Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 10. kapitola

24.02.2012 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 6552×

10. kapitola

Auto zahnulo a před námi se objevil ten nádherný dům, ve kterém Felipe s rodinou bydlel. Ve škole jsme dostali rektorské volno, a když jsem volala Felipemu, jestli mám přijít do práce, řekl, že on raději přijde za mnou. To se mi líbilo. A když mi oznámil, že jedeme k nim, neprotestovala jsem.

Cyrus byl opět dokonale zdvořilý a rovný jako tyčka. Vzal si ode mě lehkou bundu a zmizel v útrobách domů. Se zvednutým obočím jsem se podívala na Felipeho, který jen pokrčil rameny a za ruku mě vedl ke schodům. Dveře svého pokoje otevíral obřadně a s úsměvem na rtech, i když jsem u nich byla na návštěvě už dvakrát, zatím jsem neměla tu čest vidět jeho pokoj.

„Vítej v mém království,“ řekl a pustil mě dovnitř první. Už jsem s tím musela být trapná, ale opět jsem čučela jako puk. Pokoj to byl ohromný. Byl rozdělený na tři části. V jedné byl pracovní stůl s počítačem, ve druhé televize a hnědá kožená pohovka, třetí pak zahrnovala obrovskou postel se dřevěnými sloupky se spoustou polštářů.

Chodila jsem od jednoho k druhému, všeho se dotýkala s náboženskou úctou a říkala si, že se mám taky dobře, že můj pokoj na koleji je dostačující. Ale pak jsem se znovu rozhlédla okolo a kysele si pomyslela, že tohle je fakt něco. On měl dokonce i balkón. Velký, jak jinak, s posezením a slunečníkem.

Tohle je životní nespravedlnost!

„Tak co budeme dělat?“ Rozhodila jsem rukama, když jsem usoudila, že bylo dost civění.

Strávili jsme úplně úžasný den. Dívali jsme se na filmy, obědvali na dolní terase, Cyrus připravil výborného lososa, napadlo mě, jestli bych si ho občas nemohla vypůjčit, ale jediný pohled na něj mě ujistil v tom, že on by se odtud nehnul. Bylo vidět, že Felipeho zbožňuje. Neustále mu něco podstrojoval a splnil by mu každé přání. Nechápala jsem, proč po něm Felipe hází takové nepřátelské pohledy a důrazně opakuje jeho jméno, kdykoliv se porce na jeho talíři o maličko zvětší. Stařík to určitě myslel dobře.

Po obědě mě zavedl k bazénu. Tomu vevnitř samozřejmě, na venkovní koupání už to bohužel nebylo.

„Jdeme se koupat?“ zeptala jsem se. Jasně, Bello, jste u bazénu, co asi můžete dělat? Číst si poezii?
„Máš proti tomu něco?“ Zamyslela jsem se.
„Jen maličkost, nemám plavky.“ Čekala jsem, že začne vykládat, že to přece vůbec nevadí, on se dívat nebude a tak podobně, ale Felipe mě překvapil. Otočil se a odcházel k jakési skříňce. S pobaveným zazubením určeným jen mě se sehnul, otevřel ji a vyndal bikiny. Hodil mi je a já je jen taktak chytla.

„Co to je?“                                                                                                      
„To si oblíkni. Za rohem je šatna.“ Náhradní plavky? Tak to je už moc.

Jak jsem si mohla všimnout, když jsem si je chtěla v šatně, místnosti velké jako můj pokoj, ve které byste našli všechno, co je k životu potřeba, obléknout, byly úplně nové, ještě na nich visely cedulky jednoho z těch drahých butiků, kterým jsem se obloukem vyhýbala. Plavky byly barevné, na vázání na bocích. Přišlo mi, že toho moc neskryjí, ale pořád lepší než drátem do oka.

Nedokázala jsem pochopit jednu věc. Byla to přesně má velikost. To mi vážně nešlo do hlavy, ale usoudila jsem, že to raději nebudu rozebírat. Taky bych se mohla dozvědět něco, co by se mi nemuselo líbit.

Felipe na mě čekal u bazénu. Natáhl ke mně ruku a přitáhl si mě až těsně k sobě. Z jeho polonahého těla sálal chlad. Tohle není normální. U bazénu bylo pěkně teploučko, on byl, jako by právě utekl z mrazu. Možná se ho na to jednou zeptám. Nepřišlo mi zrovna nejšťastnější, řešit to ve chvíli jako byla tahle.

Než jsem udělala těch pár krůčků, které nás dělily, pořádně jsem si prohlédla jeho odhalenou postavu. Namáhavě jsem polkla. Bylo to… krásný. Ramena měl vypracovaná, ploché břicho, úzké boky. Nebyla to hora svalů, ale sportovní postava. Určitě trávil spoustu času v té jejich super tělocvičně.

„Moc ti to sluší,“ vysekl mi poklonu a políbil mě. 
„Tobě taky,“ zamumlala jsem nepřítomně a ani si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Felipe se usmál a poodstoupil ode mě.

Vstoupil do vody a zastavil se na prvním schodu schovaném pod hladinou.

„Jdeš?“
„Není to studený?“ ptala jsem se a šla vodu vyzkoušet palcem u nohy.
„Jako kafe,“ sliboval a čekal na mě s otevřenou náručí. Měl pravdu. To mě taky mohlo napadnout, že budou mít vyhřívaný bazén.

Stoupla jsem si vedle Felipeho a chystala se udělat krok, když mi podtrhl nohy a vzal mě do náruče. Samozřejmě jsem pištěla. Snažila jsem se mu vykroutit a ječela, aby mě dal na zem. Neposlechl. Viditelně si užíval, že mu sebou v pažích plácám jako ryba na suchu, a kdybych tak neřvala, slyšela bych jeho hlasitý smích. Doufala jsem, že nás neslyší Cyrus. Co by si o mně pomyslel?

Pak se se mnou Felipe ponořil. Opět jsem vypískla, i když to nebyl žádný teplotní šok. Voda byla neskutečně příjemná. Obtočila jsem mu paže kolem krku a snažila se tvářit naprosto normálně a co možná nejvíc nevinně.

„Co chceš dělat?“ Prokouknul mě. Sakra.
„Nic.“ Líbezně jsem se usmála a políbila ho. Pak jsem ho rychle pustila a pokusila se ho potopit. Marně. Nedal mi vůbec šanci a místo něj jsem se stala obětí já sama. Plivala jsem vodu na všechny strany a mumlala si něco o přítelích, kteří svým přítelkyním nedopřejí ani malou radost.

Aby mi ukázal, že on mi té radosti dopřeje opravdu hodně, objal mě, uvěznil ve svém sevření a mučil polibky. Líbal mě všude, kam dosáhl. Nikdy mě ani nenapadlo, že polibky na ušním lalůčku můžou být tak příjemné.

Moc jsme toho nenaplavali. Když jsem měla na prstech na rukou a na nohou varhánky a i přes teplou vodu jsem drkotala zuby, vylezli jsme ven.

Felipe mě zabalil do bílého huňatého županu a přes měkkou látku mi třel paže, abych se rychleji zahřála. Zdálo se, že jemu zima rozhodně není a jak jsem náhodným dotykem zjistila, jeho kůže byla stále stejně ledová. On je snad vážně nemocný. Trochu mě to vyděsilo. Co když třeba umírá?! Co bych pak dělala??

Rychle jsem zaplašila ty šílené myšlenky a usmála se na Felipeho.

Šla jsem se převléct a říkala si, jaká je škoda, že tak krásný den už končí. Nejraději bych tu zůstala navždy a užívala si to.

Za prosklenou stěnou u bazénu bylo vidět, jak se od západu zatahuje a vypadá to na pěkný liják. No paráda.

Na hodinách v hale jsem zjistila, že jsou čtyři. Možná bych ještě stihla skočit nakoupit. Lednička v našem bytečku zela prázdnotou a pochybovala jsem, že Debbie bude ta, která doplní zásoby.

„Bylo to skvělý,“ řekl jsem a nacpala se Felipemu do náruče.
„Bylo?“
„Měla bych jet,“ zamumlala jsem a položila si hlavu na jeho rameno. Prsty mi přejížděl po páteři nahoru a dolů. Bylo to uklidňující. Zavřela sem oči.
„Zůstaň.“ Podívala jsem se na něj.
„Zítra musím do práce,“ namítla jsem chabě.
„Já taky, takže tě můžu svést,“ smetl mou námitku ze stolu. Usmála jsem se a spokojeně se znovu přitulila ke svému příteli. „To znamená ano?“ ujišťoval se.
„Hmm,“ zavrněla jsem a víc se k němu přitiskla. „Nemám tu žádné věci,“ uvědomila jsem si. 
„Myslím, že se tu něco najde,“ uklidnil mě.

Lilo. Hodně lilo. Z nebe padaly provazce vody, a i když nebylo tolik hodin, byla tma skoro jako v noci. A my to všechno pozorovali z pohodlí verandy. Nejdřív jsem si říkala, že tam bude pěkná kosa, ale neodporovala jsem mu, a když pak zmáčkl nějaký tlačítko vedle dveří a sjela okna, která celou verandu zakryla, ani jsem se už nedivila. Dokonce tam šlo zatopit v krbu. Za pár minut jsme tam měli jako v pokojíčku. Nikdy se odtud nehnu, pomyslela jsem si a opřela se do polštářů.

Cyrus nám přinesl večeři. Opět se předvedl a já ho musela pochválit za jeho kuchařské umění. Významně jsem se podívala na Felipeho, aby taky něco řekl, přestože se v jídle jen ponimral, zase.

„Bylo to dobrý,“ zahučel a tvářil se u toho všelijak.
Cyrus se pousmál, řekla bych skoro pomstychtivě a řekl: „Děkuji, pane.“

Po dezertu, naprosto úžasném créme brulée, mě Felipe vytáhl na nohy. Protestovala jsem, že jsem straně nacpaná a nikam nejdu. Že budu spát na verandě. Ale nedal se a donutil mě vstát. Donutil je přesné slovo, vyhrožoval mi, že mě ponese, což jsem odmítla. Po jídle jsem musela vážit minimálně dvakrát tolik co normálně a i tak jsem si nedělala iluze o tom, že bych byla nějaká muší váha.

Zavedl mě k sobě do pokoje, kde jsem se natáhla na pohovku, Felipe si sednul ke mně a dal si moje nohy na klín. Pustil televizi, ale nesledovala jsem ji. Byla jsem po celém dni příjemně unavená a pomalu se mi zavíraly oči.

Na noze jsem ucítila lehké doteky, jak mi Felipeova ruka ťapkala vzhůru. Zastavil se na koleni, a když jsem nereagovala, pokračoval dál. Lechtalo to, snažila jsem se ani neceknout a nepokazit tak tu chvíli. Za chvíli se nade mě natáhl celý. Přejel mi dlaněmi po bocích. Jeho ústa našla mé. Zamotala jsem mu prsty do vlasů.

I se mnou se zvednul. Padla jsem do peřin. Felipe byl hned u mě. Opět mě políbil. Na čelo, tváře, nos, bradu a nakonec rty. Jeho ruce jsem cítila všude. Ledové prsty mi vyhrnovaly tričko, až jsem nakonec zůstala jen v podprsence. Rty se přesunul do výstřihu. Pomalu si prolíbával cestičku od krku až do žlábku mezi ňadry. Rozepnul mi knoflík na kalhotách.

Ztuhla jsem. Bylo to jako by někdo zmáčkl čudlík a v mé hlavě se rozezněl varovný signál a začal blikat červený majáček. Spustila jsem ruce z jeho krku a malinko se odtáhla. Tohle nebylo to, co jsem chtěla.

Felipe si všiml, že je něco jinak, a zkoumavě se na mě zahleděl.

„Děje se něco?“ Jo, děje. Já jsem prostě… jak mu to mám říct? „Bello?“ No tak, řekni něco. Rychle! Už takhle jsi to zkazila, poroučela jsem si v duchu, ale nedostala jsem ze sebe ani hlásku. „Udělal jsem něco špatně?“ ptal se dál a starostlivě si mě prohlížel. Jsem hrozná. 
„Ne,“ pípla jsem. Musela jsem být rudá až někde. „Já jen…“ Jen co? Jsem ještě panna. Ne, to mu říkat nebudu. „Nechci… nerada bych to uspěchala.“

Hned pochopil, která bije. Usmál se a políbil mě do dlaně ruky, kterou držel a pak mě pohladil po tváři. On by prostě nejlepší. Vděčně jsem se na něj podívala.

Po rychlé sprše, kterou jsem absolvovala v Felipeově koupelně, jsem si zalezla zpět do postele. Tentokrát už bez kalhot, důvěřovala jsem mu, že se o nic nepokusí, jen v jeho tričku, které mi bylo poněkud velké a v kalhotkách.

Felipe mě obřadně zabalil do peřiny, i když mi zima nebyla, a pak mě objal. Bylo mi fajn. Ulevilo se mi, že to všechno vzal tak sportovně a nevadí mu to. Po něžném polibku jsem konečně usnula.

Probudila jsem se do naprostého ticha. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem, a co tu vlastně dělám. Jedna v noci. Rukou jsem zašátrala vedle sebe. Nahmatala jsem jen chladnou pokrývku. Posadila jsem se a rozsvítila lampičku. V pokoji jsem byla sama. Jak to, že Felipe nespí?

Možná se šel jen napít, napadlo mě. Sama jsem žízeň měla taky, ale zašla jsem jen do koupelny. Vzala jsem si kelímek, napustila do něj vodu a napila se a nakonec si ho odnesla s sebou do ložnice.

V pokoji bylo teplo, až moc. Zadívala jsem se ven oknem. Už nepršelo a bylo vidět i pár hvězd.

Vzpomněla jsem si, že jsem v koupelně zahlédla viset župan. Vrátila jsem se pro něj a opatrně otevřela dveře na balkón. Měla jsem pocit, že musím být jako myška. Vstoupila jsem na chladnou dlažbu a udělala pár kroků vpřed.

Všude bylo ticho a tma.

Došla jsem k zábradlí, opřela se o něj lokty a dívala se do zahrady. Takhle potmě vypadala strašidelně. Byla jsem ráda, že se můžu vrátit zpět do osvětleného pokoje a zůstat v bezpečí. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Vzduch zde byl jiný než ve městě. Takový čistší.

Něco za mnou zavrzalo. Vyděšeně jsem se otočila. U dveří nic nebylo. Až v tu chvíli jsem si všimla, že část balkónu je zahalena do tmy. Možná patřil i k jiným pokojům. Ostražitě jsem se rozhlížela. Ve stínu se něco pohnulo. Namáčkla jsem se na zábradlí.

Do světla, které na balkón vrhala osvětlená ložnice, vstoupila postava… Cullen! Byla jsem si jistá, že je to on, protože měl kravatu, i když povolenou. Na tváři mu pohrával úsměšek. Prohlížel si mě od hlavy až k patě. Přitáhla jsem si Felipeův župan blíž k tělu, ale i tak jsem měla pocit, že svýma očima vidí skrz něj.

„Co tady děláte?“ vyhrkla jsem a sledovala, jak se ke mně pomalu blíží. Vypadal jako tygr, který omamuje svou kořist. Nejdřív pěkně ukolébat, nic se neděje a pak…
„Tohle je mi můj balkón,“ oznámil mi a zase udělal pár kroků.
„Aha, to… to jsem nevěděla,“ zakoktala jsem se, a prstech sevřela zábradlí tak pěvně, až se mi jeho hrany zařezávaly do dlaní.
„Tak už to víte. Co vy tady děláte?“ Jeho hlas zněl všelijak jen ne mile. Spíš jakoby mě osočoval. 
„Jsem tu s Felipem.“ Mírně jsem zvedla hlavu, abych mu dala najevo, že se ho nebojím. On mě nerozhodí.
„Bratříček si užívá,“ ušklíbl se. Už už jsem otevírala pusu, abych mu něco řekla, ale došlo mi, že mu do toho vlastně nic není. „Neužívá?“

Usoudila jsem, že na tohle dneska vážně nemám. S úmyslem ho ignorovat jsem se rozhodla prostě odejít a jít znovu spát. Ale sotva jsem naznačila chůzi, vystřelila mu ruka a pevně, skoro bolestivě mě chytil za loket.

„Nechte mě!“ vyjela jsem na něj. 
„Dneska mě radši moc neprovokujte!“ Co to sakra dělá? V očích mu plála zlost, celý obličej měl napnutý a soustředěný.
„Pusťte mě!“ Zesílil stisk. „To bolí,“ zaskuhrala jsem. Začínala jsem se ho bát. Věděla jsem, že je Cullen protiva, ale tohle…

Pustil mě. Náhle. Zapotácela jsem se. Dívala jsem se na něj a přemýšlela, jestli bych ho mohla obejít. Stále mě pozoroval, ale už tam nebyl ten vztek. Jeho oči stále plály, ale teď v nich bylo něco jiného. Nedokázala jsem to pojmenovat. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem pustila cípy županu a jsou tak vidět mé holé nohy, ale taky mi došlo, že na košilku s králíčky to nemá.

Co jsem si ale neuvědomila, byl jeho nečekaný a neuvěřitelně rychlý pohyb, při kterém mi uvěznil ruce za zády, a prudce mě políbil.

Ztuhla jsem. Jeho výpad mě překvapil. Stála jsem tam jako ovce a nechala se jím líbat. Jeho rty nebyly vůbec něžné, jak jsem na to byla zvyklá. Dobyvačná ústa se tiskla na má. Drsně si bral, co chtěl, a na nic nebral ohledy. Až po chvíli mi došlo, co se děje, a začala jsem reagovat. Pokoušela jsem se dostat z jeho sevření. Uvolnit ruce a odstrčit ho, byl však příliš silný.

Nejednou jsem byla volná. Volná a sama uprostřed temné terasy. Vypadlo to, jako by se mi to všechno jenom zdálo, ale horké nateklé rty, které mě brněly, jako by v nich pobíhalo tisíce mravenců, byly důkazem toho, že se to skutečně stalo.

A je to tady! Myslím, že na tohle většina z Vás čekala. Snad se Vám kapitola líbila.

Ani nevím jak a slavíme první kulatiny a určitě nejsou poslední. Chtěla bych všem, kteří mě stále povzbuzují komentáři, moc poděkovat, protože bez nich, by povídka nebyla. Je to skvělá motivace a zároveň potěšení. Díky.:-)

9. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 11. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 10. kapitola: