zkusit. Odejít můžu vždycky.

„Dobře, půjdu,“ zašeptala jsem nervózně. Na tváři vykouzlil svůdný úsměv, ze kterého se mi lehce zamotala hlava.

„Vážně?“ ujišťoval se.

„Jo, ale teď už mě pusť,“ přikázala jsem a tlak jeho těla polevil.

„V sedm tě vyzvednu, souhlasíš?“ zeptal se sladce.

„Fajn,“ špitla jsem a protáhla se kolem něj. Během minuty jsem už startovala auto a odjížděla z parkoviště. Byl pryč.

Cestou jsem přemýšlela nad dnešním dnem. Jako by bylo všechno vzhůru nohama! Už mě nedusila ta hluboko zakořeněná nenávist a musím říct, že jsem konečně mohla volně dýchat. Bylo mi dobře a tak jsem se už hodně dlouho necítila. Mým tělem proplouval zvláštní klid, který se mísil se vzrušením z očekávání dnešního večera. Už jsem se nechtěla topit v té beznaději, chtěla jsem zkusit znovu žít. A paradoxem bylo to, že tenhle pocit ve mně vyvolal ten, který byl důvodem mé bolesti. V kapse mi zavibroval telefon a já si přečetla smsku od Blair.

Bells,

přijedu až zítra, ještě musím v Seattlu něco dořešit a dnes jsem to nestihla. Pokus se, aby dům i auto vydržely do zítřka, jasný? Blair

Skoro jsem vykřikla radostí. Jestli se mi něco vážně hodilo, tak to bylo zrovna tohle! Strčila jsem mobil do kapsy a za chvíli parkovala u domu. Koukla jsem na hodinky, bylo přesně pět. Odemkla jsem a hodila batoh na židli v kuchyni. Vyběhla jsem nahoru po schodech a zamířila přímo do koupelny. Pod horkými kapkami jsem vydržela skoro hodinu, a když jsem vylezla ze sprchy, přeběhla jsem k šatníku. Probírala jsem ramínka plná oblečení, ale nic z toho se nehodilo na večeři s Edwardem. Chtěla jsem se aspoň pokusit vypadat co nejlépe, ale moje oblečení bylo prostě příliš obyčejné. A pak mi v hlavě prolétla nápaditá myšlenka. Přeběhla jsem na druhou stranu pokoje a otevřela skříň Blair.

„Tak se ukaž, Blair,“ špitla jsem zamyšleně a začala se probírat ramínky s oblečením. Když jsem narazila na černé koktejlky, zaradovala jsem se. Bylo štěstí, že jsme s Blair měly stejnou velikost, to mi to dost usnadnilo. Přehodila jsem šaty přes postel a vrátila se zpátky do koupelny. Zvlněné vlasy jsem si spletla do ledabylého drdolu a pár pramínků nechala spadat podél tváře. Opatrně jsem si nakreslila podél řas kouřovou linku a řasy přejela černou řasenkou. Tváře jsem si přepudrovala zdravíčkem a rty přejela ovocným leskem. Zamrkala jsem do zrcadla a usmála se. Líbila jsem se sama sobě, což bylo skutečně co říct. Zaplula jsem do pokoje, oblékla si černé prádlo a natáhla na sebe těsné šaty. S velkým úsilím jsem zapnula jejich zip a vydala se do krabic pod svou postelí, kde jsem měla schované boty, které mi kdysi koupila Blair. Jo, to se ještě chovala jako fajn ségra. Nikdy jsem je nenosila, ale dneska se mi vážně hodily. Nasoukala jsem do podpatků a trochu znejistěla. Nebyla jsem zvyklá chodit v takových botách, ale musela jsem se přemoct.

Po pár minutách neustálé chůze jsem konečně dokázala chodit normálně a držela slušnou stabilitu. Zbývalo mi posledních patnáct minut. Sáhla jsem do šperkovnice a připnula si do uší malé třpytivé kroužky. Na krk jsem přidala srdíčko a převoněla se svou oblíbenou vůní. Do malé kabelky jsem nasoukala potřebné nezbytnosti jako peněženku, klíče a pár drobností. Akorát jsem scházela dolů po schodech a na příjezdové cestě zastavilo auto. Naposledy jsem se prohlédla na chodbě v zrcadle a spokojeně vyšla z domu ven.

Edward stál pod schodištěm, a když se naše pohledy střetly, sledoval mě s neskrývaným zájmem. Pousmála jsem se a sešla schody. Vypadal naprosto dokonale. Měl tmavé džíny a černou košili, která obepínala jeho dokonale vyrýsované tělo.

„Ahoj,“ promluvila jsem první. Stále mě pozoroval.

„Sluší ti to,“ oznámil zaujatě a vykouzlil svůdný úsměv. Zadívala jsem se na špičku svých podpatků.

„Díky,“ hlesla jsem rozechvěle. Edwardův výraz zvážněl.

„Bello, já -“ Přitiskla jsem mu prsty ke rtům.

„Tady ne,“ šeptla jsem a protáhla se kolem něj. Než jsem došla k autu, už mi otvíral dveře.

Autem se linula příjemná klavírní hudba, která jemně dokreslovala náš rozhovor.

„Tak kam jedeme?“ zeptala jsem se a snažila se působit co neklidněji. Opatrně se ke mně naklonil, svou nádhernou tvář zastavil pár centimetrů od mé. Srdce se mi splašeně rozbušilo, jako pokaždé v jeho přítomnosti.

„Až k nebi,“ zašeptal mi do tváře a moje přesvědčení značně ochablo. Naprosto mě dokázal vyvést z míry a momentálně se mu to velmi dařilo. Trochu jsem se odtáhla a zadívala se do jeho hlubokých očí, které ke mně nyní promlouvaly.

„Myslela jsem, že jedeme na večeři,“ snažila jsem se o rozplynutí téhle atmosféry. Nenechal se rozrušit.

„To se nevylučuje,“ šeptl s úsměvem, kterým mě znovu přivedl do rozpaků. Než jsem stačila odpovědět, odtáhl se a černé Volvo se rozjelo do temné noci.

Po půl hodině jízdy jsme zaparkovaly u neznámého podniku. Než jsem se stačila vzpamatovat, Edward mě vedl dovnitř.

„Á, pan Cullen,“ promluvil recepční, když nás zahlédl.

„Prosím, následujte mne,“ oznámil s úsměvem a zavedl nás ke stolu, který byl ode všech ostatních oddělený. Všude si mihotal svit vonných svíček. Posadili jsme se. Nevěděla jsem, co mám čekat, ale jedno bylo jisté. Dnes večer se něco stane...