Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě rodiny - 4.kapitola

04.05.2009 (09:19) • Astirie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2099×

DVĚ RODINY

5.KAPITOLA : BOJ

Tato část je z Bellina pohledu:

Opravdu mě vyděsil.

Jak se mám rozhodnout? Jít proti rodině a nebo zabýt upíra, kterého asi miluji?

,,Ahoj Carlisle! Jak se ti pořád vede starý brachu. Je to dlouhá doba co jsem se naposledy viděli.“ No jistě otec jako vždy velice milý a usměvavý. Naprosto falešný!!!

,,Zdravím Markusi! Vedlo se mi velice dobře, až do té doby než jsi se nás poctil svou návštěvou!“ Carlisle, milý upír. Musí být velice dobrým otcem a manželem. Rozhodla jsem se! Jdu proti své rodině, neublížím jim, jen se je pokusím zastrašit, aby odešli a nechali Cullenovic rodinu na pokoji. Udělám to teď hned! Proč čekat, buďto je zaženu a nebo pro ně aspoň zemřu.

,,Tak Carlisle, určitě víš proč tu jsme! Tak nebudu chodit kolem horké krve a řeknu to hned, přidáte se na naši stranu. Na stranu pravých krvelačných upírů! Buďto ano a nebo ne! Když ne, tak je to váš konec!!!“

,,Naše odpověď je jednoznačná. Ne Markusi, nepřidáme se k vám. Nehodláme se stát krvelačnými bestiemi, které neumí nic jiného, než zabíjet nevinné lidi!“

,,Tak to bude vaše smrt!!!“ Ano otec nikdy nezklame.

,,Tak pojďte. Uvidíme kdo to nakonec přežije!!!“ Carlisle, vždy čestný a jednoznačný.

V tu chvíli se všichni Cullenovi postavily do řady před Esme. Pravá rodina, všichni za jednoho, jeden za všechny.

Bello! Až řeknu teď spustíš svou stěnu, která je kolem nás. My zaútočíme na Cullenovi. Ano!!! …Jasně rozkazy vždy pouze v myšlenkách.

Tak s tím nepočítej tatínku! Otevřela jsem svou mysl, aby měla volný průchod a spustila jsem stěnu, která byla kolem nás. Viděla jsme že na to Edward hned zareagoval.

Musím mu dát vědět co se bude dít. Odblokovala jsem svou ochranou bublinu, kterou mám kolem své mysli naprosto automaticky.

Edwarde, slyšíš mě? Prosím ať to vyjde.

Ano! Kdo jsi a co jsi sakra zač! Proč se snažíš zničit mojí rodinu a jak to že s tebou můžu mluvit!

Teď není čas na vysvětlování. Jenom mě prosím poslechni. Jmenuji se Isabella a snažím se zachránit Esme. Nedělejte s rodinou nic, snažte se pouze ochránit Esme. O zbytek se postarám já. Prosím věř mi.

… Dobrá, teď nemáme jinou možnost, ale jestli nás zradíš, věř že tě vlastnoručně zabiji!!!

Musela jsem se usmát. Pouze jsem přikývla, že beru jeho výhružku na vědomí a uzavřela jsem zpět svojí bublinu.

Otec s ostatními už byli téměř u Cullenů. Tak jdeme se do toho pustit! Využila jsem svou schopnost a předběhla je během jedné poloviny nanosekundy.Postavila jsem se před ně a udělala ochranou stěnu kolem Cullenů. S nimi do ní nepůjdu, přece jenom by se mohli o něco pokusit a nakonec mě zabít.Nebála jsem se o sebe, ale o to že kdyby mi ublížily, tak bych neudržela stěnu.

Otec se hned s ostatními zastavil a vyjeveně na mě koukali. Cítila jsem stejný pohled i v zádech, který vysílali Cullenovic, v tu napjatou chvíli jsem slyšela šeptat Edwarda k ostatním. Díky bohu. Poslechl mě a teď dává ostatním vědět co se děje.

,,Bellinko? Co to děláš? Máš pomáhat nám, ne jim! Ty jsi z toho zmatená viď, pojď k nám.“ Ach jo, tohle bude bolet.

,,Ne tati, nejsem zmatená! Nesmíš jim ublížit! Já pomůžu jim. Chceš zničit naprosto skvělou rodinu a to ti nedovolím.Oni jsou tisíckrát lepší, než jedna desetina tebe!“

,,Isabello Volturi! Co to tu říkáš! Okamžitě pojď sem a pros mě na kolenou za odpuštění, že jsi něco takového řekla!“

,,Ne už nikdy mi nebudeš rozkazovat! Já ti nedovolím abys jim nějak, jakkoliv ublížil! Jestli je chceš musíš nejdříve zabít mě, svojí vlastní dceru!“

,,Fajn! Mám ještě dvě děti! Útok!!! Všichni víte co máte dělat!!! Zabijte ji, společně s nimi!“

Ano tati, všichni ví co mají dělat, ale já to vím také!

Jane, Alec, Verona, Felix a Demetri se hned vrhli ke Cullenům. Ti jsou teď v bezpečí, mají kolem sebe mojí stěnu. Všech pět se vrhlo proti nim, ale neškodně se odrazily od stěny. Viděla jsem jak všichni za ní vyvalili oči na mojí maličkost. Jen jsem se na ně usmála a věnovala se mému tatíkovi.

,,Bello, proč to děláš. Vždyť pro tebe nic neznamenají. Jsou to jen další upíři“

,,Ne tati. Já ti něco neřekla. Kromě mojí jedné schopnosti a to té že umím blokovat ostatní schopnosti, mám ještě další tři. První schopnost je ta, že umím schopnosti ostatních i přebírat, druhou schopností umím léčit ostatní a třetí schopnost je ta nejlepší. Umím kolem sebe i ostatních vytvořit neprostupnou bariéru, přes kterou se nikdo nedostane jak fyzicky, tak i psychicky. Proto se ostatní nemohou dostat ke Cullenů.“

,,Je vidět, že má hodná dcera nebyla vždy tak hodná. Jak tak ale poslouchám, tak bez tebe se k nim hravě dostaneme. Takže se stačí zbavit tebe a je to.“ Jo tak to jsem čekala, pro výhru vše že ano.

,,Tati prosím nechci vám ublížit. Stáhněte se a odjeďte. Dokud je ještě čas.“

,,Ale Bello, copak nevíš že já neprohrávám!!!“ V tu chvíli se otec velice potutelně usmál, proč?!

„Ááááááááááááááá …“

Co to bylo? Rychle jsem se otočila, ale to jsem neměla udělat. Otec toho hned využil a srazil mě k zemi.

,,Demetri, Veronu, pojďte sem podržet Bellu. Ať nedělá hlouposti.“

Přes nohy těch dvou jsem viděla jak Klaris s Leonou drží každá z jedné strany Esme. Musela mi na chvíli povolit stěna když jsem mluvila s Markusem.

Demetri s Veronou mě každý chytil z jedné strany za ruce a otec si stoupl přede mě. Viděla jsem jak Cullenovi vyděšeně těkají očima mezi mnou a Esme.

,,Tak Bellinko. Teď tě musíme zabít, jiná možnost není. Musíš mě pochopit. Ty mě nechceš pustit ke Cullenům a já k nim moc chci. Sbohem Bell, byla jsi mi dobrou dcerou.“

Co teď. Musím ji zachránit. Síly mi rychle ubývají. Moc jí vydávám na udržení štítu kolem ostatních.

,,Leono, Klaris! Zabijte ji.“ Neee …  Obě dvě se hned vrhli na Esme a začali dělat svou práci.

,,Neeeeeeee … “ Carlisle a ostatní tloukli do stěny a snažily se k ní probojovat. Ne to nesmím dovolit, to by byl jejich konec.

Zbývá mi poslední šance.

Využiji Janeninu sílu. Z alarmovala jsem všechny své zbývající síly a soustředila jsme se na svojí celou rodinu.

BOLEST!!! HROZNÁ MUČIVÁ BOLEST!!! SŽÍRÁ VÁS OHEŇ!!! POMALU UMÍRÁTE!!!

Účinek se dostavil ihned. Všichni se váleli po zemi a ječeli bolestí. Rychle jsem přeběhla k Esmé, vzali ji do náruče a přeběhla s ní k okraji stěny, za kterou stáli Cullenovi. V tu chvíli jsem ukončila své myšlenky. Všichni se na chvíli posadily a hned na to vyskočily na nohy. Stáli proti mně nyní všichni a vyděšeně se na mě dívaly.

,,Pře ze mě se nedostanete. Odjeďte zpět do Volltery a sem se nikdy nevracejte! Nebudu vám ubližovat, ale jen pokud mi nedáte záminku!“

,,Nyní odejdeme Bello, ale věz, že se sem jednou vrátíme a ty budeš litovat svých činů!“

,,Jasně tati, jsem si toho plně vědoma! Sbohem, vzpomínejte na mě v dobrém.“

Po mé poslední větě se všichni otočily a rychlým během se vraceli zpět k autům. Prošla jsem si ještě jejich myšlenky a našla v nich bolest, nenávist, nevěřícnost, ale také slib. Chvíli od nich bude pokoj.

Podívala jsem se dolů na Esme a zděsila se. To co mi leželo v rukách už nebyla Esme, ale jen nějaká roztrhaná hadrová panenka. Rychle jsem ji položila na zem, sedla si k ní a stáhla ochranou bariéru kolem Cullenů, ale pro jistotu ji utvořila kolem sebe a Esme.

Všichni se hned k nám rozběhli, chtěli vědět jak je na tom Esme. Jen co jí uviděli, všichni klesli na kolena a děvčata s Carlislem začali vzlykat bez slz. Mě začali stékat slzy po tvářích, ale věděla jsem co mám dělat.

,,Proč nás k ní nepustíš. Aspoň mi dovol jí udělat důstojný pohřeb a rozloučit se s ní. Děkuji ti, že jsi ochránila zbytek mé rodiny, ale jdi prosím pryč. Musíš se schovat, jinak tě Vollturiovy snadno zabijí.“ Ach Carlisle. Neboj nenechám Esme umřít.

,,Nepustím vás k ní. Nedůvěřuji vám na tolik, abych si byla jistá, že se mě nepokusíte zastavit. Žádného pohřbu nebude třeba ( leda tak mého, pokud neudržím sílu na svůj vlastní život ). Nemáš zač, udělala jsem to ráda. Musela jsem vás ochránit, jste tak nejhodnější rodina jakou jsem měla čest poznat. Neboj nenechám ji zemřít. Jen vás chci poprosit, je možné že jí předám cely svůj život. Veškerou svou sílu. Mohli by jste mě někde pohřbít, nechci tu jen tak zůstat ležet na zemi.“

,,Ale o čem to mluvíš Bello! Proč by jsi pane bože měla umírat. Já tomu nerozumím!“ To bylo poprvé co jsem slyšela Edwarda takhle promluvit. S takovou bolestí a to snad není možné, že by i láskou v hlase?

Esme se rychle a bolestivě nadechla. Musím rychle začít jinak už bude pozdě. Rychle jsem vyndala z kabátu stříbrný nůž, který byl namočen v jedu upírů a podřezala jsem sobě žíly na obou rukách. Krev se hned začala valit z ran a já cítila jak mě opouští i zbytky sil, které mi ještě zbyli. Má krev se začala na zemi vsakovat do půdy.

,,Bello, co to děláš?! Vždyť se zabíjíš! Přestaň s tím!“ Ach Edwarde, jak bych tě chtěla milovat. Navždy, navěky a nikdy nepřestat.

Rychle jsme své ruce začala dávat nad rány a tam kde má krev dopadla, se zranění začala hojit. V duchu jsem pořád dokola opakovala ,,UZDRAVIT“. S mojí krví jsem do Esmenina těla dodávala i svou energii.

Trvalo to hrozně dlouhou dobu, než jsem všechny rány zacelila, ale povedlo se. Cítila jsem jak se Esme začala vrtět. Rychle se posadila do sedu a já kolem ní stáhla ochranou bublinu. Všichni se k ní okamžitě vrhli a začali ji objímat. Byla to šťastná chvíle.

Vstala jsem. Pomalu a opatrně a chtěla odejít, ale neudělala jsem ani krok a hned jsem znovu padla k zemi. Ztraceně, jsem moc slabá. Cítila jsem jak mě opouští i poslední zbytky sil a života. Snažila jsme se udržet kolem sebe svou ochranou bublinu, ale bylo to čím dál tím těžší.

,,Bello? Bello! No tak dej pryč tu stěnu. Rychle prosím. Carlisle tě zachrání, prosím udělej to.“ Edward a Carlisle se nade mnou skláněli a snažily se dostat až ke mně. Zbytek rodiny za nimi stál a úzkostlivě na mě koukali.

,,Je pozdě. Bohužel, ráda jsem vás všechny poznala. Nelituji toho co jsem udělala, jsme ráda že Esme žije. Opět budete šťastnou rodinou.“ Hlas se mi zadrhával a už byl jen tichým šepotem.

,,Ne Bello. No tak, rychle ji zruš. Ty musíš žít. Prostě musíš!“ Edward Cullen. Jak krásně to jméno zní. Jak ráda bych byla Cullenová.

V tu chvíli jsem musela vykřiknout bolestí. Cítila jsem se jako v ohni. Všude po těla mi proudil oheň. Ohromná bolest na mě tlačila ze všech stran.

,,Bello!!!“ Rychle jsem se otočila za tím hlasem a uviděla jsem jak se na mě Edward úzkostně kouká. Bál se o mě, teď už jsem to viděla.

,,Miluji tě Edwarde.“ On na mě celý šokovaný koukla.

,,Já … Já … Já tebe taky Bello. Už od první chvíle co jsem tě uviděl.“ Ach, on mě miluje. Jsem ten nejšťastnější upír na světě.

Umírala jsem s Edwardovou láskou v srdci. Bolest se znovu ozvala a mé vědomí s mou ochranou stěnou zmizelo. Poslední co jsem ucítila byla hrozná bolest a studené ruce, které mě chovali v náruči. V jeho náruči.

,,Bello … nééééé!!!“ Miluji tě Edwarde a vždy budu … !

Autor: Astirie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě rodiny - 4.kapitola: