Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 2. kapitola

14.08.2012 (22:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1719×

2. kapitola

Snažila jsem se vnímat profesorův výklad, ale ve skutečnosti jsem měla dost práce, abych udržela oči alespoň z poloviny otevřené. Do sešitu jsem jen bezduše čmárala, neschopná dělat si poznámky, a nehty levé ruky jsem zarývala co nejsilněji do dlaně v domnění, že mě to udrží při smyslech.

Nepomáhalo to. Každou chvíli jsem se přistihla, že už dávno není její sevření tak silné a pokaždé se to snažila napravit s přísahou, že tentokrát už na to budu myslet.

Byla jsem neskutečně vyčerpaná a jediné mé přání v tuto chvíli bylo zalehnout do postele a prospat celý den.

Ani víkend mi nepomohl. Ba přesně naopak – jenom to mé vyčerpání prohloubilo. Několika hodinové chození vystřídaly dva dny nepřetržitého bloudění lesem.

Nezvládala jsem to. Fyzicky a ani psychicky. Edward byl stále nezvěstný a snad nejhorší na tom byl fakt, že nebyla jediná nová stopa nebo cokoliv jiného. Případ stál na místě a já už jen čekala, kdy to vzdají.

Nebyla totiž otázka jestli, ale kdy. Charliemu jsem udělala šílenou scénu, málem jsem se zhroutila, když se mi to pokoušel lehce naznačit. Slíbil mi, že to ještě zkusí, ale moc dobře jsem věděla, že to dělal jenom kvůli mně. On sám už v to ani nedoufal, dávno to vzdal…

Já ne. Stále jsem byla tvrdošíjně přesvědčená o tom, že ho najdu. Musela jsem být. Bylo to to jediné, co mi dávalo sílu. A možnost, že by se mu snad něco stalo, jsem si ani nepřipouštěla.

Jen dneska jsem potřebovala polevit ve svém pátrání. Už delší dobu jsem tu únavu nezvládala a dnešek byl nad mé síly. Zavírala se mi víčka a já je nemohla přinutit, aby se vrátily do původní polohy. Povolila jsem v dalším snažení a nechala je klesnout. Na pár vteřin se nic nestane…

Hlava mi prudce klesla a já sebou cukla. Jak jsem se, proboha, dostala do nevědomí? Vždyť jsem si dávala pozor! Pootevřenýma očima jsem zamžourala ke katedře, abych se ujistila, že to Berty nepostřehl.

Sakra! Proč zrovna dneska musel být den blbec? Berty si mě měřil zlostným pohledem a já už jen čekala na rozsudek, který si zrovna on určitě nenechá ujít.

„Slečno Swanová?“ zeptal se naštvaně a čekal na odpověď, div se mu z uší nevalila pára. Neměla jsem ani ponětí, jakou látku probíráme, natož abych věděla, na co se mě vlastně ptal. Ospalým pohledem jsem střelila k hodinám nad jeho hlavou a musela zahodit i poslední šanci na záchranu v podobě konce hodiny. Jen těžko bych to mohla protáhnout na osm minut.

„Emh,“ odkašlala jsem si, abych alespoň na tu potupu měla hlas. V krku mi zachraptělo, ale kupodivu mi to pomohlo od toho knedlíku, který jsem tam ještě před minutou neměla. „Totiž…“ protáhla jsem další slovo a proklínala tu chvíli, kdy jsem si dovolila zavřít oči. Cítila jsem, jak se mi červeň hrne do tváří a mozek pracuje na plné obrátky, ale ani to nijak nepomáhalo. Profesor mě propaloval očima, za celou dobu neuhnul pohledem ani o píď.

Najednou jsem ucítila, jak mi něco přejíždí po zádech. V první chvíli jsem se ošila, než mi došlo, že je to pomocná ruka. Dotyčný, co seděl za mnou, mi nejspíš tužkou kreslil na záda. Okamžitě jsem se napřímila, abych mu pomohla alespoň do takové míry, jak bylo v mých silách. Poznala jsem písmena W a O, ale neměla jsem víc času. Berty se začal nadechovat…

„Myslím,“ vysoukala jsem ze sebe co nejrychleji a možná až příliš hlasitě, protože jsem na sebe upoutala víc pozornosti, než bylo třeba. Barva mých tváří nabírala na sytosti a já bych se v tuto chvíli nejraději vypařila. Nesnášela jsem to. „Myslím…“ zopakovala jsem už v tichosti a veškerou svou pozornost věnovala těm čarám na zádech. O,L…

Jenomže to nestačilo, musela jsem zabavit i Bertyho. „… že to byla…“ pokračovala jsem, aniž bych věděla, jestli vůbec takto začít odpověď můžu. Ale to on snad ani nevnímal, mé protahování odpovědi bylo zřejmé. E,O,V…

Wooleová? Co je to za blbost?

Bylo až ironií, kolik pozornosti jsem rázem dokázala vydolovat ze svého unaveného těla, když jsem usilovně dumala nad tím jediným slovem.

„Woolfová?“ napadlo mě najednou a děkovala tomu dotyčnému za mnou, ačkoliv jsem neměla nejmenší tušení, kdo tam sedí. Dneska jsem opravdu nechtěla dostat práci navíc, a Berty se v tom přímo vyžíval. „Virginia Woolfová?“ doplnila jsem sama sebe, když jsem si vzpomněla na to jediné, co bych v tuto chvíli mohla dodat.

Berty mi věnoval ještě poslední nasupený pohled a pak už se zpátky věnoval svému výkladu. Přesně bych dokázala určit, kdy mi hlava vypověděla službu a já se vrátila do podobného stádia ospalosti, v jakém jsem se nacházela ještě před chvílí. Díky Bohu, že to byla poslední hodina…

Doslova jsem odpočítávala vteřiny při tom čekání na rozdrnčení toho starého zvonku nad dveřmi. Berty svůj výklad konečně vzdal, i on věděl, že od té chvíle už mu ve třídě nevěnuje pozornost ani noha.

Otočila jsem se a konečně se mohla podívat na svého pomocníka. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že jeho snad neznám ani od pohledu. Nedokázala jsem si představit, že by mohl být někdo ještě neviditelnější, než jsem byla já.

„Já…“ Zatřepala jsem hlavou, abych na něj přestala tak udiveně zírat, přestože on se na mě ani nepodíval. Nebylo důležité, že jsem ho neznala. „…chtěla jsem ti poděkovat.“

Teprve teď nejistě vzhlédl od své hromádky sešitů, kterou si mezitím stihl uspořádat. Připadalo mi, jako by si snad nebyl jistý, jestli to bylo mířeno opravdu na něj.

„Mně?“ zeptal se opatrně, a když jsem přikývla, vylétlo mu husté obočí mezi delší vlasy. „Za co?“ Ignorovala jsem pohled do jeho překvapených hnědých očí. Třeba jen nebyl na díky zvyklý. Ani bych se nedivila.

„No, jak jsi mě ušetřil Bertyho uštipačných poznámek a celodenní práce. Vážně jsem netušila, jakou odpověď po mně chce,“ přiznala jsem a sklopila hlavu.

„Ale… ale já - já nic neudělal,“ vykoktal ze sebe rozpačitě, jako by se za to snad styděl. Přestože to zjevně nebyl jeho záměr, upoutal moji pozornost. Mírně třesoucíma rukama se neohrabaně pokoušel dostat veškerý obsah, co měl ještě před chvílí pečlivě poskládaný na lavici, do batohu. Bylo to zvláštní – nevím proč jsem měla pocit, že ho má přítomnost znervózňuje. A to jsem nechtěla.

„Jen jsem ti chtěla poděkovat,“ řekla jsem už polohlasem, zatímco jsem sledovala jeho počínání. Vzhlédl ke mně a znovu si mě měřil nechápavýma, přesto laskavýma očima. Až když jeho pohled padl na mé špatně zamaskované kruhy pod očima, rozpaky se přesunuly na moji tvář.

„Nevím za co. Ale dám ti radu – pokud se neurazíš nebo nenaštveš…“ dodal spěšně, ale dál mlčel. Pobídla jsem ho tedy sotva patrným úsměvem, aby pokračoval. Ten pohyb rtů byl pro mě nezvyklý, dávno zapomenutý. To proto mě vyvedl z míry.

„Měla by ses vyspat,“ vysoukal ze sebe tak, že jsem ho téměř neslyšela, a s mírným úsměvem – který se mu na tváři objevil snad jen díky tomu mému – odešel tak rychle, jak jen mu to okolí umožňovalo.

Byla jsem z toho zmatená. Téměř s jistotou jsem věděla, že kdyby mi vyvrátil ještě jednou, že mi nijak nepomohl, přesvědčil by mě natolik, že bych mu to uvěřila. Jen jsem nechápala, proč to dělal.

Vlastně když jsem nad tím spěšně přemýšlela, už mi ta písmenka nepřišla psaná tužkou. Spíš takové zvláštní, nepopsatelné chvění…

Ještě chvíli jsem upírala tupý pohled na otevřené dveře, než mi došla jeho předchozí slova. Nová vlna únavy tak zničující, že zaplnila každou část mého těla, mě přinutila zapomenout na všechno, co se právě stalo, a dělat všechno proto, abych se co nejdřív dostala do postele.

Nevnímala jsem, kdy jsem vyšla ze školy a jak jsem vůbec dokázala řídit. Nevadil mi ani hustý déšť, co mi stihl smáčet vlasy, než jsem došla k náklaďáčku. Mé tělo spřádalo poslední zbytky energie na úkor mého vnímání.

Z mého polospánku mě vytrhl až mně dobře známý dům, kolem kterého jsem projížděla. Trochu mě vyděsilo zjištění, že už jsem skoro doma a vlastně o tom vůbec nevím, ale ta myšlenka byla odstrčena do pozadí tak rychle, že jsem se jí ani nestihla zabývat.

Do očí se mi během chvilky nahrnuly slzy, které v mžiku přetekly a stékaly slznými kanálky až na mé rifle. Nebránila jsem jim, neměla jsem víc síly. Měla jsem pocit, jako by se všechno hroutilo…

Na minulé prázdniny jsem se neskutečně těšila. Už o Vánocích jsem se nemohla dočkat konce školního roku, jen abych už byla zase tady – ve Forks. Za normálních okolností by mě sem nikdy nic dobrovolně nedostalo. Nesnášela jsem to ustavičně sychravé počasí…

Jenomže pak tu byl Jacob. Byli jsme nerozluční přátelé už od dětství, byl pro mě skoro jako starší bratr. Trávili jsme spolu všechna léta a střídali se v návštěvě Phoenixu a Forks.

Každé léto.

Až do loňského roku…

Připadalo mi zvláštní, že se jeho zprávy z ničeho nic změnily. Z šibalského pošťuchování, které mi pokaždé zvedlo náladu, se staly strohé, stručné věty, ze kterých jsem ho nepoznávala. Jako by to snad psal úplně někdo jiný.

Začalo to tou zpropadenou Evropou. První taková zpráva obsahovala ne zrovna konkrétní oznámení, že odjel studovat vysokou do Anglie. Nejdřív jsem to považovala za další z jeho vtípků. Jake měl sice od malička vysoké ambice, ale i ve Státech bylo nespočet vynikajících škol, na které mohl jít. Když už se však ani ve třetím psaní nic nezměnilo, začaly ve mně hlodat obavy, které se postupem času a s příchodem novým a nových zpráv jenom prohlubovaly.

Většinou mi jen v rychlosti odpověděl a sám o sobě téměř nic nenapsal – jen že nemá příliš mnoho času.

Nejen že to nebylo normální. Bylo to špatně.

Byla jsem odhodlaná zjistit, co se děje. Vytáhnout to z něj - a to klidně, i kdyby mi to mělo zabrat celé prázdniny. Jediné mé obavy pramenily ze strachu, aby ho nesžíralo nic vážného. Ne proto, že bych mu pak nedokázala pomoct – byla jsem skálopevně přesvědčená o opaku, rozhodnutá udělat pro to první poslední - ale proto, že jsem ho nerada viděla trpět.

Přála jsem si být zase s ním. S tím Jakem, se kterým jsem se nemusela bát být sama sebou.

Neměla jsem ani tušení, že ho neuvidím. Nejenom tehdy. Už nikdy…

Když jsem hned po příjezdu zaklepala u nich na dveře, ani ve snu by mě nenapadlo, že na mě zapomněl. To, že nečekal s květinou v ruce na letišti, jako to dělával vždycky, jsem si tak nějak vyvodila a čekala to. Všechno jsem připisovala těm zprávám. A taky že nejspíš ony tomu všemu vévodily.

To odpoledne jsem strávila u Billyho, kterého jsem, snad i díky jejich věčnému přátelství s Charliem, brala skoro jako mého strýce. S čajem v ošoupaném hrníčku, který tam co dva roky čekal na můj příjezd, se naše povídání protáhlo.

Zastával se Jaka, jak nejvíc jen mohl. Vlastně se na sebe pokoušel všechno hodit. Ale já sama jsem měla pocit, jako by jeho odjezd nezničil jen mě. Měla jsem pocit, že to on sám nesl ještě hůř. A ačkoliv se to snažil skrývat, jeho oči byly plné nezměrné bolesti…

Nedávalo to smysl. Proč by to Billy nesl tak špatně? Měl snad i on nějaké neblahé tušení?

Odhodlání zjistit, co se mu stalo, se ale nakonec i přes mé nejlepší přesvědčení změnilo ve zlobu. Neubližoval totiž jenom mně, ale i okolí. Všem, kterým mu na něm záleželo.

Čekala jsem. Na vysvětlení, omluvu a slib, že si sežene první možné letadlo…

Nic z toho jsem už nikdy nečetla, neslyšela.

Pár dní po mém příjezdu obdržel Billy zprávu, že se Jakovi stala smrtelná nehoda…

Na výčitky bylo pozdě. Nezáleželo na tom, že jsem měla dostatek času na to, abych ho v Anglii sama navštívila. Nezáleželo na tom, že jsem mohla zjistit, co se stalo a možná mu mohla pomoct. Nezáleželo…

Důležité bylo, že jsem to neudělala…

Pak už jsem ve Forks zůstávala jenom proto, abych mu dala poslední sbohem. Billymu přišla z Anglie urna, přes níž jsme se pak s několika málo blízkými s Jakobem rozloučili.

Zůstaly jen vzpomínky a žal v srdcích…

Byla jsem rozhodnutá ještě ten večer odjet zpátky domů.

Jenomže tehdy jsem potkala Edwarda. Ironie osudu, že mi pomohl vyrovnat se se ztrátou nejlepšího přítele, abych pak mohla o necelý rok později ztratit i jeho…

Zaparkovala jsem před domem a vztekle praštila do volantu, abych vybila nahromaděnou bolest. Snad nejhorší na tom všem byla ta nekonečná bezmoc, co se vznášela jako jedovatý dým všude kolem mě a já celou svou bytostí cítila, jak se mi nelítostně vysmívala.

Dopotácela jsem se do pokoje a vysvlékla si mokrý svetr. Vyčerpanost a slzy, přes které jsem nic neviděla, mi nedávaly jinou možnost, než abych se svalila do postele oblečená.

Schoulila jsem se do klubíčka a přes kolena tišila usedavé vzlyky, které nebylo možné zastavit.

I přes tu spalující bolest byla otázka vteřin, než jsem se dostala do nevědomí…

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 2. kapitola: