Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva životy - IV. kapitola

15.08.2009 (19:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1494×

Kolem třetí hodiny ranní jsme už byli všichni tři v márnici, kde nás nikdo nerušil. Edwarda jsme potichu vyzvedli kolem půl třetí a odnesli ho sem – teda spíš ho nesl Carlisle, já jen přihlížela. Vyplnili jsme všechny potřebné formuláře a zabalili jeho věci a dali je do speciální skříně. Taky jsem šla za něj zapálit svíčku. Byl to takový náš zvyk. Vždy, když někdo v nemocnici umřel zapálila se za něj svíčka. Svíčky byly položeny na oltáři v nemocniční kapličce vedle vchodu. V tuto chvíli tu svítilo asi dvacet svíček. Rvalo to srdce, když jste si uvědomili, kolik lidí zemřelo jenom za poslední týden.

Rychle jsem zapálila svíčku, přišlo mi to trochu ironické, a vrátila se zpátky do márnice. Edward ležel na jednom operačním stole – nebyl dost silný na to, aby dokázal sedět – a Carlisle stál vedle něj oči upřené kamsi do ztracena. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a postavila se z druhé strany stolu.

„Jak se cítíš?“ byla to jen řečnická otázka. Edwardovi se od večera značně přitížilo.

„Když tu…jsi tak…dobře.“ Řekl slabým hlasem. „Bells…B-Bells…ty mi…“ snažil se mi něco říct. Už tak silná vrstva potu na obličeji se mu tím úsilím ještě zvětšila.

„Nemluv.“ Začala jsem mu otírat obličej vlhkým hadříkem. „Vysiluješ se.“

Otočil hlavu z leva doprava a zase zpátky, jako by se mnou nesouhlasil. „Musím…musím ti něco říct.“ Chtěla jsem namítnout, že mi to může říct později, ale on mi pevně stiskl ruku, aby mi dal najevo, že mám být zticha. Do toho stisku dal všechnu svou sílu a na čele se mu objevila další várka potu. Čekal až se mu trochu zklidní dech, aby mohl pokračovat. „J-já…miluji tě.“ Řekl a upřel na mě své nádherné oči. Poskočilo mi srdce a rozbušilo se vysokými obrátkami.

„Já tebe taky.“ Odpověděla jsem slabým hlasem spíše podobným šepotu. Moje odpověď ho potěšila. Viděla jsem šťastné plamínky, které mu slabě pohrávaly v očích.

„Víš…když…když jsme se…viděli poprvé…pta-ptala ses…jestli něco…nepotřebuji.“ Přikývla jsem na znamení, že si vzpomínám. „A já…tě žádal…o…o polibek.“ Znovu jsem přikývla. Edward zavřel vyčerpáním oči. Pomalu jsem se přiblížila k jeho obličeji a zlehka ho políbila na vlhké rty. Odtáhla jsem se a sledovala jeho rozšiřující se úsměv. Oči měl stále zavřené.

„Je čas.“ Ozval se Carlisleův milý hlas. Úlekem jsem nadskočila, úplně jsem na něj zapomněla. Přikývla jsem a ustoupila o krok dozadu, aby měl Carlisle víc místa. Edward otevřel oči a naposledy se na mě podíval, než Carlisle vyletěl z místnosti. Stála jsem tam jak přikovaná. Prsty jsem si přejela po rtech, na kterých jsem stále ještě cítila Edwardovu chuť. Jeho rty byly měkké a horké, chutnaly jako sladký ovocný čaj.

Stála jsem tam dlouhou chvíli a vzpomínala na chuť Edwardových rtů. Byla jsem tím okamžikem natolik omámená, že jsem ani netušila, jak dlouho tam stojím.

Když jsem se konečně vzpamatovala – překvapená, že sedím – za okny už svítilo slunce. Musela jsem usnout. Byla jsem naprosto zmatená. Netušila jsem jak dlouhá doba uplynula od okamžiku, kdy Carlisle odešel s Edwardem. Rychle jsem se zvedla a vyrazila ze dveří. Na chodbě to už žilo. Pohlédla jsem nad vstupní dveře na hodiny. Bylo třičtvrtě na sedm.

Rázným krokem jsem se vydala směrem do kanceláře. Seděly v ní dvě sestřičky a zaujatě o něčem diskutovaly. Když jsem vešla, zvedly ke mně hlavy a vesele mě přivítaly. Odpověděla jsem jim úsměvem, sedla si ke stolu a dál si jich nevšímala. Vrátily se ke svému rozhovoru. Přemýšlela jsem nad včerejším večerem a najednou mě něco napadlo. Kde byl Carlisle? Copak se nevrátil? Snažila jsem si vzpomenout na jeho plán a najít v něm nějakou zmínku o návratu do nemocnice, ale nebyla jsem si jistá, jestli se o tom zmínil. Rozhodla jsem se nechat to být a pokusit se přečkat zbytek služby.

Většinou mi ranní služby nevadily, protože bývalo hodně práce a pěkně to utíkalo. Říkala jsem si, že práce mě trochu rozptýlí. Jenže dneska jak naschvál nic na práci nebylo. Jediné co jsem musela nutně udělat byla prohlídka pokojů a tím moje povinnosti skončily.

Přemýšlela jsem co budu dělat. Většina sestřiček využily volna a uvařily si kávu, posedaly si na lavičky v malém parku u nemocnice a klábosily. Taky pár pacientů – přesněji řečeno, ti co mohli chodit – si užívali sluníčka. Dnes byl nezvykle krásný den, ale slunce mi náladu nezvedlo. Nevěděla jsem kam mám jít. Chtěla jsem být sama a přemýšlet. Nakonec jsem našla útočiště v kapličce, kde jsem si sedla na lavičku a pozorovala světla svíc.

Seděla jsem tiše a přemítala o všem co se za poslední tři dny stalo. Byla jsem natolik zabraná do svých úvah, zase, že jsem si ani nevšimla, že tu nejsem sama. Až když si Angela, tichá, drobná černovláska s vlídným úsměvem na tváři, přisedla ke mně.

„Kdo zemřel?“ zeptala se mě a sledovala oltářek se svíčkami.

„Edward Gesner.“ Odpověděla jsem bezduše.

„To je mi líto.“ Řekla se skutečnou stopou lítosti v hlase. Angela patřila k jeptiškám, které vypomáhaly v nemocnici. Dělaly společnost veteránům a staraly se o to, aby měli vše co potřebovali, ale operací se neúčastnily, to zůstávalo na sestřičkách. „Byl to velmi mladý hoch.“

„Ano to byl.“ Můj hlas mi zněl cize. Snažila jsem se si toho nevšímat. Dále už jsme nemluvily.

Zbytek služby probíhal podobně.  Byly to muka, ale nakonec jsem se dočkala konce. Rychle jsem vyrazila z nemocnice a pospíchala domů. Cesta mi trvala kratší dobu než obvykle. Začala jsem se přehrabovat v tašce, když mi došlo, že klíče má Carlisle. Zaklepala jsem a netrpělivě čekala až se dveře otevřou.

Carlisle otevřel krátce po mém zaklepání. Mdle se na mě usmál a já na něj upřela tázavý pohled. Ustoupil mi z cesty a já vešla dovnitř. Edward ležel v mé posteli. Ruce zatínal v pěsti a měl křečovitě staženou čelist, jako by se ze všech sil snažil nekřičet. Ležel jako socha, každý sval v těle napnutý. Kdybych neslyšela jeho těžké oddychování, myslela bych si, že je mrtvý. Němě jsem sledovala jak se mu z tváří ztrácí barva.

„Jak moc trpí?“ zeptala jsem se Carlislea.

„Moc.“ Řekl sotva slyšitelně. Cítila jsem, jak mi ledovýma rukama bere tašku a pomáhá vyvléct kabát. Nepřítomně jsem se přesunula ke křeslu s pohledem stále upřeným na Edwarda. Carlisle si sedl vedle mě. „Je mi to líto.“ Vzhlédla jsem k němu. Nechápala jsem ho, dokud mi to nevysvětlil. „Všiml jsem si, jaký je mezi vámi vztah. Proto jsem věděl, že mi s tím pomůžeš, ale není to pro tebe bezpečné. Nevíme co od něj očekávat po přeměně.“

Opět jsem upřela oči na Edwardovo nehybné tělo. „Slíbil jsi mi, že mi to všechno vysvětlíš.“ Připomněla jsem mu. Chtěla jsem vědět jak moc je to nebezpečné.

„To máš pravdu.“ Přiznal. Upřela jsem na něj svůj pohled a čekala. Vyprávěl mi od začátku celý svůj příběh. Prozradil mi, jaké to je být upírem a vysvětlil mi jak žijí. Taky mi objasnil v čem se od ostatních upírů liší a doufal, že bude jeho životní styl sdílet i Edward, i když mi řekl, že je to někdy těžké.

„Možná bude lepší, když po přeměně oba zmizíme.“ Zakončil své vyprávění. Ta představa mě vyděsila. Teď už jsem věděla, jaké nebezpečí mi hrozí, ale nebrala jsem na to ohledy. Nechtěl jsem bez něj žít. Nedokázala jsem si to přestavit. „Alespoň na čas, než si na to Edward zvykne.“ Dodal, když viděl můj bolestný výraz.

„Carlisle, buď upřímný, je nějaká šance, že bychom mohli…“ nedokázala jsem tu větu dokončit, ale zdálo se že pochopil na co se chci zeptat.

„Upřímně si tím nejsem jistý.“ Zavrtěl hlavou. „Trvá dlouho než se naučíš ovládat svou žízeň a ještě déle, než si zvykneš žít jako normální člověk a ignorovat vůně lidí kolem tebe.“

Ta slova se mi zabodávaly do srdce jako ostré nože. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že bude Edward žít, ale na druhou jsem umírala při pomyšlení, že nebude žít se mnou. Nechtěla jsem ho ztratit. Nechtěla jsem být sama teď, když jsem poznala jeho. Jestli odejde, odejde i mé srdce a můj život nebude mít žádný smysl.

Zakázala jsem si takhle uvažovat. Musela jsem přijít na nějaké řešení, na nějaké východisko z téhle beznaděje. V tom mě něco napadlo.

„Co kdybys kousnul i mě. Udělej ze mě taky upíra a bude vše v pořádku.“ Řekla jsem s nadějí v hlase. Tohle by určitě fungovalo. Bylo mi jedno co bych musela podstoupit, hlavně, že bych mohla být s Edwardem, navěky.

„To rozhodně ne.“ Řekl vážným hlasem.

„Proč?“ nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ty máš život před sebou. Nemohu ti ho teď ukončit, to by nebylo fér.“

„Ale já umřu. Jestli Edward odejde, tak můj život skončí.“

„Ne.“ Řekl hlasem, který dával jasně najevo, že se o tom už nebudeme nadále bavit.

Opět mě zaplavila vlna beznaděje. Snažila jsem se ji potlačit, ale marně.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva životy - IV. kapitola: