Po týdnu přidávám další kapitolu. Na otázku o otisku mi sice moc lidí neodpovědělo, ale rozhodla jsem se, že to risknu. Pokud napíšete komentář, budu moc ráda.
20.08.2010 (10:30) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2474×
Lačně jsem sála krev, ale najednou jsem si uvědomila, jak odporně chutná. Nebyla v ní ta lidská stopa, která krev vždycky dělala tak přitažlivou. Tahle byla slaná a nechutně teplá. Když jsem se zamyslela nad žárem v krku, uvědomila jsem si, že pálení je pořád stejné. Ne, bylo horší! Odhodila jsem mrtvolu na zem a rozhlédla se kolem sebe. Stádo už bylo v nedohlednu, ale to mě teď moc nezajímalo. Cullenovi postávali kolem mě, už se zřejmě stihli napít, nebo vůbec nelovili. Nevím. Než jsem stihla dojít ke Carlisleovi, postavil se přede mě Emmett.
„Los pro tebe asi nebude to pravé.“ Usmál se na mě. „Ukážu ti něco lepšího.“
Rozběhl se do lesa a já měla co dělat, abych ho dohnala. Doběhli jsme na menší lesní mýtinku. Já se zmateně rozhlížela. Nic jsem neviděla, ale najednou mě do nosu uhodila nádherná vůně. Nebyla jako lidská, nebyla tak sladká, ale lepší než losí krev. Běžela jsem omámeně za ní a uviděla obrovského černého grizzlyho. Najednou jsem dostala strašnou žízeň. V krku jsem měla požár. Hořela jsem a jediné, co mě mohlo uhasit, byla krev. Krev toho medvěda. Bez přemýšlení jsem se na něj vrhla. Pokoušel se o odpor, ale proti mně neměl šanci. Zakousla jsem se mu do krční tepny a začala sát tu životodárnou tekutinu. S lidskou krví se sice srovnat nedala, ale žízeň na chvilku ustala a já mohla zase normálně uvažovat.
„Dobrý, ne?“.
Emmett mě pobaveně sledoval. Všimla jsem si, že mám triko roztržené od medvědích drápů. A sakra! Víc oblečení jsem neměla, lidi se většinou tak úporně nebrání.
„Věděl jsem, že toho losa nedopiješ. Já jsem s tím měl ze začátku taky problém. Ale masožravci jsou lepší, jejich krev chutná víc jako lidská. A jenom pro tvoji informaci, tohle bylo výjimečně. Medvědy lovím výhradně já.“
No, tak to určitě. Z legrace jsem ho žduchla, ale asi jsem to trochu přehnala, protože Emmett najednou ztratil rovnováhu. Chvilku se kymácel, ale ustál to. Už jsem otevírala pusu, že se mu omluvím, ale najednou do mě drcl ramenem. Nečekala jsem to a za chvilku jsem se válela na zemi. Emmett mi byl čím dál sympatičtější.
„Díky moc za tak velkou oběť, ale spolehni se na to, že odteď budou všichni medvědi v okolí moji.“
S hraným zděšením se na mě podíval, až jsem se musela rozesmát. Vyrušila mě až Alice.
„Bree, chápu, že Emmett někdy dokáže dost rozesmát, ale budeme už muset jít. Vlci čekají.“
Chytla mě za ruku a táhla mě od Emmetta. Nasadila jsem kyselý výraz a šla s Alicí. Docela jsem se bála, ale tak nějak jsem tušila, že by si ze mě Emmett začal utahovat. Došli jsme na otevřené prostranství, kde ještě pořád ležela mršina mého nedopitého losa. Nejdřív mi tam nepřišlo nic divného, ale pak jsem zalapala po dechu. Částečně úžasem, částečně strachem, ale hlavně pro to, že tam byl neuvěřitelný smrad. Když jsem hledala původce toho zápachu, uviděla jsem skupinku obrovských vlků. Nebo spíš vlkodlaků, oblud, zapáchajících monster. Byli strašně velcí. V různých přírodních odstínech, ale stejně nebyli hezcí. Všichni až na jednoho s pískovou srstí. Byl tak středně velký a zajímavé bylo, že vůbec nepáchl. Nejhezčí na něm ale byly jeho oči. Měly hnědozelený odstín, naprosto neodolatelný. Ani jsem si nevšimla, že Carlisle mluví, a když jsem se snažila rozhlédnout po ostatních, pořád mě to táhlo k němu. Slyšela jsem bít jeho srdce. Byl to nádherný zvuk. Pravidelný. Obdivovala jsem jeho lesklou srst, jeho nádherné drápy.
Silou vůle jsem se donutila na chvilku poslouchat, co říká Carlisle. Uvědomila jsem si, že mluví s velkým černým vlkem, ale přes Edwarda. Nedokázala jsem se soustředit na slova, ale pochopila jsem, že mluví o mně. Černý vlk mě chtěl zničit. Nedivila jsem se mu, taky bych si do teritoria nechtěla pustit neovladatelného nepřítele. Pískový vlkodlak zavrčel. Takže mě taky nenávidí? Potom ale vlci začali odcházet. Můj vlk zakňučel.
On nechtěl pryč?!
Zřejmě ne.
Díval se na mě. Opětovala jsem mu pohled. Díval se na mě, jako kdybych pro něj byla božstvo, modla, kterou uctívá.
A já?
Zřejmě jsem vypadala podobně. A sakra…
Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Druhý život Bree Tannerové - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!