Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 37. kapitola

16.05.2012 (17:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5472×

37. kapitola

Bella

Bylo to strašně narychlo. Neměla jsem si co sbalit. Všechny věci jsem měla v bytě. Zůstal mi to jen kufr s věcmi na líbánky, které ovšem byly pro návštěvu Philadelphie nevhodné. Vybrala jsem jen pár kousků, které byly použitelné, a sbalila je do příruční tašky.

„Zajdeme do bytu a vezmeme tvé věci,“ ujistila mě Adele. „Sbalím ti pak nějaké oblečení a pošlu ti ho.“
„Nevím, jak dlouho se tam zdržím, určitě se ozvu,“ slíbila jsem. Vidina odjezdu mi opět rozproudila krev v žilách. Těšila jsem se, až vypadnu na druhý konec států.

„Felipe ta…“
„Výpověď vyřídím, nemusíš se bát,“ usmál se na mě.
„Děkuju.“ Sledovala jsem ty dva, jak stojí vedle sebe, ale tak jinak než normálně. Byli si blíž, a co chvíli se po sobě podívali.

„Neuteklo mi něco?“ Adele se začervenala a sklopila pohled. Felipe ji objal okolo ramen. Bylo to jasný. „Proč jste mi nic neřekli?“ divila jsem se. Byla jsem ráda, že jsou konečně spolu, aspoň někomu to vyšlo. Oni k sobě patřili, už od začátku se doplňovali, bylo jen otázkou času, než to dají dohromady. Adele konečně překonala své obavy a teď… I přesto, že jsem z nich měla radost, se mi udělalo smutno. Tak nějak jsem žárlila na to, že oni mají jeden druhého a já mám velký kulový.
„Nějak nebyla vhodná příležitost,“ řekla Adele, stále trochu nervózní.
„Ale byla, dobrý zprávy teď potřebuju, a tohle je jedna z nich. Moc vám to přeju.“ Usmála jsem se, jak nejlépe jsem dokázala a objala je. „Koukejte na sebe být hodní,“ zašeptala jsem a potlačovala pálení v očích.

„Budu muset jet, abychom se dostali včas na letiště. Ozvu se, a kdyby…“ Chtěla jsem říct, že kdyby se objevil Edward, ať mi dají vědět, ale proč by mě to vůbec mělo zajímat, on už nepatří do mého života. „Mějte se tu.“

Zamávala jsem jim, popadla své zavazadlo a šla najít Cyruse, který mě měl odvést do hotelu, kde bydlí Debbie s Danielem.

Když se letadlo vzneslo do vzduchu, pevně jsem semkla víčka a dlaně sevřela do pěstí. Připadalo mi to takové definitivní. Jako bych odjížděla navždy. Možná to tak skutečně bylo. Odjíždí stará hloupá Bella, která věřila v lásku a ve změně člověka k lepšímu. Tahle Bella se ale už nevrátí.

Adele

Bella odjela na letiště a my osaměli. Žuchla jsem na gauč jako pytel brambor a schovala si obličej do dlaní. Tohle… bylo to hrozný. Měla jsem Belle říct pravdu, měla jsem, jenže co bych jí vykládala? Řekla jsem tvému snoubenci, aby ti o sobě řekl pravdu a on to neudělal a radši to vzdal a Bella by se určitě zeptala, jaká pravda to měla být. No a na to už bych odpověď neměla. Dostali bychom se tam, kde to všechno začalo a to k tomu, že já osobně bych jí to říct neměla.

„Je ti něco?“ Cítila jsem, jak se pohovka vedle mě zhoupla, jak si Felipe sedl.
„Pořád to samý,“ zamumlala jsem. Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě na hruď.

Vydechla jsem a obtočila mu ruce kolem pasu. Felipe mě líbnul do vlasů, zatetelila jsem se blahem, ale i přesto jsem pořád myslela na to, co jsem provedla a co jsem měla říct a neřekla.

„Měla jsem mlčet.“
„Pozdě litovat,“ namítl.
„Já vím. Netušila jsem, co to způsobí, vážně jsem nechtěla,“ vysvětlovala jsem už asi po milionté.
„Já to chápu. Ono se to nějak vystříbří, jen tomu musíš dát čas.“ Prsty se mi probíral ve vlasech. Mělo to úžasné uklidňující účinky.
„Nesnáším černý svědomí.“
„To přejde. Jednou jí to povíš, vyříkáte si to.“
„Myslíš, že je šance, že… no, že Edward s Bellou budou někdy spolu?“ ptala jsem se opatrně. Bála jsem se, že odpověď bude záporná.
„Po tom, co všechno spolu prožili… vždyť víš, jak to bylo na začátku. Jim je určené být spolu,“ ujišťoval mě Felipe, ale moc jsem tomu nevěřila. Nevím, jestli bych byla ochotná odpustit svému snoubenci, kdyby mě nechal u oltáře.

Chvíli jsme mlčeli. Mně se hlavou honily černé scénáře toho, co by mohlo následovat. Bella mi tohle určitě neodpustí. Bude mě nenávidět. Z kamarádky jsem se stala záporákem číslo jedna. Jen ti ničí život hlavním hrdinům, kteří se najdou, jsou spolu šťastní a pak… prostě. Pak přijdu já a zvořu to jak nejvíc to jde.

„Nechceš něco k jídlu?“ Felipe přetrhl proud mých myšlenek.
„Hmm,“ přemýšlela jsem. V břiše mi zakručelo. „Tak asi jo,“ pousmála jsem se.
„Slyším. Něco ti připravím a pak půjdu.“ Odebral se k lednici, aby zjistil stav mých zásob.

Byli jsme spolu sotva tři dny. Celou tu dobu u mě byla Bella, takže se o soukromí nedalo vůbec mluvit. Felipe se občas ukázal a večer se klidil domů, ale dneska…

Zvedla jsem se a pomalu se přišourala ke kuchyňskému ostrůvku. Opřela jsem se o něj lokty. Sledovala jsem, jak Felipe vybaluje toustový chleba, šunku a v šuplíku lednice hledá nějakou zeleninu.

„Nemohl bys tu zůstat?“ zeptala jsem se jako by nic, ale když jsem zaznamenala pohyb jeho postavy, sklopila jsem hlavu a studovala vzor pracovní desky. Blbnu no, ale nějak jsem se na něj po té přímé nabídce nedokázala podívat. Najednou se mi v zorném poli objevily dvě paže, objaly mě kolem pasu a přitiskly k pevnému tělu. Felipe mě políbil a pak mě chytil za bradu, abych už nemohla uhýbat pohledem.

„Rád tu zůstanu, pokud si to vážně přeješ.“ Utápěla jsem se v jeho zlatých studánkách a byla schopná jen přikývnout. Usmál se, vlepil mi pusu na nos a vrátil se k přípravě večeře.

ȵȵȵȵȵ

Zamručela jsem a pomalu otevírala oči. Nesnášela jsem rána. Proč vůbec ráno existuje. Nikdo ho nemá rád. Ale něco bylo jinak. Místo obvyklého budíku mě budily chladné polibky na rameni, které postupovaly směrem ke krku. Vzdychla jsem. Vzpomínka na včerejší noc se vrátila a mě zaplavil blažený pocit. Přetočila jsem se na záda a poslepu si přitáhla jeho hlavu blíž, aby mě mohl políbit.

„Nechci vstávat.“
„Řekl bych ti, že nemusíš, ale nevím, co by ti na to pověděli v práci,“ mumlal mi rtů a rukou mi přejížděl po břiše.
„To nevím, ale vstávání se asi posouvá,“ zasmála jsem se a přesunula se nad něj.

ȵȵȵȵȵ

V práci se to vleklo jako natahovaná žvýkačka. Nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím Felipeho. Nevím, co se to stalo, ale měla jsem pocit, že bez něho nevydržím ani minutu. Byla jsem zamilovaná jako puberťačka a to jsem si myslela, že už mě to nikdy nepotká.

Povzdychla jsem si a znovu se podívala na hodiny. Měla jsem jít po práci do firmy vyzvednout Felipeho, abychom zabalili Belliny věci. Nechala mi klíč, abychom se dostali do bytu, protože Edwardovi se stále nikdo nedovolal.

Nevím, jak moc ho hledali, možná vůbec, proč taky, nebyl důvod. Bella odjela a tím to celé skončilo. Aspoň to tak vypadalo. Nedokázala jsem si představit, jak se ti dva musí cítit. Tahle jediná věc kalila to dokonalé štěstí, které jsem právě prožívala. A že to nebyla žádná maličkost, ale v tuhle chvíli jsem s tím nemohla nic dělat.

Dveře domu, kde se nacházel Edwardův a Bellin byt jsem odemykala se zvláštním pocitem. Párkrát jsem tu byla, ale pokaždé jsem zvonila. Otevírání dveří bytu bylo jako lézt do soukromí nejlepší kamarádky.

„Tak kde začneme?“ zeptal se Felipe, který svíral složené kartónové krabice, do kterých budeme balit.
„Asi oblečení.“ Zdálo se mi to nejjednodušší. Otevřela jsem dveře šatny, která byla spojená s ložnicí, počkala, až Felipe složí první krabici a začala do ní skládat trička.

Nebyli jsme v bytě ani pět minut, když klaply dveře. Nadskočila jsem leknutím. Připadala jsem si jako zloděj, jako by mě chytili při činu.

Ani jeden z nás se nehnul. Poslouchaly jsme kroky, které mířily k nám, a za okamžik se zjevila Edwardova postava.

„Co tady děláte?“ zeptal se bez pozdravu. Vypadal příšerně. Rozcuchaný, na sobě stále smoking na svatbu, oči úplně černé. Šel z něho strach.
„Kde jsi byl?“ ptal se hned Felipe místo odpovědi. „Neustále ti voláme.“
„Nemám telefon,“ odbyl ho. „Ptal jsem se, co tady děláte.“
„Balíme Belliny věci,“ pípla jsem. Edward mě probodl pohledem. Jasně, já vím. Moje vinna. Přikrčila jsem se a raději urovnávala trička v krabici, aby se tam toho vešlo víc.
„Její věci?“ divil se. „Kde vůbec je?“
„Mám takový pocit, že do toho ti už nic není,“ řekl Felipe mírně. „Po tom cos udělal, tě už nikdy nechce vidět. Moc jsi jí ublížil, Edwarde. Proč jsi to vůbec udělal? Proč jsi to udělal jí? Miluje tě a ty jí taky, tak proč bylo tak těžké říct jí pravdu?“ 

Edward mlčel jak zařezaný, ale přece jen promluvil. To co mu říkal Felipe, úplně ignoroval.

„Nechte ty věci, kde jsou, nikam se nestěhuje.“
„To nezáleží na tobě. Bella nás poprosila, abychom jí sbalili věci, a to taky uděláme. Nedělej to horší než to je.“ Felipe mluvil potichu, ale za to důrazně.
„Chci s ní mluvit.“
„To není možné. Myslím, že ona by to nechtěla.“ Poslouchala jsem jejich rozhovor a snažila se být neviditelná. Zřetelně jsem cítila Edwardův pohled zařezávající se mi do temene. Měla jsem chuť vyskočit a začít se mu omlouvat, ale teď nebyla vhodná příležitost.

„Sakra,“ křiknul Edward, až jsem sebou trhla a praštil pěstí do zdi. Vydrolila se omítka a v cihlách zůstal dolík po jeho pěsti.
„Uklidni se.“ Felipe ho chytil za ramena a vedl ho do ložnice. „Nejdřív se dojdi vysprchovat a převléknout. Taky by sis měl zajít na lov. Pak si promluvíme.“ Mluvil k němu jako k dítěti, které si umanulo, že chce svou hračku, ale ta prostě není dostupná, a zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si to uvědomil, protože Edward zavrčel a chytil Felipeho za límec košile.

„Ne,“ vyjekla jsem se. Byl tak rozčílený, že by mu klidně ublížil, o tom jsem nepochybovala.

„Můžeš si to vybít na mně, ale ničemu to nepomůže,“ řekl Felipe jako by nic a o krok poodstoupil.
„Já jsem jí nechtěl ublížit, nechtěl jsem to udělat.“ Z Edwarda vyprchala všechna bojovnost a zbyl tam jen zdrcený muž, který neví, co si počít. „Dostal jsem strach. Prostě jsem si myslel, že by mě opustila, tak jsem byl první, kdo odešel. Ale já nechci být bez ní.“ Kdyby to bylo možné, určitě by mu tekly slzy, aspoň tak vypadal jeho obličej zkroucený do bolestné grimasy. „Zničil jsem to.“
„Možná,“ souhlasil Felipe. Hodila jsem po něm varovný pohled. Takhle by teď neměl mluvit. Edwardovi to určitě nepomůže.
„Třeba by to šlo spravit,“ ozvala jsem se já a trochu se přikrčila očekáváním jeho reakce.

Unaveně po mě loupl očima, pak vstal a řekl: „Půjdu se osprchovat.“

Zapadl do koupelny. Slyšeli jsme, jak spustil vodu, a já se odvážila zašeptat: „Musíme mu nějak pomoct. Podívej se na něj. Zaslouží si to a Bella taky. Jen mojí vinnou jsou na tom takhle. Musíme s tím něco udělat.“
„Lásko, nemyslím si, že bychom se do toho měli plést. Tohle je jejich věc. Jsou dospělí, poradí si sami,“ mírnil Felipe mé odhodlání. „Nechci být hnusný, ale jednou jsi to zkusila a jak to dopadlo.“

V tom měl pravdu. Šťourala jsem se v něčem, co nebyla moje věc, jenže já to chtěla napravit. Jak by to mohli napravit sami, když je Bella v Philadelphii, s Edwardem mluvit nechce a on to neví?

„Aspoň maličko, prosím.“ Zadívala jsem se na Felipeho úpěnlivě. „Jen je postrčíme. Já se na to nemůžu dívat. Víš, jaký to je vědět, že za něco takového můžeš?“
„Adel,“ zaúpěl. Věděla jsem, že mám vyhráno. „Ale budu tě hlídat.“
„Jasně,“ usmála jsem a šla mu dát pusu.

Po sprše Felipe rozhodl, že Edward musí nutně na lov, a aby nešel sám, jel s ním. Já zatím v bytě balila Belliny věci. Upřímně jsem doufala, že to není definitivní. Snad se sem jednou ty knížky a cédéčka vrátí. Jejich místo je tady, vedle těch Edwardových. Jen bude chvíli trvat, než to jejich majitelům dojde.

Tak Edward se vrátil. Pořád se na něj tak zlobíte?

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 37. kapitola: