Takhle kapitolka je celkem krátká. Oba dva jsou strašně tvrdohlaví takže se vyvrbí malá hádka, ale vše bude v pořádku. Však uvidíte sami......a samozřejmě nezapomeňte zanechat komntík :)
21.08.2009 (10:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1495×
„Bells?“ bylo příjemné slyšet ten andělský hlas. Jenže já neslyšela jen ten hlas. Někde mňoukala kočka, bzučel komár, nade mnou tichounce hrála Mozartova skladba. Dokonce jsem slyšela jak si vánek pohrává se záclonou. Něco bylo špatně. Tohle nebyla smrt.
Otevřela jsem oči. Něco mi poletovalo nad obličejem. Bylo to něco jemného, malého, chtěla jsem to vzít do ruky, ale nešlo to. Byl to prach. Byla jsem zmatená. Snažila jsem si vybavit co se stalo. Vzpomněla jsem si na spalující žár a příšernou bolest, taky na umírající srdce. Na hlas, který se mi omlouval a druhý, který mě utěšoval. Otočila jsem hlavu na stranu a spatřila jeho božský obličej. V tu chvíli mi to docvaklo. Do této chvíle jsem byla natolik dezorientovaná bolestí, že jsem plně nechápala co se děje. Nějak matně jsem si vzpomínala, že jsem to věděla už předtím, ale bolest to vše přebila.
Jeho tvář byla zmučená bolestí. Rychle jsem se rozhlídla po místnosti. Carlisle s ním nebyl. Byl tu sám. Něco mě pálilo v hrdle, ale já to potlačila. Nechtěla jsem se teď zabývat malichernostmi. Posadila jsem se, abych mu lépe viděla do očí. Jeho pohled mi působil bolest. Proč se tak trápí?
„Je mi to strašně líto. Nechtěl jsem ti ublížit. Já…prostě…“ přitiskla jsem mu prst na ústa, abych zastavila ten vodopád zbytečných výčitek.
„Neomlouvej se.“ Usmála jsem se na něj. „Vlastně jsi vše vyřešil. Nechtěla jsem už bez tebe dál žít a kdybych byla stále člověk šlo by to jen těžko.“ Matně se mi vybavovaly mé lidské pocity, ale nakonec jsem si vzpomněla.
„Carlisle říkal, že se nebudeš zlobit, ale to je špatně.“ Vzal mou ruku do svých dlaní. „Měla bys mě nenávidět za to co jsem ti udělal. Pochopil bych, kdyby ses mi chtěla pomstít.“
„Co to plácáš?“ matně se mi vybavilo, že něco podobného už říkal. „Jak…jak…nemůžeš…to prostě…“ nebyla jsem schopná dát dohromady jedinou větu. Pomalu se mě zmocňoval vztek. On je tak bláhový. Jak ho to mohlo jenom napadnout? „Ty…ses úplně…zbláznil!“ vykřikla jsem na něj a vytrhla mu ruku.
„Bells, řekni, že mi odpouštíš.“ Požádal mě zmučeným hlasem.
„Ale…já ti nemám co odpouštět.“ Postavila jsem se na nohy. Trochu mě udivilo s jakou rychlostí, ale to mě teď pramálo zajímalo. Nechápala jsem ho. Nemohla jsem pochopit, proč se zbytečně týrá. Vždyť neudělal nic špatného.
„Bells, pochop mě.“ Jeho žalostný hlas mě mučil. „Nebudu schopen se sebou žít. Nebudu schopen žít s vědomím, že jsem ti zničil život. Nebudu toho schopen dokud mi neodpustíš.“ Taky se postavil. Žasla jsem nad tím, jak je vysoký a jak božsky vypadá, ale ani to neztlumilo můj vztek.
Nevěřícně jsem mu hleděla do očí. Proč musí být tak tvrdohlavý? „Ne. Ty pochop mě. Tady není co odpouštět. Bylo to jediné možné řešení. Proč to nechceš přijmout?“ vypadalo to, že na tohle nemá odpověď. Můj vztek pomalu vyprchával. Nahrazovalo ho pálení v krku. Cítila jsem se tak nějak vyprahlá. Nevěděla jsem čím to je, ještě jsem si ani nestihla plně uvědomit, co ze mě je. Pochopila jsem, že mám nejspíš žízeň, ale netušila jsem co mám dělat. „Kde je Carlisle?“ on by mi určitě pomohl.
„V nemocnici.“
Vydala jsem se ke dveřím, ale Edward byl rychlejší.
„Co to děláš?“ zeptal se mě nevěřícně.
„Jdu za ním.“ Vždyť to bylo úplně jasné. „Musí mi pomoct vyřešit co bude dneska k večeři.“
„Ty tam teď nemůžeš jít.“ Dál mi bránil v odchodu.
„Proč?“
„Za prvé, ani bys tam nedošla a už bys byla po jídle.“ Otevřela jsem pusu, abych začala protestovat, ale on rychle pokračoval. „A za druhé, možná bys pár lidí vyděsila.“ Dodal s úšklebkem a sjel pohledem po mém těle. Co to plácá? Copak mi narostly dlouhé tesáky? On taky vypadá normálně, v jistém slova smyslu. Samozřejmě, že nevypadal normálně, vypadal božsky, ale žádné mytické tesáky mu nenarostly, tak v čem je problém? „Pojď se podívat.“řekl a vedl mě k zrcadlu.
Odraz v zrcadle mě opravdu vyděsil. Přede mnou stála úplně neznámá, ale nádherná dívka. Byla velmi bledá a měla velmi pěkné rysy. To by lidi asi nevyděsilo, ale ty oči ano. Měla je krvavě rudé. Vzpomněla jsem si na Edwardův první pohled po jeho přeměně. Taky měl tak rudé oči. Už jsem ho chápala. Celkově by mě nejspíš málokdo poznal. Jediné co mi připadalo stejné, byly husté, vlnité, kaštanové vlasy.
„Co mám dělat?“ můj hlas zněl zoufale. Žár, který mi spaloval hrdlo byl čím dál tím silnější. Edward byl teď jediný, kdo mi mohl pomoct.
„Carlisle říkal, že tě mám vzít na lov.“ Povzbudivě se na mě usmál.
„Ale…“ bála jsem se to říct nahlas. „Nebudu muset zabíjet lidi, že ne?“
„Ne. Postačí ti jelen nebo rys.“ Zase se zasmál. Taky jsem se pousmála. Vztáhl ke mně ruku a já se ji pevně chytila. Jeho kůže už nebyla chladná, byla příjemně teplá. Usmála jsem se ještě víc a nechala se jím vést.
Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Dva životy - IX. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!