Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva životy - X. kapitola

22.08.2009 (19:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2297×

Edward mě odvedl do dalekého hustého lesa, abychom byli co nejdál od lidí. Žasla jsem nad tím, jak se teď pohybuji a vůbec nad vším novým. Udivoval mě můj dokonalý zrak a sluch. Divila jsem se té neuvěřitelné síle. To vše bylo nic v porovnání s Edwardem. Nemohla jsem se nabažit jeho dokonalého těla, jeho nádherných očí, jeho medového hlasu. Vypadalo to, že ho ty chmury konečně přešly a já byla nejšťastnější člověk pod sluncem. Vlastně upír.

Krev jelenů ztlumila žár v mém hrdle a já byla schopna rozumněji uvažovat. Konečně jsem pochopila Edwardovy obavy, ale nechtěla jsem se k dnešní hádce vracet. Edward vypadal šťastně a já to nechtěla kazit.

„Bells, řekni konečně, že mi odpouštíš.“ Pochmurná nálada se mu vrátila, když jsme si sedli na malou mýtinku uprostřed lesa. Podívala jsem se mu zpříma do očí. Opět se v nich zračila bolest a utrpení. Už jsem ho nemohla dál trápit.

„Odpouštím ti.“ řekla jsem nakonec, i když to bylo naprosto zbytečné. Neměla jsem mu co odpouštět, ale věděla jsem, že ho moje slova potěší. Z obličeje mu najednou zmizely všechny chmury a vystřídal je rozzářený úsměv.

„Děkuji.“ Vyhrkl a objal mě. Pevně jsem ho sevřela v náručí. Už jsem ho nechtěla nikdy pustit. Věděla jsem, že to nebudu muset udělat. Věděla jsem, že teď už bude navždy se mnou.

Kousek se odtáhl, ale nepouštěl mě. Zadíval se mi do očí. Byl to podmanivý pohled. Najednou jsem zapomněla na okolní svět. Zapomněla jsem kde jsem nebo co tam dělám. Byli jsme jen my dva a nic víc mě nezajímalo.

„Myslím, že ti něco dlužím.“ Řekl s úšklebkem na tváři.

„Mám se bát?“ zeptala jsem se laškovně.

„Hrozně.“ Zašeptal a pomalu se naklonil k mému obličeji. Tiše jsem vyčkávala. Kdyby mi tlouklo srdce, jistě by teď bilo jako splašené. Pohledem sklouzl k mým rtům. Vymazal těch pár milimetrů mezi námi a přitiskl se svými rty na mé. Byla jsem v sedmém nebi. Ten polibek byl naplněný touhou a láskou. Vášnivě jsem mu polibky oplácela.

Uběhla hodně dlouhá doba než se ode mě odtáhl. Oba jsme byli zadýchaní. Nemohla jsem se ubránit pousmání.

„Co je?“ zeptal se Edward naoko uraženě.

„Vážně jsem se chvilku bála.“ Řekla jsem. Hlasitě se rozesmál.

„Já tě varoval.“ Pořád se smál a já se k němu přidala.

Na mýtině jsme strávili několik dalších hodin. Neúnavně jsme si povídali o všem možném, vtipkovali a navzájem se škádlili. Edward byl úžasný společník a já ho milovala čím dál tím víc. Nic lepšího jsem si nemohla přát. Neustále mi to připadalo příliš neuvěřitelné na to, aby to byla pravda. Bylo to příliš krásné na to, aby to tak zůstalo. Ale štěstí nám přálo a žádná katastrofa se nestala.

Už bylo po půlnoci, když jsme se rozhodli vrátit. Carlisle na nás čekal s obavami, ale když viděl jak doslova záříme štěstím byl taky šťastný.

„Děti.“ Vydechl a objal nás. Vážně byl jako můj otec a já ho měla upřímně ráda.

O rok později:

„Ano.“ Pohledem se vpíjel do mých očí.

„Isabell Marie Swanová, berete si…“ farářovu slavností řeč jsem téměř nevnímala. Celá moje mysl byla zaměstnaná mým budoucím mužem. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Měla jsem se stát jeho ženou, měli jsme spolu strávit celou naší existenci. Měli jsme pro sebe celou věčnost a mě to pořád připadalo jako strašně krátká doba.

„Ano.“ Odpověděla jsem automaticky. V ten samý okamžik jsem zapomněla na okolní svět. Edward zvedl závoj, který mi skrýval tvář a vášnivě mě políbil. Byl to náš první manželský polibek. Celá jsem se poddala tomu neuvěřitelně nádhernému okamžiku. Vychutnávala jsem si každičký kousíček jeho těla.

„Ehm, Bello?“ odtáhl ode mě své rty a pobaveně se na mě díval. Nechtěla jsem teď mluvit. Natáhla jsem se pro jeho rty. „Ehm, lásko.“ Opět se odtáhl. Trochu mě začínal štvát. Proč ničil tak nádhernou chvíli?

„Co?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. Místo odpovědi přejel pohledem po mém těle. Teprve teď jsem si uvědomila tu trapnost situace. Moje pravá noha byla pevně přitisknuta k jeho boku v naprosto nevhodné poloze. Rychle jsem ji stáhla dolů. Edwardův úsměv se ještě víc rozšířil a někde za mnou se ozval pobavený výskot a tleskání. Kdybych byla ještě člověk, nejspíš bych teď byla červená jak rajče.

Otočili jsme se směrem k publiku, které jsem celou dobu ignorovala. Přistoupil k nám Carlisle, aby nám pogratuloval a popřál nám hodně štěstí. Potom přišla Esme. Carlisleův anděl. Carlisle ji našel skoro umírající v nemocnici a okamžitě se do ní zamiloval. Nemohl jinak než jí proměnit. Já a Edward jsme měli radost, že si taky našel svou spřízněnou duši. Všichni jsme ji pomáhali a ona si brzo zvykla na svůj nový život.

„Gratuluji.“ Řekla a láskyplně mě objala.

„Děkuji.“ Zašeptala jsem. Odstoupila ode mě, aby mohla obejmout Edwarda.

Svatební hostina byla velkolepá. Samozřejmě nechyběly žádné tradice, jako krájení dortu nebo hod kyticí, kterou, k mému velkému potěšení, chytila zrovna Esme.

Ten večer tu nebyl jediný muž, s kterým bych aspoň jednou netančila. Užívala jsem si to a neúnavně se otáčela v kole, ale nejšťastnější jsem byla, když jsem tančila s Edwardem. Byl to vynikající tanečník – jak jinak – a já se nemohla nabažit jeho přítomnosti.

„Tak jak si to moje ženuška užívá?“ zeptal se mě, když mě vysvobodil ze spárů jednoho obtloustlého doktora, kterého pozval Carlisle. Upoutalo mě to slovo „ženuška“. Z jeho úst zněli i obyčejné slovíčko naprosto neobyčejně krásně.

„Právě teď…“ zadívala jsem se do jeho karamelových očích „nesmírně.“ Usmál se a políbil mě. Přemítala jsem, jestli mě to někdy přestane udivovat, ale upřímně jsem doufala, že ne. Byl to unášející pocit a já o něj nechtěla přijít. Otáčeli jsme se v tempu pomalého valčíku a neodtahovali od sebe rty.

„Bells“ slyšela jsem Esmein naléhavý hlas. Věděla jsem, že nikdo jiný to nemohl slyšet. Neochotně jsem se odtáhla od Edwardových toužebných rtů.

„Musím jít.“

„Neopouštěj mě.“ Znovu mě políbil.

„Neboj, za chvíli jsem zpátky.“ Zašeptala jsem a odkličkovala pryč z tanečního parketu. Esme už na mě netrpělivě čekala. Omluvně jsem se na ní usmála a vydala se za ní, abych se nachystala na svatební cestu.

Věci už jsem měla sbalené, jen jsem se rychle převlékla ze svatebních šatu. Spěchala jsem, abych už mohla být v Edwardově náruči. Štěstím jsem se téměř vznášela. Esme si samozřejmě všimla mé roztržitosti.

„Bells.“ Zadržela mě, než jsem stihla vyběhnout z místnosti. „Chci ti něco říct.“ Pomalu mě vedla k malé pohovce v rohu místnosti. Jen neochotně jsem šla za ní. Celé mé tělo hořelo touhou dotýkat se Edwarda.

„Víš,“ začala pomalu, „na svůj lidský život si moc nepamatuji – to víš dobře sama – ale něco mi utkvělo v paměti. Je to něco co mi kdysi řekla má matka.“ Odmlčela se. Dívala se někam za mě, ponořená do svých myšlenek. Trpělivě jsem čekala až bude pokračovat. „Nezáleží, jak dlouho budeš bloudit po světě a hledat. Nezáleží, jak dlouho se budeš topit v mořích samoty. Nesejde na tom, jestli jsi mladá dívka nebo žena středního věku. Vše bude zapomenuto, jakmile najdeš svůj druhý život. V tu chvíli se dva životy spojí v jeden.“ Ta řeč upoutala mou pozornost. Přesně tak jsem si připadala. Přesně to vystihovalo můj život. Jak to ale věděla? Nikdy jsme nemluvili o naších lidských životech, asi proto, že jsme si na ně moc nevzpomínali.

„Jak…?“ zbytek otázky mi utkvěl v půli cesty. Byla jsem dojatá.

„Carlisle mi vyprávěl váš příběh a mě se hned vybavila tahle řeč. Vy dva, jste toho ukázkový příklad.“ Přikývla jsem a objala ji. Bylo to, jako bych objímala vlastní matku a Esme mi ji v podstatě byla. Bylo to v její povaze a já ji tak i  měla ráda. „Už bys měla jít.“ Pousmála jsem se a pustila ji.

Edward netrpělivě stál před vypůjčeným kočárem. Opět mě udivila jeho dokonalost a rychle jsem se k němu vydala. Vzal mi z ruky zavazadlo a přiložil ho ke svému. Rozloučili jsme se s přáteli a chystali jsme se nastoupit na náš kočár do ráje. Zastavil mě dřív, než jsem stihla položit nohu na první schůdek a vlepil mi vášnivý polibek. Nejdřív mě zachvátil údiv, ale téměř okamžitě jsem mu začala polibky oplácet se stejnou dávkou vášně.

Bylo to přesně jak řekla Esme. Dva životy se spojily v jeden.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva životy - X. kapitola: