Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 1. kapitola

27.01.2012 (15:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 11750×

Pro Kim za úplně dokonalý trailer. Děkuju, zlato!:-)

Dvě podoby lásky

1. kapitola

Tuto knihu bych ráda věnovala svému manželovi, který mi dělá každý den lepší a lepší, skvělému švagrovi, na kterého je vždy spoleh, a jeho milé ženě, která se mi stala tou nejlepší přítelkyní.

1. kapitola

Isabella Swanová byla vždycky velmi rozhodná dívka. Už jako malá přesně věděla, co je jejím cílem, a proto si za ním šla. Žádné zaváhání ani klopýtnutí nepřipadalo v úvahu.

Bella vyrůstala v milující rodině. Žili v malém městečku Forks v ještě menším domě nedaleko lesa. Ona a rodiče. Mnoho společného času trávili procházkami po blízkém i dalekém okolí. Bella ráda zkoumala nová místa. Zjišťovala co a jak. Myslela si, že jednou odjede někam hodně daleko. Chtěla studovat v cizině, aby na ni byli rodiče pyšní. V její dětské naivitě jí tehdy nedocházelo, že rodiče na ni jsou a budou pyšní vždycky. Nezáleželo, jestli bude mít jen střední školu nebo se z ní stane doktor čehokoliv.

Avšak osud tomu chtěl jinak. Rodinu zasáhla rána, se kterou nikdo nepočítal. U Renée Swanové byla zjištěna rakovina prsu v pokročilém stádiu. Operace ani ozařování nepomáhaly, a tak Bella po roce přišla o svou nejlepší kamarádku a matku zároveň.

Bella s otcem zůstali sami. Jejich vztah výrazně ochladl, a i přes snahu z obou stran se už nepovedlo vzkřísit to, co bylo. Bez mámy to nešlo. Jako by s ní odešlo víc než jen ona. Odešla rodinná pohoda a sounáležitost.

Když nastal čas podání přihlášek na vysokou školu, zavrhla Bella ty zahraniční, ty, které ji lákaly ze všeho nejvíc, a zaměřila se na univerzity ve Státech. Výběr pak zúžila na ty, co si mohla dovolit, protože si byla vědoma toho, že otec jí v tomhle nebude schopen moc pomoct. Sama si na školu šetřila už roky a její fond byl ucházející, dalo by se říct.

A tak se dostala až do velkého města. Na univerzitu, která sice nebyla její vyvolenou, ale která jí poskytla možnost jak dosáhnout svého snu. Univerzita v Seattlu nebyla zase tak daleko od Forks, měla požadovaný vzdělávací program a, což bylo nejdůležitější, nabídla Belle prospěchové stipendium. Bella se přestěhovala na koleje, přes týden žila normálním studentským životem a víkendy trávila v tichosti rodného domu. Otec o víkendech jezdil na ryby, takže mu uklidila, připravila nějaké jídlo na týden, v rychlosti mu sdělila novinky ohledně školy a ráda se vracela zpět do školy.

Jenže… I přes své peněžní rezervy začala Bella po roce studií pociťovat finanční tíseň. Bohužel, nic není zadarmo. A tak…

Několikrát jsem zakroužkovala inzerát v novinách a raději vyrvala celou stránku.

Tohle bylo ono. Práce, kterou jsem už tak dlouho hledala. Navštívila jsem nepřeberné množství nejrůznějších pracovišť v hromadě firem. Ale kde vezmou studentku, která musí sem tam navštívit nějakou hodinu a nemá ani den praxe? Už vím, že nikde, ale já se nevzdám. Práci potřebuju a taky ji najdu. Věřím tomu. Musím.

Do Cullen Promotion jsem se vydala raději už v osm. Nevadí, že si mě pozvali až na desátou. Potřebovala jsem mít jistotu, že přijdu včas a doprava v Seattlu je nevyzpytatelná.

Cestou jsem si nadávala, že lodičky, kterými jsem chtěla udělat dobrý dojem, nebyly až tak dobrý nápad. Na vysoké podpatky jsem nebyla zvyklá a nohy mi to daly brzy najevo. Nedalo se nic dělat. Musela jsem vydržet a tiše trpět.

Trochu jsem se bála, aby mi náhodou nevylezlo sako, protože by se tak odhalila skvrna od kávy, se kterou jsem jaksi nepočítala. Nejdřív jsem košili nemohla najít, a když jsem její lem konečně zahlédla v hromadě oblečení na křesle a začala jsem ji vítězně tahat na světlo…

„Debbie!“ zařvala jsem tak, že mě muselo být slyšet až na druhém konci kampusu. Ale zdálo se, že ne v sousedním pokoji. Nehodlala jsem si víc ničit hlasivky a naštvaně pochodovala ke spolubydlící. Košili jsem přitom držela v ruce a potichu nadávala.

„Debbie, můžeš mi říct, proč mám na košili flek jak kráva?!“ spustila jsem, nedbajíc na to, že v pokoji není sama. Její, tedy spíš jeho problém. Debbie na mě zamžourala, a když si všimla, kde je a co se děje, schovala sebe i svou návštěvu víc pod peřinu.
„Bello, nemůžeme to vyřešit potom?“ zkoušela to na mě.
„Ne, to nemůžeme, protože za čtvrt hodiny odcházím a má jediná slušná věc je špinavá.“
„Tak promiň, vylilo se mi kafe,“ přiznala.
„Fakt? Málem jsem si nevšimla,“ vrčela jsem. „Proč jsi to nevyprala? Říkala jsem ti, že jdu dneska na ten pohovor.“ Debbie se kousla do rtu.
„Zapomněla jsem.“ Pohledem zabloudila ke klukovi, který se tvářil, že tam není. Brala jsem to tak. Stejně ho už nikdy neuvidím.
„Tak ti pěkně děkuju.“ Bouchla jsem naštvaně dveřmi a přemýšlela, co s tím. Vyprat to nestihnu…

Oblékla jsem si ji a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Jednou Debbie zabiju a nikdo mi to nebude moct vyčítat. Měla jsem ji ráda, ale taky mi dokázala pořádně pít krev. Třeba jako dneska.

Pak mě napadla spásná myšlenka. Sako. Děkovala jsem bohu, že jsem si ho koupila. Když se nebudu moc vrtět, bude flek schovaný, usoudila jsem a už trochu klidnější se šla učesat.

Cullen Promotion hlásala písmena nad vchodem. Bylo teprve devět. Trošku brzy, ale komu to vadí.

Vstoupila jsem do rozlehlé haly a rozhlédla se kolem. Bylo to tu elegantní, ale ne příliš okázalé. Po každé straně vchodu bylo po dvou černých kožených pohovkách a křeslech s konferenčními stolky, které vybízely k posezení. Na stěnách visely velké černobílé fotografie města a nechyběly ani obrovské květináče se stromky.

Za recepcí vykukovala blonďatá hlava a mladý ženský hlas někoho ujišťoval, že ho přepojí na asistentku pana Millera hned, jak to bude možné.

Skrz dvoje prosklené dveře jsem viděla čilý ruch na chodbách. Lidé běhali sem a tam. Přenášeli laptopy, desky, hromady papírů. Bylo zvláštní, že já stála v téměř naprostém tichu a klidu a za tou skleněnou překážkou byl určitě hluk a pořádný šrumec.

Postávala jsem tam a přemýšlela co teď. Času hromada… Mrkla jsem po pohodlně vypadajícím křesle a rozhodla se ho vyzkoušet.

Ovšem v půlce cesty mě zastavil onen ženský hlas: „Přejete si, slečno?“

Nasadila jsem úsměv hodný Miss Amerika a obrátila se k ní. Přicupitala jsem k recepci a mírně se přes ni naklonila.

„Dobrý den, jdu na pohovor kvůli…“
„Jistě, vaše jméno?“ zeptala se s úsměvem.
„Isabella…“
„Swanová, že?“ Přikývla jsem.

Recepční se zdála milá. Víc jak třicet jí určitě nebylo. Blond vlasy jí splývaly kolem oválné tváře s pomněnkovýma očima. V jednom uchu sluchátko s mikrofonem a prsty jí běhaly neuvěřitelnou rychlostí po klávesnici. Očima na malý okamžik zabloudila na monitor, krátce přikývla a zase se věnovala mně.

„Pan Karlson má právě jednání. Posaďte se prosím na chvíli.“ Rukou pokynula ke křeslům, které jsem si prve vyhlídla.

Měla jsem pravdu, byla skvělá. Všimnul by si někdo, že tu jedno chybí? Na koleje by se hodilo.

Karlson byl personální ředitel, který měl vést pohovor. Určitě teď mluví s jinými kandidáty, pomyslela jsem si kysele. S kandidáty, kteří mají zkušenosti v oboru, několikaletou praxi a dokončené vzdělání.

Nech toho, Bello. Trochu optimismu. Ještě jsi s ním nemluvila. Třeba ho okouzlíš. Jo, to určitě.

Poslouchala jsem tlumený hlas recepční, ťukání klávesnice a koukala, kde co lítá.

„Mono.“ Vzhlédla jsem a viděla, jak se k recepci od prosklených dveří blíží vysoký mladík.
„Ano, pane Cullene?“ Cullene? Že by majitel? Nebyl na to moc mladý? Mona, jak se zřejmě ta holka jmenovala, se napřímila v ramenou a po tváři se jí rozlil blažený výraz. Nebylo divu, byl to vážně pěkný kousek.
„Potřeboval bych tohle poslat kurýrem ještě dneska. Lucy se nedostane z kanceláře,“ vykládal.
„Jistě, zařídím to,“ kývala Mona, až jí poskočily vlasy.

Rentgenovala jsem je pohledem. No co, byla jsem zvědavá. Trochu mě zaskočilo, když se pan Cullen otočil a podíval se na mě. Uhnula jsem očima a zadívala se na své nehty. Potřebovaly by trochu upravit.

„Kdo je to?“ zašeptal směrem k Moně. O diskrétnosti asi nikdy neslyšel. Halo, já tu sedím, chtělo se mi na něj zakřičet.
„Slečna Swanová, jde na pohovor na reklamní asistentku. Pan Karlson má ještě jednání,“ vysvětlovala Mona.
„Ujmu se jí. Vyřiďte to panu Karlsonovi.“ Pak zamířil ke mně. Bezděčně jsem se narovnala. Jestli je to velký šéf, musím působit důvěryhodně a profesionálně.

Vysoký, štíhlý, ramenatý, krásný, neodolatelný, úžasný… a další podobná přídavná jména mi běhala v hlavě při pohledu na něj.

„Slečno Swanová? Jsem Felipe Cullen.“ Podával mi ruku. Vyhoupla jsem se na nohy a stisk mu oplatila. Brr, tady má někdo zimu v kanceláři.
„Těší mě,“ broukla jsem a nabádala se, abych tak hloupě nezírala.
„Pohovor absolvujete se mnou. Pokud vám to nevadí,“ dodal a rošťácky se pousmál. Držte mě, omdlím. Vražený úsměv a nádherné karamelkové oči. Tohle je smrtící balíček.

„Takže?“ Povytáhl obočí a pobaveně mě sledoval.
„Ano?“ Říkal snad něco?
„Půjdeme?“
„Kam?“ ptala jsem se zmateně.
„Do mé kanceláře.“ Ups, tak jestli byly předtím mé šance malé, jaké jsou teď, když jsem se předvedla jako totální zabedněnec?
„Jistě.“

Po boku Felipeho Cullena jsem prošla oněmi prosklenými dveřmi a na vlastní kůži pocítila ruch PR agentury, ve které jsem si jednou přála pracovat.

„Pane Cullene, máte minutku?“ zaskočil nám cestu malý, skoro plešatý mužík s brýlemi s kostěnými obroučkami.
„Za hodinu se u vás stavím Jerry. Mám teď nějakou práci. Nebo se obraťte na bratra,“ navrhl a pak jsem mohla sledovat, jak se v přímém přenosu mění nadšení v naprosté zděšení a svolení počkat.

Prošli jsme kolem sekretářky a vešli do velké kanceláře. Usadila jsem se do křesílka u mohutného stolu z leštěného třešňového dřeva. Kancelář měl příjemnou, vypadala spíš jako pracovna v nějakém starém domě. Na zemi huňatý koberec, zdi zdobily obrazy ve zlatých rámech. Nechyběla knihovna. Veškerý nábytek byl vyroben ze stejného materiálu, takže spolu všechno parádně ladilo. Zajímalo by mě, jestli si to zařizoval sám, ale někdo jako on si spíš najme designéra.

Podala jsem panu Cullenovi životopis, který jsem si snaživě přinesla s sebou. A němě sledovala, jak ho položil na stůl, aniž by se na něj podíval.

Pohovor byl… přátelský, pokud by se to tak dalo nazvat. Byla jsem připravená na všechno. Nějaké úkoly, všetečné otázky a hlavně spoustu mého potu. Většinou jsem z podobných míst vylézala mokrá jak myš. Tohle bylo vlastně jen posezení dvou lidí. Ptal se mě na školu. Co studuju, jak se mi to líbí, proč jsem si vybrala tento obor a tak dále. Nervozita zmizela a já mluvila a mluvila.

„Nastupujete v pondělí,“ řekl najednou. „Dejte Moně svůj rozvrh, aby podle něj sestavila, kdy budete moct do práce.“
„Cože?“ vyvalila jsem oči.
„Nebo snad nechcete?“ zeptal se pobaveně.
„Ne… teda ano. Jistě.“ Byla jsem v šoku. Co se to tady právě stalo?

Dostala jsem práci. Páni. Jupííí, radovala jsem se v duchu.

Life is like a hurricane, (Kačerov jak hurikán,)
here in Duckburg (k nám už míří.)
Race cars, lasers, aeroplanes (Auta, laser, aeroplán,)
It's a duck blur (městem víří.)
Might solve a mystery, (Příběhy píše,)
or rewrite history! (z téhleté výše!)

Sakra. Začala jsem hrabat v kabelce. „Omlouvám se, zapomněla jsem to vypnout.“

Ducktales! Ooh Ooh! (Kačer! Ooh ooh!)
Everyday they're out there makin' (Teď k vám děti z dálky letí)

No tak, kde ten mobil je? Copak mi tohle musí hrát zrovna teď? Byla jsem červená až na dobře skrytém místě. Takový trapas.

Ducktales! Ooh Ooh! (Kačer! Ooh ooh!)
Tales of daring, new, bad… (Přináší sem…)

Konečně se mi podařilo přístroj najít a vypnout. Musím si koupit menší a hlavně přehlednější kabelku.

„Omlouvám se,“ zkusila jsem to ještě zachránit. Pan Cullen pracně skrýval úsměv, ale moc se mu to nedařilo.
„Ještě se tu za mnou v pondělí stavte, abychom vyřídili papíry,“ přešel to bez komentáře, čímž mi prokázal velkou službu. „To je myslím vše.“ Zvednul se a já ho stále celá konsternovaná napodobila.

Potřásli jsme si rukama. „Moc vám děkuju, pane Cullene. Vážně jo.“
„Přeskočíme toho pana Cullena, co říkáte? Jsem Felipe.“
„Bella.“
„To sedí,“ zamumlal.
„Prosím?“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mu dobře rozuměla.
„Ale nic. Vyprovodím tě.“

Rozloučili jsme se u skleněných dveří a Felipe odspěchal někam za prací.

Všimla jsem si houfu holek a dam v černých kostýmcích. Jo, děvčata, asi máte smolíka. Nebývala jsem škodolibá, ale měla jsem radost. Konečně jsem to byla já, kdo dostal práci. Musela jsem si to užít.

Zašátrala jsem v tašce, abych se pochlubila Debbii, že to konečně dopadlo. I když jsem na ni byla stále naštvaná za tu halenku, nemohla jsem mlčet. Byla jsem příliš šťastná.

„No tak, kde jsi?“ Vždyť mi mobil před chvílí zvonil… no jasně. Já jsem blbá.

Ach jo, takže zpátky. No jo, jenže dveře byly na kartu.

„Ehm,“ odkašlala jsem si u recepce. „Promiňte, že ruším, ale nechala jsem u pana Cullena v kanceláři mobil, myslíte, že bych se tam mohla nějak dostat?“
„Jistě. Otevřu vám a Lucy vám ho pak donese.“
„Díky.“

Opět jsem vešla do chodby a šla tou samou cestou jako předtím.

A hele. Nebudu muset za sekretářkou. Můžu si říct rovnou panu šéfovi.

„Ahoj, promiň, že ještě otravuju, ale nechala jsem si u tebe mobil,“ spustila jsem, když jsme se míjeli. Protože koukal do papírů, nejspíš mě neviděl.
„Prosím?“ Zvedl ke mně pohled. Bylo to divný. Kam zmizela ta přátelskost? A kde je úsměv?
„No… jak mi zvonil, nechala jsem ho u tebe na stole,“ vysvětlovala jsem. Změřil si mě chladným pohledem. Nejspíš mě to přimrazilo k zemi.
„Já vás neznám slečno, u mě v kanceláři jste nikdy nebyla a na nějaké hloupé vybavování nemám čas. Tady se pracuje. Pískoviště je o tři bloky dál,“ zpražil mě a odkráčel.

No co to… Co to jako má být tohleto?!

Právě jste došli na konec mé nové povídky. Doufám, že Vás zaujala a snad se i líbila. Budu moc ráda za ohlasy, ať už pozitivní nebo negativní a předem za ně moc děkuji.:-)

SHRNUTÍ ᴥ 2. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 1. kapitola: