Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý život Bree Tannerové - 4. kapitola

31.08.2010 (21:15) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2120×

U Cullenů už jsem víc než měsíc. Víc než měsíc doopravdy žiji.

Nemusím si pořád krýt záda.

Na lov můžu, kdy chci, i když žár v mém hrdle je čím dál tlumenější.

Mám přátele. Opravdové přátele, ne spojence z nutnosti.

Jsem šťastná.

Cullenovic denní režim pro mě byl převratná změna. Nemusela jsem se schovávat před sluncem, celý den jsem si s někým povídala. Hodně jsem se spřátelila s Esme. Je strašně milá, hodně mě toho naučila. Nejen o jejich způsobu života, vůbec o celém upířím rodě.

Velkou kamarádkou se mi stala i Alice. Je to takový malý rozpustilý elfík, pořád se směje a rozsévá kolem sebe dobrou náladu. Jasper se k našemu přátelství staví dost váhavě, ale asi o ní má jenom strach. Doufám. Ráda bych se s ním blíž poznala.

Alice už básní o tom, až začnu chodit s ostatními do školy a s ní nakupovat. Celkem se těším, ale je mi jasné, že to ještě dlouho nepůjde. Bojím se jít i na lov, abych někomu neublížila. Za ten měsíc se moje vnímání lidí úplně změnilo. Dřív jsem je považovala jenom za chutnou svačinku, ale teď mám k lidskému životu úctu. Z části, protože nechci zklamat Carlisle a ostatní. Ale když se nad tím zamyslím, lidská krev mi zase tolik nechybí. Občas mám sice chuť jít ven a někoho vysát, ale dokážu se ovládnout. Dřív jsem se pohybovala v prostředí, kde lidé byli jenom potrava. Kde byste zemřeli, pokud byste byli jiní. V mojí skupině by vegetarián opravdu dlouho nepřežil. Věděla jsem, že bych se mohla sebrat a od Cullenů odejít. Žít svůj starý život. Ale nechci. Poskytli mi rodinu, domov, naučili mě soucitu. Už bych nedokázala odejít.

V hlavě mi vrtala ještě jedna otázka. Vlkodlak.

Můj vlkodlak.

Často jsem na něj myslela. Nikdo o tom nevěděl, samozřejmě kromě Edwarda, ale ten se o tom nikdy nezmínil. Občas jsem cítila touhu běžet za ním. A přísahala bych, že vím, kde v tu chvíli je.

Kromě vlkodlaka mi chyběla ještě jedna osoba. Diego. Chtěla jsem, aby mohl tenhle nový, klidný život žít se mnou. Abych se s ním mohla učit nezabíjet nevinné. Abych s ním mohla překonávat ty nezvyklosti nového života. Ale Diego už nebyl. Shořel a jeho prach už nejspíš rozfoukal vítr. Úměrně s tím, jak jsem ho postrádala, jsem nenáviděla Rileyho a ji. Vlastně Viktorii, ale nebyla jsem zvyklá vyslovovat její jméno. Opět jsem se zamyslela nad vlkodlakem. Ale tyhle myšlenky byly na dlouho a tak jsem je radši rychle zaplašila. Carlisle se mnou chtěl mluvit, až se vrátí z práce, což mělo být každou chvíli. Neřekl mi, o co se jedná, takže jsem už od rána byla pořádně zvědavá. Najednou se otevřely dveře. Carlisle měl na tváři ztrhaný výraz.

„Měli jsme těžký případ, ten pacient přišel o ruku,“ řekl zřejmě v reakci na můj tázavý obličej. Měl viditelně špatnou náladu, nebyla jsem si jistá, jestli s ním ještě bude řeč. Když se v práci něco stalo, byl vždycky takový. Že by smutek?

„Bree, slíbil jsem ti, že si promluvíme. Mohla bys prosím počkat půl hodiny? Potřebuji si to srovnat v hlavě.“ Jen jsem přikývla. Byla jsem napnutá k prasknutí, a málem počítala vteřiny. Najednou se u mě zjevila Alice.

„Tak pojď, Bree. Carlisle už čeká.“ Chytla mě za ruku a dotáhla do Carlisleovi pracovny. Seděl na kožené pohovce a listoval v nějakém velmi objemném slovníku. Alice si odkašlala a on překvapeně vzhlédl. Zřejmě nás vůbec neslyšel přijít.

„Bree, posaď se.“ Sedla jsem si na nabízenou židli a Carlisle spustil.

„Chci ti říct doufám radostnou zprávu. Po Alicině dlouhém přemlouvání jsme se rozhodli, že tvoje sebeovládání už je natolik dobré, abys mohla mezi lidi. Alice mě přemluvila, abych tě s ní pustil na nákupy, a já si myslím, že pokud s vámi půjde ještě Edward nebo Jasper, mohla bys to zvládnout.“ Vykulila jsem na něj oči. To chce tak riskovat?! Můžu klidně někoho zabít, a před tolika lidmi by se to vůbec nemuselo líbit temným plášťům.

„Bree, bude to skvělé. Já se strašně těším,“ vypískla Alice. „Nikdo jiný se mnou chodit nechce. Určitě to zvládneš, zatím jsem neměla žádnou špatnou vizi.

Ale ani dobrou, pomyslela jsem si pesimisticky.

„Já si ale vážně nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Nemám ještě tak dokonalé sebeovládání jako vy ostatní. Co když někomu ublížím?!“

„Neboj se, Bree. Zvládneš to. Tvoje ovládání už je na velmi dobré úrovni, vzhledem k tomu, jak krátce u nás jsi.“ Carlisle se na mě povzbudivě usmál.

„A pro všechny případy s vámi pojede Jasper, ten by v případě nutnosti dokázal situaci uklidnit.“

„Ale-

Alice už mi nedala čas protestovat a táhla mě do mého pokoje.

„Podívej se, Bree. Tvůj šatník je - promiň, že to říkám – ve strašném stavu. Plno věcí máš velkých, a všechny už jsou nošené.“ (Nošené sice jsou, ale to tak maximálně dvakrát, víc by Alice nedovolila).

„Pojedeme zítra odpoledne, to tam nebude tolik lidí. A když budu ve škole, musíš si zajít na lov.“ Jenom jsem němě přikyvovala, zatímco mi Alice rozhrabávala skříň.

Dopoledne dalšího dne bylo neklidné. Esme se nabídla, že se mnou půjde na lov. Vypila jsem aspoň pět srn a tři medvědy. Cítila jsem se plná, nasycená, jako kdyby to ve mně šplouchalo. Pak, když jsme došli domů, mi Esme začala dávat rady, jak předstírat, že jsem člověk. Bylo toho hodně, ale já si pamatovala jenom to nejzákladnější: hlavně nesmím moc dýchat, to bude asi trochu nepříjemné. Zároveň je ale důležité pohybovat rameny, jako že přijímám vzduch. Občas si protřepat vlasy, když si budu zkoušet boty, sednout si s úlevou. Uvažovala jsem, že mi to stejně k ničemu nebude, protože se budu soustředit na pach lidí, ale vždycky je lepší to vědět.

Zhruba od jedenácti hodin už jsem nedočkavě sledovala příjezdovou cestu. Alice s Jasperem dorazili až o půl jedné, ostatní ve škole ještě zůstali. Vyučování jim končilo až ve čtyři. Počkala jsem, než si odloží věci a připraví se. Nasedli jsme do Alicina Porsche, a cestou se ještě stavili do lesa. Vlastně, Jasper mi zastavil a já si ještě “do zásoby“ chytla srnu. Pak jsem chvilku běžela podél sinice, než jsem zase naskočila zpátky do auta.

Do obchodního centra v Seattlu jsme dojeli za hodinku. Stálo na okraji města, ale i tak bylo slyšet ty miliony tlukoucích srdcí. Ten zvuk mě doháněl téměř k šílenství. Vystoupili jsme. Bylo dost zataženo, a navíc bylo úterý brzo odpoledne, takže tu moc lidí nebylo. Ale i tak tu byl hodně silný pach. Kráčeli jsme přes parkoviště a velkým proskleným dveřím. V tom mě Alice zastavila.

„Bree, teď se musíš připravit. Pokud už bude tvoje žízeň nezvladatelná, řekni a půjdeme pryč. Nemá smysl, abys trpěla a navíc by to vypadalo hodně podezřele.“ Povzbudivě se na mě usmála a vykročili jsme přímo do středu té okouzlující vůně.

Své sebeovládání jsem si zkusila už za několik okamžiků. Bylo skoro nulové. Vlastně žádné. Krk jsem měla v jednom ohni. Oči mi určitě musely rudě plát, jako vždycky, když jsem byla žíznivá. Kolem nás procházely skupinky lidí, někteří po mě zvědavě pokukovali. Viděla jsem jejich pulzující tepny, tenkou kůži, pod kterou se proháněla krev. Sladká krev. Moje krev. Ti lidé si vůbec neuvědomovali, v jakém nebezpečí se ocitli. Mohla bych je všechny pozabíjet a netrvalo by mi to pět minut. Pět minut a všechna tahle skvělá krev by byla moje.

Ne! Takhle nesmím myslet. Už jsem se začínala docela ovládat, tak do toho hlavně nesmím spadnout znova. Musím myslet na to, že ti lidé mají rodiny, kterým by chyběli, přátele. Nemůžu jim ublížit. Musím se ovládnout. S těžkým srdcem jsem do sebe vtáhla poslední doušek té lahodné vůně a potom zadržela dech.

„Výborně Bree. Zvládla jsi to. Už jsem myslel, že budeme muset odejít.“  Úplně jsem zapomněla, že Jasper s Alicí tam pořád stojí. Teď jsem se na něj podívala a poprvé za tu dobu jsem v jeho očích viděla něco jiného než nedůvěru. Bylo to uznání, obdiv. Možná se mezi námi přece jenom prolomí ledy.

„To tady chcete jenom tak stát? Pojďte, musíme toho hodně stihnout.“ Alice mě chytla za ruku a táhla směrem k obchodům. To bude mučení!

S úlevným povzdechem jsem otevřela dveře svého pokoje. Nakupovali jsme asi do dvanácti večer a já už byla pořádně unavená. Samozřejmě ne fyzicky, ale moje duševní stránka potřebovala oddych. Alice celé hodiny pobíhala od jednoho obchodu k druhému, od stojanu ke stojanu, pořád mi nosila na zkoušení tuny a tuny oblečení. Nechápala jsem, co jí na tom tak baví. Jasper vždycky stál několik metrů od nás a občas se na mě zákeřně usmál. Přála jsem mu, aby byl na mém místě, potvora! Z každého obchodu jsme vycházeli ověšení aspoň pěti taškami, takže jsme se museli několikrát vracet k autu. Ale Alice nás táhla pořád dál, i když kufr auta už hrozit, že se vysype. Oblečení jsme měli nejmíň desetkrát tolik, než normální člověk (nebo i upír) spotřebuje. Tohle musela být zásoba nejmíň na dva roky dopředu. Když už jsem si myslela, že je tomu maratonu konec, Alice si vzpomněla, že mám vlastně jenom jeden pár bot. Táhla nás aspoň do čtyř obchodů s obuví, a i přes moje varování, že si boty na podpatku neobuji, mi nekupovala prakticky nic jiného. Sakra, to se mi do skříně nemůže nikdy vejít. Plácla jsem sebou na postel. Tašky stály před mým pokojem, uložím je později. Vršila se tam pěkná hromada, na což jsem teď vážně neměla náladu ani energii. Šla jsem si dát sprchu a užívala si, jak mi teplá voda stéká po pokožce.  Sprchovala jsem se snad půl hodiny a přála si, abych mohla spát. Líbilo by se mi zachumlat se do teplé pokrývky, vypustit z hlavy všechny starosti a nechat se definitivně přemoct únavou. Místo toho jsem do pokoje vtáhla jednu tašku. Doufala jsem, že v ní bude nějaké normální oblečení, ale strnula jsem překvapením. Taška obsahovala povětšinou černé spodní prádlo, které toho moc nezakrývalo. Spíš naopak. Já Alici utrhnu hlavu. Kde to sakra sebrala. Vždyť jsem byla celou dobu s ní. Nemohla to přece stihnout, když jsem si zkoušela oblečení, to jsem s ní skoro pořád mluvila. A Jaspera by tam snad neposlala?! To si s ní ještě vyřídím. V další tašce už bylo naštěstí něco normálního. Vybrala jsem si obyčejné rifle a žluté tričko. Bylo to jedno z mála, co jsem si vybrala já sama, Alici jsem musela přemlouvat opravdu hodně dlouho. Pořád znova se mi před očima objevovaly ty psí oči, co na mě dělala vždycky, když chtěla koupit něco opravdu šíleného. Třeba ty boty s údajně téměř nejvyšším podpatkem na světě. V duchu jsem se zasmála. Z přemýšlení mě však vytrhl podivný zvuk. Zvuk rozbíjeného skla. Vyšla jsem z koupelny a strnula. Přede mnou stála vysoká osoba. Byl to asi šestnáctiletý kluk, podle pleti vypadal jako indián. Měl potrhané oblečení, ve vlasech větvičky. Bylo vidět jeho odřené rameno. Možná jsem se měla bát, měla jsem zaútočit, ale já jsem věděla, kdo to je.

Můj vlkodlak.

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý život Bree Tannerové - 4. kapitola: