Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva životy - VII. kapitola

19.08.2009 (14:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1522×

Zbytek měsíce probíhal monotónně. V nemocnici jsem utíkala před bolestí a doma se jí sžírala. Lidé v mém okolí si už zvykli na moje neobvyklé chování a nevěnovali mu pozornost. Pracovala jsem dvakrát víc než normálně a vyhýbala se společnosti. Neměla jsem náladu s někým mluvit. Ani jsem nevěděla co bych jim měla říkat. Jediný s kým jsem dokázala trávit čas byl Carlisle. O Edwardovi jsme nemluvili. Většinou jsme probírali pacienty z nemocnice, nebo se jen tak nezávazně zabývali oblíbenými skladateli a spisovateli. Mezi mnou a Carlislem se vybudoval silný vztah. Byl to můj opatrovatel, moje opora, můj nejlepší přítel. I lidé v nemocnici si všimli toho pouta mezi námi. Sestřičky z toho samozřejmě mely skvělý drb. Nechali jsme je ať si myslí co chcou. Nemělo smysl je o něčem přesvědčovat, stejně by neposlouchali.

„Takže…“ byl poslední den v měsíci a my dělali inventuru. S Marií jsme právě kontrolovaly zásoby ve skladě, když se mě začala vyptávat. „Ty a doktor?“ významně se na mě podívala.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jsme jen přátelé.“

„Ale…trávíte spolu hodně času a chováte se tak…“ nechala větu nedokončenou.

„Jme hodně dobří přátelé.“ Odsekla jsem nevrlým hlasem.

„Ale, no tak. Musí to být něco víc.“ Nehodlala se tak lehce vzdát. Povzdechla jsem si a poprvé se na ní podívala. Plála vzrušením, že se dozví nějaké pikantnosti.

„Car-doktor Cullen…“ už jsem si tak zvykla ne to, že mu tykám, že mi ani nedošlo jak se to sem nehodí. Marii tohle moje přeřeknutí samozřejmě neušlo.

„Takže mu i tykáš?“

„Jo.“ Připustila jsem. Dívala se na mě s dychtivostí a tak jsem pokračovala. „My…no, máme hodně společného. Ale vážně jsem jen přátelé.“ Byla zklamaná, že se nedozvěděla nic nového a tak to raději vzdala. Obě jsme se vrátily ke své práci.

Po inventuře mě Carlisle čekal u vchodu jako vždy, když jsme měli společné směny. Ve svém bytě už vůbec nebýval. Dalo by se říct, že jsme teď žili spolu. Nevadilo mi to. Bylo to lepší než se sama sžírat bolestí.

„Takže, půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsem k němu došla.

„Dnes jdi sama.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Musím na lov.“ Vysvětlil.

„Aha…“ pořád jsem si na to nemohla zvyknout. „Takže zatím.“ Rozloučila jsem se s ním a vydala se domů.

Když jsem došla před dům, měla jsem takový zvláštní pocit. Připadalo mi, že něco není v pořádku, ale všechno vypadalo stejně, tak jsem na to nemyslela. Vyšla jsem do patra ke své garsonce a vyštrachala klíče. Otevřela jsem dveře a automaticky sáhla po vypínači. V tom jsem zůstala stát na místě neschopna jakéhokoli pohybu.

Zírala jsem na křeslo a přemítala, jestli jsem náhodou neusnula. Byla jsem v naprostém šoku. Tohle  přece není pravda. Ne. Už začínám blouznit. Jsem přepracovaná, sním s otevřenýma očima. Bála jsem se pohnout. Měla jsem strach, že když udělám jakýkoliv pohyb tak ten sen zmizí. Nesmí zmizet. Chci, aby se mi zdál už navždy. Rychle jsem se podívala jinam a zase zpátky ke křeslu. Pořád tam byl. Tohle nebyl sen. Byla to realita.

Uvědomila jsem si, že jsou stále otevřené dveře. Rychle jsem je zavřela a opět se podívala ke křeslu. Pořád jsem nemohla uvěřit, že se mi jen nezdá, ale on tam pořád byl. Seděl stále ve stejné pozici a díval se na mě karamelovýma očima. V jeho očích byla nejistota, ale taky naděje a štěstí. Chtěla jsem něco udělat. Něco mu říct, ale tělo mě neposlouchalo. Nedokázala jsem najít svůj hlas. Mohla jsem tam jen stát, dívat se na něj a pořád dokola se přesvědčovat, že se mi nezdá.

„Bells?“ jeho sametový hlas prolomil můj trans. Najednou jsem si uvědomila co se děje a kde to jsem.

„Edwarde.“ Vydechla jsem, když jsem konečně našla svůj hlas, ale tělo mě pořád nechtělo poslouchat. Uvědomila jsem si, že mu dlužím omluvu, že bych mu toho chtěla hodně říct. „Mrzí mě, jak…“ začala jsem s tím nejlehčím.

„Nemusíš se omlouvat.“ Přerušil mě. „Ty za to přece nemůžeš. Nikdo nemohl vědět co se stane.“

„Zůstaneš?“ potřebovala jsem to vědět. Potřebovala jsem vědět na čem jsem a s čím se budu muset vypořádat.

„Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad.“ Řekl tichým hlasem, oči sklopené dolů. „Nejsem si jistý, že jsem připravený.“

„Chápu.“ Sklonila jsem hlavu. Tušila jsem, že takhle odpoví, přesto mě to zarmoutilo. Nechtěla jsem se s ním zase rozloučit, znamenalo to další bolestivou ránu.

„Nevím, jestli jsem dost silný, ale jedno vím jistě.“ Odmlčel se. Zvedla jsem k němu oči. Tiše jsem čekala až bude pokračovat. „Chci abys věděla, že tě miluji.“

„Já to vím.“ Ujistila jsem ho. „Věděla jsem to ještě dřív, než si mi to řekl tenkrát v márnici.“ Ta vzpomínka zabolela. Vzpomínka na jeho rozpálené rty, na jejich chuť. Bylo to, jako by se to stalo v minulém životě. Bylo to tak strašně dávno. Tolik věcí se za tu dobu změnilo.

„Jenže tenkrát jsem ani já sám nevěděl, jak velký je to cit. Nevěděl jsem, že bez tebe je každý den utrpení, že nedokážu myslet na nic jiného než na tebe, že každou chvíli, každičký okamžik vidím před očima tvůj andělský obličej, tvé oči, tvé rty…Nevěděl jsem, že bez tebe nebude můj život nic znamenat dokud jsem to nezažil na vlastní kůži. Odloučení od tebe je to nejhorší co mě mohlo v životě potkat, ale je to nezbytné. Nechci ti ublížit, a proto bude lepší, když tě neuvidím.“

To jak jsem se cítila po tomhle jeho vyznání se nedá popsat slovy. Byl to neuvěřitelně překrásný pocit. Zapomněla jsem na ten hrozný měsíc co jsem prožila. Zapomněla jsem na to co mě čeká až zase odejde. Pro tenhle okamžik jsem byla tak šťastná jako ještě nikdy před tím.

Pozorně zkoumal můj výraz a čekal, jestli něco neřeknu. Jenže já mlčela. Nevěděla jsem co mám říct a tak jsem jen nehnutě stála a vpíjela se do jeho topazových očí. „Takže teď už víš vše.“ Pokračoval, když jsem neodpovídala. „Možná by bylo lepší, kdybys na mě zapomněla, kdybys žila stejně jako předtím než jsi mě poznala. Bude to pro tebe lepší.“ Tyhle slova mě vrátila zpátky do reality. Jak si může myslet, že bych na něj dokázala zapomenout?

„Co to říkáš?“ začala jsem se k němu přibližovat. Svaly se mu napnuly, ale já si toho nevšímala. Byla jsem rozčílená. „Jak to můžeš říct? Ty nevíš, jaké muka pro mě byl tenhle měsíc. Ty nevíš, jak moc jsem trpěla, když jsi tu nebyl. Měla jsem pocit, že se z toho zblázním. Nechtěl jsem bez tebe žít už ani minutu, ale pokaždé jsem se přemohla kvůli naději, že tu někde jsi a že se možná někdy vrátíš. Nebylo dne kdy bych na tebe nemyslela.. Miluji tě víc než svůj život a ty mi teď prostě řekneš ať na tebe zapomenu!“ teď už jsem stála nebezpečně blízko. Bylo na něm vidět, jak moc se musí přemáhat, ale bylo mi to jedno. Pořád jsem na něj byla naštvaná. Tohle neměl říkat. Do očí se mi tlačily slzy. Slzy vzteku a taky bolesti.

„Bells…“ hlesl a ustoupil o krok zpět. V očích se mu zračila skoro stejná bolest jakou jsem já cítila. Vztek ze mě pomalu vyprchával a nahrazovala ho beznaděj.

„Edwarde…“ udělala jsem ještě jeden krok a vztáhla k němu ruku. Skoro jsem se dotýkala jeho tváře. Chtěla jsem se jí dotknout. Udělala jsem to. Cítila jsem pod svou třesoucí se rukou jeho tvrdou, ledovou pokožku. Bylo to jako dotýkat se sochy, ale přesto mě jeho kůže pálila. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a znovu je otevřel. Jeho oči najednou potemněly a mě došlo co se děje. Stáhla jsem ruku zpátky. Tušila jsem co přijde, ale nedokázala jsem se pohnout z místa. Stála jsem tam a čekala na jistou smrt. V podstatě jsem byla šťastná, i když jsem netušila proč tomu tak je.

Edward mě chytil za ramena a přitáhl si mě blíž k tělu. Nesnažila jsem se bránit. Užívala jsem si ty poslední okamžiky. Zavřela jsem oči a čekala. Jeho rty se přiblížily k mému krku a zuby mi lehce prokousl hrdlo. Nevykřikla jsem. Tělo mi začalo ochabovat a já se propadala do temnoty.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva životy - VII. kapitola: