Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 14. kapitola

07.03.2012 (17:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 6896×

14. kapitola

Čekala jsem jeho jemný opatrný polibek, ale to, co přišlo, mi vyrazilo dech. Jeho ústa byla dobyvačná, hrála si s mými. Tiskl se na mě. Jeho ruce mi projížděly vlasy. Jak dlouho jsem to vlastně byla pryč? 

Cvak. Najednou to všechno zapadlo do sebe a o setinu vteřiny předtím, než jsem se od něj odtrhla, se ozvalo: „Edwarde!“

Odskočila jsem na druhý konec pohovky a zmateně skákala očima mezi mužem, co seděl na gauči a já se s ním před okamžikem vášnivě líbala a tím, co stál ve dveřích a zlobně si bratra měřil. Bylo mi jasné, kdo je kdo. Teď už jo. Trochu pozdě, Bello!

Felipe měl na sobě pořád to sako, o kterém jsem se domnívala, že si ho sundal a Cullen, který se na mě díval s jedním obočím zvednutým a tím svým polovičním úsměvem, měl okolo krku kravatu. Byla sice povolená, ale byla tam. Jak jsem mohla něco takového přehlédnout?!

„Co to má znamenat?“ zeptal se Felipe ledově. Šel z něj strach. Nikdy jsem ho neviděla takhle naštvaného. Cullen si mě změřil pohledem a trhnul rameny.
„Ona se na mě vrhla. Jen jsem tu seděl…“
„Jak jsem měla asi vědět, že nejste on? Nemohl jste něco říct? Myslím, že jsem toho napovídala celkem dost,“ vyjela jsem na něj. Obrala je nejlepší útok. Neudělala jsem nic špatného.
„Nenechala jste mě, Swanová, ta pusa vám neustále jede, ale umíte s ní i jiné věci, to se musí nechat.“ Zalapala jsem po dechu. Dělá si snad srandu?

Felipe udělal několik kroků vpřed. Zjevně chtěl bratra srovnat do latě. Pohotově jsem k němu přiskočila, položila mu ruce na hruď a zadívala se mu do očí.

„Nech ho, on za to nestojí,“ přemlouvala jsem ho a doufala, že poslechne, chtěla jsem žádnou bitku a krev.
„Zmiz odsud,“ procedil Felipe mezi zuby a výhružně zavrčel. No vážně jo!
„Jasně, užijte si večer,“ popřál nám ten magor a odešel.

Felipe tam stál a ani se nehnul. Měl zavřené oči.

„Omlouvám se, vážně, nevěděla jsem, že to nejsi ty. On tu seděl a já myslela…“ Zoufale jsem rozhodila ruce.
„Šel jsem nám zařídit večeři,“ zašeptal. „Nevím, jak mi proklouzl.“
„Prostě se sem vetřel. Je mi to líto.“ Podíval se na mě, oči měl tmavé, skoro černé. „Co… co to máš s očima?“ vyděsila jsem se a vyskočila na nohy. Felipe je zase zavřel a mého vyšilování si nevšímal.
„Nic, možná mi tam něco spadlo.“
„To určitě ne. Podívej se na mě, rozkázala jsem mu.“ Párkrát se nadechl a pak je znovu otevřel. Černá nebyla černá, ale ani se nejednalo a o jeho běžnou barvu. Byla takové hnědá. „Mění se ti barva očí?“ zeptala jsem se a připadala si jako blázen.
„No… máme v rodině takovou nemoc a… tohle se přitom děje.“
„Jakou nemoc?“ vyděsila jsem se ještě víc. „Je to něco vážného?“
„Ne, jen mám trochu nižší tělesnou teplotu a pak ty oči,“ vysvětlil a tvářil se u toho všelijak. Stejně za to mohl Cullen, zkazil nám celý večer, a kdo ví, jestli jen to.

„Bude lepší, když půjdu.“
„Jak chceš.“ Ach jo.
Přistoupila jsem těsně k němu, cítila jsem, jak celý ztuhnul. „Nechtěla jsem to pokazit. Vážně jsem…“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Taky mě to mrzí,“ řekl. Bez řečí mě odvedl k autu a dovez domů. Než jsem vystoupila, nerozhodně jsem se na něj podívala. Mlčel. Bylo mi z toho úzko. Felipe se takhle nechoval. Potřebovala jsem vědět, že je všechno v pořádku, že se mezi námi nic nezměnilo.

„Já… prosím tě, já…“ Nemohla jsem najít ta správná slova. „Měl bys vědět, že chci být s tebou. Tvůj brácha… je to pitomec, nesnáším ho, dělá mi to naschvál.“
„Jsi si jistá? Edward je…“
„Debil. Jsem si jistá.“

Felipe mě chytil za bradu a nachýlil se ke mně. Nic neříkal, díval se mi do očí a pak mě políbil. Doufala jsem, že to nejhorší je za námi.

ȵȵȵȵȵ

Jako fúrie jsem vletěla do firmy. Doufala jsem, že nepotkám Felipeho, tohle jsem si potřebovala vyřídit, než se s ním uvidím. Proběhla jsem kolem recepce, trochu se vztekala, když mi nešly otevřít dveře. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli někde není Felipe a pak utíkala rovnou do Cullenovy kanceláře. Překvapenou sekretářku, která na mě pokřikovala, že mě musí panu Cullenovi ohlásit, jsem ignorovala a rovnou rozrazila dveře do jeho království.

Cullen mi hned věnoval pozornost. Zřejmě slyšel co se dělo v předpokoji.

„Pane Cullene,“ doběhla za mnou udýchaná paní Crawfordová, „říkala jsem jí, že aby počkala.“
„To je v pořádku.“ Mluvil k ní, ale díval se na mě, dost pronikavě, možná bylo vidět, jak mi z uší utíká pára. „Já to se slečnou Swanovou vyřídím.“
„Ano, pane.“ Sekretářka za sebou s klapnutím zavřela a pro mě to bylo jako výstřel ze startovací pistole.

„Co si to sakra dovolujete?! Co měl znamenat ten včerejšek? Já vážně nechápu, o co vám jde. Chováte se naprosto iracionálně? Proč jste to udělal?“ ječela jsem na něj. Cullen seděl na židli a nepohnul ani brvou. Jeho tvář byla úplně nehybná. To mě rozpálilo ještě víc. „Já nejsem žádná vaše hračka. Absolutně vám nerozumím. Nikdy jsem vám nic neudělala. Dělám, co můžu, abych vám nelezla do cesty, ale to asi nestačí. Nestačí vám, že mi děláte peklo v práci, vlastně pardón, už jsem si myslela, že to skončilo, že ve vás přece jen něco je a nejste takový, jakým se děláte,“ narážela jsem na noc v baru a následný odvoz, „ale opět jsem se pletla. No a pak po mě vyjedete na terase,“ pokračovala jsem ve svém monologu. Sledovala jsem, jak se Cullenův obličej stahuje a začíná se mračit. Bože, je tak sexy, napadlo mě a v tu chvíli jsem měla chuť dát si pár facek a jemu taky. „Proč jste mě líbal tu noc? Jen tak, abyste se pobavil? Nebo jste si snad chtěl jen něco dokázat? A ten včerejšek? Jde vám snad o to nás s Felipem rozdělit? Nebo o co vám jde? Ale nepodaří se vám to. I když děláte, co můžete.“

Zarazila jsem se, abych se nadechla, a vlastně jsem i skončila. Měla jsem toho na srdci ještě trochu víc, ale nadávky si můžu nechat na později. Dala jsem si ruce v bok a čekala. Mračil se, z očí mu šlehalo rozčilení a zlost. Postavil se. Měla jsem pocit, jako by se tyčil do výšky jako hora a já byla jen malinký človíček. Nikdy jsem si nevšimla, že je tak vysoký.

Obešel stůl a zamířil ke mně. Ztratila jsem řeč. Čím víc se ke mně blížil, tím víc jsem si připadala jako kořist naháněná lovcem. Vypadalo to, že po mě každou chvíli skočí. Když byl ode mě tak na metr, o krok jsem ucouvla. Nadávala jsem si za svou zbabělost, ale naháněl mi strach.

„Copak, Swanová, snad byste se teď nebála,“ pronesl ironicky. Ne, nebála, ale strach trochu mám. Opět jsem couvla. Bello, stát! Postav se mu, ty srabe! Nedokázala jsem to. S každým jeho krokem ke mně, jsem udělala krok zpět. Blížil se ke mně jako šelma. Srdce mi bušilo až v krku. Narazila jsem. Ta proklatá zeď mi zabránila v dalším ústupu. Neměla jsem kam uniknout. Cullen se uculil. Vypadal jako žralok, kterému naservírovali potravu až pod nos.

Opřel se rukama vedle mé hlavy a dokonale mě tak uvěznil. Dýchala jsem přerývaně, měla jsem pocit, že nemůžu dýchat vůbec. Sklonil se a naše obličeje byly od sebe vzdáleny jen pár centimetrů.

„Myslím,“ zasyčel, „že se ti to víc než líbilo. Dobře si pamatuju, jak ses ke mně tiskla. Cítil jsem každou křivku tvého těla. A včera… jen blbec by si nás mohl splést a vím, že to ty nejsi.“ Chtěla jsem protestovat. Opravdu jsem byla v přesvědčení, že jde o Felipeho. Nebo ne? On mě dokázal tak zmást.
„Měl jste něco říct.“
„Ty ses měla zeptat.“
„Nebudu se ptát, jestli smím políbit svého přítele,“ odsekla jsem. Všimla jsem si, jak stiskl zuby. „Máte s tím snad problém?“ zeptala jsem se a neměla tušení, co ta otázka spustí.
„Problém?“ vyletěl. Ustoupil a já se konečně mohla nadechnout a sebrat síly. „Mám s tím problém! Jo, vadí mi to! A nejvíc mi vadí, že mi to vadí. Co je mi do tebe a do Felipeho? Nic. Ale když vás dva vidím pohromadě, vře to ve mně. Nejradši bych mu dal ránu,“ křičel. Zírala jsem na něho a nemohla uvěřit svým uším. Tohle jsem nečekala. Ani mě nenapadlo… Znovu se opřel o zeď. Vyděšeně jsem se dívala do jeho tmavých planoucích očí. Hořely, to horko přecházelo do mé pokožky.

„Když se objevíš poblíž, mám chuť tě popadnout a líbat.“ Názorně mi předvedl jak to myslí. Skoro bolestně mě políbil, tiskl své rty na mé a byl všechno jen ne ohleduplný a mně… chtěla jsem ještě! Odtrhl se. „Nenávidím to! Jak se z někoho, koho nesnášíš, může stát objekt tvé posedlosti?“ položil otázku, ale zřejmě nečekal odpověď, protože pokračoval. „Dělal jsem všechno, co se dalo, ale jsi tam, jsi v mé hlavě a já tě nemůžu dostat pryč a za to, tě nenávidím ještě víc.“

Pokud jsem nekulila oči, tak už mi dávno vypadly. On… to, co řekl… pane bože…

Než jsem stihla nějak zareagovat, rozrazil dveře a odešel. Nevím, jak dlouho jsem tam ještě stála. Když jsem pak procházela kolem sekretářky ani jsem nezaznamenala, jestli tam vůbec je.

Byla jsem absolutně mimo. Naprosto šokovaná tím, co Cullen řekl. Nikdy, ani v tom nehorším snu by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, že by mi něco takového mohl říct. Jo, možná je to špatný sen a já se probudím ve své posteli, zadoufala jsem, ale věděla jsem, že tak bujnou fantazii zase nemám.

Nevěděla jsem, co mám dělat, jak naložit s tím, co mi řekl. Tohle je to poslední co potřebuju, zoufala jsem si.

„Bello.“ Felipe kráčel naproti mně a zase se usmíval. „Ahoj.“ Políbil mě. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem tam prostě jen stála.
„Stalo se něco?“ Jo, tvůj brácha si u mě právě vylil srdce a tak nějak mi řekl, že mě chce. To není ta správná odpověď. „Ty se zlobíš za ten včerejšek? Já vím, že jsem to trochu přehnal,“ odpověděl si sám, když jsem mlčela.
„Já… ne, nezlobím se, chápu to.“ Pokusila jsem se usmát a doufala, že to vyjde.
„Neměl jsem se tak chovat. Znám Edwarda, on má prostě rád holky, předvádí se, už dřív se mi občas pokoušel přebrat holku, ale ne aby s ní navázal vztah.“ Poslouchat řeči o Cullenovi bylo to poslední, o co jsem stála.
„To je dobrý. Musím do kanceláře.“ Letmo jsem ho políbila a šla na své pracoviště.

Seděla jsem a zírala na monitor. Neviděla jsem plochu s ikonkami, ale Cullena. Tvář Edwarda Cullena, která se na mě dívala obviňujícím způsobem. Vinil mě za to, co cítil, ale já přece neudělala nic, co by ho mohlo podnítit. Nechovala jsem se vyzývavě, pokud nepočítám to provokování, na základě jeho poznámek.

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle prostě není možný. Proč mi to vůbec vykládal? Proč mi musel říct něco takového? Musel vědět, že mě to rozhodí, že mi nasadí brouka do hlavy.

„Bello?“
„Hmm…“ otočila jsem se na Ingrid, která si mě starostlivě měřila.
„Je ti dobře?“
„Jo, proč?“ Není, ale to nikomu vykládat nemůžu.
„Už na tebe dobrých pět minut mluvím. Koukáš před sebe a nereaguješ. Máš úplně lesklé oči, určitě máš teplotu,“ rozumovala. „Měla bys jít domů.“
„Jo,“ připustila jsem. „Asi máš pravdu.“ Nebyla jsem ve stavu, abych předváděla nějaký převratný pracovní výkon.
„Já pak zajdu za Felipem, abych mu řekla, že ti nebylo dobře,“ slíbila. Pousmála jsem se. Byla jsem jí vděčná, s Felipem jsem teď mluvit nemohla.

Jako ve snách jsem si vzala kabelku a kabát a šla pryč. Ach jo, proč se mi chce propánakrále brečet? Popotáhla jsem a doufala, že cestou z firmy nikoho nepotkám.

Než jsem stihla dojít na recepci, tekly mi už regulérně slzy. Otírala jsem je, jak nejrychleji to šlo, ale pak jsem to vzdala. Nestíhala jsem.

Ten den mi osud vážně nepřál. Nejen že jsem někoho cestou z kanceláře potkala, já potkala samotného Felipeho. Než jsem stihla odvrátit obličej, aby neviděl můj pláč, došel ke mně a bez řečí mě objal. Opřela jsem se mu bradou o rameno a skoro křečovitě se ho chytila okolo krku. On byl prostě nejlepší.

„Mono, pošlete mi Waynea do kanceláře.“ Cullen mířil směrem k nám. Když uviděl, jak se objímáme, objevila se mu o očích bolest následně vystřídána vztekem. Nevydržela jsem jeho pohled a schovala mokrý obličej do Felipeova saka.

Co já s tím budu dělat?!

Tak a už víte, co to Edward blbne. Co se z tohohle může vyvinout?

Moc a moc děkuju za komentáře, opravdu jste mě neuvěřitelně potěšili. Díky všem! 

13. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 15. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 14. kapitola: