Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Duše - 2. kapitola

04.07.2011 (10:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1129×

„Taková pochvala, děkuji,” usmál se na mě svůdně a kdejaká dívka by pod tím úsměvem zkolabovala, jenže já se ještě jakž takž ovládala. Díkybohu.

Přistoupil ke mně blíž, až jsme se málem dotýkali nosy. Elegantně mi sundal ruku z pusy a pak...

mi pošeptal do ucha: „Ty jsi taky moc sexy, dokonce i v tomto oblečku.” Dělá si srandu? Myslí to ironicky? Podle hlasu soudím, že ne. Ale copak je oblečení roztrhané na cáry potřísněné mou krví sexy?

„Uch,” zafuněla jsem potěšeně, ale ne moc svůdně.

„Už musím jít. Mám nějaké další povinnosti. A... ehm, neměla bys být dlouho od svého hrobu.”

„Proč?” zakňučela jsem.

„Protože tak si lépe zvykneš na své nové ,tělo´, když budeš na blízku svému původnímu tělu,” odpověděl mi s pousmáním a náhle se kolem něj zvedla mlha. Chvíli tam jen tak zářila, a potom tak, jak rychle přišla, tak rychle zmizela. Zmizel i Andrew.

„Počkej, Andrew. Co mám dělat?!” zakřičela jsem ještě do zejícího prázdna. Zvedl se vítr, něžně mi odfoukal přebytečný pramen vlasů z tváře. Zašeptal:

„Zajdi se například podívat za rodinou. Jsi sice Duše, avšak i tvá neviditelná přítomnost tvým nejbližším uleví.”

Zaraženě jsem mlčela a otřásla se při pomyšlení na mou rodinu. Upřímně řečeno, má matka stála za houby, středobodem jejího vesmíru byla jen a jen ona a její manžel, čili můj otec. Jistě, pak tu byl všemi milovaný můj bratr, veleúspěšný bratr, který vždy byl ten lepší. Bratr, který vše vždy dokázal a teď je úspěšný doktor v Seattlu. Pak já. Černá ovce rodiny, všemi pohrdána. Emily, která je pouhou učitelkou a učí v nějakém zapadákově. Jejím snem bylo vždy dosáhnout herecké kariéry, a co se z toho vyklubalo?

Přepadle jsem odcházela zpět ke svému pohřbenému tělu a snažila se ignorovat sílící nevolnost. Poklekla jsem před svým hrobem a znovu si přečetla ty bolestné slova. Jestlipak aspoň za mě truchlí?

Povzdychla jsem si, tušila jsem, že ať už jsou jací jsou, tak se mi po nich velice stýská. Rovněž jsem tušila, jaké následky bude mít můj šílený nápad. Ale kostky byly vrženy. Rozhodnutí padlo a já odhodlaně kráčela. Po chvíli jsem si uvědomila závažnou věc. Matka s otcem bydlí daleko a jen autem to trvá 45 minut. Znovu jsem si povzdychla.

Já tam tedy nepojedu autem, ani nevím, jestli Duše mohou řídit auto... Nicméně se k nim vrátím alespoň pomocí vzpomínek. Nic jiného mi nezbývalo.

Vzpomínala jsem na dům, ve kterém jsem jako dítě žila. Dům, ve kterém i nadále má matka s otcem bydlí. Dům, který byl průvodcem špatných i pěkných vzpomínek. Dům, který jsem nesnášela i milovala.

Ze vzpomínek mě vytrhl vítr.

„Pravda, zapomněl jsem ti říci, že se můžeš přemisťovat pomocí vzpomínek i své vlastní představivosti,” zahalasil hlas Andrewa.

„Zatraceně, Andrew! Jak dlouho jsi ten Průvodce? Člověk aby si taky všechno sháněl sám,” vykřikla jsem do tmy a založila si ruce v bok. Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila, jakou pitomost jsem vyřkla. Já jsem Duše, už nikdy nebudu člověk. Emily, prober se! Napomenula jsem se příkře. Ale mohl mi to říci dříve.

„Přiznávám se, nejsem v téhle branži tak dlouho. Přibližně 80 let,” naposledy zavál vítr a s ním i jeho hlas. Tak to jsem na starost dostala pěkného mamlase. Avšak sexy mamlase.

A důležité bylo, že Andrew byl starší než já i než Edward. Andrew by byl mnohem přístupnější partie než Edward. Ale co to mluvím za nesmysly? Už mi asi leze na mozek, že nemám denní dávku v podobě Edwarda. Ale Edward se podílel na stavu, v jakém teď jseš, připomněla jsem si pochmurně. Navíc to byl určitě také mostrum, jako jeho bratr. Představa, jak se po mně Jasper sápe, trhá mi kůži, mi dosavad působila mdloby.

Nerada jsem to přiznávala, ale stýskalo se mi. Jeho hlas byl tak moc uklidňující, jeho figura tak oslepující, jeho chování tak gentlemanské. Počkat, koho teď moje hlava myslí? Edwarda nebo Andrewa? Bože, Emily, ty blázníš! No tak, Edward je monstrum. A Andrew... je Andrew.

Zhluboka jsem se nadechla a všechny myšlenky nesouvisející s mým přemisťováním, jsem odsunula stranou.

Znovu jsem se utápěla v příliš barevných obrázcích. Tvrdou realitu nevšímavosti od strany mé rodiny, jsem zakrývala pomocí mých uměle vytvořených vzpomínek. Samozřejmě, vzhled zahrady a domu jsem ponechala v reálných parametrech, a tak podobně. Avšak snad nikoho nepohorší, když si místo řvoucího otce a obviňující matky, představím rozjařeného tatínka a milující maminku. A sourozence úplně vynechám z mé rodiny.

Achjo, možná bych měla vycouvat z téhle vě...

Ani jsem nedomyslela svůj myšlenkový pochod, protože mě zalila zničehonic modrá mlha.

„Bože, co se to děje,” křičela jsem zmateně a se strachem znějícím v mém hlase. Dlouhé vteřiny utíkaly a já se konečně rozpomenula, kdo by mi mohl pomoci.

„Andrew!” zplna hrdla jsem křičela jeho jméno, přičemž jsem dezorientovaně kroužila na jednom místě.

Ušla jsem páté kolo, když se ta prapodivná mlha rozplynula. Dále jsem nepřemítala o nenadálé mlze, nýbrž o okolí, ve kterém jsem se vyskytla. Vykulila jsem s podivem oči.

Těch několik známých poupat květin stačilo, abych poznala skutečnost. Já jsem se teleportovala. Vždy, když jsem byla v blízkosti téhle známé zahrady nebo vily, tak se mi divoce rozbušilo srdce. Strachem smíšeným s nervozitou, jenže teď mi srdce netlouklo. Já už neměla srdce. Byla jsem v podstatě jen vzduch, vzpomínka. Jen bloudící mysl.

Toto hořké poznání mě donutilo vzpamatovat se a hrdě kráčet k domu mých rodičů. Několik kroků jsem zvládla bez větších problémů, ale potom se naskytly problémy. Nervozita mnou nebezpečně pulzovala. Vždy, když jsem sem přijela na návštěvu, byla jsem na pokraji zhroucení a, zatraceně, živá nebo mrtvá, teď to nebylo jiné. Vědomě či nevědomky mi ubližovali a já si brzy navykla na nechození k mým rodičům. Bohužel, ne vždy jsem se tomu vyhla.

„Andrew,” zaúpěla jsem prosebně, ale neočekávala jsem jeho příchod, o to více mě překvapil. Možná takový mamlas není. Samovolně se mi na tváři usadil úsměv, když jsem spatřila jeho maličkost. Och, on má tak dechberoucí pohled. Zatraceně, musím se ovládat. Ještě mi ukápne slina.

„Kde jsi byl?!” vyjela jsem na něj podrážděně, což mi ztěžoval můj připitomnělý úsměv. Všechna jeho milost se rázem skryla do pozadí a v očích se mu blýskl hněv.

„Musel jsem si něco vyřídit, nejsi jediná duše, a jestli sis nevšimla, já nejsem tvá chůva,” připomněl mi mrazivě. Pochopila jsem, že všechna chlapecká roztomilost s dětskou tváří nenávratně odešla. Teď tu přede mnou stál arogantní sexy mamlas. No, já věděla, proč si ho zezačátku představit jako chlapce.

Místo nějakého odseknutí jsem pokračovala v cestě k domu. Cítila jsem, že Andrew jde za mnou, byť jsem se neotočila.

Zhluboka se nadechni a vydechni, Em. Ať se ti to líbí, nebo ne, on je jediná bytost v tvém okolí, která ti dělá společnost, proto ho od sebe neodháněj, poučovala jsem se pořád dokola. Poslední nádech a výdech.

„Máš pravdu. Omlouvám se ti,” vydechla jsem přiškrceně a hledala svým pohledem záchytný bod, kterého by se moje oči držely. Přímo jsem cítila, jak se mi potutelně směje. Když už jsem chtěla něco na něj štěknout, ozval se hlas mého protivného otce:

„Claire, běž si k jejímu hrobu sama!” zařval otec na matku, která se ihned rozeštkala.

Neměl by mě jeho přístup překvapovat, ale i tak se v místě, kde pobývalo mé srdce, rozhostila palčivá bolest. Chrčivě jsem se nadechla, abych alespoň částečně odehnala tu svíravou bolest.

S rozklepanýma nohama jsem se rozeběhla k domu a přitom přeskočila květy tulipánů. Vrazila jsem dovnitř a ledabyle se ujistila, že je to tu pořád stejné. Bez sebemenší chybičky. Dorazila jsem do kuchyně právě, když má matka duchem nepřítomna zírala na mou - jedinou v tomto domě - fotografii. Dobře, příznám barvu, vyrazilo mi to dech. Má sebestředná, sobecká matka se jednou zaobírala někým jiným a ještě ke všemu mnou. Co se stalo?

Náhle se jí rozklepala brada a rozeštkala se na celé kolo. Poprvé, kdy vzlykala za někoho jiného, než za sebe. Vzplanula ve mně jiskřička naděje, že by cítila nějaký cit ke mně.

Vykročila jsem k ní a chtěla ji obejmout, ukonejšit, přesvědčit ji, že jsem na živu. Zadržely mě silné paže Andrewa. Naprosto jsem pozapomněla na jeho přítomnost a o to více mě naštvalo jeho zadržení. Nesnášela jsem svou slabost a on mě přistihl se slzami v očích.

„Nedotýkej se ničeho živoucího. Bude to pro ně, jako když na ně sáhne samotná smrt,” vysvětlil mi svou reakci, když už jsem na něj chtěla něco štěknout.

Němě jsem přikývla, přičemž jsem letmo stočila svůj pohled k mé matce. K podsadité postavě s perfektní frizůrou, s perfektím oblečení a perfektním líčením. Perfektní osoba, která měla nezvykle ubrečené oči. Opět jsem zabodla pohled na Andrewa a z nepochopitelného důvodu se k němu přitulila. Nejprve byl ztuhlý šokem, potom se konečně uvolnil. Přitiskla jsem se ještě víc k jeho svalnatému tělu a užívala si pocit bezpečí, který už jsem dlouho nezažila. Přestože to byl navýsost slabošský čin, tak jsem byla ráda, že jsem se svou bolestí s někým podělila.

Zanedlouho mi rozpačitě hladil záda a šeptal mi do vlasů povzbudivá slova. Usmála jsem se rozpakům, do kterých jsem ho uvedla a znovu jsem stočila svůj pohled do jeho pohledné tváře. Na první pohled se zdál být nebezpečný, tajemný a chladný, avšak byl citlivý, starostlivý a nesmělý.

„Ach, kdybys byla tak Deanova dcera, tak by to dopadlo určitě jinak,” povzdychla si má matka zoufale a nevědomky přitom přerušila to kouzelné ticho, které mezi námi panovalo.

Bleskovou rychlostí jsem se odtáhla z bezpečné náruče Andrewa a zkoumala svou matku. Byla to pravda. Já. Byla. Bastard, levoboček, jen nedopatření mé matky. Proto jsem byla ta černá ovce rodiny, já jsem sem nepatřila. Jiskra naděje na lásku, kterou rozdmýchaly slzy mé matky znovu pohasla, ale z nepochopitelného důvodu jsem si oddychla. Byla jsem ráda, že se moje podezření ohledně černé ovce potvrdilo. Ale, sakra, zastihlo mě to nepřipravenou.

Jedna tichá slza se skutálela po mé tváři a razila si cestu k zemi. Jedna prolitá slza za moje různé, protichůdné pocity. Myslela jsem, že aspoň trochu někam patřím, jenomže nepatřím. Nemám už na světě nic. Nic po mě nezbylo, jen Bůh ví, jestli alespoň má matka bude truchlit.

Ozvala se tlumená rána, podívala jsem se na příčinu toho zvuku a leknutím jsem málem nadskočila. Místo rozprsklé slzy ležela na hebkém koberci perla. Malá perlička ve tvaru slzy.

Andrewa i já jsme šokovaně zadržely dech, když se má matka ohlédla po tom tlumeném zvuku. Nevěřícně vykuila oči a přicupitala k nám blíž, uchopila perlu mezi palec a ukazovák.

„Co to... ? Odkud se vzala?” Třepala groteskně hlavou, až se i její dokonalé lokny narovnaly.

Crrr, crrr, crrr. Otravný zvuk telefonu přerušil napětí mezi námi všemi a dovolil nám se uvolnit, když matka odešla zvednout onen milovaný přístroj. Nechápu, jak jsem ho mohla dříve nenávidět za jeho pronikavý vřískot. Vždyť byl přímo kouzelný.

„Haló?” zašvitořila do sluchátka svým typickým, slepičím hlasem. Pár sekund trvala odmlka.

„Och, to je škoda, že se stěhujete po té tragické nehodě mé dcery. Nicméně děkujeme, že jste zavolal, a že jste vyjádřil upřímnou soustrast,” odpověděla se značným úsilím o normální tón. Podle hlasu ji ten někdo velice dojal svou upřímnou mluvou. Určitě profesionální herec.

Zase ticho.

„Pane Cullene, vy jste dělal, co jste mohl, ale její špatná imunita prostě nezvládla nápor těch zranění,” rozhořčeně vynadala panu Cullenovi. I když jsem po smrti, tak mi pořád nedá pokoj a bude do mě rejpat. Ale možná mi nakonec budou chybět její všudepřítomné výtky.

Pan Cullen, pan Cullen. Och, jistě to bude určitě Edwardův otec. Lékař. Další monstrum.

Prý dělal, co mohl, odfrkla jsem si uraženě. To byla lež! On mě neošetřoval! Dokonce mě jedno jeho dítě zavraždí a druhý tomu jen přihlíží. Bravo, smekám, kolik práce to stálo, aby mě ,vyléčili´.

A samozřejmě podle matky si za svou smrt mohu sama. Kypěla ve mně zuřivost a lítost nad mým nespravedlivým osudem. Byli to prachsprosté monstra. Nenáviděla jsem Culleny za to, že mi odebrali možnost žít.

Rozhodla jsem se dříve, než mi ta myšlenky vytanula v mysli. Cullenovi, připravte se na strašení..

≤ ≥

Tak co říkáte na kapitolu? Byla to velmi důležitá kapitola.

Tak a teď po tom únavném čtení rychle napište komentář. :D

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše - 2. kapitola: