Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 1. kapitola - Příjezd

09.06.2010 (20:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4058×

Auto přijíždělo po příjezdové cestě a po chvíli se zastavilo…

„Ach bože, nesnáším stěhování!“

„Uklidni se, Blair, uvidíš, že to tu bude super,“ snažila jsem se zlepšit sestře náladu.

„Nebuď naivní, Bells. Jaká může být v tomhle zapadákově asi zábava?“ Nuceně jsem se usmála a Blair se na mě kysele zatvářila.

„No, ve škole se určitě nějací kluci najdou, uvidíš.“

„Tady? To sotva! Možná tak nějaký farmář nebo tak,“ reagovala otráveně.

Víc jsem na rozhovor s ní neměla sílu. Vzala jsem nám oběma kufry a táhla se do schodů domu za Blair. Když jsem se vyškrábala nahoru do pokoje, odstrčila jsem zavazadla ke skříni. Byla jsem na sestřino neomalené chování zvyklá. Nikdy se nestarala o věci a lidi kolem sebe. Pro všechny však byla tou krásnou a úžasnou Blair, která byla ve všem vždy nejlepší… a já jsem moc dobře věděla, proč tomu tak bylo. Moje sestra totiž nebyla obyčejná, byla upír. Díky své kráse byla neodolatelná a nikdo jí nedokázal nikdy říct ne. Za to já jsem byla jen obyčejný člověk, ta druhá. Už mnohokrát jsem Blair žádala o to, aby mě přeměnila, ale nikdy mi mé přání nesplnila. Tvrdila, že nejsem na takový život připravená…

„Bello?“ Moje myšlenky se rozvířily.

„Ano?“ otočila jsem se na Blair.

„Ta velká skříň je moje, jo?“ zeptala se. Smířeně jsem přikývla. Vlastně, já bych do tak velké skříně ani neměla co dát. Nemám tolik oblečení a věcí jako Blair. Zvedla jsem svůj kufr a začala vybalovat.

Odpoledne uběhlo jako nic.

Blair nahoře poslouchala hudbu, i když poslouchala je asi mírný výraz. Ten hluk otřásal skleničkami v baru. Snažila jsem se to ignorovat. V mikrovlnce jsem si ohřála těstoviny a zasedla ke stolu. Po chvíli řev nahoře utichl. Znuděně jsem hltala jídlo a přemýšlela o zítřku. První den v nové škole, jaké to asi bude? Trošku jsem se při tom pomyšlení otřásla, ale pravdou bylo, že jsem se přes svůj strach těšila.

V místnosti se zjevila Blair.

„Jdu lovit, vrátím se… no, prostě nečekej na mě.“ S těmi slovy zmizela ve dveřích. Nepřekvapilo mě to. Když jsem dojedla poslední lžíci, opláchla jsem talíř a vystoupala do schodů nahoru. Po horké sprše jsem se uložila do postele a opět zabředla do svých hlubokých myšlenek.

Jaké by to asi bylo, kdybych byla taky upír jako Blair? Byla bych taky krásná a kouzelná? Žila jsem ve stínu své sestry a to mě někdy opravdu ničilo. Proč by si někdo všímal někoho tak obyčejného jako jsem já? Oči se mi zalily slzami. Neměla jsem v životě štěstí a ani jsem nečekala, že mi někdy zaklepe na dveře. Musela jsem se prostě smířit s tím, kdo jsem a kam patřím. Když jsem se zahleděla na hodiny, trochu jsem se vyděsila. Bylo po třetí ráno a já musela za pár hodin vstát do školy. Přehodila jsem přes sebe peřinu a za pár minut jsem nevěděla o světě…

Ráno mě probudil hysterický budík, který jsem zabouchla.

Blair už vesele poskakovala po pokoji a snažila se najít oblečení pro dnešní den. Pomalu jsem vstala a zamířila přímo do koupelny. Obličej jsem si opláchla studenou vodou a zahleděla se na odraz v zrcadle. Nebylo to nic moc. Rozcuchané oříškové vlasy jsem si stáhla do culíku a pořádně si vyčistila zuby. Po chvíli vplula do koupelny i Blair. Byla opravdu krásná, ale asi trochu pozapomněla, že jdeme do školy. Měla na sobě krátkou řasenou sukýnku, tílko s hlubokým výstřihem a krátkou koženou bundu.

„Ehm, takhle chceš jít do školy, Blair?“ zeptala jsem se udiveně.

„Snad si nemyslíš, že se budu zakrývat jako ty?“ odpověděla a já hned zalitovala, že jsem vůbec něco řekla. V pokoji jsem se převlékla do pohodlných džínů a úzkého trička, na které jsem hodila mikinu na zip. Do batohu jsem v rychlosti naházela učebnice a sešity a během chvíle jsem stála u vchodu a čekala na Blair.

„Můžeš mi říct, co ti tak dlouho trvá??“ křičela jsem na ni zezdola.

„Nechci vypadat jako ty, sestřičko!“ ozvalo se. Opět jsem zalitovala, že jsem radši nemlčela.

Asi po pěti minutách nakráčela Blair k autu a mohly jsme konečně vyrazit.

Řídila ona, jako vždycky. Jak bych já mohla řídit její krásné černé porsche? Ani jsem nevěděla, kolik času uplynulo, nicméně jsme zaparkovaly u školy. Pociťovala jsem nervozitu, ale když půjdu s Blair, stejně si mě nikdo nevšimne. Všichni budou mít oči jen pro ni…

Vystoupily jsme z auta. Venku bylo chladno a kapky deště bubnovaly do oken. Proběhly jsme parkoviště a ocitly se u velikého vchodu do školy.

„Tak, Bells, ukaž, že jsi velká holka!“ pokynula mi Blair a zmizela v davu. Co? Ona mě tu nechala? Ale co, já svoji třídu najdu a ji k tomu rozhodně nepotřebuju. Sebevědomě jsem se rozešla do houfu studentů. Mýlila jsem se, všichni se po mně otáčeli a sledovali každý můj pohyb. Bože, tak to jsem přesně potřebovala! Zrychlila jsem krok a bezmyšlenkovitě se rozběhla chodbou. Učebna 15, učebna 15… Zastavila jsem se. Stála jsem u učebny patnáct. Super.

Vešla jsem do třídy a snažila si upravit mokré vlasy. Nedívala jsem se po lidech, jen jsem přímo vyrazila ke stolu profesora.

„Ááá, vy budete slečna Isabella Swanová, že ano?“ otázal se profesor.

„Ano, Bella, prosím,“ odpověděla jsem.

„Dobře, Bello. Tak se posaďte prosím.“

Neochotně jsem se otočila do třídy. Všude bylo plno. Když jsem se ale podívala znova, uviděla jsem jedno volné místo vedle nějakého kluka, který zrovna četl knihu. No paráda. Přistoupila jsem k jeho lavici.

„Promiň, jsem tu nová. Můžu si sednout? Nikde jinde není volno,“ dořekla jsem a kluk odložil knížku od tváře. V ten moment bych přísahala, že se mi na vteřinu zastavilo srdce. Dívala jsem se do tváře tomu nejnádhernějšímu klukovi, jakého jsem kdy viděla. Tvář měl dokonale vyrýsovanou a bledou, oči mu pod hustým obočím zářily jako dva jantary  a bronzové vlasy měl rozježené do všech stran. Usmál se na mě.

„Sedni si,“ řekl sametovým hlasem a já ztěžka polkla. Shodila jsem batoh z ramene a posadila se vedle něj. Moje tělo mě zrazovalo, celá jsem se chvěla.

„Je ti zima?“ ptal se nechápavě. V místnosti bylo opravdu teplo, takže to, že jsem se celá třásla, nedávalo vůbec žádný smysl.

„E-ne-ne, dobrý,“ vykoktala jsem a on se na mě znovu usmál.

„Jsem Edward, Edward Cullen,“ představil se.

„Já jsem Bella, Bella Swanová.“

„Těší mě, Bello,“ řekl přívětivě. Pak se otočil a začal si zapisovat látku. Celou hodinu jsem ho sledovala a nedokázala se pořádně soustředit na výklad. Když pak zazvonilo, jenom se letmo rozloučil a zmizel v chodbě. Bože, byla jsem jako omráčená. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je Edward skutečný. Zbytek dne jsem ho už neviděla a trochu jsem zalitovala, že jsem nebyla sdílnější a nedozvěděla se o něm víc.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 1. kapitola - Příjezd: