Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojčata - 7. Vidím minulost

10.04.2010 (22:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2971×

VIDÍM MINULOST
(Seth)

Bella se vyznamenala. Sice bych si taky rád naživo vyzkoušel boj, který jsem poctivě cvičil tři roky, ale pohled do Belliných zářících očí mi za to stál. Vyzkouším si to na dalším upírovi. Běžel jsem lesem k vesnici, ale Bellu jsem za sebou neslyšel. Věděl jsem, že nevyběhla hned po mně, ale při její rychlosti by tu už dávno měla být. Najednou se moje nálada změnila a já se o ni začal neskutečně bát, přestože jsem věděl, že je mnohem silnější a rychlejší než já. Ani chvilku jsem neváhal a smykem se otočil. Běžel jsem na místo, kde jsem ji já hlupák nechal.

Když jsem doběhl, uviděl jsem Bellu, jak svírá ruce za zády nějaké zrzavé upírce.
„To je dost, že jdeš,“ zasmála se a mrkla na mě.
„Co se stalo?“ dostal jsem ze sebe.
„Zabili jsme jí partnera, tak by se chtěla mstít,“ odfrkala si a ukázala na upírku.
„Aha, tak promiň,“ řekl jsem upírce, „ale neboj, hned půjdeš za ním,“ dodal jsem.
„Co jste zač?“ zavrčela a snažila se vytrhnout z Bellina ocelového sevření, ale marně.
„Tvoji vrazi,“ povzdychla si znuděně. „Tahle je pro tebe,“ řekla mi a usmála se.
„Děkuju,“ zasmál jsem se s ní a přiblížil se k nim. Bella ji pustila a vyskočila si na větev blízkého stromu, aby měla lepší výhled.

Upírka se přikrčila do bojové pozice a začala na mě nenávistně vrčet. Já jsem cítil, jak celým mým tělem prostupuje vlna energie a adrenalinu. Ona stále sebevědomě vrčela, ještě jí nedošlo, že brzy zemře. Možná si myslela, že vyhraje. Že má šanci, ale nebudeme si lhát, neměla ani tu nejmenší.

Už mě nebavilo ji jen pozorovat, moje tělo chtělo víc. Chtělo se na ni vrhnout a rozcupovat ji na malinkaté kousky. Chtělo trhat její maso a házet ho do ohně. Cítil jsem, jak moje mysl ustupuje do pozadí a začínají mě ovládat pudy. Vrhl jsem se na ni, nechtěl jsem to nijak protahovat, ne že by mi jí bylo líto, ale už jsem chtěl cítit ten pocit, až ji budu cupovat na kousky. Vší silou jsem do ní narazil, ale najednou jsem ztuhl.

Před očima se mi promítaly nějaké obrazy a události. Postupně střídaly jeden druhý obrovskou rychlostí, ale já si vše do detailu pamatoval. Viděl jsem, jak malé miminko zachumlané v dece sleduje svoje rodiče, kteří se na něj usmívají. Jak ji matka učí domácím pracím. Jak jedné noci šla oznámit prarodičům její zásnuby. Jak, když se vracela, napadl ji upír a přeměnil. Byl to ten, kterého jsme zabili předtím. Jak zabíjela nevinné lidi a vůbec toho nelitovala. Mučila je, děti i dospělé. Nikdy jí to jako špatné nepřišlo, prostě zabíjela, jak z hladu, tak pro potěšení. Byla to hrůza. Kdybych nebyl upír, asi bych se pozvracel. Moje zastřená mysl byla zpět, ale teď jsem ji toužil zabít víc než předtím. Ne, abych ukojil svoje touhy, ale jako trest za vše, co dělala. Jak žila.

Viděl jsem celý její život za pár vteřin, ale i to byla pro upíra dostatečně dlouhá doba. Já za ni poznal její minulost, ona využila situace a napadla mě. Ležel jsem přišpendlený na zemi a ona se zrovna chystala zakousnout se mi do krku. Než to však stačila udělat, letěla vzduchem takovou silou a rychlostí, že po cestě porazila několik stromů. Bella se nade mě naklonila a nejspíš se chtěla zeptat, co to bylo, nebo jestli jsem v pořádku. Ale zastavil jsem ji.
„Jsem v pohodě, vysvětlím ti to pak. Chyť ji,“ shrnul jsem vše a vyskočil na nohy. Bella už přede mnou nestála, ale jedna šmouha mířila směrem, kde před malou chvílí ta upírka rozlámala několik stromů.

Začal jsem si naštvaně vybírat listí a trávu z vlasů a oprášil si záda. Jelikož byl podzim a na zemi byla spousta mokrého listí, šlo to ztuha. Než jsem skočil se svou očistou, stála přede mnou Bella a v rukou zase svírala tu upírku. Pohledem jsem jí naznačil, ať jde, že si to hodlám vyřídit sám. Nevypadala, že by s tím souhlasila, ale beze slova ji pustila a vzdálila se.
„Druhý pokus?“ zasyčela na mě ta upírka posměšně.
„A zároveň ten poslední,“ ušklíbl jsem se a skočil po ní. Tentokrát jsem se o obrazy, které se mi míhaly před očima, nezajímal. Prostě jsem je ignoroval a zaměřil se jen na to, co dělám já.

Netrvalo dlouho a my jsme beze slov házeli její ostatky do ohně, který Bella zažehla svým darem. Nijak zvlášť jsem nevnímal, co tam házím, protože jsem dumal nad tím, co se to se mnou stalo. Proč, když jsem se jí dotkl, viděl jsem nejspíš její minulost? Mám pocit, že upíři spát ani bláznit nemůžou, takže co to bylo? Jediné vysvětlení by asi bylo, že mám taky dar. Vidět minulost. Ale už tolikrát jsem se dotýkal Belly a nic. Je pravda, že od doby, co je ze mě upír, jsem se dotkl jen jí a té upírky. Teď tu jsou asi dvě možnosti, buď mám dar já, nebo ho měla ona. Třeba mě jen chtěla zmást, tak mi ukazovala její minulost. Chtěla, abych nedával pozor a tak jí poskytl příležitost k výhře. A pokud za to vážně můžu já, pak to na Bellu asi neplatí. Třeba je i odolná vůči upířím darům. To by bylo logické, když je přemožitelka, ne?

„Tak co to bylo?“ zeptala se Bella, když do ohně hodila poslední kus jejího těla. Sedla si na polámaný strom a oči mi nedočkavě upírala do tváře, aby dala jasně najevo, že poslouchá.
„No, když jsem se jí dotkl, začaly se mi před očima míhat obrazy. Postupně se z toho stával jeden příběh a já do něj byl tak ponořený, že jsem si nevšímal ničeho okolo. Prostě se mi před očima promítala její minulost,“ svěřil jsem se jí.
„Cože?“ vykulila na mě oči.
„Mám dvě teorie,“ nevšímal jsem si jejího překvapení, „buď mám taky dar, vidět minulost a na tebe neplatí, protože jsi přemožitelka, nebo ho měla ona a chtěla mě zmást, takže mi ukazovala svůj život,“ seznámil jsem ji se svými úvahami.
„No páni,“ vydechla. „To je super!“
„Ani bych neřekl. Jako člověk byla hodná holčička, měla se vdávat, ale ten upír, kterého jsme zabili, ji jednoho dne přeměnil a ona s ním zůstala. Mučili lidi, i děti. Hráli si s nimi, než je zabili,“ otřásl jsem se.

„Teď už nikomu neublíží,“ řekla tiše a sklopila hlavu.
„Díky nám,“ dodal jsem pyšně. Na to Bella zvedla hlavu a usmála se na mě.
„Tak co, jdeme na dalšího? A musíme vyzkoušet tvůj nový dar,“ spustila hned.
„Nevím, jestli mám dar,“ připomněl jsem jí.
„Vždyť říkám, že to jdeme zkusit,“ zasmála se, vyskočila na nohy a chtěla se rozeběhnout k vesnici.
„Počkej! Mám žízeň,“ zabrblal jsem.
„Jo pravda, málem bych zapomněla. Taky mám hlad,“ plácla se do čela a vystartovala na druhou stranu lesa.

Zakroutil jsem nad ní hlavou, jak mohla zapomenout, že má hlad? Taky celý den nic nejedla, měl jsem jí to připomenout. Vždyť je to moje malá sestřička a já bych ji nechal umřít hlady. Ale asi bychom si měli pořídit domek a bydlet normálně. Mně to sice nevadí, ale pro ni musí být nepohodlné neustále spát v lese. A to nemluvím o jídlu, vždyť žije jen z lesních plodů, hříbků a zvěře.

Nějak jsem se zamyslel, měl bych na ten lov. Než jsem se však stihl vydat za svojí budoucí kořistí, Bella byla zpátky a v rukou nesla dva zajíce. Většinou byla na srnky, ale nerada je zabíjela. Přiběhla na mýtinku, na které jsme se nacházeli, a rozhlížela se po budoucím ohništi. Když pohlédla na již dohořelé ostatky té upírky, samolibě se usmála a tiše zašeptala: „Skóre: dva.“

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojčata - 7. Vidím minulost: